1. M. 42
Tato kapitola nám předobrazně ukazuje události předcházející druhému příchodu Pána Ježíše a tento příchod připravující. Bůh se snaží přivést Josefovy bratry do spojení s ním. Konec kapitoly 41. nám ukazuje počátek doby velikého soužení, doby soudů na zemi. Před tím vidíme, jak Asenat předobrazuje církev, uvedenou před dobou soužení do bezpečí. Ke konci kapitoly jde o Egypt, jakož i o celý svět; vše má být přivedeno ke spojení s Josefem a do závislosti na něm. To je i obraz přítomné doby: Bůh by rád přivedl všechny lidi k Pánu Ježíši. Počínaje kapitolou 42., první cestou Josefových bratrů do Egypta, jde o Izraele, o Židy, kteří mají být seznámeni s Kristem. Sedmdesátý týden let proroka Daniele čeká ještě na své naplnění (Dan. 9).
„Viděl pak Jákob, že by potrava byla v Egyptě, i řekl synům svým: Co hledíte jeden na druhého?“ Proč se dívali jeden na druhého, když Jákob mluvil o Egyptě, třebaže jim bylo od jiných sděleno, že je tam obilí v hojnosti? Do Egypta odešli před lety Izmaelité s Josefem, snad tam ještě Josef žil jako otrok a mohl by se s nimi setkat. Jejich zločin by pak byl objeven a jejich hřích a vina by byly spravedlivě potrestány. Jejich mlčení o Egyptě neušlo ani jejich otci Jákobovi. Jaká je to pro nás veliká milost, že všechny naše hříchy a všechna naše přestoupení jsou zahlazena drahou krví našeho Vykupitele (Žalm 32,1–5; 1. Jan. 1,7; Židům 10,17).
„Jděte tam a kupte nám odtud, abychom živi byli a nezemřeli,“ praví Jákob svým synům. Nouze dotírá, není již žádné jiné východisko, neboť „všecko, což má člověk, dá za život svůj“ (Job 2,4). Jákobovi synové snad také mysleli, že Josef je už jistě mrtev. Ostatně si chtěli přece jen pokojně v Egyptě nakoupit trochu obilí, aby utišili svůj hlad. Ale Jákob nepustil s nimi do Egypta Benjamina. Řekl: „Aby se mu tam něco zlého nepřihodilo!“ Jákob nedůvěřoval svým synům – ona věc s Josefem byla ještě v jeho živé paměti, rána nebyla ještě zacelena. Synové však asi hluboce pociťovali toto jeho odmítnutí. Benjamin nebyl totiž zúčastněn na onom zlém činu. „Uzříte rozdíl mezi spravedlivým a bezbožným.“ „Na všelikém místě oči Hospodinovy spatřují zlé i dobré.“ I rybáři dávají jen dobré do nádob a špatné odhazují pryč (Mat. 13,48). Když přišli do Egypta, bylo snadné najít cestu k Safenat-Panechaovi a k zásobárnám, protože kdekdo chodil do Egypta kupovat obilí. Aby nebyli poznáni, zamíchali se Jákobovi synové mezi ostatní lidi, protože jejich obtížené svědomí šlo s nimi i do Egypta a nebezpečí, že budou poznáni, bylo veliké. Bázlivě pozorovali otroky, kterých mnoho pracovalo podél cesty, ale Josef mezi nimi nebyl (viz Řím. 2,15; Žalm 139,7–11).
Nyní přišel okamžik, kdy se setkali s vládcem nad celým Egyptem, oděným kmentem a zlatým řetězem. „Klanějte se!“ voláno před ním. I Jákobovi synové se sklonili tváří k zemi. Tohoto muže si vyvolil Bůh a ozdobil jej důstojností, mocí a slávou. Zjevil mu vše: sedm úrodných let, sedm let hladu – to vše bylo známo daleko za hranicemi Egypta. Byl roven faraonovi (1. M. 44,18).
