Verše 1–3. Kapitolou 13 začíná druhá část Skutků. Služba apoštola Petra urovnala cestu pro působení Saule, pozdějšího apoštola Pavla. Ten byl poslán především k národům, aby také jim kázal evangelium Boží milosti (kapitola 9,15). Výchozím bodem pro tuto misijní práci bylo shromáždění v Antiochii.
Tam byly různé dary, které Pán dal církvi: proroci a učitelé (Efezským 4,11–13). Byli to mužové zcela různého původu, kteří tyto dary od vzkříšeného Krista obdrželi. Avšak v Něm byli bratři a údy na Jeho těle. – Prorok předává Boží myšlenky. Jeho služba proroctví se může vztahovat na přítomné poměry u shromážděných nebo na budoucí věci a má vzdělávat církev (1. Korintským 14,3). Učitel vykládá Slovo, když je posluchačům činí srozumitelným a vyučuje je v něm (2. Timoteovi 2,15).
Tito bratři sloužili Pánu a zároveň se snažili, aby ve všem poznali Boží vůli, což je vyjádřeno jejich půstem. Nyní Duch Svatý ukázal, že Barnabáše a Saule povolal pro zvláštní dílo.
Verš 4. Co nyní učinili ti dva? Nevydali se v nezávislosti na cestu, aby se chopili úkolu, který Pán pro ně měl. Ne, oni čekali, dokud celé shromáždění půstem a modlitbou nepřišlo k přesvědčení, že to je Boží vůle pro ty dva. Vkládáním rukou vyjádřilo shromáždění v Antiochii své obecenství s Barnabášem a se Saulem. Věřící stáli tedy plně a zcela za těmito služebníky Pána.
Přesto první verš dalšího oddílu jasně ukazuje, že to není shromáždění, kdo někoho vysílá. Je to jedině Boží dílo. Čteme: „A oni posláni byvše od Ducha svatého.“ Takto je služebník v prvé řadě odpovědný svému Pánu, jemuž slouží. Ale každá služba musí být v souladu s místním shromážděním, k němuž služebník Pána patří.
Verše 5–12. Prvním cílem těch dvou misionářů byl ostrov Kypr, země Barnabášova narození. Jan Marek, který ty dva doprovázel jako jejich služebník, byl Barnabášův synovec (Koloským 4,10).
V Salamis zvěstovali Židům v synagoze Slovo, neboť evangelium je „Boží moc k spasení každému věřícímu, Židu předně, potom i Řeku.“
Tam, kde je kázáno evangelium, nezůstává satan nečinným. Vystupuje proti němu, snaží se zabránit jeho rozšíření a bojuje jak proti poselství, tak i proti zvěstovatelům.
V Páfu se oba vyslanci Pána setkali nejen s rozumným mužem, prokonsulem Sergiem Pavlem, nýbrž také s falešným prorokem, kouzelníkem, který asi působil jako poradce Sergia Pavla. Pohanští vládci se při svých vladařských rozhodnutích velmi často opírali o výroky okultistů (např. faraon, 1. Mojžíšova 41,8; Nabuchodonozor, Daniel 2,2).
Když si prokonsul přál slyšet Boží slovo, byly tu tedy v jeho přítomnosti dvě síly: Boží moc, aby ho zachránila, a moc satana, aby ho odvrátila od víry. – Pavel však, naplněn Duchem Svatým, odkryl Elymasův postoj a vyslovil nad ním soud. – Když prokonsul viděl, co se stalo, uvěřil – ne kvůli divu –, nýbrž protože byl přesvědčen učením Pána.
Verš 13. Další zastávkou, kterou Pavel a jeho průvodci na své cestě dosáhli, bylo Perge v Pamfylii na pobřeží Malé Asie. Tam museli učinit smutnou zkušenost, že Jan Marek je opustil a vrátil se do Jeruzaléma. Utekl, abychom tak řekli, ze své služby. Tento ústup byl velmi vážný a měl později závažné následky. Vedl nakonec k rozdělení Barnabáše a Pavla (kapitola 15,37–40). Z Dopisů apoštola Pavla se však dozvídáme, že v Markově životě došlo k plnému napravení (Koloským 4,10; 2. Timoteovi 4,11). Bůh ho později dokonce použil k tomu, aby napsal Evangelium o Pánu Ježíši jako dokonalém Služebníkovi.
Verše 14–25. V dalším městě, v Antiochii v Pisidii, vešel Pavel a Barnabáš v sobotu do tamní synagogy. Po přečtení zákona a proroků dostali příležitost, aby promluvili k lidu. Pavel ji použil, aby přítomným zvěstoval evangelium. Jak přitom postupoval?
