1. M. 49
„Povolal pak Jákob synů svých a řekl: Sejděte a oznámím vám, co se s vámi díti bude potomních dnů. Shromážďte se a slyšte, synové Jákobovi, poslyšte Izraele, otce svého“ (v. 2). Zde máme překrásné prorocké líčení dějin Izraele. Všichni synové jsou shromážděni kolem otce a on sám mluví. Od Jákobových synů neslyšíme žádnou námitku nebo přerušení. Jákob je zde nádobou sdělující Boží myšlenky. Spojuje se svým osobním jménem získané jméno Izrael, které mu bylo dáno Bohem vzhledem k zaslíbením. Později používá Bůh o svém lidu taktéž obou jmen. Tak i v životě věřících je stránka osobní odpovědnosti i stránka Boží milosti. Nejdříve tu vidíme jako předmět proroctví dějiny odpovědných vůdců a předáků lidu.
U Rubena vidíme zkázu, strašlivé hříchy, které podle později daného zákona byly trestány smrtí. Rubenovo právo prvorozeného bylo ztraceno a přeneseno na Josefovy syny (1. Par. 5,1–2). Právě tak i Izraelovo prvorozenské právo – jeho výsadní postavení – mezi národy bylo ztraceno. Pro své hrozné hříchy a odstoupení od Boha byl Izrael jako Boží lid postaven stranou a v této přítomné době shromažďování církve nemá žádné přednosti.
U Simeona a Léví vidíme jinou stránku hříchu: násilí. Drželi tajnou radu, aniž by se ptali Hospodina. Jákob v tom nechce být s nimi spojen. „Do shromáždění jejich nesestupuj, slávo má, nebo v prchlivosti své zbili muže a svévolně žíly podřezali volům.“
Tak i později byl „Muž“ Kristus zabit. Byl usmrcen náboženskými vůdci, kteří spolu drželi tajnou radu, kterak by Ježíše lstivě jali a zahubili (Mat. 26,3–5). Také bylo zavrženo svědectví Ducha svatého, když byl ukamenován Štěpán, muž plný víry a moci. Jákob praví: „Zlořečená prchlivost jejich, nebo neústupná, i hněv jejich, nebo zatvrdilý jest. Rozdělím je v Jákobovi a rozptýlím je v Izraeli.“ Tak se to stalo. Simeon byl rozdělen v Judově dědičném podílu. Léví si naproti tomu později svojí rozhodností získal zvláštní službu, ačkoliv jako pokolení neměl dědictví. Ani pozdější chrámová služba nezůstala. Ano, celý národ je ještě dnes rozptýlen mezi národy, ačkoli se ukazují známky jeho shromáždění. Ještě je Izrael bez chrámu, bez oběti, bez bohoslužby. Zkáza a násilí jsou dva charakteristické znaky hříchu a obojí vidíme u Jákobových potomků, jak nám Písmo mnohokrát sděluje.
U Judy – jeho jméno značí chválu – se mluví o vítězství nad Judovým hříchem. Nacházíme zde velmi jasný poukaz na Krista. Třikrát je zde užito slovo „lev“ a třikrát slovo „Juda“. Jeho ruka bude na šíji jeho nepřátel a nikdo před ním neobstojí. Potom bude žezlo v Mesiášově ruce a nebude odňato, jak bylo v důsledku zavržení Hospodina a zavržení Krista Judou. I ve dnech Pána Ježíše kraloval Herodes, který nebyl ani pravým Židem. Ale onen jednou zavržený Mesiáš přemůže všecky nepřátele a jako Sílo, přinášející pokoj, v charakteru Davida a Šalomouna přivede bohaté požehnání (v. 10). Všechna proroctví pak budou naplněna (v. 11.12). Výborný vinný kmen je věřící ostatek. Jen skrze něj může přijít a přijde požehnání. Bude veliká radost, pokoj v nebi i pokoj na zemi. I ve Zjevení 5 vidíme Pána Ježíše jako Lva z Judy, který zvítězil jako veliký vítěz na Golgotě. Juda je obraz moci, důstojnosti a vlády, jak bude v království pod vládou Pána Ježíše. U Judy není řeč o hříchu a vině – vše je odsouzeno a odčiněno. Tak to bude i v království. Pohanění Siónské dcery bude odstraněno.
