„Proto jako skrze jednoho člověka vešel do světa hřích a skrze hřích smrt, a tak smrt pronikla ke všem lidem, protože všichni zhřešili…“ (verš. 12)
Oddíl začíná slovem „Proto“. Nyní vyvstává otázka, na co se to vztahuje. Mohli bychom to možná formulovat takto: Proto, protože problém našich hříchů je nyní vyřešen, přejdeme k nové myšlence. Smíření a jeho požehnané následky byly představeny. Teď bude vysvětlena jiná pravda: vyřešení problému hříchu.
Teď už na rozdíl od první části Dopisu Římanům nejde o rozdíl mezi Židy a pohany. Také nejde o otázku, zda někdo zhřešil se zákonem nebo bez něho. Duch Svatý nyní říká, že princip hříchu – nezávisle na svých různých účincích – je odvozen od jednoho člověka: od Adama. Skrze prvního člověka přišel na svět hřích (nikoli: hříchy). Stalo se to skrze jednoho jediného člověka. V Prvním dopisu Korintským je řečeno něco podobného: „Neboť poněvadž skrze člověka /přišla/ smrt, skrze člověka i vzkříšení z mrtvých.“ (1. Kor. 15,21) Zde spočívá důraz na slovu člověk, ale v našem verši leží těžiště ve slovu jeden. Adam sám jediný byl příčinou toho, že na svět přišel hřích a že každý člověk od přirozenosti je hříšník.
Chtěl bych to podepřít několika místy Písma. V Žalmu 51 říká David: „V hříchu (nikoli: „V hříších“) počala mě matka má.“ (Žalm 51,7) A Job konstatuje: „Kdo toho dokáže, aby čistý z nečistého vzešel? Ani jeden.“ (Job 14,4) Podívejme se také ještě na něco v První Mojžíšově knize: „V ten den, v kterém stvořil Bůh člověka, ku podobenství Božímu učinil ho.“ (1. M. 5,1) Adam byl tedy stvořen v podobnosti a v obrazu Božím (1. M. 1,27). Pak dále čteme: „Byl pak Adam ve stu a třiceti letech, když zplodil syna ku podobenství svému a k obrazu svému.“ (1. M. 5,3) V čí podobnosti a obrazu zplodil syna? V podobnosti a obrazu padlého Adama, neboť teprve po pádu do hříchu se Adamovi a Evě narodily děti. Proto všechny byly infikovány hříchem – už předtím, než samy zhřešily. A všichni lidé, kteří se potom narodili, jsou reprodukcí prvního Adama. Také všichni, kteří se ještě narodí, a také lidé v tisíciletém království, se narodí jako hříšníci. Všichni byli „počati v hříchu“, zplozeni hříšnými lidmi. Proto jsou od narození hříšníci, i když ještě nezhřešili. To je doloženo slovy Pána Ježíše, který mluvil o „maličkých“, a pak řekl: „Přišel zajisté Syn člověka, aby spasil to, což bylo zahynulo.“ (Mat. 18,11) Tedy už nemluvňata, malé děti, jsou ztracené. To vyplývá také z Matouše 18,14: „Tak není vůle Otce vašeho, který jest v nebesích, aby zhynul jeden z maličkých těchto.“ Ačkoli ještě nezhřešili, jsou ztraceni – a přece zachráněni dílem Pána Ježíše!
Ale pak přišel jiný člověk. Druhý člověk, člověk z nebe, poslední Adam. Ten nebyl reprodukcí prvního Adama, neboť byl zplozen z Ducha Svatého. Marii, Jeho matce, bylo řečeno: „Duch svatý sestoupí v tě, a moc Nejvyššího zastíní tebe; a proto i to, co se z tebe svatého narodí, slouti bude Syn Boží.“ (Luk. 1,35) Tady přišel na zem čistý člověk a stal se Hlavou jiného lidského rodu /pokolení/. To uvidíme později ve verších 13 a 14.
Pevně tedy držíme: Každý člověk má hříšnou přirozenost. Jedná se o „zděděný hřích“. A protože člověk má tuto hříšnou přirozenost, musí zemřít a být ztracen. Proto nemůže přijít do Boží slávy. Je v hříšném stavu. I když ještě nezhřešil, je ztracen. O tom mluví první část dvanáctého verše.
