Verše 1–5. V Lystře se Pavel setkal s mladým věrným mužem: Timoteem. Apoštol byl asi předtím nástrojem k jeho obrácení (1. Timoteovi 1,2; 2. Timoteovi 1,2.5; 3,14). Timoteus měl věřící židovskou matku a babičku (2. Timoteovi 1,5), ale řeckého otce. V 1. verši je označen jako učedník, to znamená, že byl věřící a následoval Pána Ježíše. K tomu měl dobré doporučení od věřících, mezi nimiž žil. Toho chtěl Pavel vzít s sebou jako doprovod a spolupracovníka.
Proč Pavel obřezal tohoto mladého muže, když přece při rozhovorech v Jeruzalémě se jasně ukázalo, že křesťané nemají být nuceni dodržovat zákon? Toto obřezání nemělo nic společného se spasením, které Timoteus obdržel jen vírou v Krista. Ale jako obřezaný syn Židovky měl přístup k Židům, což bylo pro jeho službu důležité a užitečné (1. Korintským 9,20).
Na všech místech, kde Pavel a Sílas vyhledali věřící, jim sdělovali závěry apoštolů a starších z Jeruzaléma. Verš 5 popisuje následek služby podle Boha při věřících. Shromáždění rostla v hloubce a šířce.
Verše 6–15. Bůh normálně používá k vedení své Slovo a svého Ducha. Tady ale byl zvláštní případ: Bůh chtěl, aby evangelium přišlo také do Evropy. Proto zahradil apoštolu Pavlovi a jeho průvodcům a spolupracovníkům všechny směry kromě cesty dolů do Troady. Tam Pavel v jednom vidění v noci viděl makedonského muže, který ho prosil, aby k nim přišel.
Z použití 1. osoby množného čísla v 10. verši je zřejmé, že Lukáš, pisatel Skutků apoštolů, tam tehdy byl také. Pavel měl vidění, ale promluvil o něm s druhými. Společně došli k závěru, že je Bůh volá, aby kázali evangelium také v Evropě. Jak důležité bylo toto přesvědčení od Pána, aby v nadcházejících pronásledováních nebyli nejistí vzhledem k nastoupené cestě.
Prvním významným městem, do kterého misionáři přišli, bylo Filipi. Tam nebyla synagoga, jen židovské místo modliteb u řeky. Vyslanci Pána společně v sobotu vyhledali toto místo. Setkali se tam jen s několika ženami. Ale jedna z nich, Lydia, obchodnice s purpurem z Tyatiry, měla Bohem připravené srdce, takže Pavlem zvěstované poselství padlo na úrodnou půdu. Uvěřila v Pána Ježíše a byla pokřtěna. Ihned se u ní ukázaly znaky nového života: pozvala lidi, které až dosud neznala, do svého domu, neboť milovala věřící!
Verše 16–24. Pavel a jeho doprovod chodili nadále pravidelně na to místo modliteb. Satan se ale pokusil působit proti tomuto konání. Vystoupil jako anděl světla, když žena, která měla věšteckého ducha, za Pavlem a těmi druhými volala: „Tito lidé jsou služebníci Boha nejvyššího, kteří zvěstují nám cestu spasení.“ Těmito slovy, která byla sama o sobě pravdivá, se satan pokusil sebe spojit se služebníky Pána, aby potom škodil dílu Pána. Pavel si všiml, že tento zlý duch neříká ani slovo o Pánu Ježíši. To odhalilo zdroj, z něhož toto svědectví přišlo. A aby lidem z Filipi ukázal, že oni jako Boží služebníci nemají nic společného se světem duchů, přikázal Pavel nakonec zlému duchu ve jménu Ježíše Krista, aby z této ženy vyšel. Služebnice byla na místě osvobozena.
Reakce těch, kteří s touto ženou měli obchod a přitom vydělávali mnoho peněz, nedala na sebe dlouho čekat. Nyní satan vystoupil proti zvěstovatelům evangelia jako řvoucí lev. Pavel a Sílas byli vlečeni k představeným města a na příkaz velitelů byli biti holemi a potom uvrženi do vězení.
Za to, že Pavel a Sílas vysvobodili ženu ze satanova otroctví, seděli nyní ve vězení sami. Žalářník, jenž měl úkol bezpečně ty muže ohlídat, neopomněl nic, aby příkazu vyhověl. Uvrhl je do vnitřního vězení a sevřel jim nohy do klády.
Verše 25–34. Pavel a Sílas nyní byli ve vězení. Vše vypadalo jako satanovo vítězství. Avšak ve skutečnosti chtěl Bůh žalářníka zachránit. Proto daroval svým dvěma do krve zbitým služebníkům odvahu, sílu a radost, aby o půlnoci zpívali chvalozpěvy. Tomu, že se modlili, můžeme rozumět; ale že zpívali chválu Bohu, to je udivující. Něco takového ostatní vězňové ještě nikdy neprožili. Je pochopitelné, že jim naslouchali.
Nyní přišel Boží čas. Zemětřesením zvláštního druhu otřásl vězením tak, že se všechny dveře otevřely a pouta všech byla uvolněna.
Podle římského práva ručil dozorce vězení za jemu svěřené vězně. Když žalářník viděl otevřené dveře vězení, jistě si myslel, že vězňové uprchli a že on nyní musí zaplatit svým životem. Tomu chtěl předejít sebevraždou. Hlasité Pavlovo zvolání zachránilo tohoto ubohého, vyděšeného, ale také zlomeného muže. S chvěním padl před tyto dva služebníky. „Páni, co já mám činiti, abych spasen byl?“, zněla jeho úzkostná otázka. Pavel nemusel tomuto muži už nic říkat o pokání, nýbrž mohl přímo poukázat na Pána Ježíše: „Věř v Pána Ježíše!“
Evangelium padlo opět do připravených srdcí. Žalářník a celý jeho dům uvěřili. A opět se ukázal nový život (verš 33). Ještě té noci byli všichni, kteří uvěřili, pokřtěni.
Verše 35–40. Správa města si asi myslela, že se nejrychleji a nejjednodušeji s oběma vězni vypořádá, když tito nepoznáni opustí město. Poslali soudní služebníky k vězení se sdělením žalářníkovi: „Propusť ty lidi.“
Ale Pavel se nyní odvolal na své římské občanství. Ne z pýchy nebo sobectví, nýbrž protože myslel na bratry ve Filipi. Kdyby myslel jen na svou výhodu, pak by už den předtím uplatnil své římské občanství a možná že by mohl ujít ranám. Ale jako věrný následovník svého Pána nehledal sebe, nýbrž blaho druhých. S ohledem na mladé shromáždění bylo důležité, aby Pavel a Sílas neopustili město jako vzbouřenci, nýbrž jako veřejně rehabilitovaní římští občané. To dalo také věřícím určité uznání a ochránilo je to před okamžitým nespravedlivým pronásledováním.
Z Pavlova chování se učíme, že věřící křesťan smí sice svět upozornit na křivdu, ale nikdy nemá trvat na svých právech (srovnej s 1. Mojžíšovou 21,25; Janem 18,23). Dále Pavel a Sílas přijali odmítnutí světa, jako křesťané se poddali vrchnosti a poslechli její nařízení, avšak teprve tehdy, když viděli bratry v domě Lydie a ty povzbudili. Potom oba misionáři přenechali mladé věřící ochraně Pána.
Protože se ve Skutcích apoštolů 1. osoba množného čísla ukazuje teprve zase v kapitole 20,5, můžeme mít za to, že Lukáš ve Filipi zůstal.