Jak už bylo zmíněno v úvodu, abychom mohli přijít do nebe, nepostačí mít odpuštění hříchů. K tomu potřebujeme také novou přirozenost: Věřící má v sobě od obrácení dvě přirozenosti: nový život a tělo. Pán řekl Nikodémovi (Jan 3,6): „Co se narodilo z Ducha, duch jest“ – to je nový život, který je vyvolán skrze Ducha – „a co se narodilo z těla, tělo jest.“ Protože v sobě máme obě přirozenosti, vede to v našem životě ke konfliktům. Nová přirozenost nedegeneruje; zůstává stále na téže výši. Vždy chce dobré. Ale také stará přirozenost se nemění. Je nepolepšitelná. Chce stále zlé. V tomto konfliktním okruhu se pohybujeme.
Nyní je otázka: Který zdroj necháme v sobě proudit, starou přirozenost nebo novou přirozenost? V kapitole 5 stály proti sobě dvě hlavy rodin, v kapitole 6 jsou to nyní dva páni. To není přesně totéž. Hlava se týká našeho původu, ale pán má nad námi vládu. Tuto vládu má buď Duch, nebo hřích. A otázka je, ještě jednou: Komu přenecháme vládu?
Lékem pro naše hříchy je Kristova krev. Ale potřebujeme také lék pro hřích, který je v nás – a tím je, jak nyní uvidíme, Kristova smrt.
Jak můžeme být osvobozeni od moci hříchu, abychom mohli šťastně žít? Neboť když ustavičně děláme to, co vlastně vůbec nechceme, pak přece vůbec nejsme šťastni. Tak se to děje s člověkem, popsaným v Římanům 7: „Neboť ne to dobré, co chci, vykonávám, nýbrž to zlé, které nechci, to činím.“ (Řím. 7,19) Znáš to také? Děláš něco, o čem víš, že to je zlé. Nechceš to už dělat – a přece to děláš stále znovu.
Jak můžeme být osvobozeni od moci hříchu? Už bylo vyzkoušeno mnohé:
Proti takové argumentaci, jakou ukazuje poslední bod, začíná Pavel nyní boj. Staví se rouhačům do cesty a vyvrací jejich tvrzení. Jak to dělá? Neříká jim prostě: „Vaše tvrzení jsou bezbožná,“ nýbrž vrací se zpět k začátku křesťanské cesty.
Slova: „Co máme nyní říci? Měli bychom setrvávat v hříchu, aby se milost rozhojnila?“ (v. 1) zjevují přece špatnost lidského srdce. Bylo by možné si představit, že syn stále a bezohledně bude zraňovat city svých rodičů jen proto, aby ti dostali více příležitostí mu odpouštět? Pavel rozhodně odsuzuje takový postoj a říká: „To buď daleko!“ Ostatně zde nemusíme myslet na hrubé hříchy. „Setrvávat v hříchu“ znamená, že člověk žije hříchu a ne „Bohu“ (srv. s v. 11). Znamená to žít ve svévoli – pro sebe samého.
„To buď daleko! My, kteří jsme hříchu zemřeli, jak bychom měli ještě v něm žít?“ (verš 2) Tento výrok musíme zkoumat přesněji, protože je to klíč k porozumění celému oddílu.
Kdo jsou tito „My“? To jsou všichni věřící a ne snad jen vyzrálí staří bratři. Nejedná se zde totiž o naši praxi (v tom mají ostatně starší věřící přesně stejné problémy jako nově obrácení!), nýbrž o naše postavení. Bůh to říká a my tomu musíme věřit, že všichni znovuzrození lidé bez výjimky zemřeli hříchu. Zde není napsáno, že my bychom měli zemřít hříchu nebo že už nebudeme hřešit, nýbrž že jsme hříchu zemřeli. Gramaticky to je „dativ vztahu“. Komu zemřeli? Hříchu zemřeli, to znamená, že k němu už nemáme žádný vztah. Vždyť existuje obrat, kdy někdo řekne: „Tento člověk mi zemřel“9. My ho přirozeně nechceme používat, ale tak můžeme lépe rozumět, co tím je míněno. Znamená to přece, že existující vztah byl zrušen. Přesně tak jsme my nyní „zemřeli hříchu“.
Chceme-li vědět, jak to Bůh s námi dosáhl, musíme vzít na pomoc verš 10. Tam je napsáno, že Pán Ježíš „zemřel hříchu“. To je obdivuhodné vysvětlení celého oddílu. Ačkoli nikdy nezhřešil a ani nemohl zhřešit, Pán Ježíš zemřel hříchu. Do jaké míry? Pán měl na zemi ustavičně co činit s hříchem. Během celého Svého života přicházel do styku s hříchem. Viděl následky hříchu na každém kroku. Vzdychal pod tím. Byl vnitřně pohnut. Plakal nad následky hříchu a nakonec byl na kříži učiněn hříchem. Toto jeviště hříchu, které Jej doprovázelo během celého Jeho života, opustil s konečnou platností skrze smrt – a jen skrze smrt! Když zemřel, „zemřel hříchu“, to jest, opustil okruh, ve kterém měl co činit s hříchem.
A nyní přichází to vzácné: Protože jsem já s Ním zemřel, rovněž jsem – tak jako On – opustil okruh hříchu, ve kterém jsem se nalézal jako Adamův potomek. Jsem jedno s Ním – a to řeší můj problém! Jeho cesta je mou cestou; Jeho postavení je mým postavením. Ten, kdo tomu jednou porozuměl, rozumí mnoha dalším obtížným místům Bible. My se příliš málo vidíme v Něm, nýbrž většinou od Něho odloučeni. Pavel říká: „Neboť co zemřel, jednou provždy zemřel hříchu… Tak také vy…“ (v. 10. 11). Jeho podíl je také můj podíl. Jsem jedno s Ním. Tato myšlenka se táhne celým oddílem: „spolu ukřižován“ (v. 6), „zemřeli s“ (v. 8), „s ním byli pohřbeni“ (v. 4), „tak to budeme také“ (v. 5), „Tak také vy“ (v. 11). O tom bychom měli více přemýšlet.
Dvě další místa nám ještě více ujasňují pojem „zemřeli hříchu“. První je v Dopisu Koloským: „Jestliže tedy zemřeli jste s Kristem živlům světa…“ (Kol. 2,20). Tedy opět „zemřeli s Kristem“ – a to od „elementů světa pryč“ (tak doslovně). Druhé místo cituji z Dopisu Židům: „…tak i Kristus, když byl jednou obětován, aby nesl hříchy mnohých, se podruhé těm, kteří ho očekávají, bez hříchu ukáže k záchraně.“ (Žid. 9,28 – přel.) Místo „bez hříchu“ můžeme také říci „oddělen od hříchu“ nebo „bez vztahu k hříchu“, to znamená, že „Jeho příchod pro ty Jeho už nebude mít nic společného s hříchem“.
Sklony a zvyky mohu odložit, ale svůj život nemohu odložit, jedině skrze smrt. A přesně to je význam výrazu „zemřeli hříchu“. Můžeme také říci: Opustili jsme stav přirozeného člověka, byli jsme vyjmuti z okruhu hříchu, nemáme k němu už žádný vztah. Ten, kdo zůstane v okruhu hříchu, je věčně ztracen a musí se jako dítě Adama v tomto stavu setkat s Bohem. Ale ten, kdo uvěří v Pána Ježíše, zemřel s Kristem, a tím je osvobozen od moci hříchu.
