Povolání Abrahama
Verše 1–8. Štěpán byl obžalován, že mluvil proti Mojžíšovi a proti Bohu, potom také proti „místu tomuto svatému“ (chrámu) a proti zákonu. Odpovídal na to tak, že nejprve mluvil o Bohu, potom o Mojžíšovi a zákonu, a nakonec o chrámu.
Štěpán nejenom dokázal, jak neudržitelná jsou ta obvinění proti němu, ale také ve své řeči odkryl srdce lidí: Na každé nové prokázání Boží milosti reagoval lid nevěrou a neposlušností.
Zodpovídal se před synedriem, pohlížeje zpět na historii Izraele. Přitom postavil do popředí dvě osoby, jimž se vedlo podobně jako Pánu Ježíši: Josefa a Mojžíše. Krista samého ale nezmínil.
Obžalovaný začal Bohem slávy a Jeho obdivuhodnou milostí, v níž vyvolal Abrahama ven z jeho modlářského okolí a přivedl ho do země zaslíbení. Ovšem nedal mu v ní žádné dědictví, ale slíbil jemu a jeho potomkům, že jim ji dá za vlastnictví. Avšak než to dojde tak daleko, uplynou ještě roky a jeho potomci budou zotročeni v cizí zemi a bude s nimi zle nakládáno. Teprve potom vyjdou a přijmou do vlastnictví zaslíbenou zem. – Velká víra Abrahamova, jenž věnoval Božím zaslíbením plnou důvěru, zde není zmiňována, protože Štěpán chtěl zdůraznit Boží slávu a Jeho jednání v milosti. K tomu patřila také smlouva obřízky, ke které došlo dlouho před vydáním zákona (1. Mojžíšova 17). Při této smlouvě byl Bůh ten dávající a člověk jako ten, kdo dostává a jehož jediným závazkem bylo požehnání přijmout a správně používat.
Josefův příběh
Verše 9–16. Pak mluvil Štěpán ve své řeči o Josefovi. Jeho příběh ve Starém zákoně patří k těm nejkrásnějším poukazům na Pána Ježíše. Protože Štěpán před svými žalobci nechtěl mluvit jen o bodech obžaloby, nýbrž pokoušel se jim také představit Krista jako Mesiáše, mluvil o tomto patriarchovi podrobněji.
Bratři ze závisti prodali Josefa do Egypta. Rovněž ze závisti vydali vůdci lidu svého Mesiáše, kterého nechtěli uznat jako takového, římskému soudci Pilátovi (Matouš 27,18). I v hlubokém ponížení Josefa a v jeho vyvýšení na místo druhého nejvyššího muže v Egyptě nalézáme krásné podobnosti k životu našeho Spasitele. On sestoupil do největších hloubek, ale po vykonaném díle byl vyvýšen na nejvyšší místo.
Mnohé v Josefově příběhu má vzhledem k Pánu Ježíši prorocký význam – například to, jak byl poznán svými bratry. Židé dodnes ještě neuznávají Ježíše Krista jako svého Mesiáše. To je ještě budoucí (Zachariáš 12,10; Zjevení 1,7).
Ale ve způsobu, jak Štěpán představil Josefův příběh, je také vidět velmi velkou Boží milost vůči Jákobově rodině. Protože Štěpán měl obsáhlou známost o historii svého lidu, dovídáme se zde skrze Božího Ducha mnohou podrobnost, kterou nenalézáme ve Starém zákoně.
Mojžíš v Egyptě
Verše 17–29. Ve třetím oddílu své řeči mluvil Štěpán o útlaku a zlém nakládání s Jákobovými potomky skrze Egypťany (srovnej s 6. veršem). Avšak pak začal mluvit o Mojžíšovi. To byl další bod obžaloby, který proti němu vznesli.
Z líčení Mojžíšova příběhu je nám předně jasné, že Štěpán jej zcela uznával za muže, kterého Bůh tehdy připravil jako osvoboditele a vůdce svého lidu, a pak ho také jako takového použil. Žaloba Židů byla tedy neopodstatněná a lživá.
Dále se z Mojžíšova příběhu učíme, že Boží prozřetelnost není spolehlivým prostředkem pro cestu víry. Bůh vede mnohé svou prozřetelností, ale stálá osobní závislost na Bohu je přesto nutná, abychom mohli jít krok za krokem po cestě Páně. Tak se Mojžíš, skrze něhož Bůh chtěl skutečně svůj lid zachránit, musel naučit, že náš čas není vždy Božím časem. K Mojžíšovu zásahu ve prospěch lidu došlo o 40 let dříve, než mělo.
Ve Štěpánových slovech o Mojžíšovi spočívá rovněž vážná výzva ke svědomí jeho žalobců. Tak jako Mojžíšovi bratři mu nerozuměli a zavrhli ho, tak odmítli a zavrhli Židé Pána Ježíše Krista, který přišel, aby zachránil Izrael od jejich hříchů.
Mojžíš jako pastýř ovcí v Madianské zemi
Verše 30–34. Mojžíš chtěl lidu pomoci z vlastní iniciativy. Výsledkem bylo fiasko. Musel utéci z Egypta a stal se cizincem v Madianské zemi. Byla to hořká zkušenost, být zavržen vlastními bratry a pronásledován cizím světem.
Mojžíš strávil v Madianské zemi 40 let jako pastýř ovcí. Byly to tiché roky v jeho životě, ale neprošly kolem něho bez účinku. Po této době to byl zcela jiný muž. Všechna důvěra ve vlastní osobu a schopnosti zmizela. Když už ani v nejmenším nemyslel na to, že by se stal osvoboditelem svého lidu, tu přišel Boží čas. Nyní se Hospodin chopil iniciativy k vykoupení svého lidu.
