1. M. 45
„Josef pak nemoha se déle zdržeti přede všemi přístojícími, zvolal: Kažte všechněm lidem ven! I nezůstal žádný s nimi, když se známil Josef s bratřími svými. Potom pozdvihl hlasu svého s pláčem a slyšeli to Egyptští, slyšel také dům faraonův. I řekl Josef bratřím svým: ‚Já jsem Josef, ještě-li jest živ otec můj?‘“
Překrásný, dlouho očekávaný okamžik pro Josefa – mohl se nyní dát poznat svým bratrům nejen ve slávě, nýbrž i v lásce a milosti. Nyní mohl k nim mluvit od úst k ústům, bez tlumočníka, v jejich mateřštině. Jeho bratři nemohli ohromením vypravit ani slovo, ale Josefovy slzy svědčily o jeho soustrasti a neměnné lásce vůči bratrům.
To nám prorocky ukazuje na náklonnost Pána Ježíše Krista k Jeho lidu (Jer. 31,3–5; 5. M. 33,27; Pís. Šal. 8,7). „Tentýž je včera i dnes i na věky“ (Žid. 13,8). Jak vzácné a potěšující je to pro nás všechny! „Milovav své, kteříž na světě byli, až do konce je miloval“ (Jan 13,1). Také nám připomíná tuto událost ono mytí nohou, které vykonal Pán na Svých učednících.
Srdce a svědomí Josefových bratrů byla dosažena a rozhojněná milost a láska upokojují usvědčené svědomí: „Já jsem Josef, bratr váš, kterého jste prodali do Egypta.“ Při tomto výjevu nebyl žádný Egypťan. „Já jsem Josef“ – toto jediné slovo poděsilo a rozechvělo bratry, a tak ihned následuje otázka: „Živ-li ještě otec můj?“
Josef sice již věděl, že otec ještě žije, avšak chtěl takto bratry upamatovat na svůj starý rodinný poměr vůči nim a vůči otci. Jak něžná láska!
O Izraeli čteme podobně: „Děsíce se, třásti se budou nade vším tím dobrým a nade vším pokojem tím, kterýž jemu způsobím“ (Jer. 33,9). Bratři nemohli Josefovi odpovědět, „nebo se ho ulekli“. Podobně se dařilo učedníkům, když se jim zjevil vzkříšený Pán (Luk. 24,25–35).
Tak bude i bída a soužení věřícího židovského ostatku tak veliké, že tomu nebudou moci ani věřit, když se Pán Ježíš náhle ukáže v jejich středu, že to je vskutku jejich Záchrance a Mesiáš, po kterém přece dlouho vyhlíželi a za Jehož příchod prosili a modlili se.
„Já jsem Josef,“ praví svým bratrům. Ti ho ovšem neočekávali, protože ho měli za mrtvého, ale v jejich svědomí přece dále žil a jak rádi by tuto věc viděli uvedenou do pořádku! Vyznali Josefovi svůj hřích, jak jsme viděli, a on k nim praví: „Přistuptež medle ke mně! I přistoupili.“ (v. 4). Tak i Vzkříšený řekl učedníkům, když při zavřených dveřích vstoupil do jejich středu: „Dotýkejte se Mne a vizte, neboť duch těla a kostí nemá, jakž Mne vidíte míti.“ A Tomášovi řekl: „vztáhni prst svůj sem a viz ruce Mé, a vztáhni ruku svou a vlož v bok Můj… I odpověděl Tomáš a řekl Jemu: Pán můj a Bůh můj!“ Je to krásný obraz ostatku v posledních dnech, když pozná svého Pána a Mesiáše a bude Ho oslavovat (Žalm 87,5–6).