„To buď daleko! My, kteří jsme hříchu zemřeli, jak bychom měli ještě v něm žít?“ (verš 2)
Vždyť je přece nemožné žít a zároveň být zemřelý. To nejde. Nemohu nějaké věci zemřít, a pak ještě s ní chtít žít. To zde apoštol ujasňuje (Řím. 6,2). V Dopisu Galatským to vyjadřuje vzhledem ke své vlastní osobě podobně: „… skrze něhož jest mi svět ukřižován, a já světu.“ (Gal. 6,14) Nyní řekneš: U mne to tak není, neodpovídá to mé zkušenosti. Ale Bůh říká: Přece to tak je! – Tu je pro tebe už jen jedno: Musíš věřit Bohu! To je jediná cesta. Přesně tak, jako jsi uvěřil té zástupné oběti za své hříchy, musíš také věřit této pravdě. Bůh to tak vidí: Starý Karl-Heinz (anebo jak se jmenujeme) je mrtev. Tak to je. Nesmím se opírat o své zkušenosti, které mi denně chtějí ukazovat opak.
Základem pro šťastný život víry je Boží slovo. Víra vidí věci tak, jak je vidí Bůh. Opustil jsem stav, ve kterém jsem byl ovládán hříchem. Už nejsem pod vládou hříchu, protože jsem s Kristem zemřel. To bych chtěl znázornit ještě jedním příkladem, který je sice trochu zvláštní, ale přesto velmi výstižný: Představ si mrtvolu. S tou můžeš dělat, co chceš: Můžeš ji štípat nebo na ni křičet, můžeš jí stavět před oči svody hříchu – ona nereaguje. Už ji nic nedráždí. Je mrtvá. Přesně to je naše postavení vzhledem k hříchu, který v nás přebývá. To nám zde apoštol chce ukázat.
Nyní přichází apel na naše srdce: „My, kteří jsme hříchu zemřeli, jak bychom měli ještě v něm žít?“ (verš 2) Ano, jak bych ještě mohl žít hříchu, který by mě věčně odděloval od Boha a za který musel Spasitel tak nekonečně trpět? Nebyl by to výsměch dílu Pána na Golgotě?
Ale jak to mohu dokázat, už nežít hříchu? Chtěl bych k tomu nabídnout pomoc: Když hřích láká – a on bude lákat! –, když k tobě přistupuje pokušení, pak prostě poklekni a řekni: „Pane, děkuji Ti, že teď už nemusím hřešit. Děkuji Ti, že se už nemusím poddávat tomuto pokušení.“ Můžeš se přirozeně pomodlit tiše pro sebe i na ulici, v autě nebo kdekoli. Když to uděláš pokaždé, když přijde nějaké pokušení, pak zakusíš, že Spasitel ti pomůže. Nemusíš už přece hřešit! Vždyť jsi hříchu zemřel! Tuto zásadu musíš pochopit – ačkoli síla pro vítězný křesťanský život je ukázána teprve v 8. kapitole.
„Anebo nevíte, že my všichni, kteří jsme byli pokřtěni v Krista Ježíše, jsme byli pokřtěni v jeho smrt?“ (v. 3)
Ve verši 3 Pavel připomíná to, že jsme pravdu veršů 1 a 2 vyznali už při svém křtu. Tehdy jsme tomu snad ještě nerozuměli, ale přesto je to pravdivé. „Anebo nevíte, že my všichni, kteří jsme byli pokřtěni v Krista Ježíše, jsme byli pokřtěni v jeho smrt?“ (v. 3) Křest má vždy co činit se smrtí. Je to pohřeb. Voda je obraz smrti a obraz soudu, který Bůh přivádí na hřích. Ale my jsme nebyli pokřtěni ve svou smrt, nýbrž v Jeho smrt. On, Pán Ježíš, vešel do smrti. Všechna voda, záplava Božího soudu propukla nad Ním. „Všechna vlnobití tvá a rozvodnění tvá na mne se svalila.“ (Žalm 42,8) To se stalo na Golgotě! A nyní my ve křtu vyznáváme: To bylo moje místo! Tam jsem patřil já. Tuto smrt jsem si zasloužil já. Ale někdo jiný, můj Pán, byl v tomto soudu za mne – a já s Ním. Nyní se činím s Ním zajedno v podobnosti Jeho smrti. Proto jsme byli pokřtěni v Jeho smrt. S Ním jsme zemřeli hříchu a vystoupili jsme z okruhu hříchu. Rudé moře je toho výstižným obrazem. Ostatně bychom nikdy nemohli být s Kristem spojeni, kdyby On nezemřel. Pán Ježíš říká: „Jestliže pšeničné zrno nepadne do země a nezemře, zůstane samo; jestliže ale zemře, přinese mnohé ovoce.“ (Jan 12,24) Museli jsme být spojeni se zemřelým Kristem.
„Tak jsme nyní s ním byli pohřbeni skrze křest ve smrt.“ (v. 4) Ten, kdo je pohřben, je mrtev, neboť jen mrtví jsou pohřbíváni. Mrtvý člověk je potom pro svět neviditelný. Tak jsme také my jakoby pro svět zmizeli. Nyní také rozumíme tomu, že svět si už s námi neví rady, jestliže uskutečňujeme to, co jsme vyznali ve křtu.
„Tak jsme nyní s ním byli pohřbeni skrze křest ve smrt, abychom, tak jako Kristus byl vzkříšen z mrtvých skrze slávu Otce, tak i my chodili v novotě života.“ (v. 4)
Pak přichází závěr: „…, abychom, tak jako Kristus byl vzkříšen z mrtvých skrze slávu Otce, tak i my chodili v novotě života.“ (v. 4) Ten, kdo se křtí, nezůstává ve vodě. Jako Pán nezůstal ve smrti, tak ani my nezůstáváme ve vodě. On vstal z mrtvých – a my s Ním. Je to zde napsáno? Nikoli, neboť to je pravda Dopisů Efezským a Koloským10. Dopis Římanům nejde tak daleko. Ten tuto pravdu jen naznačuje a dále ji nerozvíjí, protože ta nepatří k učení o křtu. Je krásné poznávat, jak „spořádaně“ se to v Božím slovu děje! – Dopis Římanům nás vidí ještě chodit „na poušti“. Proto zde Pavel neříká, že jsme s Ním vzkříšeni (což by nás obrazně přenášelo do země Kanán), nýbrž činí jen praktický závěr: „…, abychom …, tak i my chodili v novotě života.“
Abychom rozuměli tomu, co to znamená, musíme nejprve zkoumat, jak dalece byl Pán Ježíš „vzkříšen z mrtvých skrze slávu Otce“. To je výraz, který se vyskytuje jen zde. Znamená, že celá sláva Otce se do toho vložila, aby Ho vzkřísila z mrtvých. Mohli bychom také říci, že Otec to byl jakoby povinen dílu Pána Ježíše a také Své vlastní slávě, aby vzkřísil Toho, který Ho tak nekonečně oslavil (srv. s Janem 17,4.5). Pán Ježíš je tedy nyní v novém postavení, a v tom je vzorem onoho života, ve kterém nyní Bohu žijeme. Život Pána ve světě vzkříšení charakterizuje také nás. Náš život by měl být praktickým odleskem slávy Pána v nebi. Chodíme „v novotě života“. Žijeme nyní ve zcela novém postavení a zcela novým způsobem na „poušti“, a to v síle Jeho života vzkříšení.
