Verše 1–5. Nepříteli se nepodařilo útoky zvenčí zabránit růstu shromáždění. Nyní se pokoušel způsobit škody útokem zevnitř. Ve shromáždění v Antiochii se objevili lidé z Judska, kteří učili, že věřící musejí být obřezáni, aby mohli být skutečně zachráněni. Tvrdili, že nejprve musejí přijmout židovství, aby se mohli stát křesťany. Pokoušeli se uvést do shromáždění zákonictví a učinit z křesťanství jednu sektu židovství. Nejhorší ale bylo to, že svým tvrzením napadali dílo Pána Ježíše, neboť říkali, že nestačí k záchraně člověka. Chtěli k tomu ještě něco přidat.
To byl velmi závažný útok nepřítele, jemuž bylo nutné čelit se vší rozhodností, ale také s moudrostí a rozumností. Na základě vzniklého neklidu ve shromáždění bratři nařídili, aby Pavel, Barnabáš a několik jiných šli nahoru do Jeruzaléma – tedy k původu převráceného učení (verš 5), aby spornou otázku projednali s apoštoly a staršími. Jak velké bylo tehdy nebezpečí rozdělení v církvi! – Blíže je o této návštěvě napsáno v Galatským 2,1–10. Došlo k ní 14 let po poslední návštěvě apoštola Pavla v Jeruzalémě (kapitola 9,26–30).
Na cestě do Jeruzaléma vyprávěli oba misionáři o „obrácení pohanů“ a způsobili přitom všude velkou radost. Také v Jeruzalémě nezačali s nějakou diskusí, nýbrž zprávou o tom, „co s nimi učinil Bůh“. Teprve potom, když bratři, kteří se stále ještě počítali k farizeům, vznesli požadavky vzhledem k obřízce a k dodržování zákona, byla projednávána sporná otázka.
Verše 6–12. V bratrském projednávání s apoštoly a staršími bylo nyní to celé blíže prozkoumáno a projednáno.
Po neplodné diskusi se chopil slova apoštol Petr. Stručně připomněl přítomným to, co Bůh způsobil v domě Korneliově. Když těmto Římanům bylo zvěstováno evangelium a oni je vírou přijali, sestoupil na ně Duch Svatý. Nebyl žádný rozdíl mezi věřícími ze Židů a z národů!
Petr uvedl dva důvody pro to, že nesmějí věřícím z národů dávat povinnost dodržovat zákon: a) Kornelius a ti, kteří k němu patřili, byli zachráněni, aniž by se dali obřezat. b) I Židé, kteří byli pod zákonem, ho nedokázali plně dodržovat. Bylo to jho, které žádný Izraelita nemohl nést.
Znění 11. verše na jedné straně ukazuje Petrův pokorný postoj vůči věřícím z národů, ale ukazuje také důležitou zásadu spasení z milosti. Židé, kteří nemohli dodržovat zákon, jsou „zachráněni milostí Pána Ježíše stejně jako oni“, jako ti z národů, kteří byli zapleteni v modloslužbě – ne obráceně.
Barnabáš a Pavel podpořili slova apoštola Petra mnoha příklady, které prožili na své misijní cestě. Mohli vyprávět o divech, jak zlí lidé uvěřili a stali se bohabojnými. Mohli také podat zprávu o tom, jak Bůh podpořil zvěstované poselství znameními.
Verše 13–21. Na závěr se chopil slova Jakub, jeden ze sloupů shromáždění v Jeruzalémě. Podpořil to, co už bylo řečeno, poznámkou, že Bůh bere lid pro své jméno z národů. Je to Jeho shromáždění, nebeský Boží lid, který se dnes skládá především z věřících z národů. (V protikladu k začátku Skutků apoštolů, když se skládalo prakticky jen z věřících ze Židů.)
Citátem z proroka Amosa Jakub ukázal, že Bůh se po skončení doby milosti bude znovu zabývat svým pozemským lidem izraelským. Pán ještě přijde viditelně ve slávě na tuto zem a zřídí své království pokoje. Přitom bude izraelský národ stát v centru a bude východiskem všeho požehnání pro lidi. V té době se všechny národy skloní před autoritou Pána Ježíše.
