1. M. 37,25–30
„I usadili se, aby jedli chléb. A pozdvihše očí svých, uzřeli, a aj, množství Izmaelitských přicházejících z Galád, kteřížto na velbloudích svých nesli vonné věci a kadidlo a mirru, aby jdouce, donesli do Egypta“ (1. M. 37,25). V hluboké úzkosti a strachu ležel Josef ve tmavé jámě. Nikdo se netrápil ani nestaral o „potření Josefovo“ (Amos 6,6). „Usadili se, aby jedli chléb.“ Právě tak jednali Židé v den zavržení a ukřižování svého Mesiáše. Nikdo nepocítil Jeho hluboké ponížení a utrpení. Střežili se vstoupit do radného domu, aby se neposkvrnili a mohli jíst velikonoční oběť (Jan 18,28). Na Golgotě se naplnilo slovo: „Doufali v Boha, nechať Ho vysvobodí, jestliže se Mu v Něm zalíbilo, neboť pravil Syn Boží jsem!“ (Žalm 22,7–9 a Mat. 27,43). Když jejich Mesiáš a Král visel na kříži, šli Židé k Pilátovi a prosili ho, ježto byla blízko sobota, aby hnáty ukřižovaných byly zlámány a jejich těla sňata, neboť zákon toto předpisoval (5. M. 21,23; Jan 19,31). Ale Bůh nepřipustil zlámání kostí Pána Ježíše (Jan 19,33–37). Dílo bylo dokonáno, smrt nastala.
„A byl den připravování a sobota se začínala“ (Luk. 23,54). Mesiáš ležel v hrobě. Jaký to den připravování, plný událostí, a jaká velikonoční sobota! V Jeruzalémě jedli beránka podle předpisu, přece však to byla velikonoc Židovská. Bůh s tím neměl nic společného. „A byla noc“, noc v Jidášově srdci, noc v celém židovském lidu. Jen malý hlouček skutečných věřících truchlil a plakal (Marek 16,10).
Kámen urážky, skála pohoršení byla odklizena z cesty. Vše se spiklo proti Kristu a všichni byli v tom jednomyslní, dokonce i Pilát s Herodem se spřátelili. Velekněží, zákoníci a farizeové byli opět ve vážnosti mezi lidem. Onen Nazarejský, jehož slova a učení lid dříve poslouchal, jim přece často řekl mnoho nepříjemného a vyslovil nad nimi své vážné „běda“. Bylo ticho v ulicích Jeruzaléma, žádný zástup už neběžel za Ním. Všechny sváry, hádky, boje a nepokoje pro a proti Jednomu přestaly, nastal klid a pokoj a nebyly již obavy z nějakého povstání (Mat. 26,5). On si dovolil je poučovat a také se jich nikdy neptal, zda smí učit v chrámě (Mat. 21,23). To vše teď přestalo. Teď mohli zase farizeové a ostatní nerušeně zaujímat své postavení. On teď už nebude vyhánět dobytek z chrámu ani převracet stoly penězoměnců a rozsypávat jejich peníze. „Jest užitečné nám, aby jeden člověk umřel za lid a ne aby všechen tento národ zahynul.“ Takové a podobné myšlenky v jejich nitru uklidňovaly žalující svědomí.
Ačkoliv se to, co se stalo v Jeruzalémě, poněkud vymykalo z rámce toho, co je nám předobrazně vyprávěno v 1. M. 37, je přece jen třeba upozornit na onen čas v Jeruzalémě, neboť ona nemnohá sdělení ve spojení s Josefem poukazují na pozdější stav Židů.
