Verše 1–11. Vykoupení lidé, kteří spolu tvoří Boží shromáždění (církev), mají v sobě ještě starou přirozenost, hřích jako kořen. Tak tomu bylo tehdy, a dnes tomu není jinak. Když satan nemohl útoky zvenku dosáhnout svého cíle a umlčet apoštoly, pokusil se o to útokem zevnitř. Tím, že působil skrze starou přirozenost Ananiáše a Zafiry, pokusil se uvést hřích do Božího shromáždění. Jaký prostředek k tomu použil? Peníze, lásku k penězům a pýchu.
Byl to zlý plán, který tito manželé ve svém srdci pojali. Chtěli se před apoštoly jevit tak zbožní a štědří jako Barnabáš – ačkoli takoví nebyli – a zároveň uspokojit svou lásku k penězům. Svým činem lhali především Bohu, Duchu Svatému, který bydlí ve shromáždění. Byl to „hřích k smrti“. Bůh ve svých cestách vlády předčasně ukončil jejich život co věřících na zemi (srovnej s 1. Korintským 11,30; 1. Jana 5,16–18). Ananiáš jako muž měl přitom větší odpovědnost než jeho žena. Ta dostala ještě příležitost, aby hřích vyznala, ale on nikoli.
Také duchovnímu Božímu domu „náleží svatost na věky“ (Žalm 93,5). Tehdy použil Petr jemu Pánem svěřenou apoštolskou autoritu a vykonal ve shromáždění kázeň. Dnes Bůh už tak přímo nezasahuje jako na začátku doby milosti. Ale stále ještě chce, aby byla ve shromáždění vykonávána kázeň, když tam vniklo zlo. Autoritu k tomu Pán svěřil místnímu shromáždění (Matouš 18,18).
Toto ukázání Boží svatosti, která trestá zlo, způsobilo u všech, kteří to slyšeli, velkou bázeň. Co pociťujeme my při čtení tohoto příběhu? Kéž bychom se i my báli toho, abychom neposlušností nebo neupřímností nehřešili proti Bohu.
Verše 12–16. Tento závěr nás upomíná na závěr Markova evangelia, kde čteme, že oslavený Pán „jim pomáhal a slov jejich potvrzoval činěním divů“ (Marek 16,20). Na začátku nového časového období Bůh potvrzoval zvěstované poselství znameními a divy (Židům 2,3.4; 1. Korintským 1,22). Dnes už nejsou tato znamení potřebná, neboť vlastníme celé, uzavřené Boží slovo v psané formě. To je měřítko, kterým můžeme posoudit a poznat každé zvěstování, zda jde o pravdu nebo o blud.
Smrt Ananiáše a Zafiry vlila všem, kteří to slyšeli, do srdce bázeň. Následek byl, že žádný, kdo nebyl skutečně věřící, – to jsou ti ostatní ve 13. verši – se neodvážil připojit ke křesťanům. Ještě dnes by kázeň ve shromáždění měla mezi jiným mít tento účinek (1. Timoteovi 5,20).
O věřících ale čteme, že byli přidáváni Pánu. To vede naše myšlenky k pravdě o jednom těle, která tehdy ještě nebyla zjevena, ale jako skutečnost od Letnic existovala. Člověk může být k Pánu připojen jen tehdy, když se obrácením a znovuzrozením stane údem Jeho těla. – Boží dílo tedy hříchem Ananiáše a Zafiry nebylo zastaveno. Jejich potrestání ale zabránilo rozšiřování zla, jímž by do církve vniklo mnoho nepravého. Tak i toto zlé spolupůsobilo k dobrému.
Verše 17–25. Opět to byli saduceové, tato židovská sekta popírající vzkříšení, kteří byli při zatčení apoštolů hnací silou. Chtěli umlčet tyto svědky o vzkříšení Pána Ježíše z mrtvých. Neboť pokud by měli pravdu, znamenalo to smrtelnou ránu jejich filozofii a teologii. Proto dali apoštoly zajmout.
Ještě téže noci Bůh zasáhl a osvobodil těch dvanáct andělem, ale ne proto, aby se nyní skryli, nýbrž aby dále veřejně svědčili. Synedrium – židovské soudnictví – se sešlo, aby apoštoly vyslýchalo. Avšak vedoucí lidé museli nejprve slyšet, že vězení je prázdné, přestože tam byly stráže a zavřené dveře. Místo aby se ptali, co jim tím chce Bůh říci, prostě čteme, že „tím byli zmateni“. Jejich svědomí se nepohnulo. A muži, které hledali? Ti byli už zase v chrámě a kázali.