U Zabulona vidíme následky zavržení Krista. Izrael je rozehnán mezi národy. Zabulon sleduje, jen pozemské zájmy. Kde kvete obchod a řemeslo, tam nacházíme i Žida. Ale jeho pomezí je až k Sidonu – narážka na přicházející soudy.
U Izachara vidíme vychytralost v obrazu silného osla. Tady se dá něco vydělat. Cvičený ostrý zrak nachází místa, kde se dá ležet mezi ohradami. Žalmista praví: „Zatímco uléháte mezi ohradami, jsou křídla holubice postříbřená a brky její z ryzího zlata“ (Žalm 68,14 dle pův.). „Vida odpočinutí, že jest dobré, a země rozkošná.“ Je mu jedno, kde si lehne, nemá potřebu vejít do onoho pravého, lidu zaslíbeného odpočinutí, do oné rozkošné země, kterou ztratil. Stal se nosičem pozemských věcí a stojí ve faraonově službě, který je obrazem boha tohoto světa. Je robotným závislým služebníkem, musí sloužit jiným, místo aby jemu jiní sloužili, jak tomu bude v Mesiášově království (Iz. 60,10; 61,5). Proto také nevidí blížící se soud, který na něho přichází jako důsledek jeho pozemského smýšlení a jeho převládajícího finančního mocenského postavení.
U Dana vidíme lid v soudu. Bůh to dopouští. Jezdec na rychlém koni ukazuje, jak rychle je možné dosáhnout moc, ale také rychle být zasažen soudem. Had rohatý u cesty ukazuje Antikrista. Štípe koně do noh a jezdec padá zpět. Satansko – antikristovská moc nachází strašný, náhlý konec. Jeho vůdcovství, podporované jinými nebeskými i pozemskými Bohu nepřátelskými mocnostmi, i jeho náboženské a světské mocenské postavení bude náhle ukončeno (Ezech. 21,30–32; Zach. 11,16–17). „Chytí ho za patu osidlo a zmocní se ho násilník“ (Job 18,9). „Pán jej zabije dechem úst svých a zkazí zjevením příští svého“ (2. Tes. 2,8).
Nacházíme v oněch dnech v Izraeli dvě skupiny: první, větší část následuje Antikrista a s ním hyne v soudech. Druhá, menší část, věřící zbožný ostatek, který je ve spojení s pravým Mesiášem, vchází do požehnání a dobrodiní království. Jeho volání „spasení Tvého očekávám, ó Hospodine“ najde vyslyšení v oněch temných a těžkých dobách (Iz. 25,9; 26,8–13).
U Gáda vidíme věřící ostatek v pronásledování a trápení, ale i on bude vysvobozen od všech nepřátel. Kristus pokoří jeho nepřátele a bude panovat nad jeho protivníky, věřící ostatek obdrží moc (Žalm 110,2; Zachariáš 12,6).
U Assera vidíme zprostředkovatele požehnání, rozdělujícího z Božské nevyčerpatelné plnosti. Jsme povoláni zprostředkovávat požehnání a být horlivými ve službě ke vzdělání církve. Kdo bohatě rozsévá, bude i bohatě sklízet. „Rozkoše královské“ nám praví, jak sladké a vzácné je Boží slovo.
U Neftalíma vidíme osvobození. Satanovy řetězy, pouta, která nás vázala, jsou roztržena. Osvoboditel Ježíš Kristus přijímá chválu a čest. „Výmluvnosti krásné“ znázorňují ústní svědectví Páně. Žalmista praví: „Jazyk můj pero hbitého písaře“ (Žalm 45,2).
