1. M. 37,12–24
Dosud nám Duch Svatý ve stručných rysech na předobrazu Josefa ukázal cestu Pána Ježíše mezi Jeho lidem, jakož i Jeho zavržení Jeho bratry podle těla, Židy, potom Jeho smrt, vzkříšení a oslavení. Od verše 12. nacházíme spíše osobní Josefovu cestu a předobrazně osobní utrpení, která měla přijít na Krista, než byl přijat vzhůru do slávy. Ve všech čtyřech evangeliích poznáváme Jeho cestu k Jeho bratrům. Jeho hluboká utrpení a Jeho smrt, potom však i slávu za tím.
Jákobovi synové pásli stádo v Sichem. Tam zahrabal Jákob své modly a očistil svůj dům (1. M. 35,1–5). Právě tak po návratu z babylonského zajetí zmizela modloslužba ze země. Mesiáš byl očekáván věřícími (srov. Mal. 3 a 4, Mat. 1–4, Luk. 1–3). Nyní poslal Jákob Josefa do Sichem, aby se poptal, jak se mají jeho bratři a dobytek. Krásná odpověď zní: „Aj, já!“ Ačkoli Josefovi byl znám stav srdce jeho bratrů, byl přece připraven poslechnout svého otce a vykonat jeho rozkaz. Tak i Pán Ježíš začal svou veřejnou dráhu s vědomím a v poznání toho, jaké přijetí mu připraví Jeho lid podle těla: po povrchním „Hosanna Synu Davidovu!“ následovalo strašné „Ukřižuj, ukřižuj Ho!“
17. Žalm nám stručně líčí cestu Pána Ježíše jako poslušného, závislého člověka. Prorocky mluví tento žalm o Jeho smrti, Jeho vzkříšení a veliké za tím slávě. To vše bylo před očima Páně, když byl na této zemi. Jákob poslal z lásky a péče o své syny to nejlepší co měl, Josefa, svého milovaného syna. Josef jde s láskyplným srdcem, neboť láska nepomýšlí na zlo. Nové naděje naplnily otce i syna (Marek 12,6). Jákob poslal Josefa z údolí Hebron. Hebron je místo smrti i vzkříšení. Tam pochoval Abraham Sáru a mohl se s pohledem na vzkříšení odvrátit od své mrtvé (1. M. 23). V Hebronu se také David stal králem nad celým Izraelem (2. Sam. 5,1–3). Pán Ježíš mluvil ke svým učedníkům o své smrti a o svém vzkříšení, jakoby zároveň stál v údolí Hebron.
Josef nemohl svému otci přinést žádnou odpověď. Avšak po předivné odpovědi, kterou Pán Ježíš přinesl svému Bohu a Otci, přijde i den, kdy On s pohledem na Izraele přinese odpověď svým bratrům podle těla před celým světem. Přinese svému izraelskému lidu blahobyt a plné požehnání v souladu s Otcovými zaslíbeními i podle žádostí svého milujícího srdce. Josef však své bratry nenašel. Bez jakéhokoli spojení s otcem i s Josefem se vydali na cestu, nestarajíce se o rodinné vztahy. Josef se mohl vrátit, ale jeho otec čekal na jeho odpověď a tak bloudil, hledaje své bratry. Pán Ježíš ovšem nebloudil, Jemu bylo vše známo. Na otázku jakéhosi muže „Čeho hledáš?“ následuje krásná Josefova odpověď: „Bratří svých hledám, pověz mi, prosím, kde pasou!“ Na to mu muž sděluje, že jeho bratři se vydali na cestu do Dotain. Láska pudila Josefa, aby vyhledal své bratry v Dotain a našel je v Dotain. Láska a poslušnost byla pohnutkou jeho konání.
Dotain leželo na velké obchodní silnici, která vedla ze Sýrie přes Kanaán do Egypta a existovala ještě v době Pána Ježíše. Tam ochránil Bůh svého služebníka Elizea před jeho nepřáteli (2. Král. 6,13). Dotain Pána Ježíše bylo na konci Jeho pozemské pouti. Marně se namáhal o svůj lid, „marně sílu svou strávil“ (Iz. 49,4). Dotain leželo na konci Jeho poslední cesty do Jeruzaléma.
Vůdcové židovského lidu se usnesli, jak nám evangelia sdělují, na Kristově smrti, když On byl v čase velikonoční slavnosti v Jeruzalémě. Aby se však vyhnuli obávanému povstání, měl být tento úmysl proveden až po slavnosti (Mat. 26,3–5). Ale podle Boží vůle a rady i podle slov Pána Ježíše samého měl být Pán Ježíš vydán a ukřižován před svátkem a tak se také stalo (Mat. 26,1-2,18; Jan 13,1).
Josef nevěděl, co ho v Dotain potká, avšak o Pánu Ježíši čteme, že se na tom ustavil, aby šel do Jeruzaléma, v souhlasu s tím, co je řečeno u Izaiáše 50,5–6, kde je řeč o utrpení Pána Ježíše ze strany lidí. Pán opětovně mluvil se svými učedníky o tomto utrpení, jakož i o své smrti a o svém vzkříšení.