Máme nyní zcela jiné zájmy, jiné náklonnosti, jiné pohnutky, jiné cíle, jiný způsob myšlení – tedy zcela nový druh života. Není to napomenutí, které je zde vysloveno, nýbrž prostě konstatování nového druhu života.
„Neboť když jsme s ním byli učiněni zajedno11 v podobnosti jeho smrti, tak to budeme také ve vzkříšení,…“ (v. 5)
Od 5. verše nacházíme více závěrů ze skutečnosti, že jsme „s ním byli učiněni zajedno“ nebo „s ním srostlí“. Ano, jsme s Ním tak úzce spojeni, že Písmo nás vidí jako s Ním srostlé. Byli jsme „s ním učiněni zajedno … v podobnosti jeho smrti“. To je pevná skutečnost, která se stala v minulosti a kterou jsme vyznali ve křtu. A když tu je toto zajedno učinění ve smrti, pak budeme s Ním také jedno v podobnosti Jeho vzkříšení. Tento nutný závěr apoštol činí, aniž by pravdu o tom dále rozvíjel. Viděli jsme, že Pavel v Dopisu Římanům nemluví o tom, že už nyní jsme s Kristem vzkříšeni, nýbrž vidí to jako budoucí. Protože Pán Ježíš vstal, vstaneme i my, až k tomu nadejde čas, nebo – když při Jeho příchodu ještě budeme žít – budeme proměněni a uchváceni. To je budoucí výhled pro nás, kteří jsme s Ním zemřeli. A opět vidíme, že Jeho cesta je také naše cesta. On vstal – my s Ním budeme jedno v podobnosti Jeho vzkříšení. Až to nastane, budeme nejen svobodni od vlády hříchu, nýbrž i od hříchu samotného! To jde ještě dále, to je ještě mocnější. Avšak víra se vidí s Ním spojená už zde. Ve víře můžeš Jeho vzkříšení už dnes uvést do svého života.
„…, poněvadž toto víme, že náš starý člověk byl spolu ukřižován, aby bylo odstraněno tělo hříchu, abychom už nesloužili12 hříchu.“ (v. 6)
„Poněvadž toto víme, že náš starý člověk byl spolu ukřižován…“ (v. 6) Pojem „starý člověk“ máme v Bibli třikrát. Zde je řečeno, že byl spolu ukřižován, v Koloským 3,9 čteme, že jsme ho vysvlékli, a v Efezským 4,22, že jsme ho odložili. Co je náš starý člověk? To je náš stav před naším obrácením jako hříšníků před Bohem. Je to ztělesnění všeho zlého v člověku. Proto je napsáno náš starý člověk. Tento starý, zkažený stav musel Bůh soudit. Kdy se to stalo? Ne při našem obrácení, nýbrž když byl Kristus na kříži souzen, když zemřel. Tímto způsobem došel starý člověk svého konce. Tu skutečnost věřící pro sebe vděčně přijímá.
„Ukřižovat“ je silný výraz; je to více než zemřít. Ukřižování v sobě obsahuje Boží rozsudek nad hříchem, nad tímto principem hříchu v nás. Tak je starý člověk ukřižován a nemůže už být veden k odpovědnosti; už patří minulosti. Když jsme udělali něco zlého, někdy řekneme: To byl můj starý člověk. Ale to není docela správné. Starý člověk je ukřižován. Co můžeme říci, je: To byl hřích, stará přirozenost ve mně. Ta nezemřela. Ale můj starý člověk, ztělesnění všeho zlého ve mně, je soudním způsobem odstraněn.
Boží cíl přitom je: „aby bylo odstraněno tělo hříchu, abychom už nesloužili13 hříchu.“ (v. 6) Tělo hříchu není naše tělo, nýbrž systém či organismus hříchu v člověku. Tělo se stává nástrojem Satana. Hřích nad námi vládne jako majitel otroků. Tento systém je odstraněn, to znamená učiněn neúčinným (nikoli: zničen). To je Boží cíl s námi, proto jsme museli s Kristem zemřít. I když naše zkušenosti mluví proti tomu: Náš starý člověk je spolu ukřižován, aby bylo odstraněno tělo hříchu! Bůh to říká a my tomu prostě věříme. Také už nesloužíme hříchu jako před obrácením, ten nad námi už nemá žádnou moc. Nemusíme už hřešit.
„Neboť kdo zemřel, je osvobozen od hříchu.“ (verš 7)
V 7. verši přicházíme k dalšímu závěru: „Neboť kdo zemřel, je osvobozen od hříchu.“ Zde vidíme soudní osvobození, osvobození je rozsudek. Nejsme sice volni od hříchu (srv. s 1. J. 1,8) – to byl jen Pán, my to budeme teprve v nebi –, ale nejsme za to odsouzeni. Někdo mrtvý totiž nemůže být odsouzen. Není už hříchu ničím povinen. Jeho zkažená svévole a jeho zlé žádosti už nejsou činné. Hřešení pro něho už nepřichází v úvahu. Mrtvého nelze obvinit z hříchu. Tomu se zde učíme: „Kdo zemřel, je osvobozen /zproštěn/ od hříchu.“ Není to mocné konstatování? Už nemáme s hříchem nic společného, ten nám už nemůže být položen k tíži, jeho nárok na vládnutí vyhasl. To je mé postavení jako zemřelého s Kristem.
„Jestliže jsme ale zemřeli s Kristem, tak věříme, že s ním také budeme žít…“ (verš 8)
V 8. verši přichází opět jeden závěr: „Jestliže jsme ale zemřeli s Kristem, tak věříme, že s ním také budeme žít.“ Je to pevná skutečnost, že jsme s Kristem zemřeli. Proto věříme – a to není žádná mlhavá naděje, ne pouhé přání, nýbrž jistota víry –, že s Ním budeme i žít. To má dva významy: Předně víme, že s Ním budeme žít věčně. Proto tu je také tvar budoucího času: „budeme žít“. V 1.Tesalonickým 5,10 čteme přesně to stejné: „…, abychom… spolu s ním živi byli.“ To je nebe. To je popis našeho věčného stavu. Za druhé se to vztahuje také na 4. verš, kde na konci je napsáno: „…, abychom… i my chodili v novotě života.“ To je přítomný výsledek – to děláme už teď.
