1. M. 37,5–11
Veršem 5. začíná nový oddíl Josefova života, totiž zvláštní Josefův vztah k jeho Bohu. Hospodin se zjevuje Josefovi skrze sny a tak mu zjevuje své myšlenky a úradky. Jsou to dva sny a zjevují Josefův příběh a v předobraze příběh Pána Ježíše.
Ačkoli Josef znal stav srdce svých bratrů, neváhal sdělit jim zjevení, která obdržel. Tak i Pán Ježíš na své pouti tímto světem neváhal oznámit svým učedníkům a lidu Boží myšlenky a sdělit jim slova, která slyšel od Otce. Měl pro všecky poselství spásy a pokoje, ale i varování. Byl a je Svědek věrný a pravý.
V prvním snu jde o zemi. Na poli se požaté obilí váže do snopů. Josefův snop se vztyčil a zůstal stát. Snopy jeho bratrů přišly a klaněly se před Josefovým snopem. Čtyřikrát je zmínka o snopu. Tu mu jeho bratři řekli: „Zdaliž kralovati budeš nad námi, aneb pánem naším budeš?“
I zde máme v Josefově snopu obraz Syna člověka, Pána Ježíše, neboť i Izrael zavrhl svého Mesiáše a Krále a řekl: „Nechceme, aby tento kraloval nad námi.“ „Vyťat jest ze země živých“ (Iz. 53,8). Strpěl smrt, avšak třetího dne vstal z mrtvých. Jako veliký Vítěz opustil hrob, který římští žoldnéři marně střežili; nebylo ani možné, aby byl držen smrtí (Sk. 2,24). Víme, že Kristus vstav z mrtvých, více neumírá, smrt nad ním více nepanuje (Řím. 6,9).
Snopek prvotin, kterým byl, obětován první den po sobotě, představuje nám obrazně Pána Ježíše v Jeho vzkříšení (3. M. 23,9–14). On je „prvotinami zesnulých“, prvotinami nové žně, kníže králů země (Zj. 1,5). Ano, On je Beránek, který stojí a stát bude na věky (Zj. 5,6). Lev z Judy zvítězil na Golgotě. Proto mu dal Bůh všelikou moc na nebi i na zemi a každé koleno bude před Ním klekat a každý jazyk bude vyznávat, že On je Pánem (Filip. 2,9–16). Přijde čas, kdy On bude kralovat jako Pán a Král a na celé zemi bude uznán (Iz. 32,1; 11,10–16). I pro Jeho pozemský lid smlouvy se potom naplní, co je psáno v Žalmu 45,2, 110,3, Pís. 6,12 a na jiných místech. Vírou vidíme a užíváme již dnes těchto předivných věcí (Žid. 2,9).
Ve druhém snu jde o nebe. Na zemi zavržený Mesiáš a Král židovský – Syn Boží – zaujme podle Žalmu 110 své místo na pravici Boží v nebesích, ano je nade všechna nebesa vyvýšen a slávou a ctí korunován.
Slunce, měsíc a hvězdy se sklánějí před Josefem. Jsou obrazem nebeských vykoupených, kteří spolu se zástupy andělů se všechny klaní oslavenému Pánu. Později na zemi zřízené království, o kterém je řeč v prvním snu, je v nejužším spojení s nebem. Mesiánské království, které krátce nazýváme tisíciletým, bude řízeno shora, shora spravováno a žehnáno. V tomto království je zemská a pozemská sláva, ale vše bude v líbezné, předivné a dokonalé harmonii. Tak bude i v novém nebi a nové zemi podle Zj. 21,1–8 různá sláva. „A jsou těla nebeská a jsou těla zemská, ale jiná jest sláva nebeských a jiná zemských“ (1. Kor. 15,40). Vše však bude ctít Syna (Jan 5,23). To je hlavní myšlenka obou snů.
Toto předivné místo se vší slávou si Pán Ježíš získal. Všechna pozemská i nebeská sláva bude náležet Jemu, neboť On si ji získal na cestě nejhlubšího utrpení, nejpokornějšího ponížení a poslušností až do smrti, a to smrti kříže. „Z práce duše své uzří užitek, jímž nasycen bude“ (Iz. 53,11). „Přijda s plésáním, snášeti bude snopy své“ (Žalm 126,6).
V prvním snu snad spíš vidíme Kristovo zavržení jako Mesiáše a Krále, v druhém se nám představuje spíše Jeho zavržení jako Božího Syna, čehož se účastní národy. Podle toho má také Pán Ježíš nyní své nebeské místo, ale také moc nad všelikým tělem. Je v nebi oslaven (viz Jan 17,1–5).
Obojí je v úzkém vzájemném spojení, a nedá se od sebe oddělit. Vzpomeňme si na proměnění Páně na hoře (Mat. 17,1–8).
Na konci své pozemské dráhy, když nadarmo kázal, pracoval a marně svou sílu strávil (Iz. 49,4–6) a kříž již vrhal své stíny na Jeho cestu, mluví o své smrti a o svém vzkříšení i o svém posazení na pravici moci Boží, zároveň také o svém příchodu s nebeskými oblaky (Marek 14,62, Luk. 22,69). Tak i slova, která Pán vyslovil v posledních dnech a hodinách svého pobytu na této zemi, zdůrazňují spíše Jeho nebeské vztahy k Otci, jak to nacházíme zvláště v Janově Evangeliu (Jan 13). V kap. 17 Pán zároveň opouští zem a zaujímá své místo v nebi. To vše vidíme předobrazeno v Josefových snech.
Odpověď Josefových bratrů, jakož i jejich nepřátelské smýšlení jsou v obou snech tytéž a ukazují nám obraz přirozeného, neznovuzrozeného člověka, v nevěře a nepřátelství vůči Kristu a to jak se strany Židů, tak i národů (pohanů).
Ani Jákob, Josefův otec, nedokázal se v oné hodině povznést na výši Božích myšlenek, které Josef sděluje v druhém snu. S výčitkou mu dává nelibou odpověď: „Jakýž je to sen, kterýž jsi měl? Zdaliž přijdeme, já a matka tvá i bratří tvoji, abychom se klaněli před tebou až k zemi?“ (1. M. 37,10). Ano, Jákob se ukázal neschopným pochopit Boží myšlenky o Josefovi. Totéž vidíme u rodičů Pána Ježíše, kteří vyjádřili svou nelibost: „Synu, co jsi nám to učinil?“ (Luk. 2,48–50).
Josef svému otci neodporoval a to bylo u něho zcela na místě. Ale Pán Ježíš upozornil rodiče na to, že pro Něho je ještě vyšší, a to nebeské spojení s Jeho Otcem. Dále však stojí: „I šel s nimi a přišel do Nazareta a byl poddán jim.“
Přece však cítí Jákob v tomto okamžiku jinak než jeho nevěřící synové, Josefovi bratři, neboť o nich čteme: „Záviděli mu bratří jeho“, o Jákobovi však: „Otec jeho ostříhal slovo“ (dle pův. 1. M. 37,11). Stejně čteme o matce Pána Ježíse: „Zachovávala všecka slova ta v srdci svém“ (Luk 2,51).
Tak i učedníci nemohli se pozvednout k myšlenkám Páně, mysleli a čekali jen na pozemské rozvinutí moci Páně. Stejně tomu bylo i u Jákoba. Všechna jejich jména však byla zapsána v nebesích a i když vše neslo pečeť slabosti, přece milovali Pána, následovali Ho, sloužili Mu a osvědčovali, že On je Syn Boží, Král izraelský. Nacházíme tedy v 1. M. 37,1–11 v předobraze čtveru Kristovou slávu: