Kapitolu 7 můžeme rozdělit následovně:
V 6. kapitole jsme viděli, že jsme byli osvobozeni od hříchu. Zde se nyní učíme, jak jsme osvobozeni také od zákona. Každý může dobře rozumět, že jsme museli být osvobozeni od moci hříchu, neboť hřích přišel skrze člověka a byl jen zlý. Ale zákon přišel od Boha a byl dobrý. Je mnohem těžší rozumět tomu, že člověk musí být osvobozen od něčeho dobrého než od něčeho zlého. Zákon byl dobrý a Bůh ho dal, aby zjevil Své požadavky a Svoji svatost. Ale my nemáme sílu, abychom ho dodržovali. Zákon nám také nedává sílu, abychom ho dodržovali; zákon nás bez slitování trestá, když ho přestoupíme. Nepřináší nám život a činí nás jen nešťastnými. Proto musíme být od této moci zákona osvobozeni. A to se děje stejně jako od moci hříchu: skrze smrt.
Bůh dal Svému lidu na jedné straně ceremoniální zákony s jejich mnoha předpisy: o oblečení kněží, o obětní službě, o zvířatech, která smějí nebo nesmějí být jedena, atd. Ale zákon dával také mravní příkazy, což je vyjádřeno zvláště v deseti přikázáních. Tyto mravní zákony jsou platné bez časového omezení. Platí stále ještě i dnes (srv. s 1. Tim. 1,8-10). A přece jsme se v kapitole 6,14 naučili, že už nestojíme pod zákonem. To vedlo zvláště na počátku křesťanství k otázkám. Když pohané uvěřili, nastala velká diskuse (srv. se Sk. 15): Mají být postaveni pod zákon, nebo ne? Odpověď apoštolů a starších byla jednomyslná: Pohané neměli být stavěni pod zákon. Jen se měli zdržovat od udáveného, od krve, od smilstva a od obětovaného modlám, ale nebyli postaveni pod zákon. To bylo všem jasné. Ale jak tomu bylo s Židem, který uvěřil? To jim nebylo tak jasné, neboť ve Skutcích 21 říká Jakub Pavlovi, který právě přišel do Jeruzaléma: „Vidíš, bratře, kterak jest mnoho tisíců Židů věřících, a ti všichni jsou horliví milovníci zákona.“ (Sk. 21,20) Pozorujeme tedy, že tu ještě byla potřeba objasnit tento bod. Protože se i ve shromáždění v Římě nalézali věřící z pohanů a ze Židů, byl tu akutní důvod tuto otázku projednat. Pavel jasně ukazuje, že žádný křesťan, ať Žid nebo pohan, nestojí pod zákonem (Řím. 6,14).
Přesto je možné se v praxi „pod zákon“ stavět. Jsou tu tři možnosti:
Nuže, je naprosto jedno, v jaké formě na sebe uplatním nebo přenesu jednu z těchto možností, v žádném případě nemám sílu zákony dodržovat. Stávám se nešťastným, protože zákon není pravidlem křesťanského života. Neboť zákon vyžaduje od člověka sílu, kterou on nemá. My křesťané máme za své pravidlo života Krista. V Něm nejen vidíme, jak máme žít – skrze Něho to můžeme také uskutečnit.
„Nebo nevíte, bratři, (neboť mluvím k těm, kteří znají zákon), že zákon panuje nad člověkem, dokud žije?“ (verš 1)
Apoštol se v 1. verši obrací na takové, „kteří znají zákon“. Přitom nejde o zákon ze Sinaje, nýbrž jedná se o všeobecnou známost toho, jak zákony účinkují a jaký je jejich okruh použití. Každému je jasné, že zákon platí jen pro žijící lidi. Když nějaký vrah dnes zabije člověka a zítra sám zemře, pak už nemůže být zákonem stíhán. Nad mrtvým člověkem už zákon nepanuje. A to je nyní vysvětleno pomocí manželského zákona.
„Neboť provdaná20 žena je zákonem přivázána k muži, dokud žije; jestliže ale muž zemřel, je zproštěná od zákona muže.“ (verš 2) „Tak tedy je, když muž žije, nazvaná cizoložnicí, když bude nějakého jiného muže; jestliže ale muž zemře, je svobodná od zákona, takže není cizoložnicí, když bude nějakého jiného muže.“ (verš 3)
To bylo ostatně už ve Starém zákoně dobře známé: Když si David chtěl vzít za ženu Abigail, vyčkal, až Nábal zemřel. Teprve potom si ji vzal za ženu. To platí ještě stále, a to oboustranně: Také muž je připoután k ženě, dokud ona žije. Písmo nezná nic jiného, zásadně odsuzuje rozvod. To je důležité také pro naše dny.
Ten první manžel, o kterém se zde mluví, je obraz zákona ze Sinaje – a my jsme s ním, se zákonem, v manželství21. My tedy představujeme tu ženu. Dokud oba žijí, neexistuje žádné rozdělení. V tom příkladu nyní umírá muž, takže žena už není vázána: „Jestliže… muž zemřel, je zproštěná od zákona muže.“ (v. 2) Ve skutečnosti ale umíráme my, ta „žena“, a nikoli ten „muž“, zákon. To je důležité. Výsledek je sice stejný, neboť vztah je smrtí rozvázán, ale zákon nezemřel, nýbrž „žije“. „Žije“ dokonce ještě v tisíciletém království (srv. s Ez. 44-46; Žid. 8). Ale my jsme zemřeli. Když jsme byli v manželství s prvním manželem, zákonem, byli jsme v bídném, nešťastném a ubohém stavu. Ale poté, co jsme zemřeli, patříme jinému muži, totiž Kristu. V tomto vztahu jsme bohatí a šťastní, už tu není žádné odsouzení a žádné rozdělení (Řím. 8,1.35).
„Tak také vy, moji bratři, jste byli zákonu umrtveni skrze tělo Kristovo, abyste byli jiného, toho z mrtvých vzkříšeného, abychom přinesli Bohu ovoce.“ (verš 4)
Avšak co činí ten muž, který je popsán později v kapitole 7? Staví se dobrovolně pod prvního manžela, protože se na sebe nedívá jako na zemřelého. Ale my jsme zemřeli: „Tak také vy, moji bratři, jste byli zákonu umrtveni skrze tělo Kristovo.“ (v. 4) V 6. Kapitole bylo ukázáno, že jsme my zemřeli hříchu, a zde, v 7. kapitole, že jsme my umrtveni zákonu. Ale muž, popsaný v kapitole 7, to nepoznal.
