Verše 1–6. Vřava v Efezu pohnula apoštola Pavla k tomu, aby město po dvouletém působení opustil. Cestoval odtamtud znovu do Evropy a prošel Macedonii, až nakonec přišel do Řecka. Z Macedonie napsal svou 2. epištolu Korintským a dal ji doručit skrze některé bratry (2. Korintským 8 a 9). On sám přišel o něco později. Během svého tříměsíčního pobytu v Řecku asi napsal svou Epištolu Římanům (Římanům 15,25). Místo aby se, jak bylo plánováno, delší námořní plavbou dostal do Sýrie a potom do Jeruzaléma, vrátil se cestou po zemi zpět do Macedonie.
Tyto verše nám ukazují něco z charakteru služby apoštola Pavla a okolností, v nichž pro Pána pracoval. Byl nejen evangelistou, jenž přinášel radostné poselství takovým, kteří o Pánu Ježíši nic nevěděli. Byl také pastýřem a učitelem, který věřící v nově vzniklých shromážděních poučoval a vyučoval Slovem, ale také je napomínal a povzbuzoval. Ve své službě stále prožíval odpor a nepřátelství těch, kteří evangelium odmítli. Pavel nebyl sám. Jeho průvodci a spolupracovníci pocházeli z nejrůznějších krajin. Verš 4 ilustruje něco z jednoty Kristova těla a na druhé straně ukazuje různorodost Jeho údů. Jakkoli rozdílní byli tito bratři, přece pracovali společně v díle Páně.
Verše 7–12. Pavel pobyl v Troadě sedm dní, aby v první den týdne mohl s tamními věřícími lámat chléb. Verš 7 jasně ukazuje, že už v oné počáteční době byla večeře Páně vždy v první den týdne, tedy v neděli. – Z používání 1. osoby množného čísla je vidět, že Lukáš, kterého apoštol kdysi zanechal ve Filipi, nyní opět patřil k cestující společnosti.
Pavel zde byl na cestě do Jeruzaléma. Ve svých zavazadlech měl materiální dar věřících z Achaje a Macedonie zchudlým věřícím v Jeruzalémě. Aby mohl být o Letnicích v Jeruzalémě, nechtěl se nikde příliš dlouho zdržovat. Protože ale shromážděným věřícím v Troadě měl ještě mnoho co říci, „protáhl svou řeč až do půlnoci“. A tu se stalo, že Eutychus, přemožený hlubokým spánkem, spadl z okna ze třetího poschodí a zůstal ležet mrtev. Avšak Pán ve své milosti vrátil mladého muže do života, což pro všechny znamenalo velkou útěchu.
Není tento mladý muž obrazem „člověka na okraji“, tj. křesťana, který se sice přidržuje věřících, ale vedle toho si také zahrává se světem? Jak velké je nebezpečí, že takový upadne do hříchu! Eutychův příběh nás volá také k duchovní bdělosti (Efezským 5,14–18; Marek 13,33–37).
Verše 13–16. Tyto verše popisují další průběh cesty směřující do Jeruzaléma. Pavel měl jistě potřebu být po nějakou dobu sám. Tak šel část cesty pěšky, zatím co ostatní jeli napřed lodí.
Verše 17–27. Poněvadž Pavel nechtěl ztrácet čas, povolal k sobě starší ze shromáždění z Efezu, aby přišli do Milétu, neboť jim chtěl ještě povědět některé věci. Duch Svatý nám ve Skutcích apoštolů sdělil tři velké řeči apoštola Pavla. V synagoze v Antiochii v Pisidii se obrátil k Židům, v areopagu v Aténách k Řekům a zde ke starším shromáždění. Tato apoštolova slova na rozloučenou platí každému věřícímu.
Apoštol nezačal tím, co Efezským kázal, nýbrž jak mezi nimi žil. Jeho život služby a pokorné oddanosti i v okolnostech s protivenstvím, přičemž nebral ohledy na svůj život, dával jeho slovům zvláštní váhu.
Obsah jeho kázání zahrnoval čtyři body:
Verše 28–38. Ve druhé části své řeči mluvil Pavel o odpovědnosti starších. Ti měli pastýřskou a dohlížecí službu ve svých místních shromážděních. Měli si však být vědomi toho, že nejde o jejich sbor, nýbrž o Boží shromáždění, které si získal za cenu krve svého vlastního Syna.
Pavel je varoval – a varuje také nás – před dvojím nebezpečím. Věřící mohou být ohrožováni zvenku. To je vidět a cítit všude, kde jsou lidé nepřátelsky smýšlející vůči Kristu a Jeho lidu. Druhé nebezpečí číhá uprostřed věřících. Mohou vyvstat muži, kteří se vydávají za křesťany, ale učí převrácené věci. Táhnou lidi za sebou a svádějí je, zatím co dobrý služebník Pána vždy poukazuje lidem na Krista a sám se drží v pozadí.
Apoštol ale také ukázal na pomoc, která je tváří v tvář hrozícímu nebezpečí každému věřícímu k dispozici: Bdělost, aby nebyli překvapeni; Bůh, kterému patříme jako Jeho vlastnictví; Slovo Jeho milosti, neklamná pravda, o kterou se vždy můžeme opřít.
Na závěr připomněl praktické prokazování pomoci potřebným. Přitom nebyl apoštol Pavel žádný teoretik. Vše, čemu učil a co zvěstoval, sám žil: byl zářným příkladem! Mohl starším z Efezu říci: „Ve všem jsem vám ukázal.“ Už jsi také někdy sám zakusil, že dávat je blahoslavenější než brát?
Společnou modlitbou se rozloučil s věřícími, kteří byli velmi smutní, protože pozorovali, že rozloučení bylo konečné. Avšak o dojmu z jeho vážných slov zde není řečeno nic.