Verše 1–9. Už po pěti dnech se Pavlovi žalobci objevili v Cesareji a podali u místodržícího proti němu žalobu. Proč jim byl tento muž tak velmi trnem v oku, že se snažili, aby byl odsouzen k smrti? Nemohli přijmout evangelium, které Pavel kázal, protože podle jejich mínění omezovalo jejich vliv a jejich výsady a uráželo jejich pýchu.
Aby své žalobě připravili lepší přijetí, použili si vůdci Židů advokáta. Tertullus byl pravděpodobně helénistický Žid, který se vyznal v římském právu. Nejprve polichotil místodržícímu Felixovi, když nade vše vychvaloval jeho konání, ačkoli Židé v zásadě římskou moc nenáviděli. Tertullovým cílem bylo způsobit Pavlovo odsouzení.
Žaloba obsahovala tři body. První byl politického druhu. Pavel prý mezi všemi Židy, „po všem světě“ vyvolává vzpouru. To byl pro Římany nejzávažnější bod. Všechno, co směřovalo proti klidu a pořádku v říši, znamenalo těžké provinění. Druhý bod obžaloby byl náboženské povahy. Pavel byl označen za vůdce sekty Nazaretské, to znamená křesťanů. Třetí bod se týkal znesvěcení chrámu. Kdyby pro to byly předloženy důkazy, Pavel by byl potrestán smrtí.
Avšak Felix se nenechal přivést pod tlak ani Tertullem, ani ostatními přítomnými Židy, nýbrž dal slovo Pavlovi.
Verše 10–21. Klid a jasnost, s nimiž se Pavel zodpovídal, ukazují, že jeho srdce opět zcela spočívalo v jeho Pánu. Mluvil k Felixovi jako k muži, který znal židovství – jeho žena pocházela z tohoto národa – a potom zcela věcně vyprávěl, co se v uplynulých dnech stalo. Ani neznesvětil chrám, ani nevyvolal srocení lidu. Naproti tomu se otevřeně přiznal ke křesťanství. Avšak jasně ukázal, že to není žádná židovská sekta. Přiznal se také k víře v Boha, v Písma Starého zákona a k naději vzkříšení.
Dále vyprávěl Felixovi, že přišel do Jeruzaléma s darem lásky pro svůj lid (pro věřící ze shromáždění v Judsku). Úmyslem jeho příchodu tedy bylo dělat dobro, nikoli působit vzpouru. Když se ho v chrámu zmocnili Židé z Asie, byl tam v očištěném stavu. Vřavu způsobili oni, nikoli on. Tito lidé by měli být přítomni a přednést svou žalobu.
Pavel byl také před Felixem odhodlán vyznat: „Pro vzkříšení z mrtvých já k soudu potažen jsem dnes od vás,“ a že tato slova tam předtím vyvolala neklid. Pavel asi poznal, že tehdy reagoval tělesně. – Celé Pavlovo zodpovídání ukazuje, že měl dobré svědomí a byl nevinný.
Verše 22–27. Tertullus se ve své žalobě zmínil o Lyziášovi. Felix to nyní vzal za záminku, aby věc odsunul. Protože se jednalo o náboženský spor, měl být vyslechnut také Lyziáš. V žádném případě si Felix nechtěl synedrium znepřátelit. Jistě ale viděl, že vězeň je nevinný. Proto mu dovolil určitá ulehčení.
O několik dní později chtěl Felix se svou ženou osobně slyšet vězně ohledně víry v Krista. Tím Pavel dostal příležitost, aby tomuto ve světě vysoce postavenému muži zvěstoval evangelium (kapitola 9,15). Toto radostné poselství má ale také svou vážnou stránku, která nesmí být zamlčována.
A tak Pavel mluvil o spravedlnosti. Ta má tři hlediska: a) Všechno, co Bůh činí, je spravedlivé. b) Spravedlnost se zjevila na kříži Golgoty, když Bůh soudil hřích na Pánu Ježíši. c) Protože za nás zaplatil někdo jiný, nabízí Bůh nyní každému věřícímu plné ospravedlnění, tedy svou spravedlnost. – Zdrženlivost nebo sebeovládání, o kterém se zmínil, ukazuje na to, že evangelium má v životě těch, kteří je vírou přijmou, praktické důsledky. – Budoucí soud nám připomíná tragický následek pro všechny, kteří evangelium odmítnou.
Felixovo svědomí bylo zasaženo jasným poselstvím. Ale místo aby činil pokání a vírou v Krista obdržel odpuštění svých hříchů, odsunul rozhodnutí na pozdější dobu. Z tohoto „později“ se asi stalo nikdy. – Felix nehledal Boha, nýbrž přízeň Židů.