Bohu buď dík, zde není napsáno, že jsme byli umrtveni „skrze zákon“. Neboť kdyby nás zákon bezprostředním způsobem zabil, byli bychom věčně ztraceni. Ale nyní jeho rozsudek zasáhl Pána Ježíše, a tak jsme my v Něm byli zákonu umrtveni. To potvrzuje také Dopis Galatským: „Neboť jsem skrze zákon zákonu zemřel, abych žil Bohu, … Jsem s Kristem ukřižován, a už nežiji já, nýbrž Kristus žije ve mně.“ (Gal. 2,19.20) My jsme zemřeli s Kristem, který za nás nesl následky hříchu, a žijeme nyní s tím „z mrtvých vzkříšeným“ (v. 4). Máme zde opět dokonalé zajedno učinění s Kristem, a to tvoří naše celé štěstí. Následující myšlenka nám může být velkou pomocí: Kristus nyní sedí po Boží pravici, a tam samozřejmě není pod zákonem. Tedy ani já nejsem pod zákonem, neboť jsem jedno s Ním, jsem jakoby s Ním zákonu odumřelý a postavený mimo působnost zákona. „Manželský“ svazek se zákonem je nyní roztržen a my jsme uzavřeli nový. Obdrželi jsme jiného manžela: Krista.
To se stalo „skrze tělo Kristovo“. To neznamená nic jiného, než skrze Jeho smrt. To ukazuje také Koloským 1,22: Jsme „smířeni v těle jeho těla /masa/ skrze smrt“. Trest zákona nás už nemůže postihnout, protože On dovolil, aby postihl Jeho. To nám dává pokoj. Když nyní zhřeším, pak smím říci: „Soud za to postihl mého Spasitele. Protože já jsem zemřel s Ním, ztratil na mě zákon svůj účinek, ačkoli mě jakoby v Kristu zabil. Více nemohl zákon učinit, více také nechtěl učinit, než mě zabít. Ale tato smrt mě zasáhla ve smrti Krista.“
„Neboť když jsme byli v těle, působily v našich údech vášně hříchů, které jsou skrze zákon, aby přinesly ovoce smrti.“ (verš 5)
Nyní žijeme s tím Vzkříšeným a stali jsme se někoho jiného, jsme v okruhu pravého života, a v tomto novém životě přinášíme Bohu ovoce. Pod zákonem nebylo možné, abychom Bohu přinášeli ovoce. Ale nyní – osvobozeni od těchto vazeb – smíme novým způsobem činit více, než co zákon kdy vyžadoval. To říká také kapitola 8,4: „…aby právní požadavek zákona byl naplněn v nás, kteří nechodíme podle těla, nýbrž podle Ducha.“
To je nyní potvrzeno ve verších 5 a 6. Nejprve je popsána minulost: Byli jsme v těle. Být v těle znamená být „v manželském svazku“ se zákonem a stát před Bohem jako hříšníci. Tu působily v našich údech vášně hříchů, které byly vyvolávány zákonem. Čtyři slova zde jsou významná: tělo, vášeň, zákon a smrt. Slovo „tělo“ (které se v tomto významu zde ostatně vyskytuje v Dopisu Římanům poprvé) má na tomto místě význam principu hříchu v nás. Tento princip hříchu v nás působil vášně a hříšné žádosti, a to právě proto, že zákon to zakazoval. Kdo je nyní vinen tím, že tělo se stalo působným? Není to zákon, nýbrž hřích v nás. Ale zákon vyhlásil příkazy a zákazy, které hřích probudily ke vzpouře proti Bohu, a to potom vedlo k přestoupení. Tedy ne zákon, nýbrž hřích je pramen toho zlého. Výsledek toho je smrt: „…, aby přinesly ovoce smrti“ (v. 5). Smrt je oddělení od Boha a nakonec věčné zatracení. To stojí v protikladu k „přinést ovoce Bohu“ (v. 4).
„Nyní ale jsme zproštěni zákona, poněvadž jsme zemřeli tomu, v čem jsme byli drženi, takže sloužíme v novotě Ducha a ne ve starobě litery.“ (verš 6)
„Nyní ale jsme zproštěni zákona.“ (v. 6) To je náš přítomný stav. V kapitole 6 jsme viděli, že „tělo hříchu bylo odstraněno“ a učiněno neúčinným; zde čteme, že jsme zproštěni zákona. To znamená, že jsme v těle Krista odumřeli zákonu, ve kterém jsme byli drženi a pod jehož rozsudkem jsme stáli. Nyní sloužíme Bohu „v novotě Ducha“, to znamená zcela novým způsobem (srv. s Řím. 6,4). Nesloužíme ve „starobě litery“, to znamená v liteře zákona, abychom (jako minimalisté a služebníci) dodržovali přikázání, a tím byli Bohu příjemní. Ne, my nyní sloužíme tak, jako slouží syn, který chce svému otci udělat radost. Přišli jsme nyní „k poslušnosti… Ježíše Krista“ (1. Petra 1,2). Tak jako byla pro Pána velká radost činit jen to, co bylo Otci příjemné, tak i my nyní sloužíme našemu Bohu a Otci. Pod zákonem to nebylo možné, a proto nás Bůh od něho osvobodil skrze smrt Svého Syna.
K dalšímu porozumění této kapitole je bezpodmínečně nutné nejprve dobře porozumět veršům 7-13. K tomu musí být nejdříve objasněno, o jakém člověku zde Pavel mluví, když ve verších 7-25 stále znovu (asi 50krát) používá slova „já“, „mne“, „můj“ a „mi“.
Nejprve je v Novém zákoně jedno základní pravidlo: Když se mluví o našem postavení, zpravidla se používá první osoba množného čísla (my, nás); když se ale jedná o osobní uskutečňování tohoto postavení, používá se většinou první osoba jednotného čísla (já, mě). Tak Pavel například říká: „…, abych snad jiným káže, sám nebyl nešlechetný /zavrženíhodný/.“ (1. Kor. 9,27) Pavel se nikdy nestal zavrženíhodným, ale na své vlastní osobě ukazuje, co podle učení chce říci. Ostatně tento způsob vyjadřování používáme i v obecné řeči. Člověk pro ozřejmění líčí nějakou situaci v první osobě jednotného čísla, ačkoli sám vůbec není ten, kdo jedná. Tento slohový prostředek Pavel používá také zde.
