Verše 1–18. To, co se událo v Korneliově domě, bylo vypravováno také mezi bratřími v Jeruzalémě. Žel nejprve nečteme, že by se radovali z Boží obdivuhodné milosti, která tu je pro všechny lidi. Když se Petr vrátil, byl napaden od těch, „kteří byli z obřezaných“. Tímto výrazem je míněna zvláštní skupina mezi věřícími ve shromáždění v Jeruzalémě. Zásadně všichni věřící tohoto shromáždění pocházeli ze židovství. Ale tito věřili, že se musejí židovství pevně držet a hájit je, i když se stali křesťany. Domnívali se, že člověk z pohanů se musí nejprve podrobit obřízce a navenek se stát Židem, než může být spasen (kapitola 15,1).
Když se mezi věřícími vynoří nějaká těžkost, je dobré, mají-li navzájem trpělivost a věc jasně předloží, aniž by něco ponechávali neosvětlené. To zde učinil Petr. Přesně vyprávěl, co prožil. Pak připojil zážitek Korneliův. A nakonec podal zprávu o Duchu Svatém, který sestoupil na věřící z národů, „jako i na nás na počátku“. Zakončil slovy: „Poněvadž tedy jednostejný dar dal jim Bůh jako i nám věřícím v Pána Ježíše Krista, i kdo jsem já byl, abych mohl zabrániti Bohu?“
To, že Korneliův příběh je zde do jisté míry opakován jako Petrova zpráva, ukazuje, jak se Bůh s velkou trpělivostí snažil všem těm svým objasnit myšlenky své svrchované milosti.
Ačkoli Kornelius měl život z Boha už před Petrovou návštěvou, přece nebyl „spasen“ ve smyslu Nového zákona. To nám ukazuje poznámka ve 14. verši: Petr „tobě bude mluviti slova, skrze něž spasen budeš ty i všechen tvůj dům“. Spasení zahrnuje mezi jiným plnou jistotu spasení, a tu může mít jen někdo, kdo slyšel celé poselství evangelia a vírou je přijal.
Z Petrovy řeči se můžeme učit, jak je možné ve vypjaté atmosféře vydat svědectví o Božím působení. Petr neřekl nic o své osobě, například o svém postavení co apoštola nebo o svém působení v Lyddě a Joppe. Ve vší pokoře konfrontoval své protivníky s působením Božího Ducha. On sám nic nepodnikal. Všechno bylo Božím dílem. On jen poslušně konal to, k čemu byl vyzván. – To pro tu chvíli ukončilo diskusi.
Verše 19–30. Verš 19 vlastně navazuje na kapitolu 8,4. Skrze pronásledování křesťanů se evangelium teprve správně rozšířilo. Když Bůh použil apoštola Petra k tomu, aby otevřel národům dveře víry, čteme ve 20. verši o různých mužích, kteří zvěstovali pohanům evangelium o Pánu Ježíši. Tito Řekové nebyli bohabojní jako Kornelius, nýbrž modláři. Ale Bůh působil na jejich srdce. Mnozí uvěřili poselství a obrátili se k Pánu (srovnej s 1. Tesalonickým 1,9). Následkem toho vzniklo v Antiochii místní shromáždění, které se většinou skládalo z věřících z národů.
Když shromáždění v Jeruzalémě uslyšelo o působení ducha v Antiochii, vyslalo tam Barnabáše, jenž sám byl rodem z Kypru. Tento věrný muž nejprve viděl a radoval se z toho, co Boží milost způsobila. Teprve potom mluvil, když napomínal všechny, kteří byli ještě mladí ve víře, aby „s rozhodností srdce setrvávali u Pána“. Věděl, že se ďábel svody nebo pronásledováním od světa pokusí odvést je od správné cesty. Poznal také, že tito nedávno obrácení lidé potřebují poučení. Proto přivedl do Antiochie Saule. Společně poučovali tyto věřící po delší dobu.
Chování oněch věřících vedlo k tomu, že lidé kolem nich je začali nazývat „křesťany /kristovci/“. Kristus v nich žil, a to ti druzí poznali.
Aby byla zachována jednota Ducha ve svazku pokoje, bylo nutné, aby se shromáždění v Antiochii nerozvíjelo nezávisle. Verše 27–30 ukazují, jak prakticky fungovalo spojení mezi shromážděním v Jeruzalémě a v Antiochii. Materiální nouze jednoho pohnula druhé, aby zasáhli pomocí a podporou.