1. M. 37,1–5
„Jákob pak bydlil v zemi putování otce svého, v zemi Kananejské.“ Těmito nemnohými, avšak významnými slovy je uveden poslední, tak poučný oddíl nanejvýš důležité První knihy Mojžíšovy. Je tu nápadný protiklad ke kapitole 36., která ukazuje významný Ezauův rod s jeho mocnými knížaty. Ti jsou obrazem těch, „kteří jsou v těle a Bohu se líbiti nemohou“ (Řím. 8,8). Ezauovi synové znají jen jednu snahu: zařídit se v tomto světě tak, aby jim bylo dobře. Jejich praotec Ezau řekl: „Aj, ke smrti se blížím, k čemuž mi tedy prvorozenství?“ (1. M. 25,32). Tuto zhoubnou zásadu nacházíme i u Ezauových potomků. O nich asi tehdejší svět mnoho mluvil. To byla knížata a po nich se nazývala města a vsi (1. M. 36,31–43). Dopřáli si dost rozptýlení, zábavy, slavností a hostin; i loutna a píšťala byly již vynalezeny (1. M. 4,21). Už nejstarší kniha Písma Svatého, kniha Jobova, nám praví, že toto vše se již stalo zvykem a mravem (Job 1,4.13). Dvakrát dal Bůh Jákobovi vidět andělské zástupy (1. M. 28,12; 32,1.2). Jednou dokonce Jákob s andělem zápasil a zvítězil a bylo mu od něho požehnáno (1. M. 32,24–32). Nyní po mnohých a různých zkouškách došel klidu a poprvé se o něm mluví jako o cizinci (poutníku): „Bydlil v zemi… v zemi Kananejské.“ Dvakrát uvádí Duch Svatý slovo „země“. Jákobova víra byla v činnosti; zaslíbení učiněná jemu a jeho otcům plnila jeho srdce, jak je nám sděleno v Žid. 11,9. Boží milost nebyla u něho nadarmo. Na cestě vážných kárání a pokořování zakusil a naučil se, že „kdo rozsívá tělu svému, z těla žíti bude porušení“ (Gal. 6,8). Ale Jákob se v Boží škole učil a stal se vítězem (Řím. 8,37). Vedlo se mu, jek řekl Elihu Jobovi: „Uposlechnou-li a budou-li sloužiti (nebo: podrobí-li se), stráví dny své v dobrém a léta svá v potěšení“ (Job 36,11).
V každém případě v oné noci Jákob poznal pravý význam svého nového jména Izrael – bojovník Boží, neboť toto jméno v sobě obsahovalo zaslíbení (1. M. 32,22–28; 35,10–15).
Slovo „putování“ nás poučuje o tom, že Jákob neměl žádné spojení ani obecenství se svými příbuznými podle těla, s mocným Ezauovým rodem. Měl však pravé obecenství s Bohem, ke kterému se oné významné noci takto modlil: „Nepustím tě, leč mi požehnáš“ (1. M. 32,26). Jákobovo světlo nestálo ani pod postelí, ani pod kbelcem, nýbrž svítilo všem, kteří s ním přišli do styku. Žil, pokud na něm bylo, se všemi lidmi v pokoji.
Slovo „Kanaán“, země, kde Jákob bydlil, nás uvádí na půdu Božích zaslíbení, která byla dána Abrahamovi, Izákovi a jemu, Jákobovi. Třebaže Jákob bydlil ještě ve stanu, jako cizinec v zemi, bylo přece jeho srdce zaměstnáno tím, co Bůh zaslíbil: „Národ, nýbrž množství národů bude z tebe, i králové z beder tvých vyjdou“ (1. M. 35,11). Jak ale a jakým způsobem Bůh tato zaslíbení uskuteční, to Jákob nevěděl. Přece však věřil Slovu, ačkoliv, po lidsku řečeno, kolem něho vypadalo vše dost chmurně, zvláště když pomyslil na své syny, z nichž ovšem oba nejmladší, synové Ráchel, Josef a Benjamin, byli výjimkou. Jen tito jsou označeni jako ti, které Jákob miloval. Stav srdce ostatních deseti a jejich hrubé hříchy způsobily, že Jákob od nich odvracel svůj zrak. Nedalo se zde nic očekávat a také nebylo žádné duchovní obecenství s nimi, neboť „jaký je spolek spravedlnosti s nepravostí? A jaké obcování světla s temnostmi? A jaké srovnaní Krista s Beliálem? Aneb jaký díl věřícímu s nevěřícím?“ (2. Kor. 6,14–15).