„Já jsem Josef, bratr váš, kterého jste prodali do Egypta“ (v. 4). Jaké hluboké city pokání a lítosti vzbudilo toto v srdcích a svědomích bratrů! Ihned však Josef dodává: „Protož nyní nermuťte se a neztěžujte sobě toho, že jste mě sem prodali, nebo pro zachování života poslal mne Bůh před vámi.“ Třikrát se zmiňuje Josef o této skutečnosti. Jak se v tom zjevila láska a něžnost vůči bratrům! (Srov. s Žalmem 105,17). Tak i Bůh Svého Syna Ježíše Krista poslal před námi, aby nás zachránil a daroval nám věčný život (Jan 3,16).
„Nyní tedy ne vy jste mne poslali sem, ale Bůh, kterýž mne dal za otce faraonovi a za pána všemu domu jeho“ (v. 8). Tak čteme i ve Skutcích apoštolů 2,36: „Věziž tedy jistotně všechen dům izraelský, žeť Bůh i Pánem Ho učinil i Kristem, toho Ježíše, kteréhož jste vy ukřižovali.“
Konečně padá zástěra s jejich očí. „A aj, oči vaše vidí, i oči bratra mého Benjamina, že ústa má mluví vám“ (v. 12). Potom poslal Josef spěšně své bratry ke svému otci s radostným poselstvím: „Toto praví syn tvůj Josef“ (v. 9), „Povíte také otci mému o vší slávě mé v Egyptě a což jste koli viděli, pospěštež tedy a přiveďte otce mého sem“ (v. 13). Zde máme syna, jeho otce a jeho bratry, jakož i Josefovu slávu. V Janově evangeliu taktéž nacházíme Pána Ježíše uprostřed učedníků, které nazývá Svými bratry.
„Jdiž ke bratřím Mým,“ praví vzkříšený k Marii Magdaléně, „a pověz jim: Vstupuji k Otci svému a Otci vašemu, k Bohu svému a k Bohu vašemu.“ Maria Magdaléna oznámila pak hned učedníkům radostnou zvěst, „že viděla Pána a že jí to pověděl“ (Jan 20,17.18). Pro Josefovy bratry to byl mocný zážitek. Každé srdce bylo rozšířeno a plálo. Žalm 45. nám prozrazuje tyto city: „Mé srdce překypuje dobrým slovem. Pravím: Písně mé králi! Jazyk můj jako pero hbitého písaře!“ (dle pův.).
„Tedy padl na šíji Benjamina, bratra svého a plakal; Benjamin také plakal na šíji jeho“ (v. 14). Jaké to bolestné doby prožil Josef! Vše to bylo tak zvláštní a nevysvětlitelné, ale žádná odmluva ani reptání nepřešlo přes jeho rty; tiše očekával na spasení Hospodinovo, neboť věděl: „potom zvíš“ (Jan 13,7). l Benjamin plakal na šíji jeho. Jaké to niterné spojení a obecenství. Nacházíme je i u věřících, když láska Kristova víže srdce (srov. 1. Sam. 20,17–41; Skut. 20,36.37; 2. Tim. 1,4.5).
„A políbiv všech bratří svých, plakal nad nimi a potom mluvili bratří jeho s ním.“ U ostatních Josefových bratrů nenacházíme tytéž city a pohnutky jako u Benjamina, ač Josef nečiní rozdílu. Duch Svatý nám nesděluje, o čem bratři mluvili s Josefem, avšak pravděpodobně jejich řeč byla výrazem hluboké vděčnosti vůči němu. Jejich jazyk byl nyní proměněn v „pero hbitého písaře“. Vše bylo učiněno nové!