Nejprve bych chtěl jmenovat čtyři výklady tohoto oddílu, které občas slyšíme, které ale nejsou správné:
Jaký je tedy ten správný výklad? Pavel mluví o obrácené a znovuzrozené duši. To jednoznačně vyplývá z veršů, o kterých jsem se právě zmínil. Popisuje, co se stane, když se obrácený člověk postaví pod zákon – a je jedno v jaké formě. Tento člověk se učí, že má dvě přirozenosti, ale ještě vírou neuchopil Boží spravedlnost, zjevenou v evangeliu, a dosah Kristova díla na kříži. Proto ještě není zapečetěn Duchem Svatým. Efezským 1,13 vrhá na tuto otázku mnoho světla. Tam stojí, že jsme poté, co jsme uvěřili slovu pravdy a evangeliu svého spasení, byli zapečetěni Duchem Svatým zaslíbení. Bůh vtiskuje Svoji pečeť na toho, kdo spočívá v díle Pána Ježíše a ví, že Bůh už není proti němu, a dává mu Ducha Svatého.22
Boj v Římanům 7 nesmíme v žádném případě zaměňovat s bojem v Galatským 5,17. Tam máme také boj, ale naprosto jiný: „Choďte v Duchu a žádost těla nevykonáte. Neboť tělo žádá proti Duchu, Duch ale proti tělu; tito ale stojí navzájem proti sobě, abyste nedělali to, co chcete. Jestliže ale jste vedeni Duchem, nejste pod zákonem.“ (Gal. 5,16-18) Zde máme normální boj u věřícího, zapečetěného Duchem Svatým. Tento Duch v něm bojuje proti tělu v něm – a On, Duch Svatý, má k tomu sílu. Ale přesně tato síla Ducha Svatého zjevně chybí člověku v Římanům 7, a z toho chci soudit, že nemůže být zapečetěn Duchem Svatým. Bojuje proti tělu ještě ve vlastní síle.
Duch Svatý nezapečeťuje nějakou napůl hotovou věc. A toto je jakoby napůl hotová věc, když se někdo obrátil k Bohu, ale ještě nespočívá ve vykonaném díle vykoupení Pána Ježíše. To bych chtěl ilustrovat pomocí Lukáše 15. Ten takzvaný ztracený syn byl obrácen v té chvíli, kdy se vydal, aby se vrátil ke svému otci. Ale kdy měl „pokoj s Bohem“ (Řím. 5,1)? Kdy věděl, že už nemusí očekávat „žádné odsouzení“ (Řím. 8,1)? Když byl v otcově náruči! Předtím, když se vydal na cestu, myslel ještě na to, že se stane u svého otce nádeníkem (Luk. 15,19). Chtěl něco udělat, aby se líbil otci a aby si znovu získal jeho náklonnosti. Postavil se tím pod zákon. Ale otec polibkem tuto myšlenku odstranil a jednal s ním jako se svým synem: Oblékl mu na nohy sandály a dal prsten na jeho ruku. Totéž máme v Římanům 8: „Neboť kteříž koli jsou vedeni Duchem Božím, ti jsou synové Boží. Neboť jste nepřijali ducha otroctví opět k bázni, nýbrž obdrželi jste ducha synovství, ve kterém voláme: Abba, Otče!“ (Řím. 8,15.16) To, co syn na své cestě zpátky vnitřně prodělal, než byl v otcově náruči, je popsáno v Římanům 7. Tento příklad z Lukáše 15 také ukazuje, že Bůh přivede započaté dílo ke konci, neboť syn nezůstává stát na půli cesty. A Filipským 1,6 říká: „Jist jsa tím, že ten, který začal ve vás dílo dobré, dokoná až do dne Ježíše Krista.“
Problémem zde popsaného člověka je: Stojí před Bohem nikoli na základě toho, co Kristus byl pro Boha, nýbrž co on sám je nebo chce být pro Boha. Avšak tady vidí jen selhání. To je zkušenost mnoha znovuzrozených lidí. Proč? Protože stále ještě věří, že v jejich těle je něco dobrého. Je zpráva o tom, že John Nelson Darby v tomto stavu žil sedm let. Chtěl se například postit 40 dní jako Pán, aby se stal Bohu příjemnějším. Nakonec to vzdal, protože poznal: Nestojím pod zákonem, nýbrž pod milostí.
Je otázka, zda také osoby, které jsou zapečetěny Duchem Svatým, potřebují poučení z kapitoly 7. Odpověď je jednoznačně Ano. I když někdo, kdo obdržel Ducha Svatého a podle Efezským 1,13 Jím byl zapečetěn, už nikdy nemůže upadnout zpět do postavení zde popsaného člověka (protože Ducha Svatého už nikdy nemůže ztratit), tu přece zásady této kapitoly jsou na náš praktický život stále použitelné. Mysleme např. na verš 18: „Neboť vím, že ve mně, to jest v mém těle, nebydlí nic dobrého.“ Protože podle situace přece ještě důvěřujeme svému tělu, potřebujeme stále znovu toto poučení. Bůh nám dává činit odpovídající zkušenosti, protože prostě nechceme věřit, jak jsme špatní. To je zvlášť důležité pro děti věřících rodičů. Jak jsme špatní, se učíme, teprve když se pokoušíme být dobrými. A čím jsme starší, tím se to ukazuje zřetelněji. Lhostejní věřící s tím nemají žádný problém. Ten, kdo si všechno dovolí a vůbec se nenamáhá žít podle Božích myšlenek, přirozeně neprožívá to, co je napsáno v kapitole 7.
