Neslyšíme už nic o zbožném Rubenovi (1. M. 37,22.29.30) ani o Judovi (v. 26). Lampy obou vyhasly, byly bez oleje. Jákob byl hluchý k jejich útěchám. Má-li si Bůh někoho použít jako těšitele, pak musí být vše pravé a pravdivé. Není třeba ani mnoho řečí ani velkých okolků. Pán Ježíš před branami Nainu řekl k oné smutné, útěchy potřebující ženě jen: „Neplačiž!“ Ale předtím čteme, že byl Pán Ježíš vnitřně pohnut. Právě tak On těší všechny své truchlící učedníky a učednice v den vzkříšení. Těší i nás, jak to potřebujeme, dnes i zítra.

V Jákobově duši nastala noc vzhledem ke všem nadějím a očekáváním týkajícím se Josefa. Řekl: „V zármutku sestoupím za synem svým do šeolu. A plakal ho otec jeho“. (1. M. 37,35 dle pův.) Nestojí tu „jejich otec“!

Tak také izraelský národ zůstane bez potěchy ve tmě a svou cestou ve tmě půjde, až se objeví Pán Ježíš, jehož je Josef tak krásným předobrazem. Potom bude odňato zastření s jejich očí a srdcí. Potom bude opět světlo a dny smutku skončí. Bůh potěší svůj lid (2. Kor. 3,16, Iz. 60,1–14,20, 66,13). Především se však bude radovat Král a Mesiáš. „Radovat se bude z tebe veselím,… plésati bude nad tebou s prozpěvováním“ (Sofon. 3,17, Iz. 53,11–12). Tak i On ve dnech svého zavržení těšil truchlící.

„Zvěř lítá sežrala jej, konečně roztrhán jest Josef“ (1. M. 37,33). To jsou obrazy Satanovy moci, rozsápávajícího a řvoucího lva (Žalm 22,14). Dále praví Duch Svatý vzhledem na Krista: „Psi obskočili Mne…, obkličují mne býkové mnozí, silní z Bázan obstupují Mne,… rota zlostníků oblehla mne…, vychvať… z moci psů jedinkou mou…, zachovej mne od úst lva“ (Žalm 22,13.17.21.22). Jákob stojí pod mocným dojmem skutečnosti, že Satan má moc smrti. Jaké pronikavé poukazy na Kristovo utrpení a smrt! A co vyslovuje Jákob, to by mělo naplňovat i naše duše!

Ke zkrvavenému Josefovu šatu třeba poznamenat, že Bůh neustane, pokud neukáže celému světu, kdo byl ten, který visel na kříži. Kdo to tam visel? Čí to bylo roucho? Kristus se ukazuje ve Zjevení oděný rouchem smočeným v krvi a Jeho Jméno je Slovo Boží (Zjev. 19,13 dle pův.).

Ale stejně jako Josef nezůstal v jámě, tak ani Pán Ježíš nezůstal v hrobě. Bůh Ho provždy zachránil z moci býků. Oslavil svého milého Syna a posadil Ho na své pravici, jak to v předobraze vidíme i u Josefa. Bůh připravil pro Josefa trůn. Lží Josefových bratrů končí 37. kapitola 1. knihy Mojžíšovy. Tak i líčení zavržení Krista v Matoušově evangeliu 28,12–15 končí tím, že Jeho vzkříšení je považováno za lež. Na této lži dodnes Židé lpějí. Nikdo je nepřesvědčí, že Pán Ježíš je skutečně jejich Král a Mesiáš a že žije, jak to Písmo předpovědělo a Josefův příběh jasně a zřetelně představuje. Jejich nenávist a zloba jsou stále tytéž, jejich nevyzpytatelný odpor vůli Kristu trvá nadále. Jak pravdivá jsou slova Páně: „totoť je ta vaše hodina a moc temnosti“ (Luk. 22,53). Přece však mnozí ze Židů také uvěřili v Ježíše Krista, třebaže museli pro Jeho jméno i mnoho vytrpět. I Saul z Tarsu byl jeden z nich, plný žhoucí nenávisti proti tomuto Jménu, ale později neměl nikdo tak vřelou lásku k Pánu Ježíši jako apoštol Pavel.

Josef byl v Egyptě prodán Putifarovi, to byla Boží cesta. Bůh se díval na Josefa, neboť On „neodvrací od spravedlivého očí svých“ (Job 36,7). I když se vše zdá někdy nepochopitelné, je to On, kdo dosazuje krále na trůny, kdo vše řídí a působí. Tak i věřící může svému Bohu a Otci bezvýhradně věřit, On vše dobře spraví a zachová nás i naše dědictví. On odměňuje věrnost, oddanost a Boží bázeň. Josefův příběh to zřetelně a jasně ukazuje. Než skončíme své úvahy o této poučné kapitole, chceme ještě podat její všeobecný přehled, zvláště pokud jde o její prorocký význam:

Verš 1.      První Kristův příchod a Jeho zavržení.

Verš 2.      Dějiny Izraele jsou v rukou Mesiáše, Ježíše Krista. Josef, svědek pravdy, je pastýřem uprostřed Izraele.

Verš 3.      Otec vydává svědectví, že Kristus je Jeho milý Syn.

Verš 4.      Čím déle působil Kristus v Izraeli, tím vetší bylo nepřátelství.

Verše 5–10.      Boží myšlenky o Kristu v Písmech.

Verš 11.      I věřící se mýlí a nechápou Boží pravdu.

Verše 12–24.      Osobní cesta Pána Ježíše a Jeho konečné zavržení.

Verš 25.      Zatímco Pán Ježíš leží v hrobě, slaví Židé velikonoc.

Verše 26–28.      Kristus je vydán národům, avšak uniká hrobu. On je Vzkříšený.

Verš 30.      Mesiáš je mrtev – co teď?

Verš 31–33.      Zatvrzení Izraele – duch lži.

Verš 34.      Jako Jákob truchlil pro svého syna Josefa, tak i věřící ve dnech zavržení Krista. Pán potěšoval učedníky, různě se jim zjevujíc.

Verš 35.      Jákob odloučen od svého syna Josefa odmítá útěchy svých synů. Noc a tma v Izraeli.

Verš 36.      Josef a později i izraelský národ přichází do Egypta, podobně jako i Pán Ježíš také přišel do Egypta.

V 37. kapitole 1. knihy Mojžíšovy máme tedy předobrazně shrnuto Alfa i Omega Pána Ježíše. Nebesa i země se točí jen okolo Něho, kol Jeho vznešeného, slavného Jména.

Pán po svém vzkříšení zjevoval učedníkům význam Písem, ale plné zjevení jim bylo dáno až po Letnicích. Podobně je to v Josefově příběhu. I Štěpán odkazoval na Písma. Srdce učedníků byla zarmoucena, když jim byl Pán vzat, ale jejich podílem se stala veliká radost skrze Toho, pro kterého truchlili. On sám mohl naplnit srdce všech, proto hořeli radostí a štěstím. Jaká radost pro samého Pána! (Iz. 43,11, Luk. 24,32)