1. M. 38
V této kapitole nenacházíme Josefovo jméno. Byl mimo Kanaán, zemi zaslíbení. „Světlo v temnostech svítí, ale tmy ho neobsáhly“ (Jan 1,5).
V tomto oddíle nacházíme jednak Judu a jeho přestoupení, ale i Boží věrnost vzhledem k zaslíbenému potomku, „semeni“.
„Stalo se pak v ten čas“ (v. 1.), kdy Josef na radu svého bratra Judy byl prodán do Egypta, že Juda se svým zvláště obtíženým svědomím sestoupil od svých bratrů do Adulam a uhostil se u muže jménem Híra. S tímto mužem, který žil bez Boha, navázal Juda styk. Protože oba žili podle těla, činili si navzájem úsluhy jako přátelé (v. 20). Juda se již necítil dobře v blízkosti svého otce a svých bratrů, avšak zde u Híry, kde nikdo neznal jeho minulost a jeho okolnosti, upadlo snadněji v zapomenutí to, co se stalo (Žalm 139,7–12). Obchody a podobné věci mu nedávaly čas k přemýšlení a uvažování (v. 12). Všechno šlo podle přání a styk s Hírou byl příjemný. Že si Juda vzal za ženu Kananejku proti výslovnému, Božímu zákazu, je první jmenované zlo v této kapitole (viz 1. M. 24,3; 38,2). Jeho dům šel toutéž cestou a hřích a zlo byly nevyhnutelné následky. Avšak přes Judovu neposlušnost a svévoli se Boží uložení přece vyplnilo. Kristus, „semeno ženy,“ měl hadu rozdrtit hlavu a touto linií byl po Jákobovi Juda. Támar mu porodila Fáresa a Záru (Mat. 1,3). Nechť se v tyto temné dny stalo cokoli a ať člověk šel jakýmikoli cestami, Boží uložení je neodvolatelné a vyplní se přes všechnu námahu Satana, aby je zmařil. Kristovo jméno stojí a stálo před Božíma očima a tak to zůstane.
Možná i zde byl úmysl nepřítele zmařit Boží plán, ale nadarmo! Takovýto úmysl nepřítele vidíme i později, když se Atalia pokusila zahladit všechno královské símě. Totéž vidíme v knize Ester a ve vraždění dětí v Betlémě.
Tak se i nevěřící kritika samospravedlivých a Boha vzdálených lidí pokoušela tuto pro ně pohoršlivou kapitolu z Bible odstranit, ale pro věřícího čtenáře je tato kapitola bohatým zdrojem vzácných pravd, chápeme-li je duchovně, abychom pochopili Boží myšlenky a porozuměli jim.
Tak jako Juda na své zlé a nečisté cestě pozbyl svého pečetního prstenu, své šňůry (halže) a hole, tak i izraelský národ v důsledku svých hříchů pozbyl všeho a ztratil vše, zavrhnuv svého Záchrance a Mesiáše. Jako národ není již pečetním prstenem na Boží ruce, šňůrou jeho dědictví. Mimo svou zemi bloudí bez síly a bez podpory, bez hole světem, vytržen ze svého dědictví a zbaven Boha (Jer. 22,24–28).
Později vstoupí Izrael na půdě milosti v krvi Nové smlouvy opět ve spojení s Hospodinem, opět bude bydlit ve své zemi a bude ozdobnou korunou v Boží ruce (Iz. 62,3–5).
Verš 24. nám ukazuje Judu v náboženské horlivosti. Támar má být upálena, ale u Řím. 2,1 čteme: „Tím, že jiného soudíš, sám sebe odsuzuješ, poněvadž totéž činíš ty, kterýž soudíš.“ Podle později daného zákona musili v takovýchto případech cizoložstva oba zemřít a být ukamenováni, nikoli však upáleni. Judova horlivost byla z nepřítele a nikoli z Boha (srov. také 2. M. 2,11, 5. M. 24,7). Usvědčen Támarou ze své viny, musí Juda vyznat: „Spravedlivější jest nežli já!“ Ano, bylo tomu tak, Juda poznal svůj hřích. Zákon je pěstounem ke Kristu (Gal. 3,24). Toto je první dobrý výrok o Judovi, je to poznání hříchu (Řím. 3,20). Juda ospravedlňuje Támar a vinu vztahuje na sebe. Ale při tom také zůstalo. K velikému upřímnému vyznání před Bohem a lidmi nedošlo. Neodvrátil se od svých zlých cest, neměl smysl ani zájem o ztracené dědictví.
Kapitola 38. končí vítězstvím. Fáres se narodil z Támar. „Símě ženy“ zůstává vítězem, všechny nitky Slova sbíhají se k Němu – ke Kristu. Tak je tomu i vzhledem k církvi a jejímu velikému úpadku – je potěšením vidět, že brány Hádu ji nepřemohou. Totéž máme u Baláka a Baláma, kteří chtěli zlořečit lidu a museli mu žehnat. Kristus bude vždy vítězem!