Nyní přichází všechno na veřejnost a je to sděleno i faraonovi. „Přijde, aby oslaven byl v svatých svých… v onen den.“ (2. Tes. 1,10). Farao dává pokyn, aby celý Jakobův dům přišel do Egypta, a prorok Micheáš nám sděluje: „Jako za dnů, v nichž jsi vyšel ze země egyptské, ukáži jemu divné věci, což vidouce národové styděti se budou za všechnu sílu svou, vloží ruku na ústa a uši jejich ohluchnou“ (Mich. 7,15.16). „A očistím je od všeliké nepravosti jejich, kterouž hřešili proti Mně, a odpustím všechny nepravosti jejich, kterýmiž hřešili proti Mně a jimiž zpronevěřovali se Mně, a toť Mi bude ke jménu, k radosti, ke chvále a ke zvelebení mezi všemi národy země, kteříž uslyší o tom všem dobrém, kteréž já jim učiním a děsíce se, třásti se budou nade vším tím dobrým a nade vším pokojem tím, kterýž jemu způsobím“ (Jer. 33,8.9). Tak mluví Bůh o ostatku posledních dnů. „Aj, Já a dítky, kteréž dal Mi Bůh,“ čteme ve Starém i Novém Zákoně (Iz. 8,18, Žid. 2,13). Tu „slunce vychází ráno bez oblaků“ (2. Sam. 23,4).
Josef se nestydí nazývat pohrdané Hebrejce svými bratry a ve Skutcích 3,17–18 praví Petr: „Ale nyní, bratří, vím, že jste to z nevědomí učinili… Bůh pak, což předzvěstoval skrze ústa všech proroků svých, že měl Kristus trpěti, tak naplnil.“ Nemůžeme se při čtení tohoto výjevu ubránit dojmu, že Josef je nejšťastnější: jeho přání a jeho žádost je nyní uspokojena. Bůh mu dává uprostřed jeho bratrů zapomenout na soužení jeho duše a těšit se z obecenství s nimi. V předobrazu je to něco z toho, co nám zjevují proroci Micheáš a Sofoniáš: „Kdo jest Bůh silný podobný Tobě, kterýž by snímal nepravost a promíjel přestoupení ostatkům dědictví svého, kterýž by nedržel na věky hněvu svého, protože líbost má v milosrdenství? Navrátě se, slituje se nad námi, podmaní nepravosti naše; nýbrž uvržeš do hlubin mořských všechny hříchy jejich. Pravdomluvným se ukážeš Jákobovi, milosrdenstvím Abrahamovi, jakož jsi přisáhl otcům našim ode dnů starodávních“ (Mich. 7,18–20). „Hospodin Bůh tvůj uprostřed tebe, mocný zachová tě, radovati se bude z tebe s veselím, přestane na milování svém tebe, plésati bude nad tebou s prozpěvováním“ (Sof. 3,17).
Všichni dostali nové šaty, tak se to slušelo, neboť tak to bylo podle Josefova srdce. Izaiáš praví: „Velice se budu radovati v Hospodinu a plésati bude duše má v Bohu mém; nebo mne oblékl v roucho spasení a pláštěm spravedlnosti přioděl mne“ (61,10). I Zachariáš píše: „Vezměte roucha ta zmazaná z něho… Pohleď, přenesl jsem s tebe nepravost tvou a oblékl jsem tě v roucha o-zdobná“ (3,4). Ve Zjevení 1,5–6 slyšíme, jak oslavení svatí praví: „Kterýž zamiloval nás a obmyl nás od hříchů našich krví svou… Jemu bud sláva a moc na věky věků“ a v kap. 4,4 vidíme tytéž věřící sedět v nebesích na trůnech, oděné bílými rouchy se zlatými korunami na hlavách.
Benjamin je zvláště obdařen. A otci jsou posláni oslové a oslice naložení nejlepšími egyptskými věcmi a obilím, chlebem a pokrmy pro otce na cestu. Jak krásný je to předobraz Boží péče o naši cestu vstříc Pánu! Kristova smrt na kříži nám způsobila věčné vykoupení a Jeho služba u Otce ručí za naše zachování a udržení až k cíli. Duch Svatý, poslaný v Otcově jménu, nám to oznamuje: „Já a Otec jedno jsme.“ Všechny Boží požadavky jsou splněny. Bůh praví: „Na hříchy jejich a na nepravosti jejich nevzpomenu více“ (Žid. 10,14–18).
