Verše 1–5. Kniha Skutků apoštolů je druhá zpráva, kterou Lukáš po svém Evangeliu poslal jednomu muži jménem Teofil. V této knize je nám podána zpráva o rozšíření křesťanské víry. Přítomnost Ducha Svatého a Jeho působení jsou význačnými znaky knihy Skutků apoštolů. Popisuje však také působení apoštolů, především Petra (kapitoly 1 – 12) a Pavla (kapitoly 13 – 28).
Skutky apoštolů začínají tam, kde Lukášovo evangelium končí: nanebevstoupením Pána Ježíše. Je však zdůrazněno, jak zřetelně se v době mezi svým vzkříšením a svým návratem do nebe ukazoval těm svým. To bylo potřebné, protože brzy po Jeho vzkříšení měli být zde na zemi svědky o Jeho vzkříšení. Takový úkol nemohli však vykonat ve vlastní síle. Proto měli čekat v Jeruzalémě, dokud na ně nepřijde Duch Svatý – zaslíbení Otcovo.
Verše 6–8. V oněch 40 dnech až do svého nanebevzetí mluvil Pán se svými apoštoly také o tématech, která se týkají Božího království. Protože byl jako Král zavržen a ukřižován, přijalo Jeho království skrytý charakter. Ale Jeho autorita jako Pána trvá. Každý, kdo se k Němu přiznává jako křesťan, je odpovědný Ho poslouchat.
Otázka učedníků, když naposledy byli s Pánem, ukazuje, jak velmi ještě žili ve svých židovských představách. Stále ještě doufali v začátek království v moci a slávě, ve kterém bude Izrael zaujímat ústřední místo. V důsledku zavržení Mesiáše však byla tato chvíle daleko odsunuta. Tehdy začínající doba milosti, ve které dnes žijeme, není určována časy, které souvisejí s událostmi na této zemi. Naproti tomu smíme nyní svědčit o vzkříšeném a oslaveném Pánu. Sílu k tomu dostáváme od Ducha Svatého.
Verše 9–11. Učedníci směli spolu prožít nanebevstoupení svého Pána. A andělé jim potvrzují, že On byl přijat do nebe, že ale svým časem opět přijde. To bylo poselství naděje. „Tento Ježíš“ – žádný jiný než Ten, kterého tak dobře znali – „právě tak“ opět přijde. Andělé mluvili o Jeho zjevení ve slávě. Pak Jej každý uvidí, i ti, kteří Jej probodli (Zjevení 1,7).
Nadějí věřících křesťanů však je Jeho příchod ke vtržení všech těch, kteří v něho uvěřili. Koho očekáváme? Není to nějaký cizinec, nýbrž Osoba, kterou jsme poznali z Bible. Jaká radost, že Ho brzy uvidíme!
Verše 12–14. Učedníci uposlechli poučení od Pána, vrátili se do Jeruzaléma a zůstávali s očekáváním v horní místnosti. Nebyl to velký zástup: jedenáct apoštolů, několik žen, Marie, matka Ježíšova, a Jeho bratři, kteří v Něho předtím nevěřili, ale nyní poznali, kdo On skutečně je (Jan 7,7). Společně setrvávali jednomyslně v modlitbě. Vyjadřovali tím svou závislost na Bohu, ale také důvěru v Něho. Když toto vyznačovalo věřící na začátku Skutků apoštolů, oč více by měla společná modlitba znamenat pro nás, kteří jsme na konci křesťanského období.
Verše 15–26. Petr, jenž asi šest týdnů před touto dobou zapřel svého Pána, byl zcela napraven a posiloval své bratry (Lukáš 22,32). Připomněl zlý konec Jidáše, když ten zradil svého Mistra (Matouš 27,7), a citoval ze dvou Žalmů, které se vztahovaly na Jidáše. Jasně ukazují, že za něho měla být nalezena náhrada. Počet dvanáct stojí ve spojení s dokonalou správou vzhledem k této zemi. Dvanáct apoštolů mělo vystupovat jako oficiální svědkové vzkříšení Pána Ježíše.
Kdo mohl vstoupit do vzniklé mezery? V úvahu přicházel jen někdo, kdo dobu veřejné služby Pána Ježíše strávil s Ním a s ostatními učedníky a byl svědkem Jeho vzkříšení. Tyto podmínky splňovali dva: Josef a Matěj.
Petr sice měl duchovní porozumění pro to, že podle Božího slova měla být určena náhrada za Jidáše, avšak nemohl rozhodnout. To učinil Bůh. Pro vedení Boží cestou je nutná závislost. Ta je vyjádřena společnou modlitbou.
Poněvadž tehdy věřící ještě neměli Ducha Svatého, sáhli ke starozákonnímu prostředku: k losování. Pán tím ukázal svou vůli: Dvanáctým učedníkem se měl stát Matěj. – Když však sestoupil Duch Svatý, převzal vedení věřících (kapitola 13,2.4). Nyní to je On, kdo nám ukazuje Boží vůli (např. kapitola 16,6.7).