1. M. 43
„Byl pak hlad veliký v krajině té“ (v. 1). Těmito slovy uvádí Duch svatý důležitý oddíl, týkající se Jákobových synů, jakož i celého jeho domu. Nouze je stále větší a cesta je opletena trním (Ozeáš 2,6). Přes všechnu zevnější nouzi však nelze rozpoznat v srdcích Jákobových synů žádnou cestu podle Boha (Žalm 84,6).
„Zdržoval jsi oči mé, aby bděly, potřín jsem byl, aniž jsem mluviti mohl“ (Žalm 77,5). Jelikož jejich svědomí bylo probuzeno, poznali svou vinu, avšak ta nebyla ještě ani před Bohem ani před lidmi vyznána a odsouzena. Jejich hřích a nepravost nebyly přikryty (Žalm 32,1.2). Nejlstivější je srdce (Jer. 17,9.10). „Neboť hledím na všechny cesty jejich, nejsouť tajné přede mnou, aniž jest skryta nepravost jejich před očima Mýma“ (Jer. 16,17). Jejich zevnější postavení bylo stále těžší, nouze stoupala na nejvyšší míru. Jediná pomoc byl Egypt, kde byla hojnost chleba a obilí. Nikdo z Jákobových synů se však neodvážil o tom mluvit, a také bez Benjamina by cesta byla zbytečná. Teď se všecko točí okolo Benjamina, jen on je může zachránit od úplné záhuby.
To pochopil a uvážil i Jákob. Musí se vzdát toho nejdražšího, obětovat nejmilejší, jako kdysi otec Abraham byl ochoten obětovat to, co bylo nejdražší jeho srdci. Benjamin neváhal přinést pro bratry tuto oběť. Jak milý poukaz na Pána Ježíše, který poslán jsa Otcem, sestoupil, aby sám sebe vydal za hřích jako obětní Beránek, a aby spasil, což bylo zahynulo (Luk. 19,10).
Nyní je použito Judy, aby otec Jákob byl přemluven a dobrovolně tuto oběť přinesl. Jeho slova nasvědčují tomu, že se změnil. Bůh změnil dříve kamenné srdce v srdce masité, nové; nový duch se ukazuje u Judy (srov. Ezech. 36,26). To se také později ukáže u židovského ostatku, stejně jako ve všech dobách a všude tam, kde nastalo skutečné znovuzrození.
„Já slibuji za něj, z ruky mé vyhledávej ho!“ Jaká překrásná slova! To je něco nového – staré věci pominuly. „Kdo nemiluje bratra, zůstáváť v smrti“ (1. Jan. 3,14). To byla jiná řeč než Rubenova. Juda se chce zaručit, činí se zcela za jedno s Benjaminem a také s otcem. „Jestliže nepřivedu ho k tobě a nepostavím ho před tebou, vinen budu hříchem tobě po všechny dny“ (v. 9). Taková slova dosud nebyla v Jákobově domě pronesena. Byla to nebeská hudba pro srdce a uši hluboce pokořeného otce. Cítil nyní vnitřní spojení s Judou. To bylo od Boha – balzám na potřenou Jákobovu duši. Světlo naděje vzešlo a starý Boží bojovník Izrael – nikoliv Jákob – řekl: „Je-li tedy tomu tak (dle pův.), učiňtež toto: Nabeřtež nejvzácnějších užitků země do nádob svých a doneste muži tomu dar, něco kadidla a trochu strdi a vonných věcí a mirry, daktylů a mandlů.“ To bylo šest plodů země Kanaán, – Jákob se cítí přitahován milostí prokázanou jeho domu Josefem. Vyjadřuje tímto darem svůj hold a poctu muži, o kterém mu vypravovali jeho synové. Bylo toho ovšem málo, co mu mohl nabídnout, ale jeho duše byla jím cele naplněna. Jakou cenu však měly tyto skromné dary pro Josefovo srdce, to Jákob v té chvíli nemohl tušit. Byly plody země Kanaán, poslané Josefovým otcem. Tak je vždy potěšeno srdce Pána Ježíše i srdce Otcovo, kdekoliv se objeví ovoce nového života, totiž „ovoce Ducha“, jakkoliv nepatrné a malé je v očích našich i jiných (Mat. 25,40; 1. Tes. 3,12; 1. Kor. 13,13).
Jak bude později potěšeno Boží srdce, až u Jeho pozemského lidu smlouvy se ukáží první malé, nepatrné plody pokání a změny smýšlení, jak to zde vidíme u Judy! Dlouhá studená zima bude muset ustoupit novému jaru, ukáže se nový život. „Kvítíčko se ukazuje po zemi… Fík vypustil holičky své a réví rozkvetlé vydalo vůni“ (Pís. Šal. 2,12–13).
