1. M. 48
Hlavní obsah této kapitoly je nám vylíčen několika slovy v listu Židům 11,21. Tam čteme: „Věrou Jákob umíraje každému ze svých synů Josefových požehnání dával a poklonil se na vrch hůlky své,“ tj. opíraje se o ni. Jákob se zabývá zaslíbeními. Prvorozený neobdržel požehnání. Ruben je ztratil pro svůj hřích (1. Par. 5,1). Ani Manases, ačkoliv byl prvorozený, neobdržel požehnání prvorozenství, nýbrž Efraim (v. 13.14). Vše muselo stát na půdě neboli na zásadě milosti. Bůh se neváže na prvorozené, aby se nechlubilo před Ním žádné tělo (např. Kain, Izmael, Ruben; nejstarší synové Izai byli zavrženi, avšak nejmladší David byl vyvolen). Saul byl lidem vyvolán za krále, ale Bohem zavržen. V této kapitole nacházíme Jákobovo krásné pokorné smýšlení a také přiměřené pocity o jeho cestě. Neodvažuje se přirovnávat se k Abrahamovi a svému otci Izákovi, kteří chodili před Bohem. Chválí však Boží věrnost, která ho pásla, a mluví o andělu, který ho vytrhl ze všeho zlého. To vše je úchvatné a překrásné. Jákob vidí na celé své cestě jen milost a velebí ji. Snad i toto můžeme uvést ve spojení s izraelským lidem na konci dnů, kdy Bůh je svou věrností napraví a zachrání. Bude to potom Kristus, který jim požehná a kterého budou velebit. Je vzácné vidět, jak se Bůh s oblibou nazývá Bohem Jákobovým.
Nakonec vidí Jákob konečný návrat lidu do země zaslíbení, ačkoliv naplnění zaslíbení trvalo 400 let.
Kéž i při nás se najde toto pokorné smýšlení, neboť i my často pozorujeme při sobě spíše známky Jákoba než Abrahama nebo Izáka. Přesto však je Jákobův konec požehnaný. Ke konci dává Jákob svému synu Josefovi kus pole, který dobyl svým mečem. Tam později byly pohřbeny Josefovy kosti (Jozue 24,32). O mnoho století později seděl v blízkosti tohoto pole pravý Josef, Ježíš Kristus, unaven po cestě, u studnice, aby si odpočinul a osvěžil se (Jan 4,5).