„…, poněvadž víme, že Kristus, vzkříšený z mrtvých, už neumírá; smrt už nad ním nepanuje.“ (verš 9)
Verš 9 ještě jednou opakuje kus toho, co je nám už známé: „…, poněvadž víme14, že Kristus, vzkříšený z mrtvých, už neumírá; smrt už nad ním nepanuje.“ Poté, co byl vzkříšen, už nikdy nemá co činit s hříchem (srv. s Židům 9,28) a už nikdy nezemře. Smrt už nad Ním nepanuje. Po krátký čas nad Ním panovala a budí to dojem, jako kdyby smrt nad Pánem zvítězila. On zemřel a byl položen do hrobu. Byl mrtev. Ale zde je řečeno: „Smrt už nad ním nepanuje.“ Pán Ježíš nezůstal ve smrti. Vstal v síle neporušitelného života. A tak jako smrt už nad Ním nepanuje, tak nevládne už ani nad námi. Zde vidíme opět naše bytí zajedno s Ním. Toto bytí jedno s Ním je skutečně základem všech těchto naučení.
„Neboť co zemřel, jednou provždy zemřel hříchu; co ale žije, žije Bohu.“ (verš 10)
To znamená – jak to bylo vysvětleno už u verše 2 –, že skrze smrt provždy opustil jeviště hříchu. „Co ale žije, žije Bohu.“ (v. 10) Nyní bychom se mohli zeptat: Cožpak před Svou smrtí na kříži nežil Bohu? Ano, to přirozeně činil vždy, ale během této doby měl na každém kroku co činit s hříchem. To je nyní pryč, a teď se může, abychom tak řekli, bez překážky ustavičně věnovat Svému Bohu. Jeho život nezná už nic než jen Boha. To je přesně to, co chce darovat také nám: chodit v novotě života, už jen pro Boha – mít už jen toto zaměření. Jsme jedno s Kristem a vírou žijeme už nyní ve světě vzkříšení Pána Ježíše.
„Tak také vy mějte za to, že jste mrtvi hříchu, Bohu ale žijící v Kristu Ježíši.“ (verš 11)
Nyní přichází první napomenutí v tomto oddílu15. Toto napomenutí předpokládá, že je v nás ještě hřích, jinak bychom se nemuseli vzhledem k němu považovat za mrtvé. Ale všimněme si, že zde není napsáno: Ciťte, že jste mrtvi hříchu. To nemůžeme cítit. Také nemůžeme cítit, že máme odpuštění hříchů. Bylo by osudné, kdyby naše bezpečí a postavení byly závislé na pocitech a citech. Potřebujeme pevnou jistotu, že jsme hříchu mrtvi. Tuto jistotu obdržíme jen skrze víru v pravdu veršů 3-10, totiž že jsme v každém směru jedno s Kristem. Proto verš začíná opět slovy: „Tak také vy…“ Když tuto pravdu vírou přijímáme a klademe na ni svou nohu, máme za to, že jsme hříchu mrtvi. To je význam tohoto verše a počáteční bod pobožného života: žít v Kristu Ježíši Bohu, tak jak to činí On.
V této souvislosti je na místě ještě jeden poukaz. Stále znovu slyšíme říkat: „Musíme hřích držet ve smrti.“ Avšak tento způsob vyjadřování je prostě chybný! Hřích vůbec nemůžeme držet ve smrti. Ten je tu, tomu učí každodenní zkušenost. Ale já musím mít za to, že já jsem mrtvý pro hřích. To zde je učení. Starý člověk je spolu ukřižován, já jsem mrtev, nikoli hřích. Ale Pán za to zemřel, zemřel za tento kořen, který je ve mně a chce přinášet jen zlé ovoce. Protože tomu tak je, nesmím vůči hříchu být v žádném případě lhostejný, ale milost mi přiděluje jeden díl a říká: „Smíš tuto pravdu, že jsi zemřel, vírou přijmout.“ Když se pak přece stane, že zhřeším, pak vím, že za to můj Spasitel zemřel. Hřích, to dravé zvíře, je ve mně, a když tomuto dravci otevřu dveře, pak mne zcela jistě zraní. Ale už nade mnou nemá žádnou moc – a to je ten rozhodující bod. Ono už není „já sám“.
Bratr Heijkoop to jednou ilustroval následovně: Jeden starý kapitán měl vlastní loď. Jednoho dne prodal tuto loď novému kapitánovi s podmínkou, že on sám si na této lodi podrží ještě kajutu, ve které bude moci stále plout spolu. Smlouva byla uzavřena a loď obdržela nového kapitána. Od nynějška měl tento velet, avšak starý kapitán byl ještě ve své kajutě. Neměl už do ničeho mluvit, nýbrž směl jen jet spolu. Ale netrvalo dlouho, a tu přišel starý kapitán zase nahoru a pokoušel se loď přivést opět pod své vedení. – To je ten dravec, hřích v nás. Ale stejně tak málo jako starý kapitán, tak ani hřích nemá právo ani moc převzít v našem životě vedení. To patří novému kapitánovi, to jest novému pánovi, Duchu, novému životu v nás, a už ne hříchu.
Také nejde o to, že ještě stále bychom museli umírat hříchu, že bychom něco museli dělat, abychom tohoto stavu dosáhli (to by byl princip zákona), nýbrž my jsme přišli do tohoto stavu, a nyní máme za to, že jsme pro hřích mrtví. A to má přirozeně praktické účinky na naše chování. Můžeme to srovnat s Efezským 5,1. Tam je napsáno, že jsme Boží milované děti a že máme chodit v lásce. Nechodíme tedy v lásce proto, abychom se stali Božími dětmi (to by byl zákon: něco dělat, abychom něčeho dosáhli), nýbrž protože jsme Boží milované děti (to je dar), chodíme v lásce. A protože jsme zemřeli hříchu, také se podle toho chováme.
Znázornit to může další příklad: Před dlouhou dobou pracoval horník jménem Kristián v jednom dole, který nebyl ještě zabezpečen tak, jak tomu je dnes. Pokaždé, když sjížděl do jámy, padaly za ním nějaké kameny, a pak společně se svými kolegy stále hrozně klel. Jednoho dne se ale obrátil. Když pak jako obvykle na něho a na druhé padaly kameny (všechno se přece nezlepší, když my se obrátíme!), začali všichni klít – ale on zůstal tiše. Od nynějška už neklel. A když potom v něm chtěl vyvstat hněv, říkal si: „Kristiáne, ty jsi mrtev! Kristiáne, ty jsi mrtev!“ On tento verš praktiky žil: „Mějte za to, že jste mrtvi hříchu!“
Uvažované verše můžeme vyjádřit jednoduchou řečí: Nedělej, jako kdybys už neměl žádný hřích, ale smýšlej o tom tak, jak smýšlí Bůh: Hřích je odsouzen, a ty jsi pro něj mrtev. Když o tom smýšlíš stejným způsobem jako Bůh, pak se stane něco slavného: Pak jsi, abychom tak řekli, ve společenství s Bohem ohledně svého vlastního hříchu. To je něco mocného. To je osvobození dle postavení od moci hříchu. Sílu k tomu, abychom to uskutečňovali v praxi, najdeme sice teprve v kapitole 8, ale zde jsme už vyzýváni k tomu, abychom to vírou pevně drželi a podle tohoto postavení chodili. To jediné nás učiní šťastnými!
