Verše 1–9. Se Saulem, mladým fanatickým farizeem, jsme se už setkali dříve (kapitola 7,58; 8,1.3). Zde je nám dána zpráva o jeho obrácení. Jak to bylo možné, že muž, jenž tak nenáviděl křesťany a pronásledoval je až k smrti, uvěřil v Ježíše Krista?
Saul byl horlivý pro Boha. Domníval se, že musí pronásledovat ty, kteří věří v Ježíše. Ten byl podle jeho přesvědčení rouhač Boha, protože o sobě říkal, že je Boží Syn. Avšak Saul jednal v nevědomosti a v nevěře.
Naplněn žhoucí nenávistí proti křesťanům, vydává se s odpovídajícími zplnomocněními od nejvyšších kněží na cestu do Damašku. Křesťané, které pronásledoval, jsou označeni jako ti, kteří „jsou té cesty“, to znamená, že se nalézali na cestě křesťanského vyznání. Víra v Ježíše Krista tedy není prostě záchrana před věčným odsouzením, nýbrž cesta požehnání, spravedlnosti a radosti už zde na zemi.
Na cestě do Damašku proti němu vystoupil sám Pán Ježíš. Oslepil ho světlem z nebe, uvrhl ho k zemi a zeptal se ho: „Sauli, Sauli, proč mne pronásleduješ?“ S vědomím autority, která stála za tímto hlasem, se Saul zeptal: „Kdo jsi, Pane?“ Odpověď jím musela hluboce otřást: „Já jsem Ježíš, kterého ty pronásleduješ.“ – Tento Ježíš, o němž se domníval, že zemřel jako podvodník v Jeruzalémě, byl skutečně Pán a Kristus, jak Ho apoštolové zvěstovali. Jeho nenávist proti křesťanům se tedy obracela proti Pánu Ježíši samému, neboť On a Jeho učedníci tvořili jednotu: Tělo a údy Kristova těla.
Jak muselo toto poznání Saulem otřást! Ale Pán zde byl se svou milostí. Saul měl jít do města, kde mu bude pověděno další. Boží milosrdenství se zaměstnávalo tím „prvním“ z hříšníků. Saul ale činil pokání – pravé, hluboké pokání (viz verš 9).
Verše 10–19. Nyní Pán povolal učedníka Ananiáše, křesťana, jenž žil v Damašku, aby právě obrácenému Saulovi z Tarsu pomohl dále. Ananiáš byl jako Filip ihned připraven dát se Pánem použít. Když se dověděl o svém úkolu, měl přece ale velké obavy. Tento Saul byl přece muž, jehož se křesťané nejvíce báli. Když na cestách, po nichž nás Bůh chce vést, máme problémy, smíme Mu to povědět. Ale nikdy se nemáme proti Boží cestě vzpírat. Ananiášovi Pán v mírnosti řekl: „Jdi.“ A ukázal mu potom, jakým nástrojem se pro Něho má tento muž stát. Na konci 11. verše mu už prohlásil: „Aj, modlí se.“ To byla známka duchovního života, který se zjevuje po obrácení.
Nyní Ananiáš poslechl, vyhledal Saule, vložil na něho ruce a pozdravil ho slovy: „Bratře Sauli.“ Z dřívějšího pronásledovatele věřících se stal někdo, jenž rovněž patřil k Boží rodině. Pro Ananiáše byl nyní jedním z těch „Jeho“. Saul ihned prohlédl. Vstal a dal se pokřtít. V síle Ducha Svatého a tělesně posilněn nyní začal svůj život jako křesťan a následovník Pána Ježíše.
Verše 20–30. Saul předtím v horlivosti pro Boha pronásledoval křesťany. Nyní, když sám uvěřil, vystupoval rovněž tak rozhodně pro svého Pána. Kázal v synagogách Ježíše, „že tento je Syn Boží“, a to před těmi, kteří znali jej i jeho minulost. Nestyděl se za evangelium. Věděl o síle, kterou má ke spasení, neboť to sám zakusil (Římanům 1,16). To, co Saul v Damašku kázal, bylo „evangelium slávy Krista“ (2. Korintským 4,4), neboť svědčil o božské a osobní slávě Pána Ježíše jako Božího Syna.