Kdo ale může takový stav vylíčit? To může jen někdo, kdo už není v tomto stavu, ale byl v něm; někdo, kdo už uchopil osvobození ve víře, popsané v kapitole 8, a s pohledem zpátky popisuje něco z toho, co předtím prožil. To nemusel být bezpodmínečně Pavel. A jestliže to byl Pavel, pak bychom mohli – se vší opatrností – přijmout to, že to bylo ve dnech, v nichž byl slepý. Ať tomu je jakkoli: Někdo, kdo vězí v bahně, nemůže z něho pomoci tomu, kdo v něm vězí také.23
„Co máme nyní říci? Je zákon hříchem? To buď vzdáleno! Ale hřích bych nepoznal než skrze zákon. Neboť ani o žádosti bych nic nevěděl, kdyby zákon neřekl: ‚Nepožádáš.‘24“ (verš 7)
Nyní následující oddíl začíná otázkou: „Co máme nyní říci? Je zákon hříchem?“ (v. 7) K této otázce bychom skutečně mohli přijít, když hledíme na účinky zákona, popsané ve verši 5: že vášně hříchů jsou skrze zákon. Je zákon sám snad hříchem, když má takové účinky? Odpověď samozřejmě zní: Nikoli. Jak by mohl být hříchem, když přece přichází od Boha? Jakub říká: „Každé dobré dání a každý dokonalý dar přichází shůry, od Otce světel.“ (Jakuba 1,17) Zákon je „dobrý dar“. Sám v sobě není hříchem a není zlý. Ale ukazuje, co je hřích. Ukazuje – a to je to zvláštní –, že hřích je moc, která v nás bydlí a bojuje proti Bohu. „Skrze zákon přichází poznání hříchu.“ (Řím. 3,20) Že zabíjení, kradení a lhaní je zlé, člověk věděl vždy. Svědomí člověka tyto věci odsuzuje. Ale zde nejde o vinu jako v kapitolách 1,18 – 5,11, nýbrž o přirozenost a podstatu hříchu, o hřích jako o zlou moc v nás. A aby toto bylo znázorněno, je přímo uvedeno jen poslední přikázání: „Nepožádáš.“ Toto přikázání se totiž obrací k vnitřním žádostem, a o tom bych bez zákona nevěděl nic. Věděl jsem jen, že jsem vykonával mnoho zlých věcí, ale ne to, že ve mně působí zlá moc.
„Hřích ale, vzav příčinu skrze přikázání, způsobil ve mně každou žádost; neboť bez zákona je hřích mrtev.“ (verš 8)
Co znamená nyní výraz „bez zákona je hřích mrtev“ (v. 8)? Hřích je sice tady, ale není činný jako vzpírající se síla, když tu není žádný příkaz. Když matka při opuštění domu přikazuje svému dítěti: „Tuto zásuvku nesmíš otvírat!“, můžeme si být jisti, že dítě právě proto tu zásuvku otevře. Kdyby to matka nezakázala, dítě by vůbec nepřišlo na myšlenku tu zásuvku otevřít. Vidíme: Bez zákona je hřích mrtev. Přichází příkaz a probouzí ve mně bydlící hřích a dráždí mě k neposlušnosti, k přestoupení. Dokud neudělám nic, co mně mé svědomí zakázalo, chybí mi vědomí o ve mně přebývající zlé moci. Ale skrze zákon – a je jedno, v jaké formě je vydán – poznávám, že ve mně je něco, co chce dělat to, co je zakázáno.
„Já jsem ale žil kdysi bez zákona; když ale přišlo přikázání, hřích ožil.“ (verš 9)
„Já jsem ale žil kdysi bez zákona.“ (v. 9) Jak už bylo zmíněno, nemíní zde apoštol Pavel sebe, neboť on byl „podle zákona farizeus“ (Fil. 3,5) – a proto jeden z nejpřísnějšího druhu, člověk, který dodržoval zákon, pokud to tedy bylo možné. Ne, on popisuje člověka, který žil lhostejně, aniž by si dělal myšlenky kvůli Božím nárokům, který ale byl ve svém svědomí konfrontován s Božími příkazy. „Když ale přišlo přikázání, hřích ožil.“ Příkaz přichází a vytyčuje čáru, která nesmí být překročena. Hřích ožívá, stává se činným, pozvedá se proti tomu a překračuje tu čáru. Člověk se stává přestupníkem zákona. Na to následující rozsudek je nemilosrdný. Zní: Musíš zemřít! Hřích ožil – v protikladu k předchozímu, kdy byl mrtev –, „já jsem ale zemřel“ (v. 10). To se přirozeně stalo ne doslovně, neboť ještě žiji; ale konečný výsledek stavění se pod zákon je smrt.
„…já jsem ale zemřel. A přikázání, které bylo dáno k životu, to se mi prokázalo k smrti.“ (verš 10)
Můžeme to také říci jinak: Ačkoli zákon byl dán k životu, nedává sílu k jeho naplnění. Proto mě zabije. Že zákon „byl dán k životu“, je zřejmé z různých míst. Nejprve z Nového zákona: „Zákon ale není z víry, nýbrž: „Kdo tyto (věci) učiní, bude skrze ně žít.“ (Gal. 3,12) To je citát ze Starého zákona, kde čteme: „Ostříhejte ustanovení mých a soudů mých. Člověk ten, který by je činil, živ bude v nich.“ (3. M. 18,5) Zákon byl tedy dán k životu, a to k přirozenému žití dále na zemi, ale ne pro obdržení věčného života. To je zřejmé z jiného místa: „Proto přikázal nám Hospodin, abychom ostříhali všech ustanovení těchto, bojíce se Hospodina Boha svého, aby nám dobře bylo po všecky dny, a aby zachoval nás při životu, jak to činí i v dnešní den.“ (5. M. 6,24) Avšak my jsme Jeho přikázání nečinili, a také jsme to nemohli! Činili jsme opak, a proto se zákon stává nástrojem, aby přestupníka potrestal smrtí, i kdyby přestoupil jen jediné přikázání. Také k tomu bych chtěl uvést jedno místo: „Neboť kdo zachová celý zákon, ale v jednom klopýtne, stal se provinilým všemi přikázáními.“ (Jak. 2,10)
„Neboť hřích, vzav skrze přikázání pohnutku, mne oklamal a zabil mne skrze ně.“ (v. 11)
Tento verš ukazuje, že není vinen zákon, nýbrž hřích. Ten oklamává a přináší smrt. Do jaké míry oklamává hřích? Myslím, že oklamání spočívá v tom, že přináší smrt, ačkoli zákon zaslíbil život.