Stav Josefova srdce byl dobrý a Jákob se s ním cítil spojen. Bylo mezi nimi úzké vnitřní spojení a duchovní obecenství, neboť i Josef neměl ani podíl ani obecenství na zlém praktickém životě svých bratrů.
Oko Jákoba bylo obráceno na Josefa, syna jeho stáří. On byl středem jeho myšlenek, tajemstvím jeho duše pokud se týkalo zaslíbení, na jejichž naplnění čekal. Měl také zakusit, že Bůh odměňuje víru. (Žid. 11,6)
37. kapitolou 1. Mojž. jakoby v životě Jákoba začínal nový úsek a do popředí vystupuje nový hlavní předmět. Proto čteme: „Tito jsou příběhové Jákobovi: Josef, když byl v sedmnácti letech, pásl s bratřími svými dobytek.“ Historie národa o dvanácti pokoleních spolu se zaslíbeními danými Abrahamovi, Izákovi a jemu, Jákobovi, měla však skrze Jednoho, většího než byl Josef, skrze Ježíše Krista dojít předivného naplnění.
Je naší velikou výsadou, že smíme v historii Josefa sledovat předobraz našeho Pána i ve všech podrobnostech, které před nás Duch Boží staví. V Něm se sbíhají všechny nitě zaslíbení. ON je nám v Božím Slově představen jako Ten, jenž byl v lůně Otce, což lze také přeložit jako „Mistr“, jako Ten, který naplní všechnu Jeho vůli. (Přísl. 8,22–31; Skut. 13,22) Bůh všechno předem zvážil a propočítal, jakkoli zmatený vypadá zatím obraz, pohlédneme-li na Izrael nebo na Církev.
Je udivující, jak Duch Svatý ve dvou krátkých verších popisuje Jákoba a jeho syny a podává nám zprávu o cizinci v zemi zaslíbení, jakož i o jeho víře. Také dále nenalézáme nic, co by Bůh musel kárat; vše je krásné a milé, byť tu i byly ještě různé zkoušky víry. Do popředí vystupuje Josef; na něj zaměřuje Duch Svatý náš zrak.
Nejprve ho vidíme ve věku pouhých 17 let, v obrazu mladistvé svěžesti. Je velice významné, že jeho první činnost je nám ukázána jako pastýřská služba. Z pověření otce pásl jako pastýř se svými bratry stádo svého otce. Byl jakoby sluha „se syny Bály a Zelfy, žen otce svého“ (1. M. 37,2).
Tak vidíme také Pána Ježíše na počátku Jeho veřejné dráhy mezi Jeho bratry podle těla. V Mat. 3,13–17 slyšíme, jak je vyjádřeno zalíbení Otce nad Jeho milovaným Synem. ON, ten jediný spravedlivý a oddělený, neměl při křtu v Jordánu žádné hříchy k vyznávání. Pohnutkou k tomu, že se dal od Jana pokřtít, Mu byla jenom milost a láska k hříšníkovi: „abychom plnili všelikou spravedlnost“. Proto se nad Ním otevřelo nebe. Tak nám je také Josef již v mládí ukázán jako stojící na Boží straně.
Ano, Kristus nenáviděl zlo a skutky temnosti, proto řekl Svému Otci, že miluje spravedlnost a pravdu. To se pak nestalo v nějakém povyšování se (tělesném) nebo z nějakého zlého žalobnictví. Na Josefa se musíme stále dívat jako na předobraz Krista, pak se nám vše ukáže jednoduché, úchvatné a krásné. Ovoce nového života bylo za staré smlouvy totéž, jako je nalézáme v Novém Zákoně. „Moudrost, kteráž jest shůry, nejprve zajisté jest čistotná, potom pokojná, mírná, povolná…“ (Jak. 3,17; srov. též Žalm 1,1; 119,9; Přísl. 3,17)
Jako Josef podal zprávu otci o zlém životě svých bratrů, tak také asi Pán Ježíš na této zemi často a mnoho hovořil se Svým Bohem a Otcem o hluboce zarmucujícím stavu Izraelského lidu a v přímluvných prosbách za ně prosil; ano, plakal nad zatvrzelostí Jeruzaléma. Když už Mojžíš, Jeremiáš, Daniel a Ezdráš tesklili a naříkali a vzhledem k provinilosti a hříchu národa se kořili před Bohem v hluboké lítosti a v pokoření, čím více tomu pak ovšem zajisté bylo u Pána Ježíše – ovšem s tou výjimkou, že u Něho nebyla žádná osobní vina.
