Nejprve se provinilí Josefovi bratři uchylují ke lži, aby skryli své obtížené svědomí před svým otcem Jákobem a také aby ukázali svůj zájem o Josefa i o otce. Zabili kozelce, Josefovu sukni, kterou si ponechali, smočili v krvi a po poslu poslali Jákobovi. Vzkázali mu – jaký to výsměch – „Tuto jsme nalezli, pohled nyní, jestli to sukně syna tvého či není!“ Žádná zmínka o „našem bratru“ Josefovi, jen o „tvém synu“, kterému jsi dával přednost, jehož jsi miloval víc než všechny ostatní své syny. „Jazyky svými lstivě mluvili,… jed lítých hadů je pode rty jejich;“ „...kteříž myslí zlé v srdci a na každý den sbírají se k válce… Vůdce těch, jenž obkličují mne, nátisk rtů jejich ať přikryje… Člověk utrhač nebude upevněn v zemi a muž ukrutný zlostí polapen jsa padne…“ (Žalm 140,3.4.10.12; Řím. 3,13)

Není zde cit ani slitování; podobně čteme o Kainovi, když zabil svého bratra: Zdaliž jsem strážcem bratra svého? Vyčítá Bohu: Dal jsi Abelově oběti přednost přede mnou, mohls ho ochránit, když je to Tvůj přítel. Tytéž myšlenky jsou ve lživých slovech Jákobových synů.

Jákob odpověděl hluboce pohnut a dojat: „Sukně syna mého jest, zvěř lítá sežrala jej, konečně roztrhán jest Josef /tj. naprosto, docela/“ (1. M. 37,33).

Jak by také mohl Jákob jinak myslet a usuzovat? Nemohl přece stavět své syny na jednu úroveň a bratrovrahem Kainem nebo s krví poskvrněným Lámechem v kapitole, která začíná bratrovrahem a končí dvojnásobným vrahem (1. M. 4).

Jak mnozí rodiče se dočkali smutného výsledku na svých dětech, podobně jako první rodiče nebo jako tento Jákob! Jak mnohá Jobova zvěst otřásajícího obsahu musela být slyšena, často ve spojení se lží a podvodem; čímž duše byla hluboce zraněna, což bylo zprvu považováno za tak hrozné a ďábelské, že na to nebylo lze ani myslet – jak tomu bylo i zde u Jákoba.

Jákob se sklání pod mocnou Boží ruku (1. Petr. 5,6). Nenacházíme tu žádné reptání proti Bohu; roztrhl své roucho, což je výrazem nejhlubší bolesti a obléká si žíněné roucho. Truchlil a rmoutil se pro svého syna mnoho dní, neboť v něm mnoho ztratil. Všechny jeho naděje a očekávání týkající se Josefa, syna jeho stáří, se zdánlivě rozplynuly v nic, musil je pohřbít. Jaká velká zkouška víry pro starého poutníka a příchozího!

Obraz je ještě smutnější a hroznější, když se nám líčí další chování Jákobových synů. Snad není v Božím Slově žádný tak hluboce smutný, ano, ďábelský rodinný výjev jako tento zde. Míra jejich hříchů a zloby, lži a podvodu byla vpravdě naplněna. My krátkozrací lidé bychom se mohli ptát: Jak na to jejich jednání vůči otci se mohl Bůh tak klidně dívat?

Místo toho, aby poslechli hlasu žalujícího svědomí, umluvili se navštívit otce a potěšit ho. Přišly i Jákobovy dcery, a protože nebyly, pokud nám to Slovo Boží sděluje, obtíženy spoluvinou, máme za to, že měly ve svém ženském citu skutečně upřímnou touhu otce potěšit. Máme zde tedy deset Jákobových synů, kteří učinili míru svých hříchů ještě plnější, než byla. Jaká byla jejich slova útěchy ve spojení s domněle nalezeným zkrvaveným rouchem, o tom nám Boží Slovo nepraví nic. Bůh prohlédá nepochopitelné hloubky lidské zkaženosti a nechce je vystavit veřejně na odiv, jako my lidé, a jak to zvláště noviny s oblibou činí. Bůh sám zpytuje srdce i ledví a víme, že člověk, i věřící, je schopen všeho a že jedině milost nás může ochránit.

Ruben, který předtím ukázal ještě jakýsi cit a svědomí činné ve prospěch Josefa, je nyní mezi nimi jako nejstarší a nejodpovědnější a i jeho svědomí, podobně jako jejich, je „cejchováno“ (tj. jako žhavým železem učiněno necitlivým, 1. Tim. 4,2). Jákob se ale nedal potěšit. Cítil, že to nebyla ta pravá útěcha. Nebylo žádné duchovní obecenství mezi věřícím Jákobem a jeho nevěřícími syny, jejichž srdce a svědomí byla tak těžce obtížena. Bůh si je nemohl použít jako těšitelů, neboť jaké obecenství světla s temností?