1. M. 39
Nacházíme-li v kapitole 37., že Kristus byl v předobrazu Josefa zavržen, ukazuje nám následující kapitola, že právě v důsledku tohoto završení se Bůh židovského národa vzdal a že tento lid bez citu a výčitek svědomí stojí nyní mimo půdu zaslíbení. Přerušil všechny své vztahy k Bohu a neprojevuje žádné potřeby ani zájem o ztracené dědictví. Jaká to zkáza!
V kap. 39. se opět vracíme k Josefovu příběhu, který pokračuje. Pohané procházejí zkouškami a jejich hříchy a nespravedlnosti jsou zjišťovány Josefem, ale národové docházejí skrze něho i požehnání.
V každém nyní následujícím oddílu je Josef hlavním předmětem, středem a zkušebním kamenem. Kristus je měřítko, rádce, zachránce v nouzi a úzkosti, přináší požehnání všem. Nyní je úmyslem Ducha Svatého ukázat nám nové krásy a novou slávu Pána Ježíše v Josefově předobrazu. Nacházíme tu zcela nové stránky poukazující nám na Krista, když byl na této zemi. Ve 3. knize Mojžíšově se setkáváme nejprve s obětí zápalnou, potom s obětí suchou, z mouky smíšené s olejem – to jsou obrazy Jeho předivné osoby v Jeho bezvýhradném odevzdání Bohu, čistotě a tichosti. Vše bylo u „vůni spokojující Hospodina“ (3. M. 1,9).
Tak i v kap. 37. jsme viděli Krista ze stránky zápalné oběti, načež v kap. 39–40. Jej vidíme v Josefově obrazu spíše jako oběť suchou, odděleného, čistého. Kristus byl ve všem pokoušen podobně jako my, kromě hříchu. Suchá oběť na pánvi, rozlámána na kusy a politá olejem, je předivným předobrazem Bohu zasvěceného člověka Ježíše Krista.
V krátkých slovech líčí Duch Svatý Josefovo chování jako otroka v domě Putifara, faraonova komorníka a velitele královské osobní stráže. To nebylo pro Josefa lehké postavení, avšak Bůh byl s ním! Byl v souhlasu s tím, co později bylo řečeno o spravedlivém v prvním žalmu. Boží požehnání spočívalo na všem. Takový muž a takové světlo nemohlo být skryto. Třebaže nemáme od Josefa žádná zvláštní sdělení o Bohu, svědčí přece jeho chození o věrnosti a Boží bázni, která jej vedla.
Krásné je vidět i zde Josefa v obecenství s Bohem, který jej doprovázel i do jeho zajetí. Nenaříká ani nad svým postavením ani na bratry, kteří ho prodali. Chodil s Bohem, a proto On působil, že se mu vše dařilo. Na otázky vyznal Josef, že Hospodin je jeho Bohem, neměl nic společného s bohy Egypta. Napodobme jej a odmítněme světské modly! „Synáčkové, vystříhejte se model“! Jak je toto povzbuzující pro ty, kteří musí vydržet na místech, kde je vše Boží popíráno a dokonce vysmíváno! Vyčkejme, až Bůh to změní! Bůh zná všecky naše okolnosti, On neodvrací oka od spravedlivého a může všecko rychle a předivně změnit.
Josefovo světlo svítilo tak, jak to čteme u Mat. 5,14–16, v tmavém místě, kde panoval hřích a násilí. Bůh však dokázal osladit i hořké Marah (2. M. 15,25). Ano, Josef se poddává Bohu (1. Petr. 5,6–7; Jak. 4,6–7). Bůh dává pokornému milost a Josef zakouší, že Bůh stojí při bohabojném, On se nemění. Josef byl povýšen, stal se správcem všeho, co patřilo Putifarovi, a Hospodin tomuto žehná pro Josefa (1. M. 39,5–6). Stejně v důsledku zavržení Krista přijali pohané (národové) požehnání skrze evangelium (Řím. 11,11–21).
To vše vzbudilo Satanův hněv. On nechce, aby lidé přijali požehnání. Proto se snažil i Josefa odstrčit od trůnu (Žalm 62,5) a přivést jej k pádu. Chtěl si k tomu použít Josefovu pěknou postavu a krásné vzezření.
