1. M. 46
„Tedy bral se Izrael se vším, což měl, a přišed do Bersabé“ (v. 1). To nám připomíná Izaiášovo slovo: „Kdo jsou ti, kteříž se jako hustý oblak sletují a jako holubice k děrám svým? Na Mne zajisté ostrovové očekávají a lodi tarské zdávna, aby přivedly syny tvé zdaleka, též stříbro a zlato své s sebou, ke slávě Hospodina Boha tvého, a ke Svatému izraelskému, nebo tě oslaví“ (Iz. 60,8–9). Izraelský lid se shromáždí ve své zemi.
Bersabé – jaké je to místo vzpomínek pro Jákoba! (srov. kap. 22,19; 26,23). „Obětoval oběti Bohu otce svého Izáka.“ Jákob se naučil nespoléhat na tělo, se svými plány a vlastními cestami skončil. V jeho srdci vznikly otázky, zda je to podle Božích myšlenek, aby sestoupil do Egypta. Očekává od Boha, kterému se blíží, na základě oběti odpověď. „I mluvil Bůh Izraelovi u viděních nočních, řka: Jákobe, Jákobe! Kterýžto odpověděl: Aj, já!“ Nyní následuje povzbuzující souhlas a Jákob slyší slavnostní ujištění: „Já jsem Bůh silný. Bůh otce tvého, neboj se sestoupiti do Egypta – Já sestoupím s tebou.“ To úplně postačilo, aby byl Jákob upokojen. Že Jákob obětuje Bohu svého otce, to nám ukazuje, jak pociťoval svou vlastní nicotu. Počítá jen s Božími zaslíbeními. To, že Bůh volá dvakrát „Jákobe, Jákobe“ nám ukazuje, do jaké hloubky sestupuje Boží milost a slitování.
„Všech duší domu Jákobova, kteréž vešly do Egypta, bylo sedmdesáte“ (v. 27). Juda byl Jákobem určen jako vůdce. Jaká je to milost, která určuje Judu jako toho, kdo ukazuje cestu! V tom je Juda ovšem i obrazem Pána Ježíše. Tak i na konci dnů týž lid, který Pána Ježíše zavrhl, Jej bude následovat jako nového a pravého Vůdce. Potom bude celý Jákobův dům ve spojení s Mesiášem, jakož i zde Juda spojuje Jákobovy syny s Josefem. Nikdo k tomu nebyl vhodnější než Juda. V těžké hodině osobně zakročil ve prospěch všech a tím způsobil vysvobození.
Nyní následuje strhující výjev shledání Josefa se svým otcem. Vše je zde líčeno velmi přirozeně a přece tak úchvatně. Jaké shledání po dlouhé temnotě a nejistotě!
Jaké je to povzbuzující zvláště pro věřící, kteří musejí procházet těžkými zkouškami a utrpeními! Je dobré a požehnané plně důvěřovat Bohu. On má ve všech vedeních svou moudrou ruku a nadto víme, že čas utrpení je jen krátký. Brzy budeme u cíle, doma s Kristem v otcovském domě!
Ihned pak praví Josef svým bratrům a domu svého otce: „Zvěstuji faraonovi a dím jemu: Bratři moji a dům otce mého, kteříž bydlili v zemi kananejské, přišli ke mně.“ V Žalmu 22,23 praví Duch svatý prorocky o Kristu: „Zvěstovati budu jméno Tvé bratřím Mým.“ A u Jana 20,17 praví Pán Ježíš: „Vstupuji k Otci svému a Otci vašemu, k Bohu svému a Bohu vašemu.“ Ani Josef se zde nestydí mluvit o svých bratrech, v Egyptě tak pohrdaných pastýřích (v. 34). I List Židům nám sděluje, že Pán Ježíš se nestydí nazývat nás svými bratry. Jaké snížení! Jaká láska!
Josef, jeho bratři a dům jeho otce tvoří od nynějška celek. Celá rodina však zůstává oddělena od Egypta, zůstávají jen jako cizinci v jeho středu. Tak i Josef.
Náš Pán nás nenechal v neznámosti o našem postavení v tomto světě; i apoštolové vždy zdůrazňovali naše postavení cizinců na této zemi (srov. Jan 15,18–19; 17,18–19). Přesto však se u věřících tak často ukazuje náklonnost k světu, což vždy víc podporuje úpadek křesťanstva.