Verše 1–4. Jakmile Bůh utvořil něco nového, nepřítel to chce zničit. Tak je tomu i zde. Místo aby přijali nabídku Božího milosrdenství, dali vůdci lidu oba apoštoly zatknout a zavřít. Tím začalo pronásledování těch, kteří uvěřili v Pána Ježíše.
Tehdejší vůdčí vrstva Židů byla pod vlivem saduceů. Tato židovská sekta mezi jiným popírala vzkříšení (kapitola 23,8; Marek 12,18). Proto se všemi prostředky pokoušeli umlčet svědky vzkříšení Pána Ježíše.
Lid jako celek odmítl Boží milosrdenství, ale mnozí, kteří naslouchali, osobně uvěřili. Množství těch, kteří uvěřili, je zde naposledy zmíněno počtem. Čísla patří k židovství a jsou znakem království. V době milosti se nepočítá. Jen Bůh zná počet těch, kteří náležejí k církvi.
Verše 5–12. Druhého dne ráno byli ti dva vedeni před synedrium, nejvyšší židovský soud, kde se museli odpovídat. Nebylo pro ně problémem dát odpověď na položenou otázku. V síle Ducha Svatého a pod Jeho vedením poukázal Petr shromážděným náboženským vůdcům Židů na Ježíše z Nazareta.
„Jméno“ Ježíše Krista, jak je zde užito, zahrnuje všechny hodnosti a přednosti Jeho Osoby. V tomto obdivuhodném jménu spočívá síla, která toho chromého uzdravila. On je ale také ten nosný úhelný kámen a ten jediný, skrze kterého lidé mohou být zachráněni.
Petr směl v té chvíli zakusit pravdivost slov Pána z Lukáše 12,11.12. Duch Svatý mu dal správná slova. Vydal jasné svědectví o Pánu Ježíši a Jeho vzkříšení a apeloval na svědomí svých posluchačů. Avšak měl pro ně také poselství milosti. Ten jimi zavržený kámen se stal úhelným kamenem a spasením pro všechny lidi – také pro ně.
Verše 13–22. Vedoucí muži synedria se divili smělosti Petra a Jana – byla to smělost jejich víry –, a poznali je jako ty, kteří doprovázeli Pána Ježíše. V přítomnosti ctihodné rady přednesli apoštolové těžké obžaloby. Mluvili o Ježíši Kristu Nazaretském, „kterého vy jste ukřižovali“, a prohlásili, že Tento je ten zaslíbený Mesiáš. Odkud vzali tito neučení a nevzdělaní lidé, tito prostí rybáři z Galileje, takovou řeč a znalost Písma? A ten uzdravený muž stál, abychom tak řekli, jako důkaz jejich slov vedle nich. Jak odvaha, která se ještě jednou jasně ukazuje ve verši 19, tak i jejich slova byly výsledkem přebývání Ducha Svatého v nich.
Verše 15–18 ukazují bezmocnost synedria, ale také nenávist těchto mužů vůči Kristu. Když nevěra nemůže skutečnosti popřít a nemůže nic přednést proti božskému svědectví, útočí na svědky. Tak bylo apoštolům přísně přikázáno, aby už nemluvili o Pánu Ježíši a aby neučili v Jeho jménu.
Tento požadavek lidí stál proti úkolu, který Pán dal těm svým. Petr a Jan se nevzpouzejí proti existující vrchnosti. Ale statečně odpovídají svým soudcům: Tím, co od nás vyžadujete, odporujete Bohu samému a tomu, co nám přikázal. Žádáte od nás nemožnost!
V té chvíli Ježíšovi nepřátelé už nevěděli, co dál. Muži, kterým tak důrazně pohrozili, byli tolik naplněni tím, co viděli a slyšeli, že museli mluvit o Pánu Ježíši. Uzdravení, ke kterému došlo, lidi velmi zaměstnávalo. Poznali, že mezi nimi byl způsoben mocný, božský div, a proto oslavovali Boha. Kdyby vůdcové potrestali Petra a Jana, byli by od lidu považováni za Boží protivníky. Tak daleko to nechtěli nechat dojít.
Verše 23–31. Apoštolové, jimž bylo pohroženo, šli ke „svým“. Tím Duch Boží označuje všechny, kteří od doby Letnic byli spojeni v jedno. Věřící tvoří společně jeden kolektiv: církev – Boží shromáždění.
Jak reagovali věřící na to, co slyšeli od Petra a od Jana? Společně hledali své útočiště v modlitbě. Boží Duch nám zanechal znění jejich modlitby. Nejprve vzdávají čest Bohu. Pak se opírají o to, co je řečeno v Jeho Slovu ve 2. Žalmu, který se v jejich dnech v jistém směru naplnil. Věděli, co se stalo, a brali tu novou pohrůžku vážně. Ale jaké byly nyní jejich konkrétní prosby? Prosili o tři věci: a) „Pane, pohlédni na pohrůžky jejich.“ b) „Dej služebníkům svým mluviti slovo své se vší smělostí.“ c) Potvrzuj své Slovo znameními a divy! – Zdalipak bychom se po takových pohrůžkách také tak modlili? Neprosili bychom spíše snažně za ulehčení okolností?
Bůh na místě vyslyšel tuto modlitbu. Dal jim znamení (to místo se zatřáslo) a naplnil je Duchem Svatým, takže mohli se vší smělostí kázat Boží slovo. Tuto smělost nalézáme až do závěru Skutků apoštolů v celé knize (kapitola 28,31). – Smělost není něco, co by bylo vyhrazeno prvním křesťanům. Také my smíme Pána prosit o tuto smělost víry.
Verše 32–37. Jak překrásný obraz nám Duch Svatý vykresluje ve verších 32–35 o společném svědectví prvních křesťanů! Učení o jednotě Kristova těla bylo zjeveno teprve skrze apoštola Pavla. Avšak tato jednota tu byla od hodiny zrození církve. Je naplněním modlitby Pána v Janu 17,21: „Aby všichni jedno byli, jako ty, Otče, ve mně, a já v tobě, aby i oni v nás jedno byli, aby uvěřil svět, že jsi ty mne poslal.“ – V důsledku naší nevěrnosti není tato jednota ve světě už vidět. A přece existuje, Bůh ji vidí.
Aniž by dbali na pohrůžky synedria a na mrzutost saduceů kvůli zvěstování vzkříšení z mrtvých, vydávali apoštolové s velkou mocí svědectví o vzkříšení Pána Ježíše. Nic je nemohlo odradit od toho, aby vykonávali úkol, který obdrželi od Pána.
Všichni žili ve vědomí milosti, která jim byla darovaná při obrácení a kterou nyní směli společně každý den zakoušet. Tato milost se až dodnes nezměnila, ani se nezmenšila.
Dalším charakteristickým znakem prvních křesťanů byla jejich štědrost. Tak „žádný zajisté mezi nimi nebyl nuzný“. Všichni obdrželi, co potřebovali.
V závěru kapitoly Duch Svatý představuje muže, jemuž apoštolové dali jméno „syn potěšení“. Později se s ním v této knize ještě několikrát setkáme a uvidíme, jak činil svému jménu všechnu čest.