„I stalo se potom.“ Těmito slovy se uvádí nový oddíl v Josefově životě. Těžké pokušení naň doléhá. Dosud vše se dělo v jeho prospěch. Byl v dobrém, svobodném, zajištěném životním postavení. Byly proň nejlepší vyhlídky v této cizí zemi, kde si asi uměli vážit moudrých a zdatných mužů, takovým kynula nejlepší místa (Sk. 7,22).
To vše nebylo Josefovi neznámé, zkusil to sám, ale Boží milost jej na duchu, duši i těle chránila. I na nejvyšších místech tohoto času chrání Boží bázeň před číhajícími nebezpečími (Žalm 119,9; 139,23–24). V 6. kapitole listu Efezským čteme: „Protož vezměte celé odění Boží, abyste mohli odolati v den zlý a všecko vykonájíce státi. Stůjtež tedy, majíce podpásána bedra svá pravdou a oblečeni jsouce v pancíř spravedlnosti.“
I zde šlo o Satanovu lest; prostředkem a nástrojem byla manželka jeho pána a velitele. Josefovo srdce bylo však přepásáno pravdou a Boží bázní: proto zde byla síla shůry, zkáza nenašla přístup, záchytný bod. Josef vyšel z tohoto velkého pokušení jako vítěz. Řekl pokušitelce: „Jak bych tedy učinil takovou nešlechetnost velikou a hřešil proti Bohu?“ Tím zároveň přivedl svědomí nečisté ženy do Boží přítomnosti. Ale bylo to marné. V 2. Tim. 2,22 čteme: „Mládenčích pak žádostí utíkej“ a v 1. Kor. 6,18: „Utíkejte smilstva“. Modlitba a bdění jsou jediným prostředkem ochrany.
Chodit v čistotě a cudnosti je veliké požehnání. Kde se na to nedbá, přichází duše i tělo ke škodě. Kéž jsme nádobami ke cti Páně!
Satanu se podařilo uklidit Josefa s cesty; dostal se do žaláře. „Jeho nohy sevřeli pouty, železa podniknouti musil,“ praví nám Žalm 105,18. Ale Boží Slovo blahoslaví ty, kteří jsou pronásledováni pro spravedlnost, nechť jim svět jakkoli zlořečí a činí protivenství a mluví všecko zlé o nich pro Pána Ježíše (Mat. 5,11) – Obojí zakusil Josef: pro svou věrnost přišel do vězení. Tam však svítí totéž světlo, které jsme již viděli svítit v Putifarově domě, kde panoval hřích a násilí. Nemohlo zůstat skryto a působilo i na jiné. Žalmista později dosvědčuje: „Byť mi se dostalo jíti přes údolí stínů smrti, nebudu se báti zlého, nebo Ty se mnou jsi“ (Žalm 23,4).
Takového vězně dosud v egyptském vězení neměli ani neviděli. I zde byly všecky oči upřeny na Josefa. Vše, co činil, se dařilo, všechny vězně svěřil velitel žaláře „v ruku Josefovu“ (dle pův.). To nám připomíná Efez. 4,8, kde čteme, že Pán Ježíš vedl jaté vězně a rozdělil lidem předivné dary. V Kol. 2,15 čteme taktéž o triumfu nad temnými mocnostmi, který slavil velký golgotský vítěz ve své smrti a vzkříšení.
Tak máme na začátku 39. kapitoly pokušení Josefa nemravností a zkažeností. Na konci kapitoly je jeho pokušení násilím. V obou případech Josef zvítězil.
Obojí pokušení dolehlo skrze Satana i na Pána Ježíše. První na poušti, na počátku Jeho veřejné dráhy, druhé v Getsemane na konci Jeho cesty. V obou případech se ukázal Pán jako vítěz. Ani svádění k nezávislosti, ani násilí Ďábla jako řvoucího lva nenašlo u Pána Ježíše záchytný bod. Kristus setrval v poslušnosti (Mat. 4,4) v důvěře (Mat. 4,5–7) a odmítl pokoušet Boha – zůstal v závislosti, a proto nechtěl přijmout království světa z jiné ruky než Otcovy. Jen Jemu chtěl sloužit a Jemu se klanět (Mat. 4,8–10). Tak byl Pán Ježíš ve všem pokoušen jako my, kromě hříchu a to nám slouží k povzbuzení i k poučení.
