Verše 1–8. Úkol od Pána Ježíše Jeho učedníkům zněl: „Budete mi svědkové, i v Jeruzalémě, i ve všem Judstvu, i v Samaří, a až do posledních končin země.“ Až do této chvíle bylo zvěstování omezeno na Jeruzalém. Avšak nyní, v návaznosti na Štěpánovu mučednickou smrt, nastalo těžké pronásledování církve. Mnozí tím byli rozptýleni do Judské krajiny a Samaří. Nejhůře si počínal mladý farizeus Saul. Snažil se úplně zničit církev. Pán Ježíš však řekl, že ji brány Hádes nepřemohou (Matouš 16,18). To je zde znázorněno.
Rozptýlení nesli s sebou vzácný poklad: evangelium o Ježíši Kristu. Zvěstovali je všude, kam přišli. Tak tato bouře, která propukla nad shromážděním v Jeruzalémě, přispěla k dalšímu rozšíření evangelia a k růstu církve.
Filip, jeden ze sedmi mužů k obsluze stolů vdov, kázal Krista Samařským. Bůh i tam podporoval zvěstované slovo znameními, která Filip činil. Kdysi přišli lidé ze Samaří k přesvědčení, že Ježíš Kristus je Spasitel světa (Jan 4,42). Když nyní slyšeli, že také za ně a za jejich hříchy zemřel na kříži, vyvolalo to mezi nimi velkou radost.
Verše 9–13. Dříve než Filip v tomto městě Samaří kázal lidem Krista, byli pod vlivem jednoho známého kouzelníka. Ten tvrdil, že je někým velkým a dopouštěl, aby lidé jeho kouzelnické síly označovali jako velkou Boží sílu. Ale byl to podvodník, neboť jeho kouzelnické síly nepřicházely od Boha, nýbrž od satana.
Situace se změnila, když lidé slyšeli pravdu. Poznali, jak byli sváděni a obrátili se k bludu zády. Uvěřili evangeliu „o království Božím a o jménu Ježíše Krista“. Jinými slovy: Přijali Spasitele jako svého Vykupitele i jako svého Pána, jemuž chtěli patřit, a vydali o tom svědectví křtem.
Šimon si asi myslel, že bude nejlepší připojit se k tomu novému hnutí. Možná že si také myslel, že Filip je rovněž nějaký kouzelník. A tak se ho přidržel, aby se dozvěděl tajemství jeho síly. Možná že jsme udiveni, když čteme: „Tedy i ten Šimon uvěřil.“ Je jenom otázka: Čemu Šimon uvěřil? Další průběh příběhu ukazuje, že nečinil pokání a že nevěřil v evangelium. Věřil asi v divy a znamení, které Filip činil, neboť ty se skutečně děly. Mohl dokonce předstírat víru srdce, neboť byl také pokřtěn. Jak těžké to často je, rozeznat pravého věřícího od nějaké přetvářky. Jen Pán Ježíš se nikdy nenechal oklamat. Když jednou mnozí uvěřili v Jeho jméno, když viděli Jeho znamení, nesvěřil se jim. Znal a zná každé lidské srdce (Jan 2,23–25).
Verše 14–25. Když se zpráva o Božím působení v Samaří dostala k apoštolům do Jeruzaléma, vyslali tam Petra a Jana. Jak důležité to bylo, aby byla zachována jednota Ducha v církvi! Mezi Jeruzalémem a Samařím existovalo totiž náboženské soupeření. Tyto staré rozdíly by se snadno mohly přenést na křesťany, a tím by povstalo na Jeruzalému nezávislé shromáždění, nebo by s ním dokonce soupeřilo.