Pravé slunce života a světla nebylo již mezi nimi. Byla noc v Jeruzalémě, třebaže svátek ještě pokračoval. Noc v srdcích a svědomích všech těch, kteří se vyhnuli Jeho milostnému volání. Zároveň však byl v Jeruzalémě i na jiných místech, dokonce i v Samaří, malý počet skutečných věřících, malé stádce, malý ostatek v lidu, jejichž jména byla napsána v nebesích. Z nich nikdo nesouhlasil se zlou radou a zlým činem (Luk. 23,50.51). Ano, oni plakali a truchlili, když se Bohu nepřátelský svět radoval. Třebaže to byli slabí učedníci a učednice, měli k sobě navzájem srdečnou lásku. Kam by měli jít a ke komu se obrátit? Slyšeli od Pána slova života a spatřovali Jeho slávu. Mluvil k nim podivuhodná slova o otcovském domě, o Jeho návratu a o příchodu Ducha Svatého. Ano, jen jim se Pán zjevil v den vzkříšení a ukázal jim své probodené ruce a svůj otevřený bok. A učedníci se radovali, vidouce Pána. Jejich radost byla tím větší, že krátce předtím zjistili, že hrob byl prázdný.
Jak hrozně působila lež, jak u Josefových bratrů, tak i v den vzkříšení v Jeruzalémě u vůdců lidu! Dali vojákům dost peněz, aby rozšířili lež, že učedníci ukradli a odnesli tělo Páně (Mat. 28,11–15)!
Avšak když Pán odevzdal svého Ducha, byla Boží mocí od shora dolů na dva kusy roztržena opona oddělující svatyni od svatyně svatých. To se stalo v den připravování před velikonocí, okolo deváté hodiny. Žádná lež a žádné zastírání nemohly zrušit tuto skutečnost. I ono veliké zemětřesení – země se třásla a skály pukaly – bylo bez účinku a židovský lid slavil svou velikonoc, jako by se nic nestalo (Mat. 27,51; 28,2).
„A pozdvihše očí svých, uzřeli, a aj, množství Izmaelitských přicházejících z Galád“ (1. M. 37,25). Galád znamená „hora svědectví“. Zde v přítomnosti Abrahamových a Izmaelových synů se uskutečnilo prodání Josefa. „Neboť se to nedálo pokoutně“, praví Pavel o utrpeních a vzkříšení Kristově. V oněch dnech bylo v Jeruzalémě přítomno velké množství lidí zblízka i z dáli. Ve třech jazycích byl sestaven nápis na kříži, aby jej všichni mohli číst a jemu rozumět. Josef byl kupcům prodán za 20 stříbrných jako otrok. Pán Ježíš, protože byl starší než Josef, byl oceněn na 30 stříbrných, kterážto částka byla již dávno před tím předpověděna od proroka Zachariáše (Zach. 11,12–13, Mat. 27,9–10).
Jako Juda pokrytecky mluvil o „našem bratru“ – „tělo naše jest“ – jeden ze dvanácti Jákobových synů – tak pokrytecky se hrozným způsobem zachoval jiný Juda, také jeden ze dvanácti, kteří byli okolo Pána a zradil Pána Ježíše za cenu 30 stříbrných polibkem (Mk. 14,44–45). Pokrytec a zrádce Ho nazývá dokonce „Mistře, mistře“! V obou případech byla cena předem stanovena a ujednána, peníze rozhodovaly. Bylo za ně koupeno hrnčířovo pole – i to bylo předem prorokováno (Zach. 11,12–13).
Jako Ruben nebyl přítomen při tom hrozném ději, tak i deset izraelských pokolení nebylo již v zemi za času Pána Ježíše. Podobně jako Juda řekl „nevztahujme na něj rukou svých“, tak slyšíme slova vůdců Judy k Pilátovi: „Nám nesluší zabíti žádného“ (Jan 18,31.32). Pán Ježíš již předem jasně předpověděl, že bude vydán pohanům, tak jako Josef byl vydán Izmaelitským.
Podobně jako Ruben roztrhl svůj šat, roztrhl své roucho i nejvyšší kněz (Mat. 26,65). Ruben zvolal: „Pacholete není a já kam se mám podíti?“ (1. M. 37, 29–30) Mesiáš je mrtev a leží v hrobě a kam má nyní jít lid?
