1. M. 44
Kapitola 44. není pokračováním předešlého obrazu; seznamuje nás spíše s Josefovou snahou, aby dosáhl všeho, co u jeho bratrů ještě chybělo. Tak se namáhá Pán s izraelským ostatkem.
Podruhé nastupují Jákobovi synové zpáteční cestu, opatřeni potravou, kolik jí mohli oslové unést. Zase dostali všechno, bez peněz a bez záplaty. S ulehčením a se zcela jinými, pocity než na cestě do Egypta se vracejí. Simeon a především Benjamin byl s nimi, Judova záruka nebyla zapotřebí. Ještě však byla zástěra, na jejich očích, ačkoliv onen tak obávaný muž se k nim zachoval tak laskavě a dokonce s nimi jedl.
Tak tedy ráno onoho dne šli svou cestou. Ala v pytli nejmladšího nahoře byl kromě jeho peněz i Josefův kalich. Sotva vyšli z bran města, již jim byla Josefova osobní stráž v patách. Velitel jim činil takovouto výtku: „Pročež jste se odplatili zlým za dobré? Zdaliž to není to, z čehož píjí pán můj a z čeho věštívá? (dle pův.) Zle jste učinili, co jste učinili.“
Jaké vzbudil rozpaky u Jákobových synů, kteří si nebyli vědomi žádného bezpráví! Svou omluvu ukončili těmito slovy: „U koho ze služebníků tvých nalezeno bude, nechť umře a my také budeme pána mého služebníci.“
Vyšetřování započalo u nejstaršího a přestalo u nejmladšího. Ulehčeni si jeden po druhém oddechli, když v žádném z jejich pytlů nebyl dotyčný kalich nalezen, neboť Benjamin jim ani na mysl nepřišel. Avšak ó, hrůza! Pohár byl nalezen v Benjaminově pytli. Nyní roztrhli svá roucha, naložili opět své pytle na své osly a vrátili se do města. Neslyšíme žádná slova ospravedlňování, avšak z hlubin svých srdcí jistě volali k Bohu. „Z hlubokosti volám k tobě, Hospodine,“ praví žalmista. Benjamin, nejmladší a nejnevinnější z nich, propadl podle jejich vlastních slov smrti. „Nechť umře“, – to sami řekli.
Chvějíce se stojí Jákobovi synové před Josefem. Juda je jmenován první – on sám se totiž nabídl jako ručitel.
„I dí jim Josef: ‚Jaký jest to skutek, kterýž jste učinili? Zdaliž nevíte, že takový muž, jako já, umí poznati?‘ Tedy řekl Juda: ‚Což díme pánu mému? Co mluviti budeme? A čím se ospravedlníme? Bůh jest našel nepravost služebníků tvých – aj, služebníci jsme pána mého, i my i ten, u něhož nalezen jest koflík.‘“
V Žalmu 90,8 čteme vzhledem k židovskému ostatku: „Položil jsi nepravosti naše před sebe a tajnosti naše na světlo obličeje tvého.“ Právě tak zde mluví Juda za všechny. Josef však trvá na tom, že jen provinilec zůstane jako služebník u něho a že ostatní mají v pokoji odejít ke svému otci. O Benjaminovi neslyšíme ani slovo, ten byl nevinen a trpěl za jiné. On „nepravosti neučinil, aniž jest lest nalezena v ústech jeho“ (lz. 53,9). Benjamin trpěl pro svou spravedlnost, musel trpět pro zlý čin svých provinilých bratrů. To jeho bratři poznali a pocítili, protože jejich zločin byl jejich hřích vůči Josefovi. Bůh to nyní na nich vyhledal, tak v Božím světle soudí Juda o všech. Pokud šlo o ten pohár, byli nevinni. Avšak před lety musel nevinný – Josef – vypít trpký kalich utrpení a teď to bylo zrovna tak s Benjaminem. Jednou byl Josef jako otrok prodán za dvacet stříbrných a teď měl tentýž osud potkat Benjamina.