Oba apoštolové ihned viděli, že nově obrácení a pokřtění lidé ještě neobdrželi Ducha Svatého. Skrze vzkládání rukou apoštolů – ne Filipa – obdrželi Samařští rovněž Ducha Svatého. Vidíme, jak Petr zde v apoštolském zmocnění použil klíče království, aby také uvěřivší Samařské uvedl do tohoto okruhu. Byli přitom dva apoštolové, aby o tom, co se stalo, mohli vydat platné svědectví. Nyní patřili věřící Samařští k téže církvi jako věřící Židé v Jeruzalémě. Stáli na stejném stupni jako oni. Oni všichni byli údy těla Krista. V Něm jsou všechny rozdíly mezi lidmi zrušeny. Všichni vykoupení jsou v Něm jedno (Galatským 3,28).
Přítomnost apoštolů přivedla na světlo také Šimonův pravý stav srdce. Penězi chtěl získat Boží dar, pravděpodobně proto, aby zvětšil svůj vliv a tím vydělal peníze. Jeho neupřímnost byla odhalena. „Čiň pokání z této své špatnosti!“ To byla cesta, kterou mu Petr ukázal. Avšak nevidíme, že by na ni vstoupil.
Verše 26–35. Filip byl odvolán zprostřed krásného díla, které probíhalo v Samaří, kde lidé uvěřili evangeliu, byli pokřtěni a konečně obdrželi Ducha Svatého, a kde vládla velká radost. Pán pro něho měl jiný úkol a poslal ho na pustou silnici, která vede z Jeruzaléma dolů do Gázy. Ze strany Filipovy tu nevidíme žádné otázky, žádné námitky, nýbrž ochotnou poslušnost! Jakým příkladem je pro nás!
Vysoce postavený úředník královny Etiopie cestoval do Jeruzaléma, aby se klaněl. Nyní byl na zpáteční cestě, ale stále ještě byl neuspokojený, stále ještě hledal světlo a pravdu. Avšak v Jeruzalémě získal vzácný poklad: část Božího psaného slova. Ve chvíli, kdy Duch Svatý Filipovi řekl, aby přistoupil k vozu, četl komorník řecký překlad Izaiáše 53. Evangelista se skromně zeptal: „Rozumíš také tomu, co čteš?“ Nerozuměl. Hledající cizinec se chopil příležitosti a pozval ho, aby vstoupil do vozu. A tak mohli spolu probrat otázky, které komorníka zaměstnávaly. Filip vyšel od přečteného místa a zvěstoval Afričanovi evangelium o Ježíšovi. Vysvětlil mu, že proroctví z Izaiáše 53 se naplnila v Ježíši Kristu.
Z této krásné příhody se učíme důležitým věcem:
Verše 36–40. „A když jeli cestou…“ To, o čem všem tito dva spolu během cesty mluvili, nám není sděleno. Z reakce Etiopana však vidíme, že semeno evangelia o Ježíšovi padlo v jeho srdci na úrodnou půdu. Poselství bylo ve víře přijato.
Nyní se tento muž chtěl křesťanským křtem veřejně přiznat k Tomu, jehož poznal jako svého Spasitele a Pána. „Co brání, abych byl pokřtěn?“ Nic! Přijal Pána Ježíše a nyní tu byla voda, aby mohl být pokřtěn v Jeho jméně. Více nebylo potřeba.
Po křtu Duch Boží Filipa uchopil. Svůj úkol jako evangelista vyplnil v poslušnosti vůči svému Mistru. Nyní zde už nebyl zapotřebí. Byly pro něho nové úkoly a příležitosti ke zvěstování evangelia v Azotu a na jiných místech na cestě podél pobřeží do Cesareje.
A komorník? Jel svou cestou s radostí, neboť se nestal přívržencem Filipovým, nýbrž nalezl Ježíše Krista. Ten těm svým před návratem do nebe zaslíbil: „Aj, já s vámi jsem po všecky dny.“ Nyní to platilo i pro komorníka. Spasitel šel s ním až do jeho vzdálené vlasti a zůstal s ním po všechny dny. To činilo jeho srdce šťastným.