„A tedy je zákon svatý a přikázání svaté a spravedlivé a dobré. Způsobilo mi nyní to dobré smrt? To buď vzdáleno! Nýbrž hřích, aby se zjevil jako hřích, když mi skrze to dobré způsobil smrt, aby se hřích stal nadmíru hříšný skrze přikázání.“ (verše 12 a 13)
Ve verších 12 a 13 následují ještě další vysvětlení k tomu velkému nadpisu: „Skrze zákon přichází poznání hříchu.“ Apoštol nejprve shrnuje to naposledy řečené slovy: „A tedy je zákon svatý a přikázání svaté a spravedlivé a dobré.“ (v. 12) Svatý znamená, že je dokonale čistý; spravedlivý znamená, že souhlasí s Božími požadavky; dobrý znamená, že je užitečný pro lidi. „Způsobilo mi nyní to dobré smrt?“ (v. 13) Anebo jinak formulováno: Je zákon vinen mou smrtí? Odpověď zní: Nikoli, „nýbrž hřích, aby se zjevil jako hřích“. Hřích je vinen mou smrtí, ten se tím měl zjevit jako hřích. To znamená, že se měl ukázat ve své celé ošklivosti. Je tak zlý, že dokonce to dobré – totiž zákon – si bere za pohnutku, aby mě zabil, „když mi skrze to dobré způsobil smrt“. K tomu vysvětlující příklad: Otec jde se svým malým synem v horách po úzké stezce. Varuje ho: „Nechoď tak blízko k okraji propasti! Zůstávej prosím od ní vzdálen!“ To je zcela jistě dobrý příkaz. Ale co udělá ten malý? Zkusí, jak daleko může jít. Chce ukázat, že nemá strach. Otcův příkaz ho dráždí k tomu, aby se odvažoval k propasti stále blíže a blíže. Náhle se zřítí a zemře. Kdo byl vinen? Zavinil to ten dobrý otcův příkaz? Nikoli, nýbrž chlapcova svévole! To je ilustrace tohoto verše.
Svévole ve vzpouře proti Božímu přikázání přináší smrt. Hřích tu byl sice už předtím, ale když přišlo přikázání, stal se neposlušností, vzpourou a přestoupením (srv. s Řím. 5,20). Tímto způsobem se stal „nadmíru hříšným“ (v. 13).
„Neboť víme, že zákon je duchovní, já ale jsem tělesný, prodán pod hřích;“ (verš 14)
Jak už bylo řečeno, v posledním oddílu této kapitoly nalézáme zkušenosti znovuzrozené, ale ještě neosvobozené duše. Má potřebu být osvobozena, ale cítí, že je naprosto bez síly, aby bojovala proti hříchu, který v ní bydlí.
Apoštol nejprve popisuje poznání všech věřících křesťanů: „Neboť víme, že zákon je duchovní.“ (v. 14) Ale pak se mění podmět a je řečeno: „…, já ale jsem tělesný, prodán pod hřích.“ To je osobní zkušenost jednotlivé odpovědné osoby. To říká ten, kdo ví, že zákon je duchovní, a staví se pod zákon v domnění, že má sílu ho dodržovat. Ale musí zjistit, že sám je „tělesný“. To je v původním textu totéž slovo jako v 1. Korintským 3,3, kde Pavel říká: „Ještě zajisté tělesní jste.“ Tam chce říci: Jednáte ještě podle „způsobu těla“, a to je o člověku zde rovněž možné říci.
„… neboť co konám, neuznávám; neboť ne to, co chci, činím, nýbrž to, co nenávidím, to vykonávám.“ (verš 15)
Jak se nyní člověk dostane z této bídy? Jak může Bůh uspokojeně přijmout člověka, když v něm je hřích, který on sám nemůže přemoci? Zde popsaný člověk se o to nejprve snaží chybným způsobem: Chce totiž tělo v sobě překonat na základě zákona svou vlastní snahou. Avšak na konci musí zjistit, že to je daremný podnik. Chtěl by se líbit Bohu tím, že chce dodržovat určitá pravidla, místo aby důvěřoval v pomoc Pána. A přesně to je zásada zákona, která zní: Chci dobýt vítězství nad tělem tím, že dostojím své odpovědnosti vůči zákonu a nenechám v sobě vystoupit žádosti. Vše tedy záleží na mých snahách. Verše 14 a 15 popisují opak toho, čemu jsem se předtím naučil: „Neboť hřích nad vámi nebude panovat, neboť nejste pod zákonem, nýbrž pod milostí.“ (Řím. 6,14) Tady naprosto vládne hřích, neboť duše sice odsuzuje zlo, ale pak je přece činí. To jde pak spolu s velkým zklamáním, ano, často se zoufalstvím.
V kapitole 6,11 jsme viděli, že my se máme považovat za mrtvé hříchu, „Bohu ale žijící v Kristu Ježíši“. To chci dělat. Avšak nemám k tomu sílu. Proč ne? Protože to chci já dělat! To je ten problém. Ve verši 15 čteme šestkrát slovo „já“: „…, neboť co /já/ konám, /já/ neuznávám; neboť ne to, co /já/ chci, /já/ činím, nýbrž to, co /já/ nenávidím, to /já/ vykonávám.“ Podobně to nalézáme v tomto oddílu ještě dvakrát: „Jestliže ale /já/ vykonávám to, co /já/ nechci,…“ (v. 16), a: „Neboť ne to dobré, co /já/ chci, /já/ vykonávám, nýbrž to zlé, které /já/ nechci, to /já/ činím.“ (v. 19) K tomu jeden příklad: Učiním předsevzetí, že se už nepodívám do žádných erotických knížek, ani si na internetu nevyvolám určité stránky. A? Udělám to přece! Následně jsem smutný – neboť vážný věřící je z toho smutný, je zklamaný sám sebou. „Proč jsem to udělal? Vždyť jsem to přece nechtěl!“ Odpověď zní: Udělal jsi to přesně proto, že jsi tomu chtěl zabránit ve vlastní síle. Ještě jsi nedospěl k tomu, abys myslel: už to nepotřebuji, protože mám ve svém srdci jiný předmět: Krista!