Při posledním pokušení v Getsemane nachází Satan člověka, který byl jiný než druzí. „Kůži za kůži a všecko, což má člověk, dá za život svůj“ (Job 24), – tak tomu u Pána Ježíše nebylo. Trpěl na kříži jako člověk pod mocí smrti jako výplatu za hřích, On, který hříchu neznal. To vše Mu představoval Satan, když Pán „jsa v boji, horlivěji se modlil“; ale mamě. Pán byl jako poslušný člověk připraven vzít hořký kalich utrpení z Otcovy ruky a vypít jej. Proto i getsemanskou zahradu opustil jako vítěz; byl připraven podstoupit smrt z lásky k Otci a ztraceným lidem.
V tomto všem a v každé podrobnosti jej vidíme jako dokonalou suchou oběť, vůně spokojující Hospodina. Nikdy v Jeho životě se neukazuje nějaká nerovnost, byla to jemná mouka smíšená s olejem, oplatkové přesní, olejem pomazaní. Byl vyzkoušen do krajnosti. Když již stín kříže padal na Jeho cestu, slyšíme Jej modlit se: „Otče, ne Má, ale Tvá vůle staň se!“ Ani nezávislost, ani zkaženost, ani násilí Jej nemohly přivést k pádu, ani na okamžik nebylo přerušeno obecenství s Bohem, započaté v životě matky.
Bylo a muselo být zjištěno před Satanem a jeho přívrženci, že On je skutečně Tím, o kterém je řeč v 1. M. 3. kap., suchou obětí, která předobrazovala onoho s nebe sestupujícího druhého Člověka (1. Kor. 15,47). Pán Ježíš sám mohl dokonat takové dílo spasení. Sláva, čest a chvála budiž Jeho svatému Jménu!
Celý Egypt, i Putifar a jeho žena, museli krátce na to uposlechnout volání „klanějte se!“ (1. M. 41,43). Farao ustanovil Josefa vládcem nade vším a i nejvzpurnější knížata se musela sklonit. Kristus bude kralovat nade vším a každé koleno se bude muset před Ním sklonit. Jaký to předivný obrat Božím řízením!
„Bůh bude souditi všechen svět skrze Muže, kteréhož k tomu ustanovil“ (Sk. 17,31). Tento Muž Je muž ze Žalmu 105,17. „Zjevujeť se zajisté hněv Boží s nebe proti každé bezbožnosti a nespravedlnosti lidí“ (Řím. 1,18).
Obojí vidíme v Josefově příběhu. Nehledě k vzácnému předobrazu Krista poskytuje nám naše kapitola množství praktických poučení pro mladé i staré. Není takový život, kde by Satan pomocí světa a všelijakých nečistých věcí se nepokusil přivést věřícího k pádu. Jen Boží bázeň nás zachovává v chození v obecenství s Bohem a odpírání hříchu.
Potom však i vzhledem k jiným zkouškám, v temných a těžkých dnech, kdy zvlášť pociťujeme a prožíváme údolí stínu smrti, kdy slunce již mračny zdánlivě neproniká – i tehdy smí Boží dítko plně důvěřovat ve vedení svého nebeského Otce.
Josef neměl navždy zůstat v jámě, ani navždy zůstat otrokem v rukou lzmaelitů, neměl stále jen procházet těžkými pokušeními a zkouškami, neměl zůstat navždy v žaláři. Bůh zasáhl a vše se ukončilo a změnilo. Tak také Bůh nepřipustí, abychom byli nad svou možnost pokoušeni. On sám způsobí vysvobození. On je Bůh všelikého potěšení a Otec slitování. Potěšuje své v každé nouzi a dává jim sílu, odvahu a vytrvalost. Obraťme svá srdce a své zraky vzhůru, kde Pán Ježíš jako věrný Přímluvce za nás oroduje, přivolávaje Svým na cestě ke druhému břehu v bouři a nouzi: „Nebojte se, Jáť jsem!“ Kromě toho není Jeho příchod daleký a naše putování bude brzo skončeno. Potom budeme zbaveni vší bídy, slz a pokušení. Budeme vyrváni i vlivu Satanovy moci a vždycky s Pánem budeme. Po Mara následuje Elim. Bůh také pamatuje na to, že jsme prach, má ale zalíbení v tom, když je při nás touha činit spravedlnost. Pamatuje na všechno, co bylo učiněno z lásky k Němu, každou námahu lásky prokázané Jeho jménu i službě svatým. I nyní to Bůh stále ukazuje, v plnosti se to však stane, až budeme tam nahoře s ním spojeni (Mat. 25,23; 1. Petr. 1,7; Zjev. 22,17).