Věřící z národů nebyli tedy žádným způsobem zavázáni dodržovat zákon ze Sinaje. Jsou vyjmenována čtyři Boží nařízení, která jsou platná ve všech časových obdobích. Jedení krve, k čemuž patří také jedení udáveného, Bůh zakázal hned na začátku (1. Mojžíšova 9,4). Smilstvo je hřích proti vlastnímu tělu a proti manželství, neboť Bůh vyhradil pohlavní spojení muže a ženy výlučně pro manželství. Modlářství je následek odklonění se od Boha, Stvořitele nebe a země, k němuž došlo dlouho předtím, než existoval Izrael (Římanům 1,20–23).
Tímto způsobem byl vyřešen velký problém mezi věřícími způsobem podle Boha a byla zachována jednota církve.
Verše 22–29. Jednání ve verších 6–21 se konala jen mezi bratřími. Ale nyní, když došlo k rozhodnutí a k důležitému závěru, to byla záležitost celého shromáždění. Napsali dopis a poslali ho po dvou vedoucích bratřích – Judovi a Sílovi – jako ústních svědcích spolu s Pavlem a Barnabášem do Antiochie.
Jak jednoduše je tento dopis napsán! Dotýká se nejprve stručně příčiny problému. Oni mužové, kteří způsobili neklid, nejednali z pověření jeruzalémského shromáždění, nýbrž svévolně. Juda a Sílas naproti tomu měli doporučení shromáždění. – Jak srdečná jsou slova, jimiž bratři v Jeruzalémě mluvili o Pavlovi a Barnabášovi! Byli uznáni a ctěni jako „milovaní, kteří vydali svůj život pro jméno Pána našeho Ježíše Krista“.
Dopis neobsahuje názor bratří, ani názor shromáždění. Při projednávání měli před sebou nejprve Petrovo svědectví o Božím působení u Kornelia. Pak zprávy Pavla a Barnabáše vydaly svědectví o Božích skutcích, a nakonec uvedl Jakub Písma Starého zákona, která Boží konání potvrzovala. Nyní mohli napsat: „Vidělo se zajisté Duchu svatému i nám…“ Byl to Boží Duch, jenž poukázal na toto Boží nařízení, které má platnost za všech dob. Jako shromáždění se pod to postavili a učinili se s tím zajedno.
Novozákonní učení nenalézáme sice ve Skutcích apoštolů, nýbrž v Epiš-tolách. Přesto se z praktického chování prvních křesťanů můžeme mnohému naučit; i vzhledem k řešení těžkostí mezi věřícími.
Verše 30–41. Návrat bratří do Antiochie a dopis z Jeruzaléma vyvolaly radost a potěšení. A prorocká služba, kterou mezi věřícími v Antiochii vykonávali Juda a Sílas, kteří spolu přišli jako ústní svědkové, vyzněla k jejich posilnění a povzbuzení. Zdá se, že tam oba zůstali delší dobu, než se zase Juda vrátil do Jeruzaléma.
Také Pavel a Barnabáš vykonávali v Antiochii užitečnou službu. Avšak „po několika dnech“ učinil Pavel návrh, aby znovu navštívili místa, kde předtím zvěstovali evangelium a kde vznikla shromáždění. Barnabáš chtěl opět vzít s sebou synovce Marka, avšak Pavel se postavil proti tomuto návrhu, poněvadž se ten mladý muž neosvědčil. V oné chvíli by v díle Pána byl spíše překážkou než pomocí.
U Barnabáše převážily rodinné vztahy, takže se ti dva pracovníci Pána rozdělili. Jaká škoda! Avšak Boží milost darovala nápravu jak v bratrském vztahu mezi Pavlem a Barnabášem (1. Korintským 9,6), tak i vzhledem k Markovi, jenž se stal užitečným služebníkem Pána (Koloským 4,10; 2. Timoteovi 4,11).
Novým Pavlovým společníkem a spolupracovníkem byl Sílas (verše 27 a 32). Od bratří poručeni Boží milosti, prošli nejprve krajinami, kde na první cestě lidé uvěřili a povstala tam shromáždění. Jejich službou byla pastýřská služba při věřících.