„Ať tedy nepanuje hřích ve vašem smrtelném těle, abyste poslouchali jeho žádosti; nepropůjčujte své údy hříchu za nástroje nepravosti, ale vydávejte sami sebe Bohu jako žijící z mrtvých a své údy Bohu za nástroje spravedlnosti. Neboť hřích nad vámi nebude panovat, neboť nejste pod zákonem, nýbrž pod milostí.“ (verše 12-14)
Na základě této pravdy, jsou nyní ve verších 12-14 dána praktická napomenutí: „Ať tedy nepanuje hřích ve vašem smrtelném těle, abyste poslouchali jeho žádosti.“ (v. 12) Hřích tedy nikterak nezemřel, jinak by nad námi nemohl panovat. Ne, stará přirozenost nebyla odstraněna, hřích je ještě v nás, máme ještě hříšné žádosti. Také ten, kdo poznal, že s Kristem zemřel hříchu, může ještě zhřešit. Jinak by tu nebyla žádná nutnost pro napomenutí těchto veršů. Ale takový už nestojí pod mocí hříchu, už mu není poddán. Hřích už na něho nemá žádný nárok, jeho síla je zlomena. Takový může ještě hřešit, ale už nemusí hřešit; ani v myšlenkách. Před svým obrácením jsme museli hřešit, nemohli jsme jinak, to byl náš stav, náš starý člověk. Proto zde vlastně je napsáno (doslovně přeloženo): „Ať tedy už déle hřích nepanuje ve vašem smrtelném těle“, nebo: „už ne jako dříve“. Totéž platí pro verš 13: „Nepropůjčujte své údy hříchu za nástroje nepravosti.“ Bůh nám dává tato napomenutí, protože, žel, je stále ještě možné, abychom zhřešili – když ne-jsme bdělí! Mimochodem buď ještě zdůrazněno, že hřích přirozeně může panovat jen v našem smrtelném těle, a nikoli v našem obnoveném vnitřním člověku. K tomu toto místo Bible ukazuje, že se smrtelnost vztahuje jen na tělo.
„Nepropůjčujte své údy hříchu za nástroje nepravosti, ale vydávejte sami sebe Bohu jako žijící z mrtvých a své údy Bohu za nástroje spravedlnosti.“ (verš 13)
Pak ve verši 13 čteme: „Nepropůjčujte [déle] své údy hříchu.“ Nejprve bych chtěl něco říci o slovu „propůjčovat“, protože tento pojem nalézáme ve verších 13-19 pětkrát. Znamená „dávat k dispozici“, „pro něco propůjčovat“. To slovo se vyskytuje také v Efezským 5,27, kde čteme, že Pán Ježíš v budoucnosti Sobě postaví Svou Církev. To znamená, že Církev pak už tu bude jen pro Něho. Na tom se učíme, co je míněno slovem „propůjčovat“: Všechny naše kapacity už nemají být věnovány nepravosti, nýbrž spravedlnosti se vším, co jsme – se všemi našimi schopnostmi podle ducha, duše a těla. Už se nedáváme k dispozici hříchu, nýbrž Bohu.
Dříve jsme své údy propůjčovali hříchu „za nástroje nepravosti“. Co to obsahuje, čteme v kapitole 3. Tu jde nejprve o naše ústa: „Jejich hrdlo je otevřený hrob, svými jazyky jednali lstivě. Pod jejich rty je hadí jed. Jejich ústa jsou plná klení a hořkosti.“ Pak jsou popsány nohy: „Jejich nohy jsou rychlé k vylévání krve; zpuštění a bída je na jejich cestách a cestu pokoje nepoznali.“ A konečně jsou zmíněny také oči: „Není Boží bázně před jejich očima.“ (Řím. 3,13-18) Tak tomu bylo dříve, avšak nyní je to jinak. Naše srdce byla očištěna skrze víru a my jako kněží vstupujeme s pravým srdcem do svatyně. Srdce má nyní zcela nové zaměření. Proto se naše údy jako nástroje chovají také jinak. Jeden oddíl z Knihy Přísloví ukazuje, co nyní dělají: „K řečem mým nakloň ucha svého.“ (Přísl. 4,20) Ucho nyní naslouchá Božímu slovu. Dříve naslouchalo všemu možnému: možná rockové a popové hudbě, možná nebiblickým učením nebo názorům slavných hvězd. Pak je zmínka o srdci: „Přede vším, čeho se ostříhati sluší, ostříhej srdce svého,“ (Přísl. 4.23) – neboť je nyní naplněno novým předmětem. Oči hledí nyní „přímo“ (Přísl. 4,25). Radují se z Božích věcí. Už se nedívají na každou špinavost a brak – nebo ano? Na co se díváš například na internetu? Nebezpečí je zvlášť veliké, když jsi v pokoji sám. Jedno kliknutí, a zlo v nejvyšší formě se ukáže před tvýma očima – a už se dva z tvých údů, ruka a oči, staly nástroji nepravosti. V Izaiáši 33 jsou zmíněny rovněž téměř ty stejné údy jako v Přísloví 4: „Ten, který chodí v spravedlnosti [to jsou nohy], a mluví pravé věci [to jsou ústa], který pohrdá ziskem z útisku, který otřásá ruce své, aby dar nepřijímal, který zacpává uši své, aby neslyšel rady o vraždě, a zavírá oči své, aby se na zlé nedíval, ten na vysokých místech přebývati bude, hradové na skalách útočiště jeho.“ (Iz. 33,15-16)
Ale nemá naše srdce nyní zcela jiné předměty? Naše ruce jsou vhodné k Božímu dílu, naše nohy šíří pokoj, naše ústa mluví slova milosti! Na místo Satana vstoupil Bůh a na místo hříchu spravedlnost. Dříve jsme byli otroci Satana, ale nyní se sami dáváme Bohu k dispozici, a to dobrovolně. To je rozdíl. Před obrácením jsme museli hřešit, ale nyní se chceme dávat k dispozici Bohu. Moc milosti přivodila tuto změnu, moc milosti dává také sílu k uskutečňování tohoto postavení.
My se (sami) dáváme Bohu k dispozici. Nestačí činit správné věci z povinnosti, nýbrž Bůh je nyní moje pohnutka. V tom leží ovoce pro Boha. On vidí mé pohnutky a chce se z toho radovat. Pod zákonem mohl člověk také činit to správné, ale tu nebyl opravdu Bůh tou pohnutkou. Později říká apoštol něco zcela podobného: „Napomínám vás nyní, bratři, skrze Boží slitování, abyste vydali svá těla jako živou, svatou, Bohu libou oběť, což je vaše rozumná služba.“ (Řím. 12,1) A Korintským píše: „Oslavujte tedy Boha ve svém těle.“ (1. Kor. 6,20) Nejde tedy prostě o to, dělat něco, co je správné, nýbrž Bůh by chtěl, abychom to dělali proto, abychom Jej ctili, abychom Jej oslavovali a abychom se Mu jakoby dali co oběť. K tomu jsme schopni, protože jsme viděni „jako žijící z mrtvých“ (v. 13). To je to tajemství: Ačkoli jsme zemřeli hříchu, přece žijeme, a sice v tom Vzkříšeném. Opět je zde viděno naše úzké spojení s Ním. Jeho postavení je mé postavení, a tak žiji nyní v síle tohoto života a vydávám „své údy Bohu za nástroje spravedlnosti“ a už nikoli „hříchu za nástroje nepravosti“ (v. 13).