Josefa hluboce rmoutilo, že zlým obcováním jeho bratrů padá veliká potupa na dům jeho otce a jeho pověst. „Řekl pak Jákob Simeonovi a Leví: ‚Zkormoutili jste mne a zošklivili jste mne u obyvatelů krajiny této, u Kananejských a Ferezejských‘“ (1. M. 34,30). Vidíme tedy Josefa jako „odděleného“ mezi bratry. Tak ho označuje Jákob (1. M. 49,26).
Josef dostává od otce zjevné znamení jeho náklonnosti a lásky k němu: otec mu udělal sukni proměnných barev, jak ji tehdy nosily jen vznešené a královské děti. Krása jeho charakteru a jeho zbožná smýšlení potěšily srdce jeho otce Jákoba. Tak se jeho duše spojila s Josefem, synem jeho stáří. Lpěl na Božích zaslíbeních, že z něho vzejdou králové a především ono „símě“ – zaslíbený Kristus.
Právě tak jako Josef od svého otce, byl i onen pravý Oddělený mezi bratry, Pán Ježíš, u Jordánu veřejně vyznamenán. Od této chvíle vidíme Pána Ježíše, pomazaného Duchem svatým a mocí, jak počíná svou veřejnou činnost. Měl zázračné dary uzdravování, činění divů, mohl křísit mrtvé, vyhánět ďábly atd. Bylo to veřejně patrno a On osvědčoval svými skutky a svými slovy, že je oním Synem Božím, Pomazaným (Iz. 42,1, 61,1–3, Jan 5,36, 10,25).
Josef si u svého otce získal zaslíbení, které mu bylo od něho přiznáno. Právě tak tomu bylo u Pána Ježíše. Počal v okamžiku, když vstoupil mezi ty, kteří při Janově křtu v Jordánu vyznávali své hříchy „Svatým, kteříž jsou na zemi a znamenitým: V nich všecka libost má.“ (Žalm 16,3 dle pův.), toto slovo se tehdy naplnilo.
Kdyby to nebylo získané zaslíbení, slyšeli bychom toto slovo již při narození Páně, neboť On byl již tehdy tentýž milovaný Otcův Syn jako u Jordánu a na hoře proměnění. I jako dítě byl Pán Ježíš Synem, který byl a je v lůnu Otcově, stálým předmětem Jeho zalíbení (Žalm 22,10–11, Luk. 2,49). Ale to jsou všechno tajemství, která svým přirozeným rozumem nemůžeme ani pochopit, ani vysvětlit (Mat. 11,27).
Vyznamenáním Josefa, když mu otec udělal sukni proměnných barev, je nám předivným způsobem obrazně zjeveno, co u Pána Ježíše na počátku Jeho veřejné činnosti bylo dokonale vyjádřeno: Otec Ho zpečetil/potvrdil (Jan 6,27), a Duch Svatý na Něho sestoupil v podobě holubice. V prvních verších naší kapitoly vidíme tedy předobrazně, ač jen ve slabých obrysech, Trojici Boží: Jákoba jako Otce, Josefa jako Syna a ovoce nového života, svědectví Ducha Svatého (1. M. 37,1–3).
U Jordánu vidíme taktéž veřejné svědectví Trojjedinosti: Boha Otce, Boha Syna a Boha Ducha Svatého. Křesťanský křest rovněž vyjadřuje tuto pravdu (Mat. 28,19).
Bůh Otec, Jehož hlas zazněl s nebe, Bůh Syn, v Jordánu pokřtěný a všelikou spravedlnost naplňující, Bůh Duch Svatý v podobě holubice – obrazu čistoty a svatosti – sestupující na Pána Ježíše, který přišel, aby naplnil Boží vůli jako milovaný Syn, poslaný od Otce – Bůh zjevený v těle – jak předivné! Krok do Jordánu končil na kříži, neboť jen tak mohly být naše hříchy zahlazeny a vyrovnány, podle Boží svatosti a spravedlnosti. Jan také řekl u Jordánu, aby lidé věřili v Toho, který přijde po něm, totiž v Pána Ježíše (Sk. 19,4). A hledě na Pána Ježíše, který se tam procházel, pravil: „Aj, Beránek Boží!“ (Jan 1,36).