Fík a vinná réva jsou známé symboly izraelského lidu. Upřímnost a spravedlnost nyní vyznačuje celý Jákobův dům. To, nač se domnívali mít nárok, musí se vrátit, „snad z omýlení to přišlo.“ Jak něžná, dojemná je nyní Izraelova řeč (v. 12). Benjamin smí nyní jít s bratry – Jákob se vzdal sám sebe. Sklání se před Boží vůlí a dopuštěním. „A Bůh silný všemohoucí dejž vám najíti milost před mužem tím, ať propustí vám onoho bratra vašeho i tohoto Benjamina.“
V Jakubově listu čteme: „Milosrdenství chlubí se proti odsudku“ a u proroka Izaiáše: „Na výsosti a v místě svatém bydlím, ano i s tím, kterýž jest zkroušeného a poníženého ducha.“ Avšak Jákobovo slovo „Bůh silný všemohoucí“ mělo pro Jákobovy syny jiný význam než pro otce. On měl dobré svědomí, oni však nikoliv. Jak mohli počítat s milostí a milosrdenstvím, když sami nečinili milosrdenství s Josefem, neboť „odsouzení bez milosrdenství stane se tomu, kdož nečiní milosrdenství“ (Jak. 2,13). A „blahoslavení milosrdní, neboť oni milosrdenství dojdou“ (Mat. 5,7). K tomu přistoupilo ještě i to, že převzali velikou odpovědnost za Benjamina. Vpravdě mohli počítat jedině s Boží milostí a milosrdenstvím – paprskem naděje v bezútěšné tmavé noci. Možná bylo pro ně ještě milosrdenství u onoho muže, jehož se tak báli. Vždyť přece, přestože jeho výslech byl přísný, vyptával se s účastenstvím na jejich příbuzenstvo: „Jest-li živ ještě otec váš?“ (1. M. 43,7). To nebyl přece způsob faraonů a egyptských velmožů.
Tak tedy šli do Egypta a předstoupili před Josefa. Tentokrát sami, nikoli, jako poprvé, s jinými příchozími. Měli strach: jak tohle mohlo dopadnout? Ještě dobře, že měli s sebou Benjamina, jak zněla podmínka. Také dvojí peníze s sebou měli; to vše snad bude mluvit v jejich prospěch a podezření z vyzvědačství snad už nebude.
Když teď Josef uviděl Benjamina, nepřišlo ani obávané oslovení, ani nějaké vyptávání se jako předtím, nýbrž Josef „řekl tomu, kterýž spravoval dům jeho: Uveď tyto muže do domu a zabij hovado a připrav; nebo se mnou jísti budou muži ti o poledni“ (v. 16). To byla milost, neomezená milost. Josefovi bratři stáli na docela nové půdě, protože se u nich ukázala upřímnost. Vpravdě to bylo milosrdenství, které takto jednalo. Ještě mnoho ovšem chybělo a museli být vedeni ještě dál, museli růst v milosti. Ano, Bůh je milosrdný, milostivý, pomalý k hněvu a velký v dobrotě. „Pojďte, obědujte!“ praví Pán Ježíš učedníkům v Janu 21 a potom ještě napravuje Petrovy nedostatky.
Jákobovi synové se však báli „a řekli: Pro ty peníze, kteréž prvé vloženy byly do pytlů našich, sem uvedeni jsme, aby obvině nás, obořil se na nás, a vzal nás za služebníky“ (v. 18).
Právě tak to dělali oni v kap. 34., napřed lest a potom násilí. Pak se vrhli v Dotain na Josefa! Proto teď stojí s bázní a třesením u vchodu do domu. „Jakou měrou měříte, bude vám odměřeno“ (Mat. 7,2). Vzhledem na své hříchy a násilné činy nemohli nic jiného čekat – zvlášť kvůli Josefovi. Soudili správně: „Krve jeho, hle, vyhledává se“ (1. M. 42,22).
Ve své nouzi a strachu obracejí se na toho muže, který byl nad Josefovým domem: „Slyš mne, pane můj!“ a vysvětlují, jak to bylo s těmi penězi – ta věc je ovšem zbytečně znepokojovala. O pozdějším ostatku čteme podobně: „Hospodine, v úzkosti hledali Tebe, vylévali prosby“ (lzaiáš 26,16).
V jejich rukou jsou jiné peníze. Nepochopili ještě, že ani nyní si nemohli koupit žádné obilí, neboť všechno, všechno měla být milost a nic ze skutků nebo zásluhy. Slova milosti vyšla z Josefových úst a milosrdenství mělo přijít na ně. S tím také jejich otec Jákob počítal.
