Verše 1–11. V 1. Petra 3,15 čteme: „Hotovi pak buďte vždycky k vydání počtu všelikému, kdo by od vás požádal zprávy z naděje té, která jest ve vás, a to s tichostí a bázní.“ Bázeň přitom znamená jak úctu k dotazující se osobě, tak i Boží bázeň, která je vyjádřena v pokorném postoji. V naší kapitole poznáváme, jak apoštol Pavel tuto výzvu uskutečnil.
Jakmile mu bylo dovoleno, aby se odpovídal, začal tím, že zvolenými slovy oslovil vznešené posluchačstvo. Přitom se obracel především ke králi Agrippovi, jemuž dosvědčil dobré znalosti židovství. Mluvil o své minulosti horlivého farizea, ale hned také o naději, kvůli které byl od Židů obžalován. Byla to naděje na příchod Mesiáše, která ale také obsahovala skutečnost Jeho vzkříšení. Jak Kristův příchod, tak i Jeho utrpení a smrt jsou ve Starém zákoně předpověděny.
Otázkou: „Proč se pokládá u vás za neuvěřitelné, že Bůh křísí mrtvé?“ myslel především na Festa, který považoval vzkříšení za něco neuvěřitelného. Z lidského hlediska to takové i je. Jestliže ale je uveden živý Bůh, pak je neuvěřitelné, že by to neměla být pravda.
Dále Pavel nezamlčel svůj fanatismus, s kterým pronásledoval křesťany. I před tímto královským posluchačstvem přiznal své provinění proti Ježíšovu jménu a proti Jeho učedníkům. Byl toho názoru, že dělá něco dobrého pro Boha, avšak byly to jeho vlastní myšlenky, které ho vedly k tomuto závěru. Zde leží základ každého lidského náboženství: Člověk si vytváří své vlastní myšlenky o Bohu, a potom jedná, jak to považuje za správné.
Verše 12–23. Pro Pavla to jistě nebylo jednoduché vyprávět o svém životě před obrácením. Ale tím, a nyní následujícím vyprávěním o jeho obrácení a radikální změně v jeho životě bylo ukázáno, jak Boží moc skrze evangelium úplně mění lidský život.
To, co Pavel slyšel z nebe, když byl mocným světlem uvržen k zemi, dokazovalo, co křesťané kázali: Ježíš byl Mesiáš a vstal z mrtvých. Žil a plně se činil zajedno s těmi, kteří zde žili a věřili v Něho. Pavel byl hned připraven se tomuto Pánu poddat. Ježíš Kristus přemohl pronásledovatele svého lidu, tohoto rouhače a násilníka (1. Timoteovi 1,13). Ale nejen to. Vzal ho do své služby a dal tomuto novému nástroji ve své ruce také jasný úkol. – Mohl být Pavel tohoto nebeského vidění neposlušný? To bylo nemožné. A tak začal v Damašku zvěstovat evangelium.
Všimněme si pořadí v 18. verši. Nejprve musejí být člověku otevřeny oči ohledně jeho hříšného stavu. Musí být veden k pokání. Potom následuje obrácení ze tmy ke světlu, odpuštění hříchů a obdržení celého Božího požehnání, které je spojeno se spasením.
Když vyprávěl o své službě, obracel se zároveň s jasným poselstvím ke svému osvícenému posluchačstvu. Mluvil o pokání a obrácení a o životě, který by ukazoval ovoce hodné pokání, a tím dokazoval víru. Nepoužil své odpovídání prostě k tomu, aby se hájil, nýbrž chopil se příležitosti pozvat posluchače, aby také věřili v Krista.
Verše 24–32. Když Pavel kázal svým posluchačům evangelium, říkal věci, které Židé shledávali jako urážející a kterým pohané nemohli věřit. Podle Festova přesvědčení nemohli bohové na druhé straně hrobu už nic pořídit. Když Pavel mluvil o vzkříšení Ježíše Krista, místodržící se domníval, že vězeň pozbyl rozumu. Přerušil ho slovy: „Blázníš, Pavle. Mnohé tvé umění k bláznovství tebe přivodí.“ Festus představuje člověka, jenž je naplněn svými vlastními myšlenkami a to, co přichází od Boha, nepřijímá, „neboť mu to je bláznovstvím“ (1. Korintským 2,14).
Pavel odpověděl Festovi zdvořile, vážně a v pokoře, aby dokázal, že jeho duch je v pořádku. Pak se ale obrátil na krále Agrippu, který znal jak židovství, tak i události ve spojení se smrtí a vzkříšením Ježíše Krista. Pavel šel tak daleko, že krále přímo oslovil. Nyní se role, abychom tak řekli, vyměnily: Agrippa se zdál být soudně povolán před Boha. Pozoroval, že už mnoho neschází, aby se rozhodl pro Krista. Ale tak daleko to nechtěl nechat přijít.
Nato se Pavel obrátil s výzvou ke všem posluchačům. Ach, jak by si přál, aby všichni tak jako on věřili v Ježíše Krista a jako Boží děti a dědicové se stali tak šťastnými a bohatými jako on. – Ale místo aby přijali nabízené spasení, všichni vstali a opustili sál. Vydali svědectví o nevině vězně, avšak shledali, že on sám si je vlastně vinen tím, že zůstane ve vězení.