Zde popsaný člověk je sice znovuzrozen, ale ještě ne zachráněn. Chtěl bych nejprve ukázat, že má nový život: Nenávidí zlé (v. 15), chce činit, „co je správné“ (v. 18), a chce „to dobré“ (v. 19). Má „zalíbení v Božím zákonu“ a ví, že vlastní „vnitřního člověka“ (v. 22). To jsou všechno jasné důkazy, že se jedná o znovuzrozeného člověka, tedy o takového, který má nový život.
Ale ještě není zachráněn! Slovo záchrana /spasení, spása/ používáme často ve velmi jednostranném smyslu. Mluvíme o někom, kdo má odpuštění hříchů a nový život, jako o takovém, kdo je zachráněn. To Bible zpravidla nečiní. Bible často mluví o záchraně v mnohem širším významu, a to ve smyslu osvobození. To chci vysvětlit na dvou příkladech; prvním ze Starého zákona, a druhém z Nového zákona:
„Jestliže ale vykonávám to, co nechci, tu souhlasím se zákonem, že je správný.“ (verš 16)
V dalším průběhu tohoto oddílu poznáváme stále proces růstu. Zde popsaný člověk se stále více blíží k pravdě. V 16. verši říká: „Jestliže ale vykonávám to, co nechci, tu souhlasím se zákonem, že je správný.“ Chce vlastně přesně to samé jako zákon, ale nemá sílu to činit.
„Nyní to už ale nevykonávám já, nýbrž ve mně bydlící hřích.“ (verš 17)
Při dalším přemýšlení poznává: „Nyní to už ale nevykonávám já, nýbrž ve mně bydlící hřích.“ (v. 17) Jak to, že může říci: „ne… já“? Cožpak on není odpovědná osoba? Ano, ale je si vědom, že má nový život, který se nyní stal jeho „Já“. Jako útěchu pro mladé lidi bych chtěl říci: Nemusíš se děsit toho, že přicházejí zlé myšlenky. Ty přicházejí i mně – stále znovu. Takové myšlenky vedou, když jim dáme potravu, nakonec k hříchu. Avšak pak tu je pro věřící stále cesta vyznání a odpuštění z Boží strany. Přesto se to stává stále, stále znovu. Necháváme se proti své vlastní vůli ovládnout hříchem. A čím více – v upřímnosti – proti tomu chceme postupovat, tím skleslejšími se stáváme. Ale pak musíme dospět k tomu, že řekneme: „To nepřichází ode mne. To přichází od hříchu, který ve mně bydlí.“
„Neboť vím, že ve mně, to jest v mém těle, nebydlí nic dobrého; neboť chtění u mne je, ale vykonání toho, co je správné, nenalézám.“ (verš 18)
17. verš je možné ovšem pochopit teprve tehdy, když dospějeme k poznání dvou následujících veršů, které jsou uvedeny slovem „neboť“. „Neboť vím, že ve mně, to jest v mém těle, nebydlí nic dobrého.“ Tělo je ta nepolepšitelná, padlá, stará přirozenost; o něm je v kapitole 8,7 řečeno, že jeho smýšlení je „nepřátelství proti Bohu“ a „není poddáno Božímu zákonu“, protože to také nemůže. Proč tedy ještě hledat dobré, když tu nic dobrého není? A přece stále znovu v sobě hledáme něco dobrého. Ale je to zbytečné, neboť tu není absolutně nic dobrého! Nejde tedy jen o to, že nedělám nic dobrého, nýbrž o to, že ve mně také nic dobrého není. Jde o to, co jsem, a to je pro Boha absolutně nepoužitelné. Podobně Pán Ježíš také Svým učedníkům říká: „Tělo nic neprospívá.“ (Jan 6,63)
Dále to není otázka chtění, nýbrž otázka síly. A ta mi úplně chybí: „Chtění u mne je, ale vykonání toho, co je správné, nenalézám.“ (v. 18) Ale proč duše nemá žádnou sílu, ačkoli tu je chtění? Protože buď ještě není zapečetěna Duchem Svatým, anebo – ačkoli je zapečetěna – nepoužívá Jeho sílu. To je nejtěžší lekce, které se musíme naučit. Člověk v Římanům 7 se jí učí tím, že vidí své zbytečné namáhání, jímž chce přemoci tělo. To je bolestivá cesta, ale na konci vede k osvobození, když jsme poznali neužitečnost vlastních snah. Zbytečné námahy mohou být různého druhu: Chci své tělo donutit tím, že se více modlím, dlouhou četbou Božího slova nebo možná i půstem (jako u mnišství). Někdo si umíní, že ode dneška bude Pána Ježíše více milovat. Abychom dosáhli tohoto cíle, ukládáme si sami předpisy – ale to je absolutně beznadějné! Výsledek je stejný, jako když ždímeme suchou houbu: Vůbec nic z ní nedostaneme. Také u starých vodních pump, které dříve stály v zahradách, se často pumpovalo a pumpovalo, ale žádná voda nevytekla. Proč? Manžeta byla suchá. Musela se nejprve shora nalít voda, a pak to fungovalo. To je také řešení v duchovním okruhu: nalít vodu – uvést Krista! Srdce potřebuje jiný předmět než sama sebe. Nepotřebuje zákon, nýbrž potřebuje Krista.
„Neboť ne to dobré, co chci, vykonávám, nýbrž to zlé, které nechci, to činím.“ (verš 19)
Pak následuje abstraktní popis situace, v níž se nešťastná duše nachází. „Neboť ne to dobré, co chci, vykonávám, nýbrž to zlé, které nechci, to činím.“ (v. 19) To je abstraktní, neboť žádný znovuzrozený člověk nečiní jen zlé. Taková věc neexistuje. Ale je to líčení stavu, od kterého v této kapitole musíme být osvobozeni, proto je to tak formulováno.
