1. M. 42,27–38
V hospodě však přišlo nové zděšení na Jákobovy syny. Otvírají své pytle, aby dali obrok svým oslům, a hle, jejich peníze jsou svrchu v pytlích! „Tedy užasli se… Což nám to učinil Bůh?“ Poprvé zde vyslovují Boží jméno. Jejich svědomí procitlo. Vstupuje v činnost a obviňuje je. Oni rozumějí: máme co činit s Bohem. Jak toto vše ještě skončí? Jejich srdce zoufají.
Když přišli domů, vypravují všecko svému otci Jákobovi – nemluví však o svém rozhovoru ve vězení (1. M. 42,29). Daří se jim jako později žalmistovi: „Já pak když jsem mlčel, prahly kosti mé v úpění mém každého dne. Nebo dnem i nocí obtížena byla nade mnou ruka tvá, takže přirozená vlhkost má obrátila se v sucho letní“ (Žalm 32,3–4). Jsou to zas ti staří, neupřímní Jákobovi synové. Lžou svému otci: „Jednoho není,“ praví, místo co by otevřeně a poctivě vyznali svůj hřích a vinu, odsoudili své pokrytectví a upřímně se přiznali, jak to bylo s tou Josefovou sukní. Opakují: nejsme vyzvědači, jsme poctivci. Ano, ten muž s námi mluvil tvrdě, křivě nás obviňoval. Jejich otec Jákob asi těmto krásným ujišťováním přikládal málo významu, protože na jejich ospravedlňování a výmluvy neodpovídá ani slovem. Mlčí. Ani co se týče Simeona, který zůstal uvězněn v Egyptě, nečteme ani slovo pokárání nebo odsouzení jednání onoho mocného v Egyptě. Jákobova Duše nenachází stejně jako před tím žádné spojení nebo obecenství se svými syny. Ano, mluví k nim tvrdě: „Mne jste zbavili synů. Josefa není, Simeona nemám a Benjamina vezmete. Na mne jsouť se tyto všechny věci svalily!“
Poprvé po mnoha letech je v Jákobově domě jmenováno Josefovo jméno. Ta rána nebyla ještě zacelena, ano ještě krvácela – Jákob měl přece jen právem Josefa raději než všechny své syny. Jak pravdivá obžaloba! Jak se asi synové třásli pod mocnými údery kladiva Slova Božího, mluveného skrze Jákoba! Ale nedošlo ještě k otevřenému vyznání. Tyto pochody v duševním životě probuzených lidí se vždy vyskytují u věřících, kteří sešli z přímých cest. Vidíme, jak Satan zaslepuje lidská srdce a potom je chce zastrašit. Chce je pevně připoutat ke hříchu, nepravosti a světu. Jak shovívavý je Bůh! Dobrý Pastýř neustává hledat zbloudilé, až je najde.
Čtyřikrát musí Bůh říci Izraelovi u Amose 4: „Neobrátili jste se až ke mně“ (dle. pův.) Stejně tak vyzývá Duch svatý věřící v listech církvím, aby činili pokání (Zjev. 2 a 3).
Jákob se sklání před mocnou Boží ruku. „Na mneť jsou se všechny tyto věci svalily.“ Jaký překrásný výjev dojemného účinku pro jeho syny, kteří zde stáli před otcem ve své vině! Avšak nadarmo, ačkoliv Duch svatý sám jim klade do úst slova Ozeáše 14,1–2. Rubenova nabídka je tělesná a Jákoba neuspokojuje. Ruben později poznal, že nebylo možné, aby mu Jákob svěřil Benjamina. Pro Rubena by bývalo bylo lépe, aby zde opakoval svá slova pronesená ve vězení (1. Jan. 1,8–9). „Před Bohem je zkroušený duch a potřené srdce příjemnější než všechny oběti“ (Žalm 51,18–19). „Nesestoupí syn můj s vámi, neboť bratr jeho umřel a on sám zůstal a přihodilo-li by se mu co zlého na cestě té, kterouž půjdete, uvedli byste šediny mé s bolestí do šeolu“ (dle. pův.).
Jaká obžaloba! Jaká oprávněná nedůvěra! Jak je tu Jákob Božími ústy! Ukazuje jim širokou cestu, která vede do zahynutí – „na té cestě, kterouž půjdete.“ Jaká ostrá hranice je mezi Jákobem a jeho syny! Jákob mluví jen ještě o Benjaminovi jako o jediném, který zůstal. Ostatní neuznává, neboť „zná Hospodin cestu spravedlivých, ale cesta bezbožných zahyne“ (Žalm 1,6). Jaké vážné ponaučení skýtá všem věřícím rodičům i nám všem tento vážný rodinný výjev v Jákobově domě! Kde se ukáže hřích, ať v rodině nebo mezi věřícími, je důležité vždy se postavit na Boží stranu, i když je to, jako u Jákoba, spojeno s ponížením a pokořením. Pokorným dává Bůh milost. Jak mnohé děti připravily svým rodičům předčasný hrob! Jak je to vážné pro všecky děti, když jejich jednáním je zdržováno Boží požehnání! Bůh požehnal Jákobovi a odměnil ho.
Jákobovi synové nemají odpovědi. I Ruben oněměl. Všechno zůstává tak, jak to je. Jen Jákob zůstává na Boží straně. Truchlí pro Simeona, jakkoli pochybný byl jeho život, a také se neváže na ukvapenou Rubenovu nabídku. „Žádný bratra svého nijakž vykoupiti nemůže, ani Bohu za něj dáti výplaty“ (Žalm 49,8).
Jak asi Jákob volal k Bohu, neboť se zdálo, že přibývá temnoty i moci nepřítele. Stál zcela sám. Bůh nezasahoval a neprojevoval se. Byl vůči Jákobovi plný vnitřního soucitu, jako je i vůči nám. Viděl konec všeho a zachovával starého poutníka a patriarchu. Chtěl ve věci jeho synů ještě všechno napravit a jeho ústa naplnit smíchem a jazyk plesáním. Chtěl mu ještě připravit Elim. „Posečkej na Boha, neboť ještě vyznávati Jej budu, Onť jest hojné spasení tváři mé a Bůh můj“ (Žalm 43,5).