V rukou navracejícího se syna u Lukáše 15,19 byly také jiné „peníze“, když řekl: „Učiň mě jako jednoho z nájemníků svých!“ Ale hříšník je spasen z milosti, nikoli ze skutků, aby se nechlubilo před Bohem žádné tělo. Muž, který spravoval Josefův dům, obraz Ducha Svatého, jim praví: „Mějte o to pokoj, nebojte se!“ Vzácná slova!
Potom jsou však jejich srdce a zraky řízeny na jejich Boha a Boha jejich otce. On položil poklad do jejich pytlů a nyní mohl říci: „Peníze vaše jsem já přijal.“ Všechno bylo správně zaplaceno od jiného. To byla opět slova milosti, laskavosti a lásky, sladší než med a strď plástů (Žalm 19,11) vzácnější a cennější než peníze, které s sebou přinesli. Pokoj zavítal do jejich srdcí naplněných bázní. Temné mraky ustoupily, aby učinily místo světlu nového dne. Tak také Duch svatý připraví izraelský ostatek na konci dnů a obrátí jejich zřetel na jejich Mesiáše a Spasitele, který vzal na sebe viny jiných (Iz. 53,5–6). „Peníze vaše jsem já přijal!“ „Vyprosť jej, ať nesestoupí do porušení; našelť jsem výplatu“ (Job 33,24). Tak mluví svatý a spravedlivý Bůh, hledě na Krista a dílo vykoupení na kříži na Golgotě. Tam obrací Duch Svatý zřetel kajícího hříšníka.
Simeon byl vyveden z vězení. Tak i Bůh později zase přivede zajaté Judovy a zajaté Izraelovy (Jer. 33,7). Tak jako zde onen muž dává Jákobovým synům vodu, aby si umyli nohy (v. 24), bude se Duch svatý skrze Slovo Boží – vodu – zabývat izraelským lidem, aby jej očistil od vší nečistoty hříchu (Jer. 33,8, Ezech. 36,25–26, Žalm 51,4).
I o osly je postaráno, neboť spravedlivý se stará o svůj dobytek a v Žalmu 147,9 čteme, že Bůh „dává hovadům potravu jejich“. Kdysi zatvrzelí Jákobovi synové jistě i v tom pochybili.
To vše dalo Jákobovým synům jistotu, že je neučiní nikdo otroky, protože otrokům se nedává voda na umytí nohou a nevodí se do Safenat-Paneachova domu, aby s ním obědvali – tím jakoby patřili k rodině vládce celého Egypta.
„Mezitím připravili dar ten, dokudž nepřišel Josef v poledne, nebo slyšeli, že by tu měli jísti chléb.“ (v. 25) Tak i Bůh, až bude soužení na konci dnů nejvyšší, připraví osvěžení a odpočinek pro svůj ostatek (Pís. 1,7; Žalm 46,5.6; 65,5). Jákobovi synové přinesli jiné peníze ve svých rukou a také dar z vonných plodů země Kanaán, vzácný a cenný pro Josefa. Nyní čteme podruhé „klaněli se mu až k zemi“. Josef se jich ptá, jak se mají a praví: „Zdráv-liž jest otec váš starý, o němž jste pravili? Živ-li jest ještě?“ (v. 27). Jaká slova milosti, lásky a slitování!
Jejich odpověď zní: „‚Zdráv jest služebník tvůj, otec náš, a ještě živ jest.‘ A sklánějíce hlavy, poklonu činili“ (v. 28). Nyní to však bylo sklánění před slávou milosti a lásky, která je, zvláště po této rozmluvě, přitahovala a přemáhala. Sláva Boží milosti a lásky, zjevená v Pánu Ježíši Kristu, přitahuje hříšníka k Němu, jehož „Bůh předuložil za slitovnici, skrze víru v krvi Jeho“ (Řím. 3,25 dle pův.). Jak je to krásné a milé, nacházet v Josefově předobrazu tak mnohé a stále krásnější rysy slávy, které vedou náš zrak k našemu Pánu a Spasiteli!
Josef se svými otázkami snažil upozornit bratry, jak se jejich otec Jákob i jejich bratr Josef kdysi starali o jejich dobro (1. M. 37,14). Oni však láskou obou pohrdli a nohama ji pošlapali. Ačkoliv však s Josefem, svým bratrem, tak hanebně jednali, zůstal Josef stále týž, a opět se ptá, jak se mají. Potom spatří Josef Benjamina, syna své matky a praví: „Tento-li jest bratr váš mladší, o němž jste mi pravili?“ I řekl: „Učiniž Bůh milost s tebou, synu můj!“
Ale Prvorozeného v Betlémě Izrael zavrhl, On se však vrátí a věrný ostatek Jej bude oslavovat!