Nyní by někdo mohl říci: „Není to moje vina, že jsem zdědil hříšnou přirozenost. Takže Bůh mě také za to nesmí potrestat!“ Proti této námitce se nyní staví druhá část 12. verše, když konstatuje, že „všichni zhřešili“. Každý člověk na sebe už uvedl vinu. S (dědičným) hříchem přišla na svět smrt, tento král hrůzy, a „smrt pronikla ke všem lidem, protože všichni zhřešili“. „Mzdou hříchu je smrt.“ (Řím. 6,23) My jsme provinilí, protože jsme zhřešili; a hřešíme, protože máme hříšnou přirozenost.
Člověk není pro nebe vhodný ze dvou důvodů: Protože se dopustil hříchů a protože v něm bydlí hřích. U velkého bílého trůnu nalézáme tyto dva pohledy. Tam se zjeví všichni nevěřící, a pak je řečeno: „I souzeni jsou mrtví podle toho, jak psáno bylo v knihách, totiž podle skutků svých.“ (Zj. 20,12) Zde jde tedy o jejich vinu, o hříchy, které učinili. To je měřítko pro jejich soud. Budou souzeni, protože hřešili. Ale pak je tu také řeč o knize života (Zj. 20,12.15) a je konstatováno, že žádný z těchto nevěřících není v knize života. Nejsou v knize života, protože odmítli milost, která jim byla nabídnuta v Pánu Ježíši. Nečinili pokání, které by jim bylo přineslo život. Ještě jsou ve své hříšné přirozenosti.
Potřebujeme tedy odpuštění svých vin, abychom nebyli souzeni, a potřebujeme novou přirozenost, abychom nezahynuli. A Bůh má obdivuhodnou odpověď nejen na první problém, nýbrž i na druhý. Neboť tak, jako skrze jednoho člověka přišla smrt, tak přichází také skrze jednoho člověka „ospravedlnění života“ (v. 18).
„…(neboť až do zákona byl hřích na světě; hřích se ale nepřipočítává, když tu není zákon.“ (verš 13)
Pro vysvětlení 12. verše přichází nyní dlouhá vsuvka (v. 13-17), kterou překladatelé dali kvůli jasnosti do závorky. Začíná slovy: „Neboť až do zákona byl hřích na světě.“ Tedy dříve, než tu byl zákon, který zakazoval hřích, byl ve světě hřích. Podle čeho to můžeme poznat? Podle toho, že lidé umírali – a smrt je mzdou hříchu. A ona „panovala od Adama až po Mojžíše“ (v. 14). Ale hřích, který se v tomto časovém období děl, nebyl připočítán, protože tu nebyl žádný zákon (v. 13). Zákon mění charakter hříchu a proměňuje ho, abychom tak řekli, v přestoupení. Přestoupení neexistuje, dokud tu není zákon. Když dítě udělá něco špatného, co mu nebylo výslovně zakázáno, pak je to sice zlé, ale dítě nepřekročilo žádný „zákon“. Přestoupení nastává, jen když tu předtím byl zákaz. Bůh dal člověku před zákonem ze Sinaje svědomí, které svědčilo proti hříchu, avšak když tu pak byl zákon, byl veden, abychom tak řekli, seznam přestoupení zákona – neboť to je význam slova „připočítávat“1. Všechny hříchy jsou „dány do seznamu“, „zaneseny do dlužní knihy“.
Hřích tedy není připočítáván, když tu není zákon. To přirozeně neznamená, že je omluven nebo že to není nic zlého: „Neboť kteří bez zákona hřešili, bez zákona také zahynou; a kteří pod zákonem hřešili, budou souzeni skrze zákon.“ (Řím. 2,12) Lidé hřešili před vydáním zákona, a proto budou ztraceni, ale přestupníky se stali teprve po vydání zákona: „Neboť zákon působí hněv; kde ale není zákon, tam není také přestoupení.“ (Řím. 4,15) Hřích je tedy širší pojem než přestoupení. Přestoupení tu je jen tehdy, když tu jsou zákony, ale hříchem je vše, co je v Božích očích zlé.