„Neboť hřích nad vámi nebude panovat, neboť nejste pod zákonem, nýbrž pod milostí.“ (verš 14)
14. verš nyní neobsahuje napomenutí, nýbrž skutečnost. Do jisté míry už naznačuje téma 7. kapitoly: „Hřích nad vámi nebude panovat.“ To je jisté – a přece je má zkušenost často jiná. Zdůvodnění, proč hřích nepanuje, zní: „Neboť nejste pod zákonem, nýbrž pod milostí.“ To znamená: Kdybychom ještě byli pod zákonem, hřích by nad námi panoval. Protože ale nyní jsme pod milostí, už nad námi nepanuje.
Jestliže se však opět dobrovolně stavím pod zákon (kterému jsem vlastně odumřel), a opět ho činím měřítkem pro svůj život tím, že se zavazuji ho dodržovat, pak jsem opět „pod zákonem“, a pak nade mnou opět panuje hřích. „Moc hříchu [je] zákon.“ (1. Kor. 15,56) Proto je krajně vážné, když se člověk staví pod nějaký zákon. Zákon totiž nedává ani život – to víme všichni – ani nedává sílu dodržovat ho. Nedává také žádný předmět pro srdce, který činí šťastným. Vyznačuje čáru, a kdo tuto čáru překročí, je bez milosrdenství potrestán. Nyní tedy ale nejsme pod zákonem, nýbrž pod milostí, a to znamená, že jsme svobodni k tomu, abychom se plně oddali Bohu. Milost dává život skrze nové narození. Činí schopným a ochotným dělat to, co Bůh chce, a to nad míru zákona. A dává předmět pro srdce: Krista, nyní a na věčnost! To je pravá křesťanská svoboda.
Jde tedy o otázku síly, především v 7. kapitole. Když jsme podle postavení mrtví, potřebujeme sílu. Je potřebný zdroj síly, abych nad hříchem zvítězil. Ale nemám ho v sobě, nýbrž obdržím ho výlučně skrze milost. Milost odpouští, a dává vše, co potřebuji. Tak už nade mnou nepanuje hřích.
„Co nyní, měli bychom hřešit, protože nejsme pod zákonem, nýbrž pod milostí? To buď vzdáleno!“ (verš 15)
První otázka v této kapitole zněla: „Co máme nyní říci? Měli bychom setrvávat v hříchu, aby se milost rozhojnila?“ (v. 1) Byla zodpovězena ve verších 2-12. Apoštol nyní vyzvedá druhou otázku, na kterou dává odpověď ve verších 16-23. Opět cítíme jeho rozhořčení: „Co nyní, měli bychom hřešit, protože nejsme pod zákonem, nýbrž pod milostí? To buď vzdáleno!“ (v. 15) Dosavadní vývody mohly dát některé podněty k této otázce. Ale ta otázka zjevuje zlé smýšlení. Tak se nemluví! Juda se zmiňuje o takových, „kteří milost našeho Boha proměňují v prostopášnost“ (Judy 4 – přel.). To není známka lásky ke Kristu, když si člověk myslí, že smí hřešit, protože už není pod zákonem, nýbrž pod milostí. Bratr William Kelly k tomu píše, že by to znamenalo popírání smrti Pána. Neboť skrze smrt Pána jsme přišli z okruhu hříchu do okruhu milosti. Dále říká, že by to popíralo také vzkříšení Pána, neboť ve 4. verši čteme: „… abychom, tak jako Kristus byl vzkříšen z mrtvých skrze slávu Otce, tak i my chodili v novotě života.“ Tato možnost, chodit v novotě života, tu je jen na základě zmrtvýchvstání Pána Ježíše. A nyní zde někdo řekne: „Já vůbec nechci chodit v novotě života. Chci nazpět do tohoto starého stavu.“ Avšak to apoštol rozhodně odmítá. Byl by to dobrovolný návrat pod oblast moci hříchu. Něco hroznějšího si vůbec nelze představit.
Nejsme pod zákonem, nýbrž pod milostí. Se služebníky se dělá smlouva a kladou se podmínky, aby poslouchali. S dětmi se to nedělá. Děti jsou poslušné z lásky. Nejsou pod zákonem, nýbrž pod milostí. To bych chtěl vysvětlit na jednom příkladu: Jeden anglický vdovec měl po smrti své ženy ještě domácí hospodyni. Té předal písemné stanovení, na co při péči o děti a při vedení domácnosti má dbát. Byly to zcela jasné předpisy. To bylo „pod zákonem“. V průběhu doby se mezi těmi dvěma vytvořil vztah a ten vdovec si tuto ženu vzal. A co potom udělal jako první věc? Roztrhal tento list s písemnými ustanoveními. Teď ona už nebyla „pod zákonem“. Ale ona pak neřekla: „Teď mám volnost a už nemusím nic dělat.“ Nikoli, ona vykonávala všechny tyto práce z lásky ke svému muži zvlášť pečlivě a dělala dokonce více než to, co předtím bylo napsáno na papíře. To je ilustrace tohoto místa. Vůbec nepřijdeme na myšlenku, abychom na základě milosti hřešili, nýbrž naopak děláme všechno, co se Pánu líbí. Nic neposiluje naše svaté chození pro Krista více než vědomí o milosti, která nám je darována.
„Zdali nevíte, že komu se propůjčujete za otroky k poslušnosti, koho posloucháte, toho jste otroky: buď hříchu k smrti, nebo poslušnosti ke spravedlnosti?“ (verš 16)
Není žádná střední cesta, žádné smíšení mezi zákonem a milostí. Tomuto verši bychom mohli dát také nadpis: Buď zákon, nebo milost. A otázka zní: Komu se chceme dát k dispozici? Kdysi jsme byli otroky hříchu, ale nyní, ve svobodě před Bohem, chceme sloužit Jemu. Vděčné srdce to přivítá a láska – jak to ukazuje výše uvedený příklad – si nepřeje nic jiného. Výsledek obou alternativ je jasný. V prvním případě, jsme-li otroky hříchu, je výsledkem smrt. Bůh je zneucťován a my jsme nešťastni. V druhém případě, když jsme se stali otroky spravedlnosti k poslušnosti, to vede k spravedlnosti. To je cesta poslušnosti, po které šel Pán Ježíš v dokonalosti. Na cestě poslušnosti vzcházela u Něho výlučně spravedlnost. Spravedlnost znamená chodit tak, že to je v souhlasu s Bohem.
Výraz otrok se v tomto oddílu (verše 16-22) vyskytuje častěji. Přitom jsou osloveny dva okruhy:
Nyní vyvstává otázka: Cožpak jsme přešli z jednoho otroctví do jiného? Přišli jsme z okruhu otroctví Satana, jemuž jsme byli poddáni a proti kterému jsme se vůbec nemohli bránit, do jiného otroctví? Bylo nám nyní vůbec pomoženo? Vždyť jsme nyní opět otroci!