U Josefa – jeho jméno znamená „On nechť přidá“ vidíme úplné naplnění všech zaslíbení; jeho ratolesti vycházející přes zeď, tj. požehnání království jsou k užitku i národům. Ač byl Kristus na zemi naplněn hořkostí a raněn střelci, ano prošel i smrtí, přece zůstalo Jeho lučiště v síle na věky (Řím. 1,4). Je také nazýván „pastýřem“. Takovým se ukázal za starých dob vzhledem ke Svému pozemskému lidu smlouvy, Izraeli. On je Mocný Jákobův. Jako „dobrý Pastýř“ položil Svůj život za ovce a jako „veliký Pastýř“ nyní pase a opatruje Své (Ezechiel 34,23–31; Žalm 23; Žalm 77,21). Je nazýván „Kámen Izraelův“, ačkoliv kdysi zavržen stal se nyní úhelným kamenem pro svůj lid (Efezským 2,20; 1. Petra 2,4). Vše přichází od Všemocného, který nám pomáhá a žehná nám pozemskými i nebeskými požehnáními. Vše sahá v překrásném souladu daleko za království, až „ke končinám pahrbků věčných“ – nekončí nikdy (Zjevení 21)! To vše spočívá na Kristově hlavě, jehož je Josef jen předobrazem, ovšem výstižným. V Kristu je vše utvrzeno a zajištěno, v Něm, který tam nahoře je navěky korunován a oslaven. On je nyní oslaven v nebi a bude oslaven i na zemi. Oba Josefovy sny budou potom naplněny, nebe i země Ho uznají a budou se Mu klanět.
Jaká je to výsada, smět Ho už dnes ctít a už dnes Mu přinášet chválu a velebení a čest! Ano, milujeme Ho a kromě toho Jej smíme se šťastným srdcem očekávat z nebe, odkud přijde, aby Svou církev vzal domů, aby byla navěky s Ním.
U Benjamina – jeho jméno značí „syn pravice“ – vidíme Krista, našeho Pána, který ráno nového dne, na počátku království, přemůže všechny Své nepřátele a bude „s nesčíslnými se děliti o kořist“. To bude odpověď na volání židovského ostatku, jak je nacházíme v Žalmu 80,18: „Budiž ruka Tvá nad Mužem pravice Tvé, nad Synem člověka, kteréhož jsi zmocnil Sobě.“ Večer onoho dlouhého dne požehnání, až bude Satan propuštěn z propasti, kde byl svázán, a získá nesčíslný počet přívrženců, zvítězí Kristus plně a konečně (Zjevení 20,7–10). Mojžíš nazývá Benjamina „milý Hospodinův“ (5. M. 33, 12). Tak i on je obrazem Krista a to jakožto soudce.
Tím končí Duch Svatý toto překrásné prorocké líčení dějin izraelského lidu. Jsou to slova, která mluvil Jákob ke svým synům a kterými jim požehnal. Jsou nám tu tedy představeny dvě věci: Předně osobní znázornění podle chození a smýšlení jednotlivců, a za druhé z toho vyplývající prorocký obraz toho, co se bude dít v pozdějších dnech.
Počátkem, koncem a středem Jákobových příběhů je Josef, jak jsme stále znovu viděli, obraz Krista. Jákob v něm vidí blízkost oné slavné doby, kdy zlořečení bude odňato od země. Kristus kraluje a to je požehnání. Potom budou splněna také všechna zaslíbení týkající se dvanácti izraelských pokolení. Jsme nyní zcela blízko hranice tohoto naplnění. Potom bude hluboce pocítěno. Jeho dobrota trvá věčně. Všechny Boží cesty dosáhly v této vzácné pravdě a skutečnosti svůj cíl. Kristus je Alfa i Omega, Počátek i Konec. Tak vidíme i Jákoba na konci své cesty zaměstnaného Kristem. Jeho poslední přání bylo, aby byl pochován v jeskyni na poli Mach-pelah naproti Mamre v kananejské zemi; tam čeká na vzkříšení. Večer života strávil v Egyptě, smrt ho přivedla zpět do země zaslíbení, země Kanaán.
Jákob jmenuje všecky, kteří už byli v té jeskyni pochováni. Pochoval tam i Líu, která porodila Judu. I on byl připojen ke svému lidu, k těm, kteří ve víře zesnuli, ale zaslíbení nevzali, nýbrž zdaleka je viděli, je i vítali a vyznávali, že jsou hosté a příchozí na zemi (Žid. 11,13).