Jaká slova milosti a lásky! „Tedy pospíšil Josef, nebo pohnulo se srdce jeho nad bratrem jeho, a hleděl, kde by mohl plakati; a všed do pokoje, plakal tam.“ Tak čteme i u proroka Ozeáše 11,8: „Zkormouceno jest ve mně srdce mé, pohybují se napořád slitování má.“ Tak bude i Kristus, Mesiáš, v onom „pokoji“ nahoře pln slitování, lásky a soucitu se zabývat svým pozemským lidem a nebeští svatí budou toho účastni (Zj. 5,8; 8,3–4). „Potom umyv tvář svou, vyšel zase a zdržoval se a řekl: ‚Klaďte chléb!‘“ Ačkoliv jeho srdce touží po tom, aby se dal poznat bratrům, přece nepřišel ještě pravý okamžik. V Novém zákoně čteme o „trpělivosti Kristově,“ „trpělivosti v Ježíši“ a o „slovu trpělivosti Jeho“. To vše nám poukazuje na živé očekávání Pána, který přijde, aby svou nevěstu, církev, vzal domů, jakož i na očekávání zřízení mesiášského královského pokoje.
Následuje hostina, ale Josefovi bratři sedí odděleně od Egypťanů. Tak i později bude izraelský lid oddělen od pohanů (Zjev. 7,1–8). Josef zaujímá zvláštní místo. „Seděli proti němu, prvorozený podle prvorozenství svého a mladší podle mladšího věku svého. I divili se muži ti vespolek.“ Jako později na kamenech na ramenou nejvyššího kněze bylo vyryto dvanáct izraelských jmen a každé jméno mělo své místo podle jejich narození (2. M. 28,10), nikoliv tedy podle jejich hodnosti. Tak i zde seděli Josefovi bratři před ním. To vše připomíná milost, každá vlastní chlouba je vyloučena. „I divili se muži ti vespolek.“ „Hledejte v knize Hospodinově a čtěte! Ani jedno z těch nechybí a jeden každý bez své druže nebude, nebo to sama ústa Páně přikázala a sám Duch jeho shromáždí je. On zajisté vrže jim losy a ruka jeho jim rozdělí je provazcem.“ Tak líčí prorok Izaiáš slávu království (Iz. 34,16.17). A tak to také bylo zde při Josefově hostině. Jaký předivný soulad ve Slově Božím!
„A bera jídlo před sebou, podával jim.“ Čím si to zasloužili? „Benjaminovi pak dostalo se pětkrát více než jim všechněm.“ (v. 34). Přece však nebyla závist vůči Benjaminovi – kalich všech oplýval. Tak i u každého věřícího – rozdíl bude ve slávě i odměně, až se Pán Ježíš objeví (Mal. 3,18; Dan. 12,3; Luk. 19,15–26). Josef je uprostřed svých bratrů. Jaký to pohled! „Aj, jak dobré a utěšené, když bratří v jednomyslnosti přebývají“ (Žalm 133,1). Jak krásně to praví prorok Sofoniáš: „Hospodin, Bůh tvůj, uprostřed tebe mocný zachová tě, radovati se bude z tebe s veselím, přestane na milování svém tebe, plésati bude nad tebou s prozpěvováním.“ (Sofon. 3,17). Slovo Žalmu 22,23: „Budu vypravovati bratřím svým o Jménu Tvém, uprostřed shromáždění chváliti Tě budu“ se potom plně a zcela naplní.
Na konci 43. kapitoly máme tedy znázornění radosti a požehnání, která budou podílem ostatku v království. V 1. kap. 1. Listu Petrova čteme o našich zkouškách, jaký význam má trpělivost v nich. Bůh vše slavně skončí.
Jako měl Benjamin zvláštní místo v Josefově srdci, vidíme totéž i u Pána Ježíše, když chodil zde na zemi. Jan byl oním učedníkem, jehož miloval Ježíš, podobně jako předtím Abraham, Mojžíš, Daniel a jiní měli zvláštní přízeň Páně a těšili se z ní.
Josef plakal. l Pána Ježíše vidíme plakat při různých příležitostech (Luk. 19,41; Jan 11,35; Žid. 5,7).
Jako všichni Josefovi bratři dostali jídlo z jeho stolu a to tváří v tvář pyšným Egypťanům, kterým byli Hebrejci ohavností – tak jednou onen nyní pohrdaný a tupený židovský národ bude vyvýšen a ctěn (Iz. 49,22.23 Zach. 8,13–23). Vše bude podle Božích myšlenek a v předivném souladu a Ježíš Kristus bude středem požehnání. Pokoj a radost naplní celý okrsek zemský.