Na tuto otázku bych chtěl dát odpověď pomocí příkladu: Když bylo otroctví vlivem křesťanství v mnoha zemích zrušeno, vznikla často následující situace: Věřící otrok byl svým rovněž uvěřivším otrokářem propuštěn na svobodu. Předtím byli oba nevěřící a nevěřící otrok sténal a vzdychal pod tíží otroctví. Musel tvrdě pracovat a nemohl jinak, protože tělem i duší patřil otrokáři. Neměl vůbec žádná práva. Avšak nyní byla otrokovi darována svoboda. A co udělal? Chtěl dále zůstat u svého, nyní zcela změněného, věřícího pána – ale jako dobrovolný služebník! Tak i my jsme nyní dostali jiného Pána, a tomu sloužíme dobrovolně jako služebníci, resp. otroci. To je teď naše postavení. Tak jsme se nyní stali otroky k poslušnosti.
Při uvažování o těchto verších musíme myslet na to, že apoštol nám zde chce ujasnit, že věřící může na otázku ve verši 15 dát odpověď jen slovem Ne. Pavel se jakoby ptá: „Chcete snad zpět do starého stavu? Chcete se skutečně opět postavit pod moc hříchu? To přece znáte z tehdejší doby!“ Tu musíme stále znovu říkat: „Ne, ne, to nechci!“
„Bohu ale buď dík, že jste byli otroky hříchu, ale stali jste se ze srdce poslušnými obrazu učení, kterému jste byli předáni!“ (verš 17)
„Bohu ale buď dík, že jste byli otroky hříchu…“ – to není nic jiného, než poděkování za prožité osvobození. Byli jsme otroky hříchu, a skrze obrácení to už nejsme. Před svým obrácením jsme museli hřešit, nyní ale jsme se „stali ze srdce poslušnými obrazu učení“. To je silný protiklad. Mohli bychom tyto verše nadepsat slovy: Co jsme byli a co jsme. Tehdy jsme museli poslouchat hřích, nyní ale jsme věřící, dobrovolně a ze srdce předáni obrazu učení. Pro tuto změnu je potřebná víra a rozhodnutí srdce.
Co je obraz učení? Je to Kristus, jak byl zjeven v evangeliu. Když je použito slovo „učení“, mnozí věřící pociťují určitou nechuť, ale to jen ukazuje, že nepochopili, co je obsahem každého křesťanského učení: Je to Kristus! Když jsme to pochopili, stává se to učení krásným. Pak poznáváme v Kristu celé vyzáření křesťanského učení. Tomuto obrazu jsme nyní byli předáni (svěřeni). Není žádný dokonalejší obraz než to, co nám Bůh představuje v Kristu. Lidské srdce potřebuje nějaký předmět, samo si nestačí. A milost mu dává předmět: Krista! Milý mladý příteli: Je tvé srdce skutečně naplněno Kristem? Je předáno tomu obrazu učení? A je Mu zcela předáno, nebo tu jsou dílčí okruhy, které dáváš ještě někomu jinému? Ptám se to sám sebe, zeptej se prosím také. Nejsi šťasten, když tvé srdce potřebuje ještě jiné věci, aby se stalo šťastným. John Nelson Darby jednou řekl: „Jestliže svět pozná, že potřebujeme jeho věci, abychom byli šťastni, je všechna síla svědectví o Kristu ztracena.“ Je tomu tak u mne nebo u tebe? Potřebuješ ještě věci světa, abys byl šťastný?
„Ale osvobozeni od hříchu, stali jste se otroky spravedlnosti.“ (verš 18)
„Osvobozeni od hříchu“ znamená, že už nemusíme hřešit. A přece snad nechceme zase zpátky do tohoto stavu, kde jsme stáli pod metlou hříchu? Cožpak chceme opět hřešit jen proto, že už nejsme pod zákonem? Pán Ježíš říká: „Žádný nemůže dvěma pánům sloužiti.“ (Mat. 6,24) Jestliže jsme osvobozeni od hříchu, pak patříme jinému pánu. „Stali jsme se otroky spravedlnosti.“ Tento verš říká, že na jedné straně jsme zcela svobodni od hříchu, a na druhé straně přece dobrovolně otroci. Když jsme porozuměli, jak vzácná je tato Osoba, které patříme, pak rádi a dobrovolně chceme žít jen Kristu a Bohu. Nový život nechce nic jiného. Být otrok spravedlnosti znamená, že člověk se tělem a duší upíše spravedlnosti. Svoboda tedy není zneužívána opět k hřešení, nýbrž člověk jako otrok spravedlnosti činí to, co zákon vyžaduje (ale nikdy to nemohl způsobit) – a více!
„Mluvím po lidsku, kvůli slabosti vašeho těla. Neboť stejně jako jste své údy propůjčovali za otroky nečistoty a nepravosti k nepravosti, tak propůjčujte nyní své údy za otroky spravedlnosti k svatosti.“ (verš 19)
Když apoštol nyní začíná 19. verš slovy: „Mluvím po lidsku,“ tu tím chce vyjádřit, že k nám mluví zcela jednoduchým způsobem, kterému můžeme dobře rozumět. Chce říci, že pojem „otrok spravedlnosti“ používá jen proto, aby znázornil rozdíl ke skutečnému otroctví hříchu. Proto používá v obou případech slovo „otrok“, ale jen v prvním případě jde o otroka v negativním smyslu. Jinými slovy říká: „Nemyslete si prosím, že jste opět pod nějakým otroctvím jako tehdy, když jste museli poslouchat, aniž byste to chtěli. Ne, nyní posloucháte dobrovolně.“
„Neboť stejně jako jste své údy propůjčovali za otroky nečistotě…“ (v. 19) Tehdy jsme milovali hřích. Milovali jsme nečistotu a dělali jsme svou vlastní vůli. To je bezzákonnost. Nyní ale jsme od tohoto otroctví osvobozeni. Být svobodný ale neznamená prostě dělat, co právě chceme. Znamená to chtít sloužit spravedlnosti. „…, tak propůjčujte nyní své údy za otroky spravedlnosti k svatosti.“ (v. 19) V těch dvou případech poznáváme určitý pokrok: Bezzákonnost vede k další a přibývající bezzákonnosti, a tedy k vzdalování se od Boha v pýše a svévoli; spravedlnost naproti tomu vede k (praktické) svatosti, tedy k oddělení pro Boha v pokoře a poslušnosti. V prvním případě vidíme, že přirozený člověk miluje hřích a nenávidí světlo. Duchovní člověk naproti tomu miluje světlo a nenávidí zlo.
Praktickou svatost získáme skrze pevnost víry, když naše srdce má přitažlivý bod, který mu je cennější než všechno to, co může nabídnout Satan. Může ale také být potřebné, aby Bůh použil opatření kázně, aby v nás způsobil tuto svatost. To čteme v Židům 12,10: Bůh nás kázní „k užitku, abychom se stali účastni jeho svatosti“. Věřím, že mnohé výchovné cesty, po kterých nás vede, mají přesně tento účel. A když tomu tak je, pak chtějme také tuto milující výchovu přijmout.
„Neboť když jste byli otroky hříchu, tu jste byli svobodni od16 spravedlnosti. Jaké ovoce jste měli tehdy z věcí, za které se nyní stydíte? Neboť jejich konec je smrt.“ (verše 20 a 21)
Ve verších 20-21 máme nyní ovoce v životě nevěřícího a jeho konec jako varování pro nás, a ve verši 22 nacházíme ovoce a konec věřícího jako povzbuzení pro nás. Ve verši 20 čteme: „Neboť když jste byli otroky hříchu, tu jste byli svobodni od spravedlnosti.“ Co to znamená, být svobodný od spravedlnosti? To neznamená nic jiného, než že jsme neměli ke spravedlnosti žádný vztah. Nechtěli jsme žít spravedlivě, nýbrž v nepravosti. Tak to bylo tehdy, když jsme byli hříšníci. A ovoce tohoto nespravedlivého chození je zahanbení, zármutek a smrt (v. 21). Chceš tam zase zpátky? To by byl důsledek, kdybys hřešil pod využitím milosti.