„Ale smrt panovala od Adama až po Mojžíše i nad těmi, kteří nezhřešili v podobnosti Adamova přestoupení, jenž je předobrazem toho budoucího.“ (verš 14)
Od Adama až k vydání zákona všichni zhřešili, a proto všichni zemřeli, ale nezhřešili „v podobnosti Adamova přestoupení“. Co to znamená, se dovídáme u proroka Ozeáše, který o Židech (tj. o takových, kteří měli zákon) říká: „Ale oni smlouvu mou jako Adam přestoupili.“ (Oz. 6,7 – přel.) Adam tedy byl přestupník zákona. Jak to? Protože přestoupil to jediné přikázání, které mu Bůh dal: Jedl ovoce ze stromu. Židé, stojící pod zákonem, zhřešili nyní „v podobnosti Adamova přestoupení“. Také oni měli přikázání a tisíckrát se proti nim provinili. Adamovi potomci, kteří žili před vydáním zákona, byli také hříšníci – ale neobdrželi jasný příkaz od Boha jako Adam. Proto nezhřešili „v podobnosti Adamova přestoupení“.
V 14. verši je dále řečeno, že Adam „je předobrazem toho budoucího“. Kdo je tento budoucí? Je to jednoznačně Kristus. A jak je možné, že Adam, který přestoupil příkaz, je předobrazem Krista?
Abychom tomu rozuměli, musíme dbát na to, že od 14. verše jde o dvě rodiny. Každá rodina má jednoho „původce“, jednu hlavu. První hlavou je Adam; ten je hlavou své rodiny. Druhou hlavou je Kristus; ten je hlavou jiné rodiny.
Adam se dopustil jednoho hříšného skutku a tím se stal hlavou padlého lidského pokolení. Kristus naproti tomu vykonal jedno dílo k odstranění hříchu, a tím se stal Hlavou vykoupeného lidského pokolení. Když vstal a vystoupil do nebe, stal se Hlavou všech, kteří Mu patří. Nyní rozumíme, proč je Adam nazván „předobrazem toho budoucího“.
„Není ale jako přestoupení, tak také dar milosti2? Neboť jestliže skrze přestoupení jednoho mnozí zemřeli, tak se mnohem více vůči mnohým stala rozhojněnou Boží milost a dar v milosti, který je skrze jednoho člověka, Ježíše Krista.“ (verš 15)
Jakkoli mocné bylo Adamovo přestoupení a má těžké následky – dar milosti Krista, té druhé Hlavy, je mnohem větší. O tom je napsáno, že je „rozhojněný“ (v. 15), že je dán v „hojnosti“ (v. 17) a že se stal „nadmíru rozhojněným“ (v. 20). To nás musí činit šťastnými! Jakkoli závažný je hřích a jeho následky, milost se přelévá přes všechno. Přestoupení jednoho přineslo „mnohým“ smrt. To jsou bez výjimky všichni lidé. Od prvního Adamova syna až k poslednímu člověku, který se narodí – Adam je hlavou všech! Tito mnozí zemřeli nebo zemřou, a to na základě přestoupení tohoto jednoho. Ale „tak se mnohem více vůči mnohým stala rozhojněnou Boží milost a dar v milosti, který je skrze jednoho člověka, Ježíše Krista“ (v. 15). Výraz „mnozí“ se zde už přirozeně nevztahuje na všechny lidi. Míněni jsou jen ti, kteří patří Kristu. Už jsme viděli, jakým způsobem se Pán Ježíš stal Hlavou tohoto nového lidského pokolení. Stalo se to na základě Jeho kříže, Jeho vzkříšení a Jeho nanebevstoupení. Proto může Bůh vůči lidem, kteří nyní patří této Hlavě, jednat v milosti. To je nevyvratitelný důkaz. Čím byl Adam v činění zlého pro všechny lidi, tím byl Kristus v činění dobrého pro Své potomky.
Co nyní znamená výraz „dar v milosti“? Protože dar milosti je postaven proti Adamovu přestoupení a smrti, je zde blízko myšlenka, že tento výraz – ačkoli je obecný – ukazuje na věčný život, který se skrze Ježíše Krista rozhojnil vůči mnohým. To nalézá své potvrzení v Římanům 6,23: „Neboť mzdou hříchu je smrt, ale darem Boží milosti život věčný v Kristu Ježíši, našem Pánu.“ Protože ale Kristus sám je „věčný život“ (1. J. 5,20), nemůžeme potom říci, že darem v milosti je Pán Ježíš? O tom mluví také ten známý verš v 2. Korintským 9,15: „Bohu buď dík za jeho nevýslovný dar!“ Adam nám přinesl smrt, ale Kristus nám přinesl „život v nadbytku“ (Jan 10,10).