Nejprve oslovil dvě skupiny lidí: „muže z Izraele“ a ty, „kteří se báli Boha“, tedy lidi z národů, kteří se klaněli Bohu. Stručnými slovy vylíčil historii lidu izraelského, a přitom zdůraznil Boží milost, dobrotu a věrnost. Přes dobu soudů přešel ke království, nejprve pod Saulem, kterého Pán musel odstranit, potom pod Davidem, mužem podle Božího srdce. Pak učinil skok a mluvil o Ježíši Kristu, pravém Davidovu Synu, jehož Bůh lidu poslal jako Zachránce. Zmínkou o Janu Křtiteli a jeho službě dokázal, že Pán Ježíš je ten zaslíbený Mesiáš.
Verše 26–37. Pak se znovu obrátil k těm dvěma třídám lidí, kteří tehdy seděli v synagoze, a řekl všem: „Vám je posláno slovo tohoto spasení.“
Ve verších 27–31 Pavel popisuje to, na čem se naše spasení zakládá: na smrti a vzkříšení Pána Ježíše. Ukřižování Spasitele byl zlý čin Židů v Jeruzalémě. Ti takto naplnili proroctví, jako např. Žalm 22 a Izaiáše 53. To je úhel pohledu, pod kterým Pavel ukázal smrt Krista. Potom však následuje výraz: „Bůh pak (Ale Bůh)“. Vzkříšení Pána Ježíše je Boží čin. On tím dokázal, že vykonané dílo vykoupení dostačuje všem Jeho svatým nárokům. Tím, co Jeho Syn učinil, byl plně uspokojen. Nyní může Jeho milost bez zábran plynout ke všem lidem.
Pavel nazývá svědectví o zmrtvýchvstání „dobrým poselstvím, o zaslíbení, které se stalo otcům“. Je jasné, že Davidova proroctví se nevztahovala na Davida, neboť on zemřel a jeho tělo došlo porušení. Slova ze Žalmů a proroků se vztahují na Krista, kterého Bůh vzkřísil.
Pavel ukončil svou řeč o Ježíši Kristu jako o tom ve Starém zákoně zaslíbeném Mesiášovi slovy: „Ale ten, kterého Bůh vzkřísil, neviděl porušení.“
Verše 38–41. Pavel ukončil svoji řeč slavnou nabídkou Boží milosti, která je založena na osobě Zachránce a na Jeho dokonaném díle vykoupení. Takovým, kteří náležejí k lidu, jenž Jeho Syna ukřižoval, nabízí Bůh odpuštění hříchů a ospravedlnění na základě víry v Ježíše Krista. Toto ospravedlnění, to jest, že je někdo prohlášen za spravedlivého, člověk však nezíská působením skutků zákona. Je Bohem darováno všem těm, kteří celou svoji důvěru obrátí na Pána Ježíše Krista, jenž svým vykonaným dílem vykoupení vyhověl všem Božím spravedlivým požadavkům.
Jaká to byla rozhodující hodina pro Židy a pro ostatní lidi v synagoze v Antiochii, když jim Pavel představil pravdu o Ježíši Kristu a nabídku milosti! Byli vyzváni, aby vírou přijali poselství a uznali Ježíše za svého Mesiáše. Zpěčovat se a odmítnout nabídku znamenalo provinit se před Bohem.
Bůh vážně volá k pokání a k víře ve Spasitele, ale nikomu své spasení nevnucuje. Ten, kdo odmítne Pána Ježíše jako svého Zachránce, se s Ním bude jednou muset setkat jako se soudcem, a to na půdě absolutní božské spravedlnosti. V ten den už tu nebude milost.
Verše 42–52. Pavlem zvěstované poselství mělo ohlas. Chtěli ty dva cizince ještě jednou slyšet. Velký počet přítomných ale šel dále. Otevřeli se milosti a přidrželi se nyní Pavla a Barnabáše. Ti jim domlouvali, aby setrvávali v Boží milosti, když by mělo dojít k odporu nebo dokonce k pronásledování ze strany nevěřících Židů. To dokáže pravost jejich obrácení, což potvrzuje verš 52.
Jaké působení Ducha Svatého! Téměř celé město chtělo slyšet Boží slovo. Židé se ale stali žárlivými, když viděli, že Boží milost je nejen pro ně, nýbrž pro všechny lidi. Tím se sami vyloučili z věčného života. Když pomyslíme, jak velmi Pavel své krajany miloval, pak to pro něho muselo být těžké, odvrátit se od nich. Ale jaké povzbuzení prožili oba misionáři, když viděli reakci lidí z národů!
V tomto oddílu vidíme na jedné straně odpovědnost člověka vůči zvěstovanému evangeliu (verš 46), a na druhé straně Boží svrchovanost ve vyvolení (verš 48). On ví a věděl od začátku, kdo uvěří evangeliu. Ale tato skutečnost žádným způsobem nezmenšuje odpovědnost lidí. Obojí je 100procentně pravda: Jsme odpovědni a Bůh je svrchovaný.
Žárliví Židé nepovolili, dokud Pavla a Barnabáše pronásledováním nevyhnali.