1. M. 50,1–21
„Tedy padl Josef na tvář otce svého a plakal nad ním, líbaje ho“ (v. 1). Jak krásný důkaz Josefova poměru k otci! Jeho vztah a city k otci jsou stále tytéž, jak jsme viděli na počátku. Byl to vztah podle Božích myšlenek a takový, jaký vidíme i u Pána Ježíše vůči Jeho rodičům (Luk. 2,51). Ostatní Jákobovi synové nebyli k otci v takovém poměru jako Josef, aspoň nám o tom není nic řečeno.
Když Jákob umřel, stará se Josef o důstojný a počestný pohřeb. Navazuje spojení s faraonem, aby si získal souhlas k tomuto pohřbu. Jákobovo tělo je na cestě z Egypta do Kanaánu doprovázeno jako knížecí – dnes bychom řekli, že měl „státní pohřeb“.
Ha humně Atád se konala na Josefův rozkaz sedmidenní smuteční slavnost (v. 10). Humno Atád vzbuzuje vzpomínku na žeň a to především vzhledem k zemi Kanaán. Atád leželo na druhé straně Jordánu. Jordán je obrazem smrti i vzkříšení. Pán Ježíš musel projít smrtí, jinak by zůstal sám. „Nepadne-li zrno pšeničné do země a nezemře-li, samo zůstane.“ Z jeho smrti na kříži vzešel mnohý užitek. Nyní však přijde veliká žeň. Věřící nynější doby jsou „prvotiny nějaké stvoření Jeho“ (Jak. 1,18).
Blíží se okamžik, kdy bude sklizena žeň nynější doby. Potom přijde shromáždění věřícího ostatku ze Židů i pohanů (Zj. 7). Potom všechen smutek bude ukončen a následuje „osmý den“, ve kterém bude radost zvláště veliká (Žalm 97,1). „0smý den“ je obraz věčnosti. Slavnost stánků potom nalezne své naplnění. Satan bude v této době svázán.
Ačkoliv jsou věřící vybízeni, aby se v Pánu vždy radovali, přece jen truchlí, hledíce na vše, co je kolem nich. „Blahoslavení lkající, neboť oni potěšeni budou,“ praví Pán, a podobně Pavel Korintským: „Neboť kteříž jsme v tomto stánku, také lkáme, jsouce obtíženi.“ (2. Kor. 5,4; Řím. 8,23). I pro ně však přijde „osmý den“, den slávy, kdy tam nahoře v otcovském domě dosáhnou radosti a blaha, a navždy přestanou starosti a vzdechy.
Jákobovi synové pochovali svého otce, Egyptští na tom neměli účast. Potom se všichni vrátili do Egypta. Jejich srdce však bylo přes všechnu prožitou lásku a milost plné podezření a nedůvěry vůči Josefovi. Jaké ubohé stvoření je člověk! Přišli k Josefovi a ještě jednou ho prosili za odpuštění, což ho mohlo jen zarmoutit: „I rozplakal se Josef, když mluvili k němu.“ To je zde řečeno po sedmé. Padli před ním a řekli: „Aj, my jsme služebníci tvoji.“ Ach, jak často zarmucujeme Pána svou nevěrou a nedůvěrou!
„Jimž odpověděl Josef: Nebojtež se, nebo zdaliž jsem já vám za Boha? Vy zajisté skládali jste proti mně zlé, ale Bůh obrátil to v dobré, aby… při životu zachoval lid mnohý. Protož nebojtež se již, já chovati budu vás i dítky vaše. A těšil je a mluvil k srdci jejich“ (v. 18+21). Josef jim již před 17 lety všechno odpustil a políbil je, nemohl dvakrát odpouštět. Co při nich ještě chybělo, mohl klidně přenechat Bohu. Zdali i my nemáme, místo kritizování chyb a nedostatků jiných, více jedni za druhé se modlit a před trůnem milosti se přimlouvat? (1. Petr. 2,21–23, Kol. 3,12–14, Fil. 2,1–3).
Zajisté, že není vždy zlý úmysl základem převráceného myšlení a jednání. Josef se snaží věrně přivést své bratry blíže Bohu. Když věřící procházejí různými bídami a zkouškami, působí mírná slova lásky a milosti lépe než tvrdá, studená slova výčitky. Dobrotivá slova jsou balzámem pro pokleslé srdce. Josef se plně odevzdal Bohu a On vše dobře spravil. To bylo k užitku celému Jákobovu domu a k požehnání všem.
Co se týče pozdějšího izraelského ostatku, i tu přijde vážná a těžká kázeň na jejich duše ve vzpomínce na jejich přestoupení a hříchy vůči jejich Mesiáši a i jim bude jejich krvavá vina odpuštěna. (Srov. 3. M. 16,29–31, Žalm 51,14, Zach. 12,10–14, Jer. 31–34, Mich. 7,1–20).
Příběhy Josefových bratrů jsou tedy překrásným pomníkem Boží milosti. Činili pokání a byli uzdraveni. Štěpán je nazývá „patriarchy“ (Sk. 7,1–20). Po své smrti byli všichni pohřbeni do hrobky v Sichem, kterou koupil Abraham od Emora, otce Sichemova (Sk. 7,15–16). Jak je to všechno krásné! Josef sám potvrzuje, že vše bylo dobré (v. 20).
Milí věřící rodiče! Důvěrně vzhlížejte ke svému Pánu! Možná, že jsou vaše děti v hříchu, nenávisti, závisti, na široké cestě tohoto zlého světa. Modlete se, volejte k Pánu, jak to činil Jákob za své děti. Jen Bůh mohl pomoci. Slyšel Jákobovo volání a jeho lkání našlo vyslyšení. V mnoha případech se rodiče nedožijí toho, že jejich děti jsou zachráněny pro věčnost. Ale vždy můžeme v důvěře trvat na tom, že Bůh může všechno. Jak mnohé případy jsou nám známy, kdy se takové děti obrátily po smrti rodičů. Stejně můžeme i všechny jiné okolnosti a těžkosti v modlitbě předkládat Bohu. On může učinit nad naše prosby a nad naše chápání. Jakou posilou je Jákobův a Josefův příběh pro naši víru!