Ve verši 15 máme tedy jak souhlas mezi těmi dvěma hlavami, když jednání jednoho má účinky na mnohé, tak také protiklad, totiž smrt na straně Adama a dar milosti na straně Krista.
„A není tak jako skrze jednoho, který zhřešil, tak také dar?3 Neboť rozsudek4 byl od jednoho5 k odsouzení, dar milosti ale z mnohých přestoupení ke spravedlnosti6.“ (verš 16)
Nyní jsou proti sobě postaveny další výsledky jednání těchto dvou hlav: „A není tak jako skrze jednoho, který zhřešil, tak také dar?“ Ten jeden, který zhřešil, je Adam. A jako jsou nesmírné účinky jeho činu, tak jsou takové také účinky Božího daru. „Neboť rozsudek byl od jednoho [tj. od jedné věci nebo jednání] k odsouzení.“ Jedno Adamovo jednání přineslo bez výjimky všem lidem odsouzení. Ale dar milosti byl „z mnohých přestoupení ke spravedlnosti“. Skrze dar milosti byli ti, kteří se dopustili mnoha přestoupení, nyní ale patřící Kristu, přivedeni ke spravedlnosti nebo k ospravedlnění. Zde ospravedlnění znamená trvalý stav spravedlnosti, existující před Bohem, který už nikdy nebude změněn. To nám přinesl dar v milosti skrze dílo Krista.
Souhrnně máme tedy v 16. verši opět souhlas těch dvou hlav, když konečné výsledky jejich činu jsou nesmírné, tak také protiklad: odsouzení na Adamově straně a spravedlnost na straně Krista.
„Neboť jestliže skrze přestoupení jednoho smrt vládla skrze toho jednoho, tak mnohem více budou ti, kteří dostávají hojnost milosti a dar spravedlnosti, v životě7 vládnout skrze toho jednoho, Ježíše Krista).“ (verš 17)
Ve verši 17 jsou dále rozvedena konání obou hlav. To první jsme viděli také už ve verši 14: Skrze Adamovo přestoupení panovala smrt, a stále ještě panuje a bude panovat až do konce tisíciletého království. Ale nyní přišel jiný a přinesl hojnost milosti ke všem těm, kteří Mu náležejí. Přinesl dar spravedlnosti. To učinil pro nás, přinesl ho k tobě a ke mně. Tento dar spravedlnosti je zde něco, co mi Bůh chtěl dát: spravedlnost na základě toho, čím jsem se stal v Kristu. Jeden bratr k tomu jednou řekl: „Skrze Adamovo přestoupení byl roztržen oděv nevinnosti, a skrze oběť Krista jsme byli oblečeni oděvem božské spravedlnosti.“
V dovětku čteme, že ti, kteří obdrželi dar spravedlnosti – to jsme tedy my věřící –, v životě vládnou skrze toho jednoho, Ježíše Krista. To nejprve zní nelogicky, neboť na začátku verše bylo řečeno, že smrt vládla, a proto nyní očekáváme, že teď vládne život. Avšak tak to tu nestojí. Ne, Bůh nám dává více. My sami vládneme v životě, protože jsme byli přeneseni na druhou stranu smrti do nového světa, do světa vzkříšení. To je také to, co říká apoštol Pavel ve Filipským 3,10: Chtěl poznat sílu vzkříšení Pána Ježíše, sílu života vzkříšení. Věděl, že se tato síla rozvíjí už v našem životě, a ne snad teprve ve vzkříšení při příchodu Pána. Žijeme v atmosféře Toho, který nám přinesl tento život. V tomto životě se pozvedáme, je to nový druh žití. Chodíme „v novotě života“ (Řím. 6,4) a vedeme vítězný křesťanský život.
Opět zde máme jak souhlas, když čin jedné hlavy přenáší celé potomstvo do téhož stavu, tak i protiklad, totiž ovládání smrtí na Adamově straně a panování v životě na straně Krista.
Verše 18 a 19 nyní vedou dále myšlenku, započatou ve verši 12. Dávají obdivuhodnou odpověď na problém, který tam byl představen. Ten spočíval v tom, že skrze jednoho člověka přišel hřích na svět, a tím pronikla smrt ke všem lidem. A nyní se učíme, že skrze spravedlnost jednoho člověka, Ježíše Krista, dosahují ti, kteří přijmou nabídku milosti, ospravedlnění života.