Podle Galatským 1,17.18 strávil Saul delší dobu v Arábii. Když se vrátil do Damašku, musel nyní sám zakusit pronásledování a pohrůžky smrti ze strany nevěřících Židů. Za pomoci učedníků mohl utéci do Jeruzaléma.
Avšak nebylo snadné navázat kontakt s tamními učedníky. Ještě mu nedůvěřovali, protože je kdysi tak krutě pronásledoval. Barnabáš se opět ukázal jako „syn potěšení“, když se Saule ujal a doporučil ho před apoštoly, jimž vyprávěl o jeho obrácení a o jeho statečném svědectví v Damašku. Tím bylo ukončeno stranění se ho a Saul tam s nimi mohl vycházet a vcházet a směle svědčit o Pánu Ježíši. Avšak nenávist helénistů, která kdysi vedla k ukamenování Štěpána, se obrátila nyní proti Saulovi, takže znovu musel uprchnout.
Verše 31–35. Zdá se, že obrácením Saule utichlo pronásledování křesťanů. Pro církev následovala doba pokoje. Přitom Pán daroval jak vnitřní růst – byla vzdělávána – tak i početní vzrůst – rozhojňovala se povzbuzováním Ducha Svatého. Tento růst se zdá být následkem chození v bázni Páně. Jak tomu je v tomto směru dnes u nás?
Od 32. verše až do konce 12. kapitoly je nám podána zpráva o dalším působení apoštola Petra.
Pronásledovaní a rozptýlení učedníci zvěstovali všude Slovo. Tak mnozí uvěřili, jako například v Samaří (kapitola 8,4–8). Shromáždění v Lyddě povstalo jistě podobným způsobem. Nyní přišel Petr na své cestě také k oněm věřícím.
Eneáš, jenž osm let ležel chromý v posteli, směl k apoštolovu slovu: „Eneáši, uzdravuje tebe Ježíš Kristus!“ povstat zdráv. Tento div, který Bůh způsobil skrze svého služebníka, vyvolal velké dílo v srdcích lidí. Tím, co lidé viděli, byla jejich pozornost vedena k Pánu Ježíši Kristu samému. Čteme: „Obrátili se k Pánu.“ V jejich životě došlo tedy k obratu. Činili pokání ze svých hříchů a svého dřívějšího života nevěry a přijali Pána Ježíše za svého Spasitele. Ale při tom nezůstalo. Po jejich obrácení následoval život, ve kterém uznávali autoritu Pána Ježíše a poslouchali Jej.
Verše 36–43. Křesťanství není prostě prostředek, jak přijít do nebe. Není to také nějaký pouhý systém učení. Ne, pravé křesťanství je obdivuhodné rozvinutí božského života a božské lásky ve světě hříchu a bídy. To vidíme velmi krásně v tomto oddílku.
V životě Tabity, této učednice Pána v Joppe, nebyla pouze dobrá slova, ona byla „plná dobrých skutků a almužen, které činila“. To, co dělala pro druhé, dokazovalo pravost její víry. – Žijeme ve světě, ve kterém jsou materiální a duchovní potřeby velmi velké. Proto nezapomínejme, že jsme „stvořeni v Kristu Ježíši ke skutkům dobrým, které Bůh připravil, abychom v nich chodili“ (Efezským 2,10).
Avšak tato věrná křesťanka onemocněla a zemřela – to byla velká ztráta pro všechny, jimž sloužila! Chápeme, že povolali Petra. Snad může on pomoci? Jistě měl útěchu pro všechny zarmoucené, kteří Tabitu tak velmi postrádali.
Když Petr přišel, chtěl být s mrtvou a se svým Pánem sám. Modlil se. Pak se obrátil k zesnulé a v síle Ducha ji ještě jednou povolal na nějakou dobu zpět do života. Jaká to byla radost pro věřící a pro vdovy! Div opět vedl mnohé k tomu, aby uvěřili v Pána Ježíše. Div sám nemohl nikoho zachránit, ale Bůh tím připravil srdce lidí k tomu, aby přijali zvěstované evangelium a uvěřili ve Spasitele.