Verše 1–9. Na své další cestě Macedonií navštívili jako další větší město Tesaloniku. Na rozdíl od Filipi tam byla synagoga, kterou Pavel jako obvykle vyhledal. Ačkoli měl poslání k národům, věděl, že evangelium platí také Židům (Římanům 1,16).
V Tesalonice mohl Pavel v synagoze po tři soboty zvěstovat evangelium o Ježíši Kristu. Přitom dokládal starozákonními Písmy utrpení, smrt a vzkříšení Mesiáše. A pak jim ukázal, že tento Ježíš je skutečně ten od proroků ohlášený Kristus (Mesiáš). Někteří Židé, mnoho Řeků, kteří uctívali Boha, a řada předních žen byli přesvědčeni, uvěřili Božímu slovu a připojili se k Pavlovi a Sílovi.
Vítězné tažení evangelia vzbudilo u nevěřících Židů žárlivost a závist, jak jsme to už viděli dříve (kapitola 13,45). Pokusili se vléci Pavla a Sílu před městskou vrchnost. Když nenašli misionáře, uchopili Jázona, jejich hostitele, a některé bratry. Jejich žaloba zněla, že bouří okrsek země a činí proti ustanovení císaře. Měli pravdu? Nikoli, neboť Pavel nekázal Ježíše jako krále, nýbrž jako Pána (srovnej s kapitolou 10,36). A Boží království, které kázal, nebylo království z tohoto světa, které by ohrožovalo tehdejší Římskou říši (Jan 18,36). Pán se postaral o propuštění Jázona a ostatních bratří.
Verše 10–21. Aniž by váhali, poslali bratři ještě téže noci jak Pavla, tak i Sílu pryč do Berie. Zůstávat déle by bylo životu nebezpečné. Ačkoli se Pavel mohl v onom městě zdržet jen asi tři týdny, vzniklo shromáždění. Za krátký čas jim apoštol poslal Dopis, ze kterého se dovídáme něco o jeho chování mezi věřícími tam (1. Tesalonickým 2,1–3).
Židé v Berii byli šlechetnější než Židé v Tesalonice. Ochotně naslouchali Pavlovu zvěstování, potom zkoumali Písma Starého zákona a srovnávali to, co slyšeli, s Božím psaným slovem. Výsledek byl takový jako v Tesalonice: mnozí uvěřili. Netrvalo však dlouho a Pavel musel uprchnout také z Berie.
Zatím co Sílas a Timoteus zůstali, někteří bratři doprovodili apoštola do Atén. Když se věrní průvodci z Berie vrátili domů, byl Pavel po nějakou dobu sám v Aténách. Toto velké město, pevnost řecké mytologie, bylo tehdy jak střediskem modlářství, tak i filozofie. V synagoze Pavel rozmlouval s Židy. Avšak zdá se, že především hovořil na trhu s přítomnými lidmi. Hledal osobní rozhovor, aby v modlářství zapleteným Řekům zvěstoval evangelium o Ježíši Kristu a o Jeho vzkříšení. To bylo pro tehdejší Aténské, kteří náleželi rozličným filozofickým školám, něco neznámého. Jedni ho označili za povídálka. Druzí chtěli vědět, co to nové učení v sobě má, a vedli proto Pavla na Areopág.
Verše 22–34. V Aténách měl Pavel před sebou naprosto jiné posluchače než například v synagoze. Proto se zde ani slovem nezmínil o starozákonních Písmech. Naproti tomu zvěstoval Aténským toho jediného pravého Boha jako Stvořitele nebe a země. Přitom navázal na jejich uctívání bohů a na jeden oltář, který byl zasvěcen neznámému bohu.
Pavel ani nenapadal modlářský kult Řeků, ani jejich filozofické směry, nýbrž zvěstoval jim pravdu o Bohu a původu a smyslu života. Když mluvil o vztahu nás lidí k Bohu, citoval řecké filozofy, kteří došli ke stejnému závěru. Nestál před nimi tedy žádný nevědomý muž.
Vrchol jeho řeči tvoří volání k pokání ve spojení s ohlášením soudu. Bůh lidi během časů nevědomosti neodsoudil. Ale nyní, kdy je zvěstováno evangelium o Ježíši Kristu, volá všechny k pokání, k obrácení a k víře v Zachránce, protože bude soudit svět. Soudcem bude Ten, jenž jako Spasitel světa zemřel na kříži, ale třetího dne vstal z mrtvých.
Proč zde Pavel nemluvil o evangeliu? Pro to nebyli posluchači ještě připraveni. Nejprve muselo být probuzeno jejich svědomí. Avšak jakmile slyšeli o vstání z mrtvých, většina z nich se Pavlovi posmívala a odvrátili se od něho. Jen několik málo se k němu připojilo. Bezpochyby je poučil o Boží cestě záchrany.