Tento vysoce postavený muž pevně upřel své oči na Jákobovy syny. Poznal je jako své provinilé bratry, ale nedal se jim poznat a mluvil s nimi jen pomocí tlumočníka. Ano, mluvil s nimi tvrdě a řekl jim: „Odkud přicházíte?“
Jestliže tato důstojná osoba je uvedla do bázně už tehdy, když slyšeli: „klanějte se!“, což teprve teď, když museli sami o sobě podat zprávu. Ano, „odkud jste přišli?“ Jejich odpověď byla: „Ze země kananejské, abychom nakoupili potrav.“ Josef, vzpomínaje si na své sny, mluví k nim tvrdě: „Špehéři jste a přišli jste, abyste shlédli nepevná místa země!“ Označuje je tedy jako nepoctivé lidi se skrytými plány a úmysly. Oni sice jistě nebyli vyzvědači, ale jak krutě a tvrdě, podvodně a zle jednali se svým bratrem Josefem! Jak po dosažení své podvodné rady, kterou dali nic netušícím a pokojným mužům a obyvatelům města Sichem, vpadli na ně jako dravá zvěř, loupíce a pleníce a odvedli ženy a děti! Tito tak hanebně povraždění muži o nich získali podle jejich slov a chování příznivý dojem: „Muži tito pokojně se mají k nám, nechť tedy bydlí v zemi této a obchod vedou v ní.“ (1. M. 34,21) Dvakrát oklamali Jákobovi synové tyto muže, aby potom vraždili a loupili.
Josef znal své nesvědomité bratry a snažil se je postavit do Božího světla. V Žalmu 18,26–27 čteme: „S milosrdným milosrdně nakládáš… k čistému čistě se ukazuješ a s převráceným převráceně zacházíš.“
Pán Ježíš mluvil něžná slova lásky a milosti ke sklíčeným, útěchy potřebujícím, k těm, kteří cítili svůj hřích, avšak přísná a tvrdá slova mluvil k pokryteckým farizeům a zákoníkům.
„Všichni my synové jednoho muže jsme,… nikdy jsou nebyli služebníci tvoji špehéři.“ Tím asi chtěli říci toto: Máme bezvadný původ, jsme z dobré rodiny a jsme v pokoji navzájem a také se svým otcem. Kdysi nedbali o to, že jsou synové jednoho muže.
„Pohleď nyní, jest-li sukně syna tvého“, tak zle a podvodně mluvili. Josef však věděl, jak vypadala jejich poctivost: byli to ještě titíž bratři, a proto jim Josef odpověděl: „Není tak, ale přišli jste, abyste shlédli nepevná místa země.“
To přesně odpovídalo jejich zvyklostem, a když se jen naskytla příležitost, ukázali se jako lupiči, vrahové a otrokáři. Jejich pravý stav by se byl zjevil, neboť nemůže „změniti Mouřenín kůži svou aneb pardus peřestost svou“ a „což se narodilo z těla, tělo jest.“ Teď byli ve vnitřní nouzi a těžkostech a proto se stavěli zbožnými a mluvili o své poctivosti. Jejich podvodná srdce a obtížená svědomí chtějí dále oklamat Josefa a praví: „Dvanácte nás bratří, služebníků tvých, bylo, synů muže jednoho v zemi kananejské; a aj, nejmladší s otcem naším nyní jest doma a jednoho není.“
Jejich svědomí je obviňuje. Bůh s nimi mluví, ale oni zamlčují svůj hřích a vinu a snaží se přikrýt vše (srov. s Žalmem 32,3.4). Ano, jak mile by vypadal obraz dvanácti bratrů ve spojení a obecenství se svým otcem! Jakým požehnáním by byli mohli být pro zemi Kanaán! Avšak zlý stav jejich srdcí a jejich hříchy pokazily všechno. Věděli až příliš dobře, proč jejich otec Jákob neposlal s nimi svého nejmladšího syna. Nebylo to tak, jak se to snažili vylíčit, jako by byl zůstal doma u otce ze starostlivosti lásky o nejmladšího.
Josef podruhé opakuje své obvinění: „Špehéři jste! Touto věcí zkušeni budete: Živť jest farao, že nevyjdete odsud, leč přijde sem bratr váš mladší. Vyšlete ze sebe jednoho, ať vezma, přivede bratra vašeho;… zkušena budou slova vaše, pravdu-li jste mluvili… Tedy dal je všecky do vězení za tři dni.“
Tři dny čekali kdysi v Sichem, aby třetího dne vše mužské povraždili (1. M. 34,25). Teď i jim se přiblížil osudný třetí den – byli zajisté vinni. Bůh s nimi mluvil, ale žádný z nich se nepřipravil, aby nastoupil cestu do země Kanaán, přivést Benjamina. Věděli až příliš dobře, že by otec svého nejmladšího nesvěřil nikomu z nich, a to znamenalo jejich smrt.