Pán Ježíš uskutečnil plně a cele Josefovo slovo: „Hledám své bratří.“ Hledal ztracené ovce z izraelského domu. Pro Něho nebyla cesta zpět, neboť jen tak mohla být naplněna Písma a mohl se uskutečnit Josefův obraz. Ve večeřadle řekl Pán Jidášovi, když tento vzal z Jeho ruky sousto skývy chleba: „Co činíš, čiň spěšně“ (Jan 13,26–30). „Což nemám píti kalicha, který mi dal Otec?“ (Jan 18,11) „Kterakž by se pak naplnila Písma, svědčící, že tak musí býti?“ (Mat. 26,54).
Když Josefovi bratři viděli nepohodlného a nenáviděného bratra, řekli si: „Ej, mistr snů teď jde! Nyní tedy pojďte a zabijme jej a uvržme do některé cisterny a díme: Zvěř lítá sežrala jej, i uzříme, nač jemu vyjdou snové jeho.“ Tak i v Jeruzalémě, na dvoře nejvyššího kněze Kaifáše, uvažovali spolu vůdcové lidu a radili se, jak by Pána Ježíše lstivě jali a zabili (Mat. 26,3–4). V podivuhodném podobenství o hospodáři, který měl „ještě jediného syna milého“, který byl od jeho služebníků zabit, svědčí Pán předem o své cestě utrpení a smrti (Mat. 21,33–41). „Pojďte, zabijme Jej!“ – to byla odpověď člověka na poslání „milého Syna“.
Tak, jako v Dotain byla jáma, do které chtěli uvrhnout Josefa, byl i na Golgotě připraven hrob – skalní rozsedlina nebo jáma, jak čteme u Izajáše 53,9: „A určili Mu hrob u bezbožných, avšak u bohatého byl ve své smrti“ (dle pův.).
Tu se však pohnulo Rubenovo svědomí a chtěl zachránit Josefa. Tak i při smrti Pána Ježíše se mnozí bili v prsa, ač před tím volali „ukřižuj!“
Ruben jako prvorozený měl větší odpovědnost, neměl také dávat radu, jako byla tato: „Vrzte jej do této cisterny, která jest na poušti.“ Ovšem, on ho chtěl z jejich ruky vysvobodit, aby jej mohl opět přivést k otci, avšak již se dal příliš daleko zavést do zla, a nyní mu chyběla síla k rozhodnutí. Byla to špatná a zlá rada, vrhnout Josefa do cisterny, a Ruben měl na ní účast. Svlékli Josefovi jeho sukni proměnných barev. Dvakrát se jmenuje tato sukně (v. 23). Tak i u Jana 19,23 pod křížem se dvakrát jmenuje sukně Pána Ježíše. Celkem v kapitole 37. je sedmkrát zmínka o „sukni“, což jistě není náhodou. K tomu se ještě vrátíme.
Josef ještě neměl umřít. Svlečení sukně a uvržení Josefa do cisterny nám však v předobraze představuje smrt a hrob Pána Ježíše. Jak asi Josef ve strachu své duše volal, jak čteme v Žalmu 40,1–2 prorocky o Kristu, kde se také mluví o „cisterně zkázy, blátě bahnivém“ (dle pův.), odkud Ho Bůh zachránil a vyvedl.
Právě tak čteme v žalmu 22 o psech, kteří Pána Ježíše obskočili, o rotě zlostníků, která Ho oblehla. A v Žalmu 69,21: „Očekával jsem, by kdo politoval, ale žádného nebylo, by kdo potěšiti chtěli, ale nedočkal jsem.“ – A opět: „Pohřížen jsem v hlubokém bahně, v němž dna není… Ustal jsem, volaje.“
Jak asi Josefovi bylo, když se naň jeho bratři vrhli jako divá zvěř! Úpěnlivě je prosil o smilování, jak je řečeno i v 1. M. 42,21, a jako věřící muž nepochybně volal i k Bohu.
Hřích, kterého se Josefovi bratři dopustili, byl nesmazatelně vryt do jejich svědomí, jak později uvidíme. Tak i věřící izraelský ostatek hluboce pocítí, že je vinen zavržením svého Mesiáše.
Josef neměl moci, aby se zachránil. Pán Ježíš by však mohl prosit o víc než dvanáct houfů andělů. Neučinil to však, neboť pouhé Jeho slovo „Já jsem“ srazilo Jeho protivníky k zemi (Jan 18,6). Jaká tajemství! On, čistý, svatý, nevinný, který měl všelikou moc na nebi i na zemi, byl vydán v ruce nečistých, hříšných lidí, kteří s Ním učinili, co chtěli. Tak hluboce se ponížil Stvořitel před svým stvořením. Jak je to vše nepochopitelné! Nezbývá nám, než se s velebením vrhnout k Jeho nohám, k nohám Toho, který nás takto miloval. „Kterýž zamiloval nás, a umyl nás od hříchu našich krví svou, a učinil nás krále a kněží Bohu a Otci svému, Jemu buď sláva a moc na věky věků! Amen!“ (Zj. 1,5.6)