1. M. 41
Apoštol Jakub píše věřícím: „Trpělivost ať má dokonalý skutek“ (Jak. 1,4). Bůh velmi zdůrazňuje trpělivost věřících. V listu Římanům 15,5 se nazývá „Bohem trpělivosti“. Podle Řím. 5,3–4 působí soužení trpělivost, trpělivost pak zkušení. To všecko vidíme u Josefa, v dokonalosti však u našeho Pána Ježíše Krista.
Uplynuly dva dlouhé roky, ve kterých nám nejsou sděleny žádné události. Víra je vystavena zkoušce. Možná to někdy v Josefově srdci bylo jako u žalmisty, který naříká: „Proč jsi zapomenul se nade mnou? Proč pro soužení od nepřítele ve smutku mám choditi?“ (Žalm 42,10).
Opět mluví Bůh skrze sen, tentokrát u samého faraona. Výsledkem je neklid a bezradnost. Hadači a mudrci nemohou vyložit faraonovy sny. Bůh učinil moudrost světa bláznovstvím, avšak bláznovství Boží je moudřejší nežli lidé (1. Kor. 1,25). Tak i v posledních dnech nastane bezradnost a tíseň. Vše bude plné neklidu a nepořádku, jak nás poučuje Lukáš 21,25–27; už dnes můžeme vidět náznaky toho. „Zavírá ruku všelikého člověka…“ „Nemůžeme nic přednést pro tmu“ (Job 37,6.18 dle pův.) Jeremiáš praví: „Tak zhlupěl každý člověk, že nezná toho“ (Jer. 10,14).
V kapitole 41. jde o to, že Josef byl dosazen jako pán a velitel nad celým Egyptem. Nouze a bezradnost vyhlíží po zachránci. Tak tomu bude ještě v daleko větší míře ve dnech Syna člověka, jak praví shora uvedený oddíl Písma. Všechno umění a všechna moudrost lidí zklame (Zj. 9,6). Všechna radost a rozkoš zmizí (Zj. 18,21–23). A Bůh přivolává lidem: „Upokojte se a vězte, žeť jsem Já Bůh!“ (Žalm 46,11). Ano, bezmocný člověk bude potom muset spustit ruce, jeho domnělá moudrost ukáže se bláznovstvím a přivede ho do zkázy a zahynutí. Když řeknou „pokoj a bezpečnost!“, tehdy na ně přijde náhlé zahynutí. A blok desíti království, který tehdy bude existovat, zakolísá, zřítí se a jeho pád bude veliký (Daniel 2).
Sedm tučných krav, sedm plných klasů mluví o požehnání, sedm hubených krav a sedm suchých klasů o soudu. To Hospodin Bůh chce zjevit své myšlenky. Jedině však skrze Josefa může přijít světlo a jasno, jakož i pomoc a záchrana. Spojovacím článkem tu je onen známý nám již číšník, který před faraonem vyznává: „Na provinění své rozpomínám se dnes“ (1. M. 41,9). To je jeden z těch, z kterých je radost v nebesích a kteří našli cestu k pravé moudrosti; takové si může použít Bůh ke své službě. Tak se stává faraonem omilostněný číšník důležitým článkem v tomto řetězu. Obrací zraky všech na Josefa, hebrejského mládence v žalářné věži.
„Tedy poslav farao, povolal Josefa, a rychle vypustili ho ze žaláře. Kterýžto oholiv se a změniv roucho své, přišel k faraonovi“ (1. M. 41,14).
Zde máme obraz vzkříšení Pána Ježíše, který svou vlastní mocí opustil hrob, zproštěn byv bolestí smrti, „jakož nebylo možné jemu držánu býti od ní“ (Sk. 2,24).
V těle, ve kterém zemdlíval, hladověl a žíznil, ve kterém trpěl až do smrti kříže, ale byl vyvýšen a oslaven, opustil hrob ve vzkříšení, avšak změnil, abychom mluvili slovy předobrazu, své roucho. V těle z masa a kostí, ve kterém mohl projít zavřenými dveřmi – nebyl to duch, nikoliv, to byl skutečný člověk s ranami od hřebů a otevřeným bokem – tak se ukázal učedníkům. Jak předivné! Josef byl povolán ze žaláře a Pán Ježíš vzkříšen skrze Otcovu slávu.