Satan se pokusil uvést zlo do shromáždění a tímto způsobem zničit Boží dílo. Nepodařilo se mu to. Nyní se pokusil věřící napadnout z vnějšku a pronásledováním apoštolů bránit dílu Páně. Bůh opět zkřížil plány odpůrce. Tak jako Pán tehdy bděl nad svou církví, tak se o ni stará i dnes. Shromáždění ve Filadelfii řekl: „Postavil jsem před tebou dveře otevřené, a žádný jich nemůže zavříti.“ (Zjevení 3,8) Pán si až do konce udrží svědectví o své církvi. O tom smíme být přesvědčeni.
Verše 26–32. Apoštolové byli ještě jednou zajati, ale mnohem jemněji než den předtím. Hněv lidu, který apoštoly vyvyšoval, by se mohl stát chrámové stráži životu nebezpečný.
Když byli postaveni před synedrium, začal je nejvyšší kněz vyslýchat. Byla jeho obžaloba správná? Ne, neboť za prvé oni sami, žalobci, o několik týdnů dříve před Pilátem volali: „Krev jeho na nás i na naše děti.“ (Matouš 27,25) Za druhé se jim Petr jen pokusil ukázat, že Bůh na základě vylité krve Pána Ježíše otevřel cestu k odpuštění jejich hříchů. Na nich bylo, aby uvěřili ve Spasitele.
Petrova odpověď je krátká a prostá. Chtěli poslouchat Boha více než lidi. Pak ještě jednou shrnul svědectví apoštolů a zopakoval je. Duch Svatý a oni byli svědky vzkříšení Ježíše, kterého vůdcové zabili. Avšak Bůh Ho vyvýšil, ne proto, aby je nyní jako Soudce odsoudil, nýbrž aby jako Vůdce a Spasitel přinesl izraelskému lidu pokání a odpuštění hříchů. Jak pokání, tak i odpuštění jsou považovány za Boží dary.
Žel že tato jasná řeč apoštola Petra je někdy zneužívána, když se někteří na základě těchto slov chtějí vymknout poslušnosti vůči lidem. „Boha je třeba více poslouchat než lidi“ platí ale jen tehdy, když jsou požadavky lidí k nám ve zjevném rozporu k Božímu slovu, jinak ne. V ostatních věcech se má křesťan podřizovat vládě a jejím nařízením, jak nám to jasně říká Epištola Římanům 13,1–10.
Verše 33–42. Ve 2. kapitole nalézáme lidi, jimž slyšené evangelium „pro-niklo srdcem“. Uposlechli poselství a byli zachráněni. Zde se zdá, že apoštolova slova měla rovněž hluboko jdoucí účinek. Čteme: „Oni ale byli proniknuti.“ (verš 33 – přel.) Avšak pak dále čteme: „… a radili se o to, kterak by je vyhladili.“ Přední lidu nechtěli připustit, že by i oni potřebovali odpuštění hříchů. Proto jejich nenávist vůči apoštolům.
Jak ochránil Bůh své služebníky před smrtelnými pohrůžkami synedria? Skrze umírněného a určitou moudrostí obdařeného člena oné židovské instituce. Gamaliel pomocí dvou předcházejících případů naznačil, že Ježíš by se mohl rovněž ukázat jako svůdce. V tomto případě by se křesťanství jistě brzy rozplynulo. Jestliže však to celé bylo skutečně božského původu, pak všechny lidské snahy o vyhubení té věci byly marné. K tomu by oni, náboženští a zbožní Židé, stáli jako Boží odpůrci. – To byla lidsky moudrá rada. Avšak bezděčně se tu vynořuje otázka: Nebylo už dlouhou dobu jasné, že to je Boží dílo? Ale Gamalielovi chyběla víra, aby to přijal. Proto hledal politické řešení.
Rány, kterými apoštoly před jejich propuštěním ještě trápili, ukazují, jak velmi učedníky nenáviděli. Ti se však radovali, že byli poctěni, aby pro svého Mistra trpěli.