Verše 1–4. Letnice byly židovským svátkem. Ve Starém zákoně jsou nazvány: „slavnost žně“, „slavnost týdnů“ a „den prvotin“ (2. Mojžíšova 23,16; 34,22; 4. Mojžíšova 28,26). Řecky mluvící Židé je nazývali „pentecost“, což znamená tolik, jako „padesátý den“; neboť se konaly 50 dnů po přinesení snopku prvotin, který mluví o vzkříšení našeho Pána (3. Mojžíšova 23,15.16).
Onoho dne – byla to neděle – přišel Duch Svatý na zem. Tato jedinečná událost se stala zcela náhle. A jak náhle tehdy církev povstala, tak náhle jednou také zemi opustí (1. Korintským 15,51.52; 1. Tesalonickým 4,16.17).
Všichni, kteří věřili v Pána Ježíše, byli onoho dne na jednom místě pospolu a byli Duchem Svatým pokřtěni v jedno tělo (kapitola 1,5; 1. Korintským 12,13). Od té doby trvá jednota všech věřících: Kristovo tělo. On je Hlavou, my jsme jednotlivé údy. Ona chvíle byla tedy hodinou zrození církve.
Zmínka o tom, že dům byl naplněn, ukazuje na to, že Duch Svatý nadále přebývá v církvi. Ta je Božím chrámem, který je tvořen všemi vykoupenými (1. Korintským 3,16.17; Efezským 2,21.22). Rozdělené jazyky jako z ohně, které se posadily na každém z nich, ukazovaly, že Duch Svatý bydlí také v každém věřícím (1. Korintským 6,19). Ještě dnes platí, že každý, kdo slyší evangelium, vírou je přijímá a celou svou důvěru upře na Pána Ježíše, je zapečetěn Duchem Svatým (Efezským 1,13). V protikladu ke Kristu, na kterého Duch Svatý sestoupil jako holubice (Matouš 3,16), se zde mluví o ohni. Náš Spasitel byl bez hříchu, my v sobě ještě máme starou přirozenost, která může hřešit. Jak často nás musí Duch Svatý upozorňovat na učiněné hříchy, aby nás vedl k sebeodsuzování!
A poznáváme první účinek Ducha Svatého. V Bábel musel Bůh kdysi vystoupit proti lidské pýše zmatením jazyků. Na začátku doby milosti překročil tyto bariéry a uschopnil učedníky, aby zvěstovali Jeho velké skutky v jazycích, kterým se nikdy neučili.
Verše 5–13. Vylití Ducha Svatého a s tím spojený začátek nového časového období v Božích cestách s lidmi se nestalo vskrytu. Zpráva o této zvláštní události se velmi rychle rozšířila. Mnoho bohabojných Židů, kteří pocházeli z nejrůznějších zemí, ale v době slavnosti Letnic se zdržovali v Jeruzalémě, se shlukovalo, když náhle slyšeli mluvit neučené galilejské muže ve svém jazyku nebo ve svém nářečí. O čem mluvili tito prostí lidé? O velkých Božích skutcích!
Posluchači stáli před nevysvětlitelným divem. Co si o tom měli myslet? Čteme o zděšení, údivu, rozpacích, ano dokonce o posměchu. Ten přišel zřejmě ze strany domácích Židů, kteří těmto cizím řečem a nářečím nerozuměli.
Jaký ale byl Boží úmysl s tímto znamením? Nejprve to bylo potvrzení toho, že Bůh Duch Svatý přišel na tuto zem a nyní bydlí v každém věřícím. Dále to bylo znamení pro Židy (1. Korintským 14,21.22). Vzbudilo jejich pozornost a přivedlo je dotazům. Tímto divem chtěl Bůh na jedné straně připravit jejich srdce k přijetí poselství evangelia a na druhé straně jim jasně ukázat, že začalo něco nového a že toto nové má božský původ. Ukázal jim, že má v úmyslu dát zvěstovat evangelium milosti všem národům země. Lidé ze všech jazyků Jej měli poznat a přinášet Mu chválu a velebení.
a) Vylití Ducha ve světle Písma
Verše 14–21. Nyní povstal Petr s jedenácti. Dvanáct Bohem určených apoštolů vystoupilo proti představitelům izraelského národa o dvanácti pokoleních. Petr je ve verši 22 oslovil: „Muži izraelští“ a aramejským jazykem, kterému všichni v Jeruzalémě rozuměli, jim zvěstoval evangelium.
Nejprve vyvrátil domněnku některých posluchačů, že by učedníci byli opilí. Pak sáhl k psanému Božímu slovu, aby vysvětlil událost na základě Svatého Písma. Když citoval proroka Joele, řekl jen: „Toto jest, co… je řečeno.“ Nemluvil o naplnění, neboť Joelovo proroctví se naplní teprve ve spojení s opětným příchodem Pána Ježíše ve slávě. Petr Židům prostě vysvětlil, že Bůh vzhledem ke dnům Mesiáše prorokoval něco podobného, jako je to, co oni nyní prožívali. To, co viděli a slyšeli, bylo skutečně vylití Ducha Svatého.