To, že otec Josefa vyznamenal, vzbudilo nenávist jeho bratrů, takže ani na něho nemohli pokojně promluvit. Tak čteme i o Pánu Ježíši, že Ho nenáviděli bez příčiny (Jan 15,25). Tato nenávist Josefových bratrů posléze vyvrcholila: stali se vrahy (1. M. 37,20). Totéž učinili Židé, stavše se vrahy Pána Ježíše. Ve Skut. 7,9.52 se uvádí závist Josefových bratrů jako příčina toho, že ho prodali do Egypta. Jak vážné jsou vždy následky závisti a nenávisti mezi lidmi, jak v rodinném styku, tak i ve vztazích, mezi Božími dítkami. Jak mnohý dříve tak milý a krásný vztah byl zkalen nebo i zcela zničen závistí. Bylo k tomu potřeba dlouhá doba, aby byla škoda napravena, avšak počátek všeho byla závist.
Chodit ve spravedlnosti a milovat bratry, to jsou známky života Božích dítek. Láska je z Boha, přikrývá množství hříchů a zdržuje je. U Kol. 3,14 se nazývá láska „svazkem dokonalosti“. Ó, stůjme o lásku! (1. Kor. 14,1)
U Josefa vidíme obojí: chodil ve spravedlnosti i v lásce. I u Pána Ježíše vidíme obojí a to v naprosto dokonalém způsobu. Ó, jak daleko zůstáváme za Ním!
Jak smutné, že mohli nenávidět člověka, který jim činil jen dobré a projevoval jim lásku a milost a slitování, jejich chudé sytil chlebem a všecky své síly stravoval jen ve službě jiným. Všichni se dali pobouřit tak, že volali: Vezmi, vezmi, ukřižuj Jej (Jan 19,15). V Žalmu 109,3–5 vidíme Pána Ježíše krátce před ukřižováním v rukou bezbožných. Tu se plně zjevil smutný a Bohu nepřátelský stav člověka. Jen Bůh sám zjevuje a prohlédá hlubiny zkaženého, strašlivě zlého srdce člověka (Jer. 17,9). Dokonce i Pilát, pohan, věděl, že přední kněží a starší mu vydali Pána Ježíše jen ze závisti a z nenávisti. (Mat. 27,18).
Josefovi bratři milovali tmu více než světlo, protože jejich skutky byly zlé, skutky jejich bratra však spravedlivé. Totéž čteme o Kainovi (1. Jan. 3,12).
Jaká milost, smíme-li mít zájem o vše, co je ve spojení s Bohem, jakož i o vzácnou osobu Pána Ježíše! „Vám tedy věřícím jest poctivost“ píše apoštol Petr (1. Petr. 2,7).
V těch dnech, kdy Pán Ježíš byl zde na zemi, nazýval jen zcela malý hlouček svým vlastním. Málo bylo těch, kteří v Něj věřili, Jeho milovali a Jemu sloužili (Luk. 8,1–3). Tito nemnozí měli otevřené oči a uši, viděli Jeho slávu, slávu jako Jednorozeného od Otce, plného milosti a pravdy (Jan 1,14). Slyšeli od Něho slova věčného života (Jan 6,68.69). Ano, kam by měli jít? I když se mnozí odvrátili – oni byli poutáni k Němu. To platí i o nás, Božích dítkách. Vidíme a užíváme všeho skrze víru v moci Ducha Svatého, Ducha, který z Jeho bere a nám dává. Ten Duch nás uvádí ve všelikou pravdu a zvěstuje nám i budoucí věci (Jan 16,13–15).
Přirozený člověk nechápe těch věcí, které jsou Ducha Božího, jsou jemu bláznovstvím (1. Kor. 2,14). Když se však hříšník obrací k Bohu, před Ním se koří a žádá být od Něho poučen, potěšuje to Boží srdce a On se k Němu přibližuje a zjevuje se mu jako Bůh – Spasitel (Jak. 4,7–8). Ovšem vše je milost. Pro pýchu člověka není místo, neboť kdo se chlubí, nechť se chlubí v Pánu (Řím. 3,27.28; 1. Kor. 1,31).
Jak zarmucující a bolestivé je to, když praví věřící, dítky Boží, mají málo anebo žádnou potřebu zabývat se předivnými věčnými věcmi a zvláště převzácnou osobou Pána Ježíše! Potom srdce časem zcela vychladne, čtení Božího Slova a modlitba ustane a nakonec se srdce ztratí ve věcech tohoto světa. Ach, jak ubohý, prázdný a bezútěšný je takový život! Hubenost je podílem takové duše (Žalm 106,15).