Verše 1–6. Z Milétu vedla cesta po moři dále přes Kos, Rhodos, Pataru až do Týru. Tam pobyli déle, neboť se musela vyložit loď. Pavel a jeho společníci využili příležitosti, aby vyhledali věřící v tomto městě. „A nalezše učedníky, pobyli jsme tam za sedm dní.“ Toto obecenství s Božími dětmi bylo jistě pro všechny velkým povzbuzením.
Proč Pavel nedbal varování bratří, kteří mu skrze Ducha říkali, že nemá chodit nahoru do Jeruzaléma? Na tuto otázku nemůžeme dát s jistotou odpověď. V každém případě jeho postoj nebyl otevřenou neposlušností proti Duch Svatému, neboť Ten jej sice varoval, ale nedal mu příkaz.
Za Pavlovým chováním také nebyly žádné sobecké pohnutky. Pudilo ho spíše to, aby svým krajanům, od nichž už prožil tolik odporu, ještě jednou představil evangelium a získal je pro Krista. Zde v Týru Pavel ještě nedal odpověď na varování. Později, například v Cesareji, reagoval na námitky bratří a prohlásil, že je hotov pro jméno Pána Ježíše zemřít (verš 13).
Jako už v Milétu, i v Týru došlo k pohnutému rozloučení. Mnoho bratří se ženami a dětmi doprovázelo Pavla a jeho spolucestující k lodi. Na břehu všichni poklekli a modlili se. Potom se rozloučili.
Verše 7–17. Pavel a jeho průvodci nyní pokračovali v cestě po souši. Po krátkém pobytu u bratří v Ptolemaidě dosáhli Cesareu, kde mohli zůstat u Filipa evangelisty.
Služba proroctví, kterou vykonávaly Filipovy dcery, není blíže popsána. V každém případě ji nevykonávaly veřejně, nýbrž v souhlasu se svým postavením jako žen v tichosti (1. Timoteovi 2,12). To je zdůrazněno verši 10 a 11. Apoštolu Pavlovi neprorokovaly Filipovy dcery, nýbrž prorok Agabus, který přišel dolů z Judska. Podobně jako proroci ve Starém zákoně zdůraznil svá slova odpovídajícím konáním. Toto nové varování byla zároveň také Duchem působená příprava na to, co na Pavla čekalo.
Avšak on se nedal ani prorockými slovy Agabusovými, ani prosbami tamních věřících odvrátit od svého úmyslu. Rozhodnost v jeho nitru a ochota zemřít pro jméno jeho Pána nezakolísaly ani kvůli lásce bratří, kteří by jej rádi zadrželi od takové cesty. Jak krásná a příkladná je reakce: „Dali jsme tomu pokoj, řkouce: Staň se vůle Páně.“ Je dobře, když i my v takové spletité situaci přestaneme argumentovat a tiše se skloníme pod Boží vůli a cesty. – Tak se Pavel dostal do Jeruzaléma, kde ho bratři radostně přijali.
Verše 18–26. Ihned se sešli k „bratrské poradě“, aby promluvili o aktuálních problémech. Říkalo se, že Pavel učí odpadnutí od Mojžíše, což nikterak neodpovídalo skutečnostem. Učil: „Kristus je konec zákona ke spravedlnosti každému věřícímu,“ což znamená, že zákon přestal být prostředkem k tomu, aby se člověk před Bohem stal spravedlivým.
Věřící v Jeruzalémě se radovali z toho, co Bůh způsobil mezi národy. Avšak ve svých srdcích a ve svých slovech se pevně drželi rozdělení mezi křesťany, kteří přišli ze židovství, a těmi, kteří se obrátili z pohanů. To je jasně vidět z veršů 20 a 25.
Návrh
Bratři v Jeruzalémě se opět vzdali myšlenek, s nimiž v kapitole 15,8–11 kdysi souhlasili, a upadli zpět do zákonního ducha. Sice respektovali tehdy učiněný závěr a nevkládali na věřící z pohanů žádné další předpisy, ale sami chtěli zůstat horliteli pro zákon.
Nyní se pokusili přetáhnout na svou stranu apoštola Pavla. Vnější poslušností zákonních předpisů měl ukázat, „že i on sám chodí, dbaje zákona“. Jaký to byl nebezpečný návrh pro apoštola národů!
Následek
On přece učil, že nikdo nemůže být ospravedlněn ze skutků zákona, nýbrž jedině skrze víru v Ježíše Krista (kapitola 13,38.39; Římanům 3,28–31). Opětné dodržování zákona by zpochybnilo pravdu jeho slov.
Bratři v Jeruzalémě se podobali adresátům Epištoly Židům. Jejich horlivost pro zákon byla překážkou jejich duchovního růstu jako křesťanů. Zastavili se u počátečních pravd o záchraně a nepochopili, že povolání a naděje křesťanů jsou nebeské (srovnej s Židům 5,11–6,2).
Verše 27–40. Aby splnil předpisy zákona pro muže, kteří na sobě měli slib, musel jít Pavel do chrámu. Tam jej viděli a poznali Židé z Asie, kteří ihned pobouřili zástup. Tím, že na něho vložili ruce, chtěli účinně omezit ten velký vliv, který zvěstované evangelium už v celém tehdejším světě mělo. Přitom tvrdili nepravdivé věci (Pavel neuvedl Trofima do chrámu). Lhali, aby dali svým žalobám větší váhu. Fanatismus se nestará ani o pravdu, ani o spravedlnost.
Z této události se pro sebe chtějme naučit být opatrnými, když je nějaký služebník Pána napaden. Mohlo by se stát, že někdo tím chce zkazit Boží dílo.
Jak velká je Boží milost i v takové situaci! Jeho prozřetelnost použila nenávist Židů, aby Pavlovi zabránila vykonat jeho úmysl a přinést oběť podle zákona. Avšak Bůh nedopustil, aby byl Pavel zabit. Postaral se o to, aby se – sice jako vězeň – dostal pod ochranu římské okupační moci.
Velitel si myslel, že v Pavlovi zajal nějakého buřiče. Avšak nejednalo se o toho domnělého Egypťana. Díky své znalosti řeckého jazyka, mohl apoštol s římským důstojníkem mluvit, udat svou totožnost a poprosit o dovolení, aby promluvil k lidu. Bylo mu to dovoleno. Jaká milost!