Celý Jákobův dům měl přijít do Egypta, a proto jim poslal Josef vozy, aby je přivezly. Jákobovi pak je přinesena předivná zpráva o Josefovi. Jeho zbloudilí synové jsou uzdraveni a napraveni, a tako obdarováni novými, čili svátečními šaty, zvláště Benjamin. Oči Egyptských a zvláště faraonovy jsou na ně upřeny. Tak propustil Josef své bratry a oni odešli domů. Jaké city asi plnily jejich srdce, city radosti a štěstí! Především proto, že pán a vládce celého Egypta byl jejich bratr. On jim vše odpustil a tak bohatě je obdaroval a – Benjamin jel s nimi!
Josef řekl svým bratrům na cestu důležitá slovo: „Nehádejte se na cestě!“ (v. 24). Ano, jak snadno by mohlo dojít k vzájemným obviňováním a výčitkám o poklesku vůči Josefovi a o jeho prodání! Satan nenávidí pokoj mezi bratry. Jak snadno by mohla vzniknout závist, ono staré zlo, vůči lépe obdařenému Benjaminovi, nebo by se Juda mohl chlubit a hledat svou čest a zdůrazňovat svůj zákrok kvůli Benjaminovi atd. Avšak vstříc jim jdoucí milost, Josefova láska, jeho sláva a jeho péče o ně všechny a to, že měli přijít k němu, to byla dostatečná příčina, aby se radovali. „Pakli jest v slávě jeden oud, spolu radují se s ním všichni oudové“ (1. Kor. 12,26). Jde o to nepovyšovat se nad jiné, nýbrž v pokoře mít druhé za důstojnější než sám sebe. Co způsobila závist a žárlivost v rodinách a ve shromážděních! l Bohem daných darů používá si nepřítel, aby se jedni nad druhé vyvyšovali! Pavel píše Filipenským: „Nehledejte každý svých věcí, ale každý také toho, což jest jiných.“ V tomto ohledu nacházíme v Novém Zákoně mnoho napomenutí: „Mějte se k sobě vespolek pokojně.“ „Nevzdychejte jedni proti druhým.“ „Zdržujž jazyk svůj od zlého a rtové tvoji nechť nemluví lsti.“ V Korintu bylo zakořeněno našeptávání a utrhání kromě hrubých tělesných hříchů. Jak je potřeba Josefovo napomenutí i pro nás všechny! Bez lásky a pokoje není žádné vzdělání, žádný růst a také žádné klanění.
Neměli se Josefovi bratři zabývat daným jim příkazem pro otce doma? Neměla být jeho radost a štěstí i jejich radostí a štěstím? Vznikl zcela nový poměr. Ten měl být uchován a nikoli zkalen. Josefova láska vázala srdce a láska je svazek dokonalosti. Vzdělává a nemyslí na své věci, nýbrž na jiné. Láska je z Boha. Často byla potřeba dlouhá doba k tomu, aby zrušené nebo uvolněné svazky byly opět napraveny. Chození ve světle uchovává, očišťuje, činí pokorným a přináší požehnání nám i jiným.
Kde je láska v činnosti, tam se myslí na oslavení Páně. „Z hojnosti srdce ústa mluví.“ Tak tomu bylo i u Josefových bratrů. Přišli ke svému otci s poselstvím: „Josef ještě živ jest!“ Jak rychle se asi rozneslo toto poselství od stanu ke stanu, od úst k ústům! „Nemožno,“ myslelo si asi mnohé srdce. Jákobovo srdce omdlelo, neboť nevěřilo této zprávě. Bylo to příliš nepochopitelné a kromě toho znal své syny jen podle jejich dřívější povahy, jak jim tedy mohl nyní důvěřovat? Avšak jeho od viny osvobození synové mu sdělili všechna Josefova slova, která k nim mluvil, aby jej přivedli. A „okřál duch Jákoba, otce jejich, i řekl Izrael: Dosti jest, ještě syn můj Josef živ jest. Půjdu a uzřím ho, prve než umru.“
Jaký to milý výjev! Jákobův kalich oplývá a jeho hlava je pomazána olejem. Bylo to procitnutí po dlouhé temné noci. Nové ráno a nový den přišel. Hořká Mara se stala sladkým Elim. Jaká radost a jaké osvěžení pro starého poutníka! Připomíná se opět jméno Izrael, jméno, které mu dal Bůh; jeho srdce se rozšířilo a chvělo (srov. Iz. 60,1–10).