„Jestliže ale vykonávám to, co nechci, tu to nevykonávám už já, nýbrž ten ve mně bydlící hřích.“ (verš 20)
Nyní přichází závěr: „Jestliže ale vykonávám to, co nechci, tu to nevykonávám už já, nýbrž ten ve mně bydlící hřích.“ (v. 20) Tím je dokázáno tvrzení, konstatované v 17. verši. Skrze poznání, že předně ve mně nepřebývá nic dobrého (v. 18) a že za druhé nemám žádnou sílu (v. 18 a 19), jsem porozuměl, že mám dvě přirozenosti – jedno staré „Já“ („Jestliže ale vykonávám /Já/ …“) a nové „Já“ („…, co /Já/ nechci…“). To je na jedné straně tělesné „Já“ staré přirozenosti a na druhé straně „Já“ nové přirozenosti, nového člověka, který nenávidí hřích a miluje to dobré. Toto poznání je už další pokrok, ale ještě něco chybí. Ještě chybí poznání o tom, že to první „Já“, ta stará přirozenost, obdržela své odsouzení ve smrti Krista. Ten, kdo zůstává v tomto stavu a neuznává rozsudek nad hříchem, nýbrž jen stále odsuzuje sám sebe, nakonec nepřijde ani k velebení v Duchu a pravdě.
„Nalézám tedy pro sebe zákon, já, který chci vykonávat to správné, že při mně je zlo. Neboť mám zalíbení v Božím zákonu podle vnitřního člověka;“ (verše 21 a 22)
To nové „Já“ je ve verši 22 nazváno „vnitřní člověk“. Že to je význam toho pojmu, nám ukazují dvě místa Písma: předně Efezským 3,16: „…, aby vám dal podle bohatství slávy své mocí posilněnu býti skrze Ducha svého na vnitřním člověku.“ Zde může být „vnitřním člověkem“ míněn jen nový život, nová přirozenost. Totéž platí pro druhé místo v 2. Korintským 4,16: „Proto neochabujeme, nýbrž i když náš vnější člověk upadá, tak přece je náš vnitřní den za dnem obnovován.“
„…, vidím ale jiný zákon ve svých údech, který bojuje proti zákonu mé mysli a přivádí mne do zajetí pod zákon hříchu, který je v mých údech.“ (verš 23)
V následujícím je často používáno slovo „zákon“, avšak nemá vždy tentýž význam. Když apoštol do této chvíle mluvil o zákonu, pak (kromě veršů 1-3, kde jde o pojem „zákon“ všeobecně) měl na mysli vždy zákon ze Sinaje (v. 4-9. 12. 14. 16).
Nyní ale mluví o zákonu „pro sebe…, že při mně je zlo“ (v. 21). To je „zákon v mých údech“ (v. 23). Tento zákon je proti „Božímu zákonu“ (v. 22), proti „zákonu mé mysli“ (v. 23). „Neboť mám zalíbení v Božím zákonu podle vnitřního člověka; vidím ale jiný zákon ve svých údech, který bojuje proti zákonu mé mysli a přivádí mne do zajetí pod zákon hříchu, který je v mých údech.“ (v. 22. 23) To jsou tedy dvě zákonitosti ve mně, které jsou jedna proti druhé.
Na následujícím příkladu poznám tragiku této skutečnosti. Racek má tu vlastnost, že může a chce létat. Vzdušné proudy přicházejí pod jeho křídla a on letí. To je „zákon jeho mysli“. Nyní ale přistál na olejovém koberci. Co se stane? Křídla jsou potřena olejem a vzájemně se slepí. Už nemůže letět. To je „zákon v jeho údech“. A tento zákon je silnější než „zákon jeho mysli“. Tomu se musíme naučit. Zákon hříchu v nás je silnější než zákonitost nového života, neboť nový život v sobě nemá žádnou sílu. Co se nyní stane? Nyní musí racek zemřít – pokud nebude osvobozen od olejového filmu, od „zákona ve svých údech“. Sám se ale od toho nemůže osvobodit, nýbrž potřebuje cizí pomoc. Sám o sobě je bez síly. Přesně to je také problém zde popsaného člověka. Nejde o to, že – jak se to často chápe – by neměl jistotu spasení (i když to může být toho následkem), nýbrž jde o to, že nemá sílu, aby činil dobré. Ale k tomuto poznání je nutné přijít! Je snáze říci: „Zhřešil jsem“, než říci: „Nemám sílu činit dobré!“
„Já ubohý člověk! Kdo mne zachrání z tohoto těla smrti?“ (verš 24)
Opět je o krok dále. To je přibližně to, co zjistil už Job: „Proto se ošklivím sám sobě a lituji v prachu a popelu.“ (Job 42,6) „Já ubohý člověk!“ Tento výrok je dobrý, ale nestačí. A tentokrát také nezůstává stát u „Já“. Nyní konečně přichází k tomu, aby řekl: „Kdo mne zachrání?“ Až do této chvíle hledal pomocný prostředek stále v sobě samém, aby konečně v sobě umlčel hřích. Ale nyní hledá pomoc mimo sebe. Hledá Zachránce – a to je praktické osvobození. „Kdo mne zachrání z tohoto těla smrti?“ Tělo smrti je tělo toho znovuzrozeného, který – jak to ukázal verš 23 – byl plně ovládán principy hříchu, když ten ho skrze zákon hříchu v jeho údech přivedl do zajetí.
„Děkuji Bohu skrze Ježíše Krista, našeho Pána! Nyní tedy sloužím sám myslí zákonu Božímu, tělem ale zákonu hříchu.“ (verš 25)
Ale nyní milost ukazuje Zachránce. Je to nádherné, přijít k tomuto poznání. Odpověď přichází ihned: „Děkuji Bohu skrze Ježíše Krista, našeho Pána!“ (v. 25) Vedle tohoto místa bych chtěl postavit Galatským 2,20: „Už nežiji já, nýbrž Kristus žije ve mně; co ale nyní žiji v těle, žiji skrze víru, (skrze) tu v Syna Božího, který mne miloval a sebe samého za mne vydal.“ To je víra v Toho, který je silnější než každý nepřítel, silnější než tělo, silnější než svět a silnější než Satan. Víra v tuto Osobu mě osvobozuje. Nyní se vzdávám všech vlastních snah a mohu děkovat. Člověk v Římanům 7 dosud nemohl děkovat, ale nyní děkuje, a tento dík je známkou jeho osvobození. A čím došlo k této změně? Protože přestal hledět na sebe a do sebe samého a protože přestal myslet na to, čím je pro Boha. Konečně přišel k tomu, aby poznal, co je Bůh pro něho skrze Ježíše Krista. „Stůjte a vizte spasení Hospodinovo, které vám způsobí dnes.“ (2. M. 14,13) To je osvobození! Poznal, že nejenže jsou jeho viny odpuštěny, nýbrž také, že má Zachránce, který ho osvobodil od moci hříchu (Řím. 6), od moci smrti a od moci zákona (Řím. 7). To je možné uchopit jen vírou.