„Živť jest farao!“ dokládal dvakrát onen vše prohlédající muž. Jejich mlčení – nikdo nechtěl nastoupit cestu do Kanaánu – je zajisté těžce obviňovalo, že lhali a jsou vyzvědači. Třetí den tedy pro ně znamenal jistou smrt. Po smrti však přichází soud. Přece však stav jejich srdce byl nezměněn, třebaže měli tři dny příležitost k vážnému uvažování.
Avšak tak jako v zahradě Eden Bůh po pádu hledal Adama a Evu v houštině stromoví, kam se skryli, tak i nyní činí počátek hledání ztraceného a zbloudilého. Tak to vidíme u Lukáše 15, kde pastýř jde za ztracenou ovcí. Tak je zde Josef rozhodčím – i on učinil počátek – a zprostředkuje (Job. 9,33). Ano, on miluje své bratry, jako Bůh miluje hříšníka a nechce, aby kdo zahynul.
Třetího dne, jak také čteme o věřícím izraelském ostatku (Ozeáš 6,2–3), nastane světlo, místo smrti se ukáže život. Josef vsak nezasahuje soudem, třebaže na to měl právo, nýbrž snaží se uvést v činnost svědomí: „Toto učiňte, abyste živi byli; neboť já se bojím Boha. Jste-li šlechetní muži, jeden bratr váš ať jest ukován v žaláři, v němž jste byli, vy pak jděte a odneste obilí domů k zapuzení hladu domů vašich. Bratra pak svého mladšího přivedete ke mně a pravdomluvná prokázána budou vaše slova a nezemřete.“ Josefovo „já se bojím Boha“ přivedlo jejich svědomí do přítomnosti svatého a spravedlivého Boha. Světlo nastalo v jejich temných duších. Co jim zbylo z jejich zbožných frází? Milost a milosrdenství toho mocného muže: „Odneste obilí domů k zapuzení hladu domů vašich“ upomíná nás na 103. Žalm: „Ne podle hříchů našich nakládá s námi ani podle nepravostí našich odplacuje nám“ (v. 10).
V třetí den stvoření se ukázala suchá země a vydala trávu, byliny, stromoví ovoce přinášející – vody se shromáždily na jedno místo a tak vznikla země a moře.
Třetího dne byla svatba v Káni Galilejské a třetího dne vstal Pán Ježíš z mrtvých.
Tak i v naší kapitole je třetí den počátkem zcela nového období. Josefovi bratři činili pokání, lámou hůl sami nad sebou. Cítí, že Josefova krev je od nich požadována. Ano, Josefova milost a láska roztápí led. Slunce proniká nocí, železné závory jsou posekány měděné a brány jejich srdcí polámány (Žalm 107,16). Je to jitro nového dne. Působí ovoce pro Boha a radost v nebesích.
„I mluvili jeden k druhému: Jistě provinili jsme se proti bratru svému, nebo viděli jsme soužení duše jeho, když nás pokorně prosil a nevyslyšeli jsme ho, pročeš přišlo na nás soužení toto“ (v. 21). Jaká to slova pro Josefa! Vždyť on i nyní hledal své bratry jako kdysi v Dotain. Jaká radost pro Boha a jeho anděly, když hříšník činí pokání, a zde bylo deset usvědčených hříšníků! To je první dobrá věc, kterou nám Duch svatý sděluje o Jákobových synech. Byl to dech počínajícího nového života, bylo tu upřímné ovoce, ovoce pro Boha.
Totéž čteme u Izaiáše 53,4 jako první odpověď pozdějšího ostatku vzhledem ke Kristu. Kniha Jobova popisuje předivný pochod znovuzrození podobnými slovy: „Zhřešil jsem a což pravého bylo, převrátil jsem, avšak nebylo mi po zásluze odplaceno“ (Job 33,27 dle pův.). Člověku není zatěžko mluvit o svých dobrých stránkách a dobrých skutcích, ale mluvit před jinými o svých hříších a přestoupeních, jak to zde vidíme u Josefových bratrů, to může způsobit jen milost skrze Ducha svatého a Slovo Boží. „Jistě provinili jsme“ a „jsme ztracení hříšníci“ – toto vyznat po třech dnech vězení, to bylo probuzení ze spánku smrti.
