1. M. 40
„I stalo se po těch věcech.“ Bůh zasahuje, aby osvobodil Josefa. Hodina soužení byla přesně odměřena, neměla trvat déle, než bylo určeno.
Nyní i dva faraonovi služebníci přišli pro svou nevěrnost do žaláře, na totéž místo, kde byl vězněn Josef. Oba propadli smrti, oba měli pocítit, čeho byly hodny jejich skutky. Josef však nic nenáležitého neučinil. Josef, čistý a nevinný, byl pro bezbožnost jiných počítán mezi bezbožné, s přestupníky počten (Iz. 53,12; Mk. 15,8; Luk. 22,37). Zde nebyl soucit a utěšitel, jak to čteme i o Pánu Ježíši (Žalm 69,21). Bůh však byl připraven pomoci Josefovi a zachránit ho z jeho soužení, učinit ho správcem celého domu a celého Egypta (Sk. 7,10).
Bůh si pomocí snů všímá obou smrti propadlých úředníků. U Joba 33,15–18 je nám řečeno, že Bůh právě skrze sny chce člověka varovat, aby se jako slepý nehnal do záhuby, nýbrž aby byl spasen a přišel k poznání pravdy. Josef sloužil oběma vězňům. Pln vnitřního soucitu všímá si jednou ráno, že jsou smutní a ptá se jich: „Proč jsou dnes tváře vaše smutnější?“ (1. M. 40,7) Oba vypravují své sny. Josef se snaží zasáhnout jejich svědomí a přivádí je do Boží přítomnosti: „Zdaliž Boží nejsou výkladové?“ (1. M. 40,8). Jen Bůh sám může nám slabým stvořením sdělit své myšlenky, zjevit nám je skrze své slovo a svého svatého Ducha; to cítil i Josef. „Jestliže pak komu z vás nedostává se moudrosti, žádejž jí od Boha, kterýž všechněm dává ochotně“ (Jak. 1,5). Žádný z vězňů nemohl tyto sny žádným způsobem vyložit (v. 8). Neměli spojení s Bohem. Jen věřící mají „mysl Kristovu“ (2. Kor. 2,16). I oni si však musejí vždy znovu vyprošovat od Boha světlo a jasno ve všech otázkách. Josefův soucit s jinými je krásný. Dokonalý soucit však nacházíme jen u Pána Ježíše. On se stále snažil svým učením, otázkami a odpověďmi dosáhnout srdce a svědomí lidí. Svědomí je okno, kterým proniká Boží světlo do nitra člověka. A jak se Pán ujímal truchlících!
Josef sděluje oběma uvězněným Boží myšlenky: číšník po třech dnech se omilostněn vrací ke svému úřadu, pekař je po třech dnech pověšen na dřevě. Podobně tomu bylo na Golgotě. Jeden z lotrů činil pokání a je mu darováno dokonalé spasení. Nejen že se mu dostává zaslíbení, že nepřijde na soud, nýbrž i jisté přípovědi: „Dnes budeš se mnou v ráji!“ Chce-li kdo být spasen, musí se především poznat jako ztracený hříšník a s pokáním se obrátit k Pánu Ježíši, potom od Něho dostane věčný život. Nikdo na Golgotě neměl takový zájem a lásku, milosrdenství a milost pro kajícího lotra jako Pán Ježíš, jemuž se předtím oba zločinci rouhali. Pán řekl: „Kdo ke Mně přijde, toho nevyvrhu ven“ (Jan 6,37), a toto Slovo dodržuje Pán i dnes. Druhý se však k Pánu neobrátil, přesto, že slyšel tak vzácná slova. Nevyužil čas milosti.
Podobný obraz vidíme na stavu srdce obou uvězněných spolu s Josefem v žaláři. Oba věděli, že právem propadli smrti. Kap. 41,9 nám jasně ukazuje, že číšník svůj hřích poznal a želel, pekař však nikoli. U Řím. 14,10.12 čteme o Boží soudné stolici (dle pův.) a u 2. Kor. 5,10 o Kristově soudné stolici. Bůh ukazuje kajícímu hříšníku, který se třese při myšlence na Boží soudnou stolici, co se stalo pro hříšníka na kříži na Golgotě. Ukazuje mu vinný kmen, Krista, obraz pravého ovoce a radosti (Jan 15,1–2). Tři ratolesti poukazují na nutnost Kristovy smrti, jakož i na jeho vítězné vzkříšení. Že ani Josef, ani královský číšník na něco podobného naprosto nemysleli, je ovšem jasné, ale můžeme si to použít. Duch Boží nám poukazuje na Krista, na Jeho utrpení a velikou za tím slávu. Tři ratolesti pouštěly pupence, vykvetly a hrozny dozrály. Potom vytlačil číšník hrozny – nemohli bychom zde myslet na život, smrt a vzkříšení Páně, na Jeho život, oběť a vítězství? (Jan 17,3–4).
U kajícího lotra vidíme tentýž postup: odsuzuje se, to je pokání, potom ospravedlňuje Boha a v důvěře se utíká k Pánu Ježíši, Spasiteli hříšníků, to je víra.
U pekaře nevidíme nic takového. Klidně dokonce dopustil, aby ptáci jedli pečivo určené pro faraona. Neměl vědomí odpovědnosti a připomíná nám Mat. 13,4, kde ptáci vyzobávají rozseté semeno – obraz Ďábla a jeho andělů, kteří odnímají semeno dobrého slova, takže nemůže vzejít užitek. Božím úmyslem bylo zachránit pekaře i číšníka, ale Josefova slova zůstala bez vlivu na pekaře. Umřel ve svých hříších. Jak hrozné! Avšak i číšník na Josefa zapomněl (v. 23). Kap. 40,15 nám připomíná slova Pána Ježíše: „Kdo z vás uviní mne z hříchu?“ (Jan 8,46).