Tak jednou oživne duch celého izraelského ostatku. Poselství o Mesiáši – Kristu pronikne všemi zeměmi. On bude předmětem a střediskem. Jeho láska, milost a sláva mocně přitahuje. Vše je v pohybu, aby Mu bylo holdováno. Josef žije a jít k němu – to je heslo, které nyní vydal Jákob.
„Nebo nastane den, v němž volati budou strážní na hoře Efraimově: Vstaňte a vstupme na Sion k Hospodinu, Bohu svému. Takto zajisté praví Hospodin: Prozpěvujte Jákobovi o věcech veselých, prokřikujte mezi předními z národů, dejte se slyšeti, chválu vzdávejte a rcete: Vysvoboď, Hospodine, lid svůj, ostatek Izraelův! Aj, Já přivedu je ze země půlnoční a shromáždím je ze všech stran země… Obrátím zajisté kvílení jejich v radost a potěším jich a obveselím je po zármutku jejich… a lid Můj dobroty Mé nasytí se, praví Hospodin“ (Jer. 31,6–14). Jaká to změna! „Já Hospodin časem svým brzo způsobím to“ (Iz. 60,22).
Jakou radost způsobila v den vzkříšení Pána Ježíše slova „Ježíš žije!“ Jak i zde, podobně jako u Jákoba, zmizely všechny pochybnosti, ač mnozí tomu z počátku nechtěli věřit! Ale večer téhož dne bylo řečeno: „Vstal Pán právě!“ Brzy vstoupil sám do středu učedníků! Nyní nastalo světlo ve ztrápených srdcích, opět ožil potlačený duch, nastala veliká radost mezi věřícím hloučkem v Jeruzalémě. I zde bylo řečeno: „Rychle jdouce, povězte učedníkům Jeho, že vstal z mrtvých… I vyšedše rychle z hrobu s bázní a radostí velikou, běžely, aby učedníkům Jeho zvěstovaly“ (Mat. 28,7.8). Josef žije! Jaké to vzácné slovo pro Jákoba! Ježíš žije! Jaké to slovo síly, radosti a útěchy pro vykoupené Páně všech dob!
Ježíš žije! Zvítězil!
Kdože slávu Jeho zvýší?
Ježíšova drahá krev
zahladila moje hříchy.
Živ jsem s ním – On nesl soud,
nemohu už zahynout!
I my – podobně jako Jákob, – jsme na cestě, abychom Jej uviděli. Ani nám nechybí závdavky i viditelné důkazy Jeho lásky a věrnosti. Kéž nás tedy zavolání „Ježíš žije“ povzbudí k horlivější službě a oddanosti!
„Aniž se ohlédejte na nábytky své!“ vzkázal jim Josef. Ano, jak často náš majetek je nám překážkou v přijetí požehnání pro sebe nebo pro jiné! Co praví prorok Aggeus: „Jest-liž vám čas, abyste vy seděli v domích svých táflovaných a dům tento (Hospodinův) pustý stál?“ (Ag. 1,4).
„Nejlepší místo ve vší zemi egyptské vaše bude.“ To vzkázal Josef ve faraonově jménu Jákobovi a jeho domu. My známe ono zvolání: „Aj, Ženich!“ Co v nás dodnes způsobilo? Jsou naše srdce osvobozena od všeho, co v přítomnosti brzy přicházejícího Pána nemůže obstát?