Verše 1–11. Tak jako při jiných příležitostech se Pavel i zde pokusil vytvořit spojení se svými posluchači, než začal zvěstovat evangelium. Zde to učinil, když je oslovil v jejich jazyku. Dále se představuje jako ten, který kdysi byl jako oni všichni horlivý pro Boha a zákon. Vůdcové lidu mohli dosvědčit, jak fanaticky pronásledoval křesťany.
Potom svým krajanům vyprávěl příběh svého obrácení. Tento Ježíš, jehož přívržence on pronásledoval, jej obklopil září velkého světla, které proniklo až do jeho nitra a uvrhlo jej k zemi. Potom slyšel hlas: „Sauli, Sauli, proč mne pronásleduješ?“
Pronásledovatel křesťanů ihned poznal, že má co činit s autoritou, která vyžaduje jeho poddání se. Ale nevěděl, kdo ho tak oslovil. Proto ta otázka: „Kdo jsi, Pane?“ A nyní musel poznat, že pronásledováním křesťanů pronásledoval Toho, jenž se s nimi učinil zajedno: Ježíše Krista Nazaretského. Tuto skutečnost chtěl představit těm, kteří ho nenáviděli a téměř ho zabili.
Ale potom svým posluchačům také vyznal, že tento Ježíš je nyní jeho Pán, jehož chce poslouchat. Ježíš, Zachránce, byl jeho Spasitel a Pán. Jeho svévole a jeho vlastní cesty u Damašku skončily. Od té doby vložil vedení svého života zcela do rukou svého Pána.
Verše 12–21. Saul přišel do Damašku, aby pronásledoval učedníky Pána. A nyní přišel jeden z nich k němu se slovy: „Bratře Sauli, prohlédni.“ Byl to Ananiáš, „zbožný muž podle zákona, mající dobré svědectví ode všech tam bydlících Židů“. Neměla taková slova Pavlovým posluchačům proniknout k srdci?
To první, co znovu vidící Saul viděl, byla tedy tvář jednoho údu těla oslaveného Krista, jehož hlas slyšel! Tento pohled Pavel asi už nikdy nezapomněl (Verš 14b).
Když se Saul nechal pokřtít, přiznal se k tomu v tomto světě opovrženému a zavrženému Kristu. Tím se s konečnou platností odpoutal od židovství.
Ve verších 17–21 nechtěl Pavel podrobně popisovat to, co následovalo po jeho obrácení, nýbrž chtěl zdůraznit následující body:
Verše 22–30. To, že Žid obdržel od Boha úkol, aby šel k národům, bylo pro posluchače nemožnou věcí. Bylo pro ně nepředstavitelné, že tu je spasení pro pohany, aniž by se člověk nejprve stal Židem a poddal se požadavkům zákona. Proto tato reakce na apoštolova slova ve verši 22. Všechna závist propukla a projevila se smrtelnou nenávistí proti tomu, jenž se jako Žid opovážil něco takového říci.
Když Židé nejprve zavrhli Pána Ježíše, svého Mesiáše, a ukřižovali Ho, a pak ukamenovali Štěpána, chtěli nyní zabránit tomu, aby byl Pavel poslán k národům. Tak doplnili svůj hřích (1. Tesalonickým 2,15.16).
Velitel asi nerozuměl hebrejskému jazyku, takže nevěděl, co Pavel lidem řekl. Viděl jen propuknutí hluboké nenávisti a chtěl zvědět její pravý důvod. Jistě si myslel, že u Pavla bylo nějaké těžké provinění. Aby přišel věci na kloub, chtěl ho dát bičovat.
Protože zde nešlo o přímé utrpení pro věc Pána tak jako předtím ve Filipi (kapitola 16,19–22.37), uplatnil Pavel své římské občanství před bičováním, aby ušel tomuto hroznému mučení. – Ačkoli jsme jako křesťané občany nebe, žijeme ještě v tomto světě, přičemž máme své povinnosti a práva jako občané státu. Boží slovo nás vyzývá, abychom byli poddáni vrchnosti. Pán však nevyžaduje, abychom se ve světě vystavovali zbytečným utrpením. Náš oddíl i jiná místa Božího slova ukazují, že když nám svět činí křivdu, smíme mu připomenout svá práva. Ale nikdy by křesťan neměl na svých právech v tomto světě trvat.