Avšak tyto dva verše budeme zkoumat podrobněji. Obsahují dvě důležité zásady: Ve verši 18 máme dosah Adamova skutku a díla Pána Ježíše, a ve verši 19 máme skutečné výsledky těchto dvou jednání. Můžeme také říci, že ve verši 18 máme před sebou smíření a ve verši 19 zastupování.
„…a tak nyní, jako to bylo skrze jedno přestoupení ke všem lidem k odsouzení, tak také skrze jednu spravedlnost ke všem lidem k ospravedlnění života.“ (verš 18)
Zde čteme, že skrze jedno přestoupení – to jest Adamovo přestoupení – to bylo „ke všem lidem k odsouzení“. Musíme zde zdůraznit slova „ke všem“. Ukazují, jaký dosah nějaký čin má. Nejde o to, zda někdo skutečně jde do zatracení, nebo zda unikne odsouzení, když uvěří v dílo Pána Ježíše. Celkem se následek Adamova přestoupení obrací ke všem lidem.
Totéž platí nyní pro ospravedlnění. Ve druhé části verše 18 čteme, že přišlo „skrze jednu spravedlnost ke všem lidem k ospravedlnění života“. To je myšlenka smíření, která se vyskytuje už v Římanům 3: „Boží spravedlnost ale skrze víru v Ježíše Krista ke /vůči/ všem.“ (v. 22) To znamená, že Pán vykonal dílo, které vystačí k ospravedlnění všech lidí. Tak velké a tak mocné je to dílo! To odpovídá tomu, co je napsáno v Titovi 2,11: „Zjevila se zajisté ta milost Boží spasitelná všechněm lidem.“ Tady není žádný vyjmut. Pán Ježíš sám sebe dal jako „mzdu na vykoupení za všechny“ (1. Tim. 2,6). To je velké dílo! Nikdo nemusí zahynout, neboť dílo smíření Pána vystačí k záchraně všech lidí, tedy „vůči všem“! – Avšak přesně tak, jako člověk může ujít odsouzení, tak může také „ujít“ ospravedlnění. Člověk je nezíská, když je skrze nevěru „promarní“. Tak mluví verš 18 o odsouzení a o ospravedlnění „ke všem“ a nikoli „na všechny“.
Abychom rozuměli výrazu „ospravedlnění života“, musíme si nejprve uvědomit, co ospravedlnění vůbec znamená. Ten výraz nalézáme už v kapitole 3,20 a zvláště v kapitole 4,25, ale bez dodatku „života“. Nejprve bych na příkladu chtěl ukázat, že ospravedlnění a odpuštění jsou dvě různé věci. Syn věřícího křesťana často přestupoval příkazy svého otce. Otec měl ve zvyku, když syn zhřešil, zatlouci do prkna na stěně hřebík. Když syn provinění vyznal, otec mu odpustil a hřebík zase vytáhl. To je odpuštění! – V určitých odstupech ale přicházel na návštěvu dědeček. Ten se jako první věc podíval na prkno, aby spočítal hřebíky. Někdy tam už nebyl žádný hřebík, ale pak spočítal čerstvé otvory: „Šest!“ Pak řekl: „Tak, zase jsi už šestkrát byl neposlušný!“ Otci bylo jasné, že to tak nemůže jít dál. Proto vzal tmel a špachtli, všechny otvory pečlivě zatmelil a vše přetřel bílou barvou. To udělal také s každým dalším otvorem. Když dědeček zase přišel, radoval se, že nevidí ani jeden otvor. To je ospravedlnění! – Ospravedlnění znamená stát před Bohem tak, jako kdybychom nikdy nic zlého neudělali.
Ale pojem „ospravedlnění života“ jde ještě dále. Znamená být před Bohem v novém postavení – stát na straně života a už ne na straně smrti. Toto ospravedlnění je charakterizováno životem vzkříšení Pána Ježíše. To jde dále než to, co čteme o ospravedlnění v kapitolách 3 a 4.
Také zde musíme opět dbát na postavení proti sobě. Ospravedlnění života je postaveno proti odsouzení, jako předtím v 17. verši vládnutí v životě stálo proti vládě smrti. Tyto protiklady nás činí vděčnými. Pokaždé nám ukazují, že milost přináší více než to, co bylo ztraceno skrze Adama.