Když farao sdělil své sny, snaží se Josef obrátit jeho zřetel na Boha. Tak čteme i v evangeliích o snaze Syna Božího, aby obrátil srdce lidí k Bohu: „Což vidí, an Otec činí…, toť i Syn podobně činí“ (Jan 5,19). Farao musí vyznat, že nikdo z jeho mudrců nebyl s to vyložit jeho sen a sdělit mu, jaké jsou Boží myšlenky. Tak i později, jak jsme si již připomněli; „skloněna bude vysokost lidská, ale Hospodin sám vyvýšen bude v ten den“ (Iz. 2,11).
Farao sděluje podrobně své sny Josefovi a oči všech jsou obráceny na něho, očekávajíce od něho odpověď.
Podobnou věc nacházíme ve Skutcích 2,37; 1,33. Josef oznamuje Boží myšlenky a není zde žádný odpor ani nesouhlas. Boží Duch působil, a to v nejužším spojení s Josefem.
Mělo přijít sedm úrodných let, potom sedm let hladu. Josef radí, co má farao v této obtížné situaci dělat, totiž poohlédnout se po nějakém moudrém muži, který by byl vůdcem nad Egyptem. Měly se shromáždit zásoby obilí pro oněch sedm let hladu. Tak Bůh i nám, svým dětem, oznámil své myšlenky a svá uložení a zjevil nám svou celou pravdu i budoucí věci (Ef. 1,9). Ani před Abrahamem neskryl Bůh, co chtěl činit (1. M. 18,17). I ve Zjevení 1,3 čteme: „Blahoslavený, kdož čte i ti, kteříž slyší slova proroctví.“ „Kdo má uši, slyš, co Duch praví církvím.“
Farao pronáší potom ono významné slovo: „Najdeme-li podobného tomuto muži, v němž by byl Duch Boží?“ Lukáš 4,18 nám ukazuje úplné naplnění: tento jeden Muž byl nalezen. Ve Sk. 2,22 a 13,22 je použito totéž slovo o Pánu Ježíši, onom jednom Muži, jehož Bůh nazývá „Muž, bližní Můj“ (Zach. 13,7). V Žalmu 89,20 čteme krásné slovo: „Složil jsem pomoc v reku udatném, zvýšil jsem vybraného z lidu.“ (Srov. také s Jeremiášem 23,5 a 1. M. 41,39).
Tak ustanovuje farao Josefa nad celou egyptskou zemí; bere královský pečetní prsten a dává Jej na Josefovu ruku jako znamení plné moci. Odívá jej kmentovým rouchem a klade mu zlatý řetěz na krk. To vše jsou předobrazy získané slávy, kterou obdržel Kristus od Boha, a moci, která Mu je dána na nebi i na zemi (Mat. 28,18; Zj. 1,18; Jan 5,22.27). O tom mluví i jméno, které Josef dostává od faraona: Safenat Paneach, což znamená Zachránce světa anebo Udržovatel života. Jaká předivná, vhodná jména pro Pána Ježíše!
Bůh o prvním člověku řekl: Není dobré člověku býti samotnému. Učiním jemu pomoc. Tak i farao se postaral, aby byla Josefovi nalezena pomoc, která by mu sloužila a všecko s ním sdílela. Byla to pohanka, jménen Asenat, dcera Putifara, kněze On (dle pův.). Tato bez Boha a ve spojení s pohanskou modloslužbou žijící panna je přivedena z temnosti pohanství po bok Josefovi. Vyvedena ze starých spojení, vstupuje do zcela nového vztahu. Jaká to milost pro Asenat!
Asenat je obrazem pravé církve čili shromáždění Pána Ježíše Krista, která později, spojena s Ním ve slávě, bude vše s Ním sdílet a s Ním panovat.
Kristus, od Židů zavržen jako před tím Josef od svých bratrů, zaujal své místo na výsostech. Duch Svatý byl poslán, aby ze Židů a pohanů shromáždil nevěstu, pomocnici pro Krista. Tito vyvolení, všichni vykoupení, všichni praví věřící jsou určeni k tomu, aby sdíleli s Pánem Jeho slávu.