Nová naděje života pronikla do jejich srdcí! Josefova slova jim byla jako nebeskou hudbou, slunečním paprskem milosti, světla a lásky. Byli připraveni jít cestou, jak jim bylo přikázáno. Ovšem, tato krásná scéna je poněkud zkalena Rubenovými slovy: „Zdaliž jsem vám nepravil těmito slovy: Nehřešte proti pacholeti! Ale neuposlechli jste, pročež také krve jeho, hle, vyhledává se!“ Na své osobní hříchy nemyslel. Podobá se onomu farizeovi v 18. kap. Lukáše, neboť byl spoluviníkem. Jinak ovšem zaostřuje ještě Ruben rozsudek nad všemi a zahrnuje mezi viníky i sám sebe. Zbývá ještě jen milost.
Tlumočník je snad obrazem Ducha svatého, On je prostředníkem myšlenek a řečí.
O učednících na cestě do Emaus máme také napsáno: „Oči jejich držány byly, aby Ho nepoznali“ (Luk. 24,16). Tak ani Jákobovi synové nepoznali svého bratra. A Josef „odvrátiv se od nich, plakal.“ (v. 24). Až do kapitoly 50. se nám sedmkrát praví o Josefovi, že plakal; zde poprvé. U Ozeáše 11,8 čteme prorocky o Pánu ve vztahu k izraelskému národu téměř totéž slovo: „Zkormouceno jest ve mně srdce mé, pohybují se napořád slitování má.“ A před tím praví Bůh ve verši 4.: „Potahoval jsem jich provázky lidskými, provazy milování.“
Jak zcela jinak cítí a jedná Bůh než lidé! Jak On ihned bere na vědomí, když se někde ukáží známky pokání! Jak i Josef tak mile odpovídá mnohem pozdějšímu poučení apoštola Pavla, danému věřícím v Korintu „láska… nehledá svých věcí, nedá se zdrážditi, nepřipisuje nic zlého“ (1. Kor. 13,5 dle pův.).
Je nápadné, že nenacházíme u Josefa ani slovo ani stopu něčeho, co by nebylo v souladu se smýšlením našeho Pána Ježíše Krista. Není tu ani slovo o sobě samém, žádná obžaloba bratrů, žádná zmínka o tom, jak s ním jednali a jak se zmýlili a že je nyní Bůh navštěvuje – ačkoliv tomu samozřejmě tak bylo. Duch svatý i Bůh sám bděl nad tím, aby předobraz Krista nebyl naprosto ničím kalen. To je jedna stránka, druhá je ta, že Josef chodil prakticky v přítomnosti Boží a nenechal působit své tělo. Ale ještě nepřišla hodina, aby se Josef plně dal poznat svým bratrům. Tak také vzhledem k obnovení Izraele nepřišla ještě hodina Páně, hodina Mesiáše (Jan 2,4).
„A vzav Simeona z nich, svázal ho před očima jejich“ (v. 24) aby jej podržel jako zástavu a rukojmí. Proč Simeona? Jistě to nebylo náhodou, ani libovolně, neboť „zdaž soudce vší země neučiní soudu“ (1. M. 18,25). „Simeon a Leví, bratří, nástrojové nepravostí jsou ve příbytcích jejich“ (1. M. 49,5). Zvláštní vinu, která na nich lpěla, jsme už uvedli. Snad se také Simeon zvláště podílel na onom zlém, násilném, krutém jednání s Josefem. O Pánu Ježíši jako Králi je řečeno: „Bude rozumně jednati, soud zajisté a spravedlnost na zemi konati bude“ (Jer. 23,5 dle pův.).
Na to však hned vidíme milost, lásku a slitování: všechny pytle jsou naplněny obilím, všecko zadarmo a bez peněz, neboť peníze jsou v pytli každého z nich. „Něžný jsa k nim podával jsem jim potravu“ (Ozeáš 11,4 dle pův.). Tak naložili své obilí na osly a odešli odtud. Vzhledem k izraelskému ostatku posledních dnů máme tu jeho probuzení, počínaje veršem 21. Poznává svou vinu a hřích v zavržení svého Krále a Mesiáše a činí pokání. Pozemský lid Boží smlouvy bude víc a víc chápat, kým je Kristus, Ten, který byl jimi zavržen.