Ano, pacholete – snad tím naznačil Ruben Josefovu nevinnost – není; Ruben měl dříve zakročit, teď již bylo pozdě. Tak to bylo i s židovským národem. Zavrhli svého zaslíbeného a přišedšího Mesiáše, milovaného Božího Syna zabili a vyvrhli z vinice (Mk. 12,6–12). Teď zbýval už jen soud – než Bůh v pozdějších dnech opět postaví svému pozemskému lidu smlouvy tutéž Osobu před jeho již osvícené oči.
Zatím je Izrael, vyhnaný ze země, pod soudem a je pro všechny národy kletbou (srov. Jer. 24,9; 5. M. 28,64–67, Zach. 8,13a). Přijde však čas, kdy Bůh vážným způsobem Izraele očistí a tak jej uvede zpět do země otců. Dnes se ještě cítí Izrael dobře mezi národy a touha po návratu do zaslíbené země je ještě slabá. Bůh bude muset použít ještě mnohé prostředky, než se Izrael podřídí Boží vůli a poslechne Ho. Stát Izrael je sice již zřízen, ale je to teprve malý počátek, který však přesto ukazuje, jak se vše připravuje na splnění daných zaslíbení.
Hoch Josef žil, žil ovšem mimo zemi Kanaán. Avšak jaké to štěstí pro jeho bratry a pro celý dům, jeho otce vzhledem k budoucnosti! Pro nás žije Pán Ježíš tam nahoře a každý věřící může říci: „Tam žije pro mne.“ Tam je u svého Otce, aby za nás orodoval, abychom ve všech zkouškách a pokušeních obstáli. On je veliký, slitovný nejvyšší kněz svého lidu (Žid. 2,9–18). Jaká milost, že to víme skrze Jeho Slovo a Jeho Svatého Ducha!
Josef byl jako otrok bez vůle odveden do Egypta. Neslyšíme od něho žádné zpěčování, žádné vzpírání, žádný nářek, třebaže s ním bylo nakládáno tvrdě a bezcitně. A o našem Pánu čteme: „Trpěv, nehrozil, ale poroučel Tomu, kterýž spravedlivě soudí“ (1. Petr. 2,23). Stejně mluví Duch svatý skrze Slovo Boží o Pánu Ježíši vzhledem k Jeho utrpení, ať ze strany lidí nebo ze strany Boží (Iz. 53, Žalm 22).
Josef přišel do Egypta jako i náš Pán ve svém dětství (Mat. 2,13). Později šel za ním do Egypta celý Jákobův dům, protože podle Božího Slova mělo Abrahamovo potomstvo přebývat jako cizinci v cizí zemi 400 let (1. M. 15,13.14; Skut. 7,6). Potom měli vyjít s velikým zbožím. To vše se, jak čteme v 2. M. 12, naplnilo. Pán poslal Josefa před nimi – v tom všem byla Boží ruka.
Boží předpověď se splnila: Izrael se stal cizincem v cizí zemi a Josef byl vydán do rukou pohanů – předobraz Pána Ježíše.
Přes všechnu jeho věrnost a lásku tu byl pro Josefa tak bolestný výsledek. Vše bylo před ním v temnotě – jaká těžká zkouška!
Pokušení, zkoušky, dopuštění, často bolestná, jsou i v životě každého věřícího. Zprvu se nám zdá být vše nepochopitelné a nesrozumitelné, avšak víme i to, že v moudré a milující ruce Páně je vše dobře uváženo a Bůh nepřipouští nic, co by před tím nebyl uvážil (Iz. 55,8, Žalm 77,19–20, 1. Petr. 1,6–9). Dříve nebo později přijde čas, kdy s jásáním řekneme: všechny Jeho cesty jsou pravé.
Jaká milost, že věřící tedy ví, že je ve spojení se svým Bohem a Otcem a Jemu může a smí vše poručit. Bůh vše dobře spraví! Josefův příběh nám dává množství praktických poučení, která ve všech dobách mohou být zkoušeným Božím dítkám k povzbuzení a požehnání.