První Josefův sen, který mluvil o zemi, i druhý, jehož předmětem byla nebesa, nacházejí zde své naplnění: Josef byl mimo zemi Kanaán vyvýšen a oslaven. Brzy měli přijít i jeho bratři, aby se před ním sklonili. Tak i Pán Ježíš zaujal místo v nebesích, kde jej vidí víra slávou a ctí korunovaného a chválí Jej a velebí (Žid. 1,1–3,7–10, Jan 17,1–5, Skut. 3,13).
Jméno Asenat značí „zkáza“. Ano, z jak hluboké zkázy a bezbožnosti vyšla! V pohanském On uctívali boha slunce a On znamená Sluneční město.
Po Josefově boku slyšela něco zcela nového, tu poznala Hospodina, Josefova Boha. Poznala jeho sny a jeho příběh. Jen pro ni neplatilo „klanějte se!“, neboť ona byla účastnice Josefovy slávy a sama byla slávou Josefa, svého muže (1. Kor. 11,7). Byla jeho milovaná, jednotělná a spoludědička. Vše z milosti, nikoliv ze skutků, jakákoliv chlouba z její strany byla vyloučena. Zcela nový letopočet počal pro Asenat, stejně jako později tomu bylo u izraelského národu (2. M. 12,2).
Josefovi bylo třicet let, když se postavil před faraonem. V Lukáši 3,23 je nám totéž řečeno o Pánu Ježíši, i Jemu bylo třicet let, když započal svou veřejnou činnost. Ve 4. Knize Mojžíšově 4,3 je rovněž určeno, že služba stánku úmluvy mohla být konána od třiceti let.
Verše 47–49 nám ukazují Josefovu moudrost. Tak Jeremiáš mluví prorocky o Mesiášově moudrosti. Ta se předivným způsobem zjeví, až On vezme otěže vlády do rukou, potom se rozhojní požehnání. Verše 53–57 nám obrazně ukazují, že Kristus Ježíš má pro všechny lidi dostatek potravy. Chléb života je v nadbytku pro každého (Mat. 11,28, Luk. 15,17, Iz. 55,1–5).
Dále vidíme Josefa jako hlavu rodiny mimo zemi Kanaán. Ačkoliv byl v Egyptě nadbytek, přece nazývá tuto zemi zemí trápení, jeho víra byla totiž spjata s Kanaánem (1. M. 50,24–25). Než přišel rok hladu, byla Josefova rodina úplná. Snad i toto můžeme použít jako poukaz na to, že rodina Božích dítek bude před Božími soudy úplná v nebesích: „Aj, Já a dítky, kteréž dal mi Bůh“ (Žid. 2,13). Když přijde doba velikého soužení, budou Boží dítky, církev čili shromáždění Páně, nahoře v otcovském domě (Zjev. 3,10). Farao poukazuje všem na Josefa a dodává: „Což vám rozkáže, učiňte“ (v. 55).
Jděte k Pánu Ježíši – to je pozvání, které i dnes je určeno všem lidem. „Jeden jest prostředník Boží i lidský“ (1. Tim. 2,5). Nejen Egypt, celý svět má a smí přijít k onomu pravému Josefovi, Pánu Ježíši. Jeho Jméno má být a bude známo na celé zemi. „Což vám rozkáže, učiňte!“ – to platí všem, kteří vešli v životní spojení s Pánem Ježíšem (Jan 14,23; 17,14).
Tak máme v naší kapitole tři důležité poukazy na Pána Ježíše: 1. Je Mu dána všeliká moc na nebi i na zemi. 2. Sdílí své místo na Boží pravici se svou družkou, církví. 3. Svou vládou a správou je pramenem požehnání pro všechny lidi na zemi. Ano, Kristus je dokonalým a pravým správcem Božího díla (Přísl. 8,22–36). „Z Něho a skrze Něho a pro Něho jsou všecky věci, Jemuž sláva na věky. Amen!“ (Řím. 11,36). Jak jsme šťastní, že nám Bůh Otec skrze Ducha svatého zjevil vše, co je ve spojení s osobou Pána Ježíše. Víra se toho chápe, i když dnes ještě jen máločemu rozumíme a máločeho užíváme. Brzy však budeme smět vše vidět v dokonalosti.