„Nyní ale, osvobozeni od hříchu, a když jste se stali otroky Bohu, máte své ovoce k svatosti, jako konec ale věčný život.“ (verš 22)
V protikladu k tomu jsme nyní „osvobozeni od hříchu“ a stali jsme se „otroky Bohu“ (v. 22). Je důležité dbát na to, že předtím není napsáno, že jsme byli osvobozeni od spravedlnosti, neboť pak by to bylo přece něco, co by učinil Bůh – a to je nemyslitelné. Ale On nás osvobodil od hříchu, takže nyní už nemáme k hříchu žádný vztah. Zato jsme se stali otroky Bohu. Tento výrok představuje v tomto oddílu určitý vrchol. Máme nyní nejniternější vztahy k tomu velkému Bohu. Jemu zasvěcujeme všechny síly života a duše. Tady už není žádný seznam příkazů. Skrze Ducha známe Jeho vůli, a skrze milost rádi činíme tuto vůli. Tato poslušnost nezná žádné hranice. Zákon naproti tomu udává hranice. V Janu 8,29 čteme, že Pán Ježíš vždycky činil to, co se líbilo Otci. To je známka pravého Božího otroka!
Předtím, pod zákonem, jsme pro Boha nepřinášeli žádné ovoce, ale nyní máme „ovoce k svatosti“, toto ovoce Ducha v jeho devítinásobném působení (srv. s Gal. 5,22). Nejedná se zde o svatost, kterou vlastníme podle postavení17, nýbrž o praxi. Musíme být prakticky posvěcováni. Jak toho dosáhneme? Tím, že se zabýváme Pánem Ježíšem, jak byl na zemi a jaký je nyní v nebi. Když se například zaměstnáváme s Filipským 2, vidíme Jeho smýšlení, které Ho zde vyznačovalo jako člověka na zemi. Jeho život a Jeho utrpení rozehřívají naše srdce pro Něho, probouzejí naše náklonnosti k Němu a jímají naše srdce pro Něho. Tak přinášíme ovoce. A zaměstnávání se oslaveným Pánem v nebi nám dává sílu a energii, abychom vedli svůj život v praktické svatosti. „Hledejte, co je nahoře, kde je Kristus, sedící po Boží pravici.“ (Kol. 3,1; srv. též s Fil. 3) Pak se děje to, co píše Pavel ve 2. Korintským 3,18: „My ale všichni, s odkrytou tváří hledíce na slávu Pána, jsme proměňováni podle téhož obrazu18 od slávy k slávě, jako skrze Pána, Ducha19.“ Tím dostáváme také náhled do Božích myšlenek, neboť „tajemství Hospodinovo je pro ty, kteří se ho bojí“ (Žalm 25,14 – přel.). Život v Boží bázni nám dává známost Božích myšlenek. Tak tomu bylo například u Abrahama, ale opak vidíme u Lota.
K tomu potřebujeme ovšem správnou potravu. Můžeme sytit buď novou, nebo starou přirozenost. K tomu příklad: Orel a divoký pes jsou spolu svázáni. Pes se chce podle své přirozenosti vláčet smetím po zemi, ale orel, rovněž podle své přirozenosti, chce létat. Nyní záleží na tom, kdo je silnější. Je-li orel dobře živen, může to proti psovi dokázat a vznášet se do vzduchu, v opačném případě musí následovat sklony psa. Tak tomu je u nás. Naše stará přirozenost, ten divoký pes, se chce „vláčet smetím po zemi“, a nová přirozenost, orel, chce létat. Kterou z těch dvou přirozeností sytíme? Musíme sytit orla a psovi potravu brát. Kristus a Jeho Slovo posiluje novou přirozenost, zatím co svět a zaměstnávání se jím sytí tělo. „Všechno, co je ve světě, žádost těla a žádost očí a pýcha života, není od Otce, nýbrž je ze světa.“ (1. J. 2,16) Věci světa sytí tělo. Ale zabývání se Kristem sytí nového člověka, a pak přinášíme ovoce a „létáme“.
V přítomné době na zemi přinášíme „ovoce k svatosti“ (v. 22.) a v budoucnosti máme „jako konec ale život věčný“. Svatý život se nechá utvářet jednoduše; nejde o spektakulární věci. Když například mladí lidé jdou po cestě v čistotě, je to ovoce k svatosti. Taková cesta svatosti končí v nebi, ve věčném životě. To je typický Pavel. Vidí věčný život téměř vždy jako budoucí okruh, do kterého vejdeme a ve kterém se může tento život plně rozvíjet. Pán Ježíš „promění naše tělo ponížení… k podobnosti se svým tělem slávy“ (Fil. 3,21 – přel.).
„Neboť mzdou hříchu je smrt, ale darem Boží milosti život věčný v Kristu Ježíši, našem Pánu.“ (verš 23)
Ve verši 23 jsou oba výsledky ještě jednou jasně postaveny proti sobě: smrt a život. Pro přirozeného člověka je to smrt: „Neboť mzdou hříchu je smrt.“ To zahrnuje věčné oddělení duše od Boha. To zasloužil každý z nás, to je mzda hříchu. Ale výsledek na Boží straně je dar. To není zasloužené. Je to „dar milosti Boží“, věčný život. Tento dar nám Bůh daroval z milosti, a to už dnes. Zde Pavel vidí – na rozdíl od verše 22 – věčný život jako přítomné vlastnictví. Tak je nám také popsán u Jana: „Kdo má Syna, má život; kdo nemá Syna Božího, život nemá.“ (1. J. 5,12) Máme Syna, a proto také život, a to už dnes. Tento život je totiž předpokladem pro to, abychom už nyní mohli mít společenství s naším Bohem a Otcem. „A ten život byl [v Kristu] zjeven, a my jsme viděli a svědčíme a zvěstujeme vám ten věčný život…, abyste také vy s námi [apoštoly] měli společenství; a sice je naše společenství s Otcem a s jeho Synem Ježíšem Kristem.“ (1. J. 1,2.3) Přítomné vlastnění věčného života je předpoklad pro prožitek společenství s božskými Osobami. Je to nyní náš díl, a to není nic jiného, než mít Krista, který je věčný život (1. J. 5,20). Protože věčný život je v Kristu, nelze ho ztratit a nemůže nám nikdy být vzat.
Zde máme návaznost na kapitolu 5,21: „…, aby, … milost vládla skrze spravedlnost k věčnému životu skrze Ježíše Krista, našeho Pána.“ Naším podílem už není smrt jako mzda hříchu, nýbrž věčný život! Kdo by se tu chtěl ještě jednou dobrovolně stavět pod moc hříchu, který má za následek jen smrt? Tady můžeme jen s apoštolem Pavlem říci: „To buď daleko!“