1. M. 50,22–26
Josef a dům jeho otce tvořili střed Egypta. Zde se sbíhaly všechny nitky země, odtud bylo všechno řízeno a vedeno. Stejně je dnes vše řízeno z nebe, kam se Kristus po vykonání Svého díla navrátil. Třebaže je zevní řízení ještě v rukou národů, přece Pán všecko shůry spravuje (Jan 17,2; Mat. 28,18). To je dokonale pravdivé a bude také plně zjeveno, jak čteme v Iz. 53,11 o Pánu Ježíši, až se naplní Ef. 1,9-10, kdy správa plnosti časů bude uvedena pod jednu Hlavu – Krista. Viz také Žid. 2,5–8, 1. Kor. 15,25–28.
Josefova víra se ukazuje na konci jeho pohnutého a proměnlivého života, jako u Jákoba, ve svém nejvyšším lesku. l jeho srdce v čas blížícího se konce prodlévá v zemi Kanaán a zabývá se Božími zaslíbeními. U smrtelné postele svého otce slyšel překrásné výroky. Pochopil přání svého otce, aby byl pochován v zemi Kanaán. I Josef tam chtěl odpočívat a tam očekávat vzkříšení – viděl zaslíbení zdaleka a vítal je (Židům 11,13).
Měl přijít Ježíš Kristus, Lev z Judy, tak pravil jeho Otec, a mluvil o požehnáních nebes. To vše však bylo v úzkém spojení s oběma Josefovými sny.
1. Petr. 1,11 nám praví, že ve Starém zákoně Bůh stále poukazoval na Krista. Oni věřící bez pochyby více chápali a zakoušeli, než se všeobecně myslí. Ovšem až po dokonaném Kristově díle a seslání Ducha svatého bylo vše v plnosti pochopeno, jak se také stalo o Letnicích, ale i ve Starém zákoně byli takoví, kteří pohrdli časným vysvobozením od smrti, aby získali „lepší“ vzkříšení (Žid. 11,35).
Pozoruhodné je, že v celém tak podivuhodném Josefově životě je nám v Listu Židům 11,22 sdělen jen jeho poslední výrok: „Když navštíví vás Bůh, vynestež kosti mé odsud“ (v. 25).
Lidský pisatel by nám toho jistě napsal o Josefovi mnohem víc, ale toto bylo nejdůležitější, byl to výraz nejkrásnější víry tváří v tvář smrti, jak čteme v 1. Kor. 15,55: „Kdež jest, ó smrti, osten tvůj? Kdež jest, ó peklo, vítězství tvé?“ Umíraje, myslel tedy Josef na vyjití izraelských synů, které se událo ovšem mnohem později – pak měli vzít jeho kosti s sebou. Jaká veliká, překrásná víra! Josef si toto nechává od svých bratrů odpřisáhnout, tak pro něho bylo důležité, aby byl pochován v zemi Kanaán. To vše nám ukazuje, že i tito věřící byli znovuzrozeni a měli nový život z Boha.
V 2. M. 13,19 se nám sděluje, že Mojžíš vzal Josefovy kosti s sebou. Čtyřicet let je lid nosil pouští. Bůh sám nad tím bděl a staral se o to, neboť jednak by se jistě onomu tvrdošíjnému lidu nošení lidských kostí omrzelo. Po obsazení země Kanaán byly Josefovy kosti pochovány na poli, které Jákob koupil od synů Emora, otce Sichemova za sto peněz.
„Když navštíví vás Bůh, vynestež kosti mé odsud“ (v. 25). Jistě to bylo pro jeho pozůstalé bratry veliké povzbuzení, aby vytrvali ve víře. Josefova mrtvola byla nabalzamována a položena do rakve, aby se naplnilo jeho poslední přání. Tělo našeho Pána bylo položeno do nového hrobu, ve kterém ještě nikdo nebyl pochován (Luk. 23,53, Jan. 19,41). Nebylo dáno ani do rakve, ani nebylo balzamováno, neboť Jeho tělo neznalo porušení. „Nedáš svatému svému viděti porušení“ (Žalm 16,10).
Je pozoruhodné, že v Egyptě ani Jákob ani Josef nedostali žádná zvláštní zjevení od Boha. Nejbližší veliký a jediný Boží cíl pro ony věřící byl tento: vyjití z Egypta (1. M. 15,13.14). I v 2. Mojžíšově na to Bůh navazuje a izraelský lid to očekával. To vše stálo před zrakem Josefovy víry. Tak podobně ani pro věřící dnešní doby nejsou žádná nová sdělení ani zjevení, neboť Boží slovo je ukončeno (Kol. 1,24–27). I Pán Ježíš, když se vrátil k Otci, navázal na to, co řekl Svým dříve, totiž, že opět přijde, aby Své vzal k sobě, aby byli tam, kde je On (Jan 14,2.3).
q