„Neboť tak jako skrze neposlušnost jednoho člověka byli mnozí uvedeni do postavení hříšníků, tak jsou také skrze poslušnost jednoho mnozí uvedení do postavení spravedlivých.“ (verš 19)
Ve verši 19 nacházíme skutečné výsledky toho, co Adam, resp. Kristus učinili: „Neboť tak jako skrze neposlušnost jednoho člověka [Adama] byli mnozí uvedeni do postavení hříšníků“ – to jsou nyní opět ti, kteří patří do Adamovy rodiny, tedy všichni lidé – „tak jsou také skrze poslušnost jednoho mnozí uvedení do postavení spravedlivých“ – to je opět Kristova rodina. Všimněme si těch dvou protikladů: Prvně neposlušnost Adama proti poslušnosti Krista, za druhé postavení hříšníků proti postavení spravedlivých.
Nato je ukázáno, jak to je pravda pro jednotlivce. Do postavení spravedlivých jsou uvedeni jen ti, kdo přijímají dílo Pána Ježíše. Jen pro ty On zástupně zemřel. Dílo se stalo sice vůči „všem lidem k ospravedlnění života“, ale jednotlivec je musí osobně přijmout. A jen o takových může být řečeno, že Pán Ježíš na kříži zaujal jejich místo a že přicházejí do požitku požehnání Jeho díla. Pán Ježíš mluvil o zastupování, když říkal, že Syn člověka přišel, aby dal Svůj život jako výkupné za mnohé (Mat. 20,28; viz též Iz. 53,12). V 1. Timoteovi 2,6 však je napsáno, že On Svůj život dal jako výkupné za všechny. Tam jde o smíření. Těmto dvěma stránkám díla Pána Ježíše musíme dobře rozumět. Nabídka milosti se obrací „ke všem“, ale přichází jen „na všechny, kteří věří“ (Řím. 3,22).
Už jsi uvěřil? Nabídka milosti stojí před tebou ještě jednou. Dílo smíření Pána Ježíše se obrací ke všem. Svatý Bůh je tváří v tvář dílu Pána Ježíše plně uspokojen. Jeho požadavkům bylo učiněno zadost. Vůči Němu bylo učiněno smíření, a On nyní může dávat všem lidem nabídku milosti. Přijal jsi ji k ospravedlnění života? Jsi uveden do postavení spravedlivého – anebo ještě ne? Přijmi ji dnes! Když ji osobně nepřijmeš, když nebudeš činit pokání a neobrátíš se, pak zůstaneš v postavení hříšníků. Ale když ji přijmeš, pak přijdeš do postavení spravedlivých.
Co znamená být v postavení spravedlivých? Neznamená to být přenesen zpět do stavu Adama před pádem do hříchu, do stavu nevinnosti. Ne, znamená to, že před Bohem stojíme v témž postavení, ve kterém stojí Jeho vlastní Syn – zahaleni do milosti Golgoty! Kristus se stal člověkem a Svou poslušností způsobil mnohem více, než Adam promarnil. Proto nejsme přeneseni do stavu nevinnosti, nýbrž do postavení spravedlivých.
Tato Kristova poslušnost na nás musí působit. Přitom bych nejprve chtěl naše myšlenky vést ke známému citátu ze Žalmu 40: „Aj, jdu, abych činil, ó Bože, vůli tvou.“ (Židům 10,7) To je popis poslušnosti toho Jednoho. Přišel, ne aby činil Svou vůli, nýbrž vůli Toho, který Ho poslal (Jan 6,38). Jsme si vědomi toho, co tato vůle obsahovala a co to pro Něho znamenalo, tuto vůli vykonávat? On byl poslušný „až do smrti, a to smrti kříže“ (Fil. 2,8). Byla to absolutně dobrovolná poslušnost. To vidíme v Janu 10: „Proto mne Otec miluje, že já pokládám duši svou… To přikázání vzal jsem od Otce svého.“ (v. 17 a 18) Kromě toho to byla čistá poslušnost. V Getsemane Spasitel řekl: „Otče, chceš-li, přenes kalich tento ode mne.“ Jak by si mohl přát být učiněn hříchem! Ale přesto pokračuje: „Ale však ne má vůle, ale tvá staň se!“ (Luk. 22,42) Jaká absolutně čistá poslušnost!
Láska a poslušnost ke Svému Bohu a Otci a láska k nám ztraceným umožnila tuto slavnou Boží odpověď na problém hříchu, který v nás bydlí.