Ano, onen stříbrný pohár, ze kterého pán země mohl všechno vidět a poznat, mluví velmi vážnou řečí. I v Benjaminovi máme obraz Pána Ježíše. Tomu ovšem nerozuměl ani Josef ani Benjamin. Josef chtěl tímto neobyčejným způsobem upoutat mysl svých bratrů na jejich veliký zločin spáchaný na Josefovi, a tak je přivést k sebepoznání a pokání. Muselo se teď ukázat, zda budou schopni odebrat se ke svému otci v pokoji bez Benjamina.
Kdysi měli dost bezcitnosti, aby se klidně posadili, jako by se nic nestalo (1. M. 37,25), když Josef plný duševního strachu úpěl v jámě. Josef nyní používá slova „pokoj“ jako zkoušky a také jako upomínky na jejich tehdejší stav srdce. Tak také Duch Svatý skrze Slovo Boží – vzpomeňme si na Iz. 53 a mnohé žalmy – poučí izraelský ostatek posledních dnů, že jeden Nevinný a Čistý šel trpkou cestou utrpení a okusil a vypil kalich Božího hněvu a smrti. Byl to Benjamin, na jehož duši lpěla duše jeho otce Jákoba. Právě tohoto slova „duše“ používá Juda (v. 30), aby poukázal na to, co se odehrává v duši. I prorok Izaiáš mluví o těchto hlubokých Kristových duševních zkouškách. „Ve všelikém soužení jejich, i on měl soužení.“ Tak později izraelský ostatek víc a víc bude porozumívat z Písem svatých tomu, že to byl jejich Mesiáš, jehož zrádci a vrahy se stali (srov. Sk. 7,52; Žalm 2,1–3). To vyvolá hluboké pokání a mocnou touhu po jejich Mesiáši.
Tento věřící ostatek bude také pro svou spravedlnost trpět (Žalm 1). Nepodrobí se požadavkům Antikrista, navzájem však bude poután láskou a péčí (srov. s Mat. 5,10,11).
Úchvatná Judova slova ukazují zřetelně, že je to už jiný Juda (1. M. 37,26.27). Mluví také za všechny, a toto bylo vydání se na milost a nemilost. Ani onu věc s Josefem nepomíjí. Osmkrát užívá Juda slovo „pachole“ pro Benjamina a dvakrát „nejmladší náš bratr“. Konečně se Juda jakožto silný muž nabízí místo pacholete jako otrok. „Po tomto jsme poznali lásku, že On duši svou za nás položil i myť máme za bratří duše klásti“ (1. Jan. 3,16) To učinil Juda pro Benjamina.
Judova úchvatná řeč končí vzácnými slovy: „Nebo jak bych já vstoupil k otci svému, kdyby tohoto pacholete nebylo se mnou? Leč bych chtěl viděti trápení, kteréž by přišlo na otce mého.“ „Budeme-li vyznávati hříchy své, věrnýť jest Bůh a spravedlivý, aby nám odpustil hříchy a očistil nás od všeliké nepravosti“ (1. Jan. 1,9). „Na výsosti a v místě svatém bydlím, ano i s tím, kterýž jest skroušeného a poníženého ducha, přebývám“ (Iz. 57,15). „Avšak na toho patřím, kterýž jest chudý a třese se před Slovem Mým“ (Iz. 66,2). Takto vnitřně zdrcen stál i Juda před Josefem.
Judovo hluboké vyznání a pokoření nám připomíná úchvatné Davidovo vyznání v Žalmu 51. Obojí uvádí Duch svatý velmi podrobně. V obojím případě se jedná o osobní vinu a hřích, avšak obojí poukazuje na Izraele. Jak je to vše poučné! Zvláště i tehdy, když i u Božích dítek dochází k různým pochybením (Iz. 1,18).
Od nynějška se již nemluví o Judově velikém hříchu. Bůh jej odpustil a uvrhl do hlubokosti mořské. Nemluví se již o hříchu, nýbrž o požehnání. Bez vyznání by však o požehnání nemohlo být řeči, neboť Bůh je světlo a tmy v Něm nižádné není.
Jak často i u Božích dítek chybí vážné vyznání tam, kde došlo k pochybení! Tvrdost a nesmiřitelný duch jsou pro to často překážkou. Kde však je upřímné vyznání, je Bůh „hojný k odpuštění“ a má trpělivost s naší lidskou slabostí. Skláníme se hluboce a rádi před Pánem v tichosti. Kéž bychom to více uměli uskutečňovat ke cti Páně!