1. M. 47
Ačkoliv je Josef vládcem a pánem celé egyptské země, zůstává přece vždy faraonovým služebníkem. Nejedná svémocně a čeká na královské pokyny. Pět svých bratrů představuje faraonovi (v. 2). Číslo 5 je symbolem potřebnosti a závislosti. Sdělují faraonovi, že jsou pastýři ovcí a že by se rádi zdržovali v Egyptě. Farao a Josef jsou jedné mysli v tom, aby jim byl dán nejlepší díl Egypta za bydliště. „Já a Otec jedno jsme“, praví Pán Ježíš (Jan 10,30). „Nebo sám Otec miluje vás, protože vy jste mne milovali“ (Jan 16,27). Nejlepší země, jaká vůbec je – otcovský dům v nebesích – je naším věčným údělem (Jan 14,2–4; 17,22–24). Schopní („rozšafní“) muži mají být vybráni jako dozorci (v. 6). I v našich dnech je velni zapotřebí „lidí věrných, kteříž by způsobni byli i jiné učiti“. Jak je to dobře, že Pán sám dává všechny potřebné dary k spořádání svatých, k dílu služebnosti, pro vzdělání těla Kristova. On sám se i dnes stará o to, aby Jeho církev, kterou vydobyl Svou vlastní krví, byla chráněna a vzdělávána (viz 2. Tim. 2,2; Efez. 2,13; 4,7–13; Sk. 20,28 aj.).
Josef opatřil příbytky pro svého otce a své bratry (v. 11). I náš Pán odešel, aby nám všem připravil místo v otcovském domě na výsostech (Jan 14,1–3).
Josef opatřoval svého otce a své bratry chlebem podle počtu dětí. Tak i Pán opatřuje Své chlebem života. Stará se o všechny a o všechno. Všechna jména svatých jsou zapsána v nebesích. On zná Své ovce jménem.
Všichni obyvatelé země jsou nuceni vstoupit ve spojení s Josefem. Prosí: „Dej nám chleba“ (v. 15). Tak bude po vtržení věřících všechno poddáno Bohu (Ef. 1,9–10; Žalm 2,12; 22,29). Ale již dnes smějí lačnějící a žíznící duše přijít k Pánu Ježíši a najdou u Něho chléb a vodu života zdarma.
Josef poddal všechno faraonovi a o Pánu Ježíši čteme, že odevzdá všechno Otci (1. Kor. 15,24–28). Jákob žehná faraonovi, což vyjadřuje, že stojí jako věřící před Bohem, což u faraona přes jeho pozemskou vznešenost a bohatství nebylo. Jákob stál výše. Bylo mu tehdy 130 let – je to vysoké stáří, ale přesto se zelenal a kvetl i v šedinách (Žalm 92,13–15). Dosvědčuje před faraonem své cizinectví, avšak neodvažuje se srovnání se svými otci. Podobně mluví David (2. Sam. 23,5). Sláva víry září i zde ve faraonově paláci. Jákob byl tím šťastnějším. Ve Skutcích 26,26–29 vidíme podobnou věc. Pavel, stojící před králem Agrippou a svými soudci, je šťastnější.
Vidíme však ještě jiné rysy slávy. Jákobovo srdce prodlévá před jeho koncem v zemi zaslíbení, v Kanaánu. Tam chtěl být pohřben v pohřebišti otců, aby sdílel splnění zaslíbení ve vzkříšení v zemi s Abrahamem a Izákem. Vyžaduje si v této věci od Josefa přísahu (Žid. 11,22). Josef odpřisáhl a Jákob se sklonil. Byl zaměstnán zaslíbeným – Kristem – a tím končí naše kapitola. Obsahuje obrazné vylíčení království. Vše je poddáno Josefovi; on vše spravuje ve faraonově zájmu, jako se to bude později dít v dokonalosti skrze Pána Ježíše. Jákobovy příběhy začínají a končí Josefem.
Sláva milosti se ukazuje u Jákoba zvláštním způsobem – vše, co o něm čteme od kapitoly 37, je bez stínu. V životě starého Jákoba je vše milé a přitažlivé. Kéž i naše srdce více naplňuje Boží láska a Kristova osoba, abychom, spatřujíce jeho slávu, byli více a více „v týž obraz proměňováni od slávy v slávu jakožto od Ducha Páně“ (2. Kor. 3,18).
V Josefových příbězích, jak se nám vypravují v Božím Slově, nacházíme velmi často slovo „bratři“. Ve spojení s Josefem asi devadesátkrát. Zvláště často nacházíme toto slovo v kapitolách 43 a 44. To obsahuje důležité poučení pro nás všecky. Není možno myslet na bratry a nebýt naplněn láskou. V listu Efezským nacházíme slovo „láska“ v každé kapitole. Láska, která všechno dala za nás, by nyní měla být nalezena mezi námi.