Hořící trnitý keř, který nebyl stráven a v kterém se Bůh zjevil Mojžíšovi, je obrazem izraelského lidu. Ačkoli byl utlačován, zotročen a zle s ním bylo nakládáno, přece nemohl být svými nepřáteli zničen.
Když se Bůh nyní ve svém milosrdenství chtěl obrátit ke svému lidu, musel týmž dechem Mojžíšovi říci: „Zuj obuv z noh svých; nebo místo, na kterém stojíš, země svatá jest.“ Rozumíme této Boží řeči? Jeho milost, která chce lidem přinést spasení a vykoupení, je neodlučitelně spojená s Jeho svatostí. Podobnou zkušenost jako Mojžíš učinil také Jozue před dobýváním země (kapitola 5,13–15).
Mojžíš jako vůdce a modlářství v lidu
Verše 35–43. Štěpán zdůraznil velký význam muže Mojžíše, když vícekrát řekl: „Tento….“ Toho odmítli; ten se stal osvoboditelem Izraele; prorokoval o příchodu Mesiáše; obdržel zákon, aby ho dal Izraeli. Jeho „zavrhli“ a místo toho zavedli modloslužbu se zlatým teletem.
Štěpán byl obžalován z rouhání proti Mojžíšovi. Avšak s jakou uctivostí mluvil o něm jako o vůdci a vydavateli zákona. Nebylo pravda nic z toho, z čeho jej vinili.
Obžalovaný naproti tomu musel odkrýt ještě jinou, krajně smutnou stránku v historii izraelského lidu: modlářství. Sotva byl zákon v Mojžíšových rukou, přestoupili Izraelité už první přikázání, takže vůdce byl nucen ty dvě desky zákona rozbít.
Ačkoliv lid byl osvobozen z ohnivé pece otroctví, drželi se ve svém srdci přece pevně modlářství, jemuž asi holdovali už v Egyptě. Jen tak si můžeme vysvětlit, že tak brzy udělali zlaté tele. A jak vážná jsou slova proroka Amosa, který musí Izraeli vyčítat, že během celé doby putování pouští měli své modly a nosili je s sebou (Amos 5,25.26). Tehdy byla připravována cesta, která je nakonec přivedla do zajetí, když Bůh už nemohl dále trpět modlářství svého lidu.
Boží příbytek na zemi
Verše 44–50. Poslední bod obžaloby proti Štěpánovi se týkal chrámu. Ve své řeči mluvil nakonec o místu Božího přebývání uprostřed Jeho lidu. Bůh během cesty Izraele pouští bydlel mezi svým lidem ve stánku úmluvy. Oblakový sloup, který buď spočíval na stánku setkávání, anebo lidu ukazoval cestu pouští, byl ustavičným viditelným znamením Hospodinovy přítomnosti.
Později, když už Izrael bydlel v zemi, měl král David přání postavit Bohu dům. Šalomoun, jeho syn, potom postavil v Jeruzalémě chrám. Také tehdy naplnila Hospodinova sláva tento dům. Jaký rozdíl vůči chrámu Herodovu, který stál v Jeruzalémě v době Štěpánově! V tom chrámu již nebyla truhla smlouvy. Také nebyl nikdy naplněn Boží slávou. Židé ale stavěli chrám, abychom tak řekli, nad Boha.
Proto jim musel Štěpán ukázat, že Bůh je příliš vyvýšený, než aby vůbec bydlel v nějaké lidmi postavené budově. Stvořitel nebe a země nemůže být omezen na nějaký dům. – V dnešním časovém období, které tehdy začalo, bydlí Bůh v duchovním domě. Jsou jím Jeho vykoupení, kteří společně tvoří na zemi Jeho chrám. Skrze Ducha Svatého v něm bydlí (Efezským 2,19–22; 1. Korintským 3,16; 1. Petra 2,5). Jak zatěžko připadalo Židům, i těm věřícím, uznat tuto skutečnost a poznat, že chrám v Jeruzalémě už nebyl Božím domem.
Štěpánova poslední slova a jeho mučednická smrt
Verše 51–60. Štěpán, jenž byl Židy lživě obžalován, se nyní stal jejich žalobcem. Když vůdčí vrstvě Židů ukázal, že historie Izraele je charakterizovaná na jedné straně vzpourou a odporem proti Hospodinu a na druhé straně neproměnnou Boží milostí, přímo je oslovil. Oni se nezachovali jinak než jejich otcové a dokonce zabili svého Mesiáše.
Jak měla tato důrazná Štěpánova řeč vést muže v synedriu k pokání! Místo toho proti němu zlostí skřípali zuby. Jejich svědomí bylo sice zasaženo, tak jako tomu bylo předtím po svědectví apoštolů (kapitola 5,33), ale oni se proti Bohu zatvrdili.
Poslední svědectví obžalovaného znělo: „Vidím… Syna člověka stojícího na pravici Boží!“ Je to, jako kdyby Kristus židovskému lidu dával ještě poslední příležitost, aby činili pokání a přijali Ho, dříve než se posadí, „dále očekávaje, až by podloženi byli nepřátelé jeho za podnož noh jeho“. Po těchto slovech neznala jejich zlost už žádných hranic. Bez řádného soudního projednání se na něho vrhli, vyvedli jej z města ven a ukamenovali ho. Jaké odmítnutí nebi (Lukáš 19,14)! Štěpán se ale stal prvním mučedníkem, jenž s podobnými slovy jako jeho Pán zemřel a odešel do slávy (Lukáš 23,46.34).