Naproti tomu verš 21 platí od Adamovy doby: „Každý, kdožkoli vzýval by jméno Páně, spasen bude.“ Římanům 10,12.13 potvrzuje použití na naši dobu. Toto vzývání jména Pána však není pouhé vyznání rty, nýbrž volání pokání činícího srdce, které věří v Pána a v Jeho výkupné dílo.
b) Kristus – Vzkříšený
Verše 22–32. Ve druhé části své řeči, která začíná oslovením: „Muži izraelští“, Petr svým posluchačům představil Pána Ježíše. Připomněl přitom tři skutečnosti:
Potom následuje v Petrově řeči určitý vrchol, když prohlásil, že Bůh Pána Ježíše vzkřísil. Pro vzkříšení Ježíše Krista uvádí dvojí svědectví: 1) Psané Boží slovo, když cituje oddíl z 16. Žalmu. Ačkoli David napsal tento Žalm v 1. osobě jednotného čísla, přece pověděl tato slova „o Něm“. David tedy v 16. Žalmu jasně předpověděl Kristovo vzkříšení. 2) Svědectví dvanácti apoštolů: „Toho Ježíše vzkřísil Bůh, jehož my všichni svědkové jsme.“
c) Člověk v nebi
Verše 33–36. Ale Petr se nezastavil u skutečnosti vzkříšení. Pokračoval a mluvil o místu cti, které Pán Ježíš nyní zaujímá. Byl vyvýšen; Bůh Ho učinil jak Pánem, tak i Kristem. Pán sedí po Boží pravici. Tam čeká, až všichni Jeho nepřátelé budou položeni za podnože Jeho nohou. Potom se zjeví ve slávě a nastoupí svoji vládu. – Avšak už nyní je Pánem každého křesťana. Uznáváme Jeho autoritu nad sebou?
O tom všem bylo vydáno svědectví vylitím Ducha Svatého. To, co tehdy bylo velkým tématem evangelia, je ještě dnes jeho obsahem: Kristus zemřel – vstal z mrtvých – je Pánem – Kristus nyní dlí ve slávě, ale opět přijde.
Verše 37–41. Reakce posluchačů na Petrovo kázání je pozoruhodná. Ta slova je zasáhla v srdci. Byl Petr takový vynikající řečník? Ne. To bylo dílo Ducha Svatého. Ten způsobil, že je to poselství hluboce rozrušilo. Nyní se ptali: „Co máme činit, bratři?“ Není to stejná otázka jako ta, kterou později položil žalářník ve Filipis? „Páni, co já mám činiti, abych spasen byl?“ Tito Židé poznali, že ukřižovali svého Mesiáše a že Ten se po svém zmrtvých-vstání vrátil do nebe. Nyní se musejí bát Jeho spravedlivé božské odplaty. Co si nyní mají počít?
Petr a apoštolé měli na jejich úzkostnou otázku obdivuhodnou odpověď. „Pokání čiňte a pokřti se jeden každý z vás ve jménu Ježíše Krista.“ Šlo o to, aby změnili svůj postoj k Pánu Ježíši. To je pokání. Místo aby Jím i nadále opovrhovali, odmítali Ho a Jeho milost pošlapávali nohama, měli Mu nyní otevřít své srdce. Křtem v Jeho jménu se k Němu měli veřejně přiznat. Pro Židy to znamenalo, že se odvrátili od množství židovského národa, který neuznával Ježíše jako Mesiáše. Tento krok – krok víry – museli uvěřivší Židé učinit, aby mohli obdržet dar Ducha Svatého.
Že to zaslíbení platí také všem, kteří jsou daleko – kterékoli Pán, náš Bůh povolal (verš 39) –, ukazuje na to, že milost se neomezuje jen na Izrael, nýbrž že tu je pro všechny lidi. Onoho dne přijalo vírou poselství 3000 lidí a byli pokřtěni a připojeni k už existujícímu hloučku křesťanů.
Verše 42–47. Když je dnes zvěstováno evangelium, jsou mnozí v té chvíli nadšeni. Ale zítra budou už nadšeni jen napůl a pozítří bude už téměř vše pryč. Lidé, kteří se tehdy obrátili ke křesťanství, nebyli tak povrchní. Ti setrvávali, tj. zůstávali na cestě, na kterou vstoupili.
Jsou vyjmenovány čtyři věci, ve kterých zůstávali. Ty jsou i dnes znaky místního shromáždění. Drželi se pevně učení apoštolů, tj. pravdy Nového zákona. Žili ve společnosti s apoštoly a těmi, kteří se s nimi shromažďovali. Lámali chléb a připomínali si tak ustavičně utrpení a smrt svého Pána. A nakonec setrvávali v modlitbách, a tím vyjadřovali svou závislost na Bohu.
První křesťané tvořili šťastný zástup. Měli Krista, a to jim plně stačilo. Žili společně jako velká rodina, jedni druhým pomáhali, starali se o sebe a byli plni chvály vůči Bohu. Tito lidé měli přízeň lidí kolem sebe. Zástup denně rostl, neboť jich každý den „Pán přidával“!
Záchrana, o které je zde zmínka, neznamená jen záchranu před věčným odsouzením, nýbrž jde i o záchranu před soudem, který hrozil Židům a jejich systému a který také přišel roku 70 zničením Jeruzaléma. Před tím chtěl Pán věřící zachránit, když je připojil k církvi a křesťanskému svědectví.