„Zákon ale k tomu přistoupil, aby se rozhojnilo přestoupení. Kde se ale rozhojnil hřích, rozhojnila se milost ještě více,…“ (verš 20)
Verš 20 se ještě jednou obrací k verši 13, kde šlo o zákon. Zákon v době mezi Adamem a Kristem „k tomu přistoupil“. K čemu přišel? Proč ho Bůh dal? Aby umožnil spravedlnost na základě vlastních skutků? Ne, přirozeně že ne, neboť Pavel píše: „… nemaje své spravedlnosti, která jest ze zákona, ale tu, která jest z víry Kristovy.“ (Fil. 3,9) Kromě toho by to odporovalo konstatování: „Proto ze skutků zákona nebude ospravedlněn žádný člověk.“ (Řím. 3,20) Přinesl život? Ne. „Neboť kdyby byl zákon dán, který by mohl oživit, jistě ze zákona byla by spravedlnost.“ (Gal. 3,21)
Tento verš v Dopisu Římanům nás poučuje, k čemu byl zákon dán: „…, aby se rozhojnilo přestoupení.“ Skrze zákon vystoupilo ovoce hříchu velmi jasně a stalo se přestoupením: svévole člověka, jeho pýcha, žádost, vášeň, neposlušnost. To vše se stalo skrze zákon zjevným jako hřích, takže nikdo už nemohl být na něco pyšný.
Žel, že nyní zákon u nás přináší těžko spojitelné „účinky“: Na jedné straně přikazuje hříšnému člověku, aby nehřešil, a ten se na druhé straně nadarmo namáhá zákon dodržet. Na druhé straně ale je v člověku skrze zákon způsobena „každá žádost“ (Řím. 7,8). Tak se stává rozhojněným nejen přestoupení, nýbrž také hřích sám.
„…, aby, jako hřích vládl ve smrti8, tak také milost vládla skrze spravedlnost k věčnému životu skrze Ježíše Krista, našeho Pána.“ (verš 21)
Avšak Boží odpovědí na to je milost: Ta je přebohatá a zaplavuje i tento rozhojněný hřích člověka, „aby, jako hřích vládl ve smrti“ – to jsme uvažovali v 17. verši – „tak také milost vládla“ (v. 21). Milost vládne, nikoli zákon. Bohu buď chvála a dík! Nepřišli jsme opět pod zákon, ne, vládne milost. Také to ještě není spravedlnost, která vládne. To se stane v budoucím tisíciletém království.
Nyní vládne milost skrze spravedlnost. To je vzácná věta. Milost nevládne na úkor spravedlnosti, neboť Pán Svým dílem na kříži zcela splnil spravedlivé Boží požadavky ve vztahu k hříchu. Bůh je spravedlivý, když „ospravedlňuje toho, který je víry v Ježíše“ (Řím. 3,26), protože On nemůže hřích trestat dvakrát.
Poté, co se Boží láska a milost prokázaly v poslání a obětování Jeho Syna, prokázala se Boží spravedlnost v tom, že Toho, který Ho v životě a ve smrti nekonečně oslavil, posadil po Své pravici. Krátce před křížem Pán Ježíš řekl: „Nyní oslaven jest Syn člověka, a Bůh oslaven jest v něm.“ To se stalo na Golgotě. Pak k tomu připojil, že „Bůh oslaví jej sám v sobě, a to hned oslaví jej.“ (Jan 13,31.32) To znamená, že Bůh Ho posadí po Své pravici. Z Jana 16,10 vidíme, že to z Boží strany byl akt spravedlnosti. Bůh jednal vzhledem k Svému Synu, který Ho oslavil, spravedlivě, když Mu dal místo po Své pravici. Můžeme také říci, že Bůh Mu spravedlivě musel dát toto místo – místo, které jako Syn vždy měl, a které nyní na základě Svého dokonaného díla vykoupení získal jako člověk. Podivuhodné je, že my nyní máme podíl na výsledcích Jeho díla! Spasitel za nás zemřel, my jsme ospravedlněni a máme nyní život, který má za cíl věčnou slávu. Z kříže plyne nyní proud milosti, a to potrubím spravedlnosti. Tento proud ústí do vlasti věčného života. Vše se stalo skrze Ježíše Krista. To je Boží slavná odpověď na rozhojnění hříchu člověka!