Zároveň poznal, že nebyl osvobozen od přítomnosti hříchu, nýbrž jen od jeho moci. To znamená, že zákon hříchu ve věřícím zůstává. Přichází ke zjištění: „Nyní tedy sloužím sám myslí [to znamená obnovenou myslí, novou přirozeností] zákonu Božímu, tělem ale zákonu hříchu.“ (v. 25) Tělo, stará přirozenost, tedy není ani změněna, ani vzdálena.
Nyní ale nesmíme činit závěr, že teď bychom mohli jednou přirozeností sloužit Bohu, a druhou hříchu. Nikoli, to, co tento verš říká, není snad normální stav věřícího, nýbrž jen konstatování toho, že tu jsou obě přirozenosti. My sami máme nyní odpovědnost za to, které přirozenosti dáme prostor, kterou z těch dvou budeme živit. K tomu říká Petr, abychom „ten v těle ještě zbývající čas už nežili žádostem lidí, nýbrž vůli Boží.… Neboť uplynulý čas je dost, že jste konali vůli národů, když jste chodili v prostopášnostech, žádostech, opilosti, hodováních, pitkách.“ (1. Petra 4,2.3) Ten uplynulý čas patří staré přirozenosti. Nyní chceme chodit Duchem (Gal. 5,16) a rádi plnit přikázání našeho Pána, když už nebudeme chodit podle těla, nýbrž podle Ducha (Řím. 8,4). Poznali jsme, že to jde, jenom ne ve vlastní síle, nýbrž v síle vyvolané Zachráncem. Síla sama je pak popsána v kapitole 8.
Ve verších 1-6 této kapitoly je nám představeno učení o osvobození. Pak jsme ve verších 7-13 viděli, že skrze zákon přichází poznání hříchu. Verše 14-25 nám nakonec líčí zkušenosti znovuzrozené, ale ještě neosvobozené duše, která však potom na konci přichází k osvobození. Přitom jsme se naučili čtyři věci:
Nyní se chceme v 8. kapitole podívat, jak – abychom zůstali u obrazu racka – můžeme „létat“. První tři verše této kapitoly tvoří souhrn kapitol 5-7.
„Nyní tedy není žádného odsouzení pro ty, kteří jsou v Kristu Ježíši.“ (verš 1)
V 1. verši je shrnuta kapitola 5,12-21. Protože tu není žádné odsouzení pro Krista, není tu už ani žádné odsouzení pro mne, dokonce ani tehdy, když zhřeším. Neboť jsem se s Pánem Ježíšem stal jednou rostlinou a Bůh mě vidí v Něm. A když zhřeším, smím říci: Pán Ježíš mě miluje přesně tak, jako tehdy, když za mě zemřel. Jsem v Kristu.
„Neboť zákon Ducha života v Kristu Ježíši mne osvobodil od zákona hříchu a smrti.“ (verš 2)
V 2. verši nalézáme cíl a výsledek poučení z kapitoly 6: „Neboť zákon Ducha života v Kristu Ježíši mne osvobodil od zákona hříchu a smrti.“ Tento popis osvobození ukazuje, že mě nadřazená síla osvobodila od podřízené síly. Nadřazená síla je zákon Ducha života v Kristu Ježíši. Je to tak, jako magnet, který je silnější než přitažlivá síla země, a proto táhne kusy kovu nahoru. Tento zákon Ducha života má jako zdroj Ducha Svatého. Tento zdroj zůstal v kapitolách 6 a 7 ještě nezohledněn; Duch Svatý tam není zmíněn ani jednou. Je jmenován v kapitole 5,5, a nyní opět v kapitole 8 – a to 19krát. To ukazuje, že kapitoly 5 a 8 časově patří k sobě, a tedy nemusejí být prožívány jedna po druhé.
Tento zdroj síly ve mně dává novému životu ve mně impulzy a činí ho působivým. To je také zákon – „zákon Ducha života“. Tento život působí podle určitých pravidel. Je to život vzkříšení Pána Ježíše, který v den Svého vzkříšení vdechl do učedníků (Jan 20,22). Je to to, o čem Pán mluvil v Janu 10,10: „…, aby měly život a měly ho v hojnosti.“ Duch Svatý je ve mně zdrojem tohoto života. Tak jsem nalezl osvobození od moci hříchu (srv. s Řím. 6,14). Duch Svatý bere Krista a staví Ho před mou duši. To zahání každou jinou sílu. To je milost – nikoli zákon!
„Neboť to zákonu nemožné, protože byl skrze tělo bez síly, učinil Bůh tím, že posílaje svého vlastního Syna v podobnosti těla hříchu a pro hřích, odsoudil hřích v těle. (verš 3)
Verš 3 shrnuje nyní 7. kapitolu: „Neboť to zákonu nemožné…“ Copak bylo zákonu nemožné? Předně mu bylo nemožné dát život; za druhé nemohl hříšníka ospravedlnit; za třetí nebyl v stavu dát duši předmět – totiž Krista – skrze který může odmítnout všechno, co chce stará přirozenost. Ale Bůh toto vše mohl způsobit. On to učinil, když „odsoudil hřích v těle“. Hříšná podstata ve mně byla odsouzena dílem Pána Ježíše na kříži. A když nyní hřích ve mně se ukáže – a on se ukáže – pak mohu říci: „Pane Ježíši, za ten jsi zemřel a jednou provždy jsi byl souzen.“ Hledím na Něho a jdu šťastně dále, „letím“! To je řešení. V kapitole 7 držím velké zrcadlo přímo před svou tváří a vidím jen sebe, nic jiného. Ale pak přichází kapitola 8,1-3. Tady stojí opět něco hned před mou tváří – ale je to Kristus! Přestal jsem myslet na sebe. Ano: „Ne na sebe já pamatuji, když v moře lásky sestupuji.“ //Chci místo na sebe myslit, do moře lásky se ponořit. (- přel.)// Pak mohu sebe zcela zapomenout a se skladatelem písní říci: „Všechno Ty a vůbec nic já.“ To je osvobození v praxi křesťanského života!
🙚