Jeden velmi ceněný bratr z Anglie v 19. století jednou mladým lidem řekl: „Zaměstnávejte se stále znovu 1. až 8. kapitolou Dopisu Římanům!“ – My všichni musíme připustit, že to činíme příliš málo. Avšak posilnilo by to naši víru, prohloubilo naši jistotu spasení, zvětšilo naši vděčnost a pozitivně ovlivnilo náš celý způsob života. Z tohoto důvodu se chceme nyní zvlášť zabývat kapitolami 5 až 7 Dopisu Římanům.
S odstupem to jsou ty nejtěžší oddíly tohoto Dopisu. Proto potřebujeme jak k vysvětlení, tak také k porozumění těmto kapitolám zvláštní míru pomoci od Pána. Nejsou tak těžké proto, že bychom nemohli porozumět myšlenkovému sledu, nýbrž protože naše zkušenosti, které denně děláme se sebou samými, se zdají přímo odporovat učení těchto kapitol.
Dříve než půjdeme do podrobností, bude jistě užitečné mít všeobecný přehled. V Novém zákoně máme dva výrazné „Dopisy s učením“: Dopis Římanům a Dopis Efezským. A pak máme třetí Dopis, Dopis Koloským, který ty oba obdivuhodným způsobem spolu spojuje.
Abychom spojení těch tří Dopisů mohli lépe rozumět, uděláme srovnání s izraelským lidem. Jak víme, ten žil po mnoho let pod porobou v Egyptě. Duchovní přenesení toho nalézáme v Dopisu Římanům. Tam nás Duch Boží vidí jako „otroky hříchu“ (Řím. 6,17) a jako žijící v hříchu. Avšak poté, co bylo vykonáno dílo Pána Ježíše a my jsme v ně uvěřili, jsme hříchu zemřeli (Řím. 6,10.11). To je velké téma kapitol, které máme před sebou. Učíme se zde, co Bůh udělal se „starým člověkem“: On ho „spolu ukřižoval“ (Řím. 6,6). Také to vidíme obrazně u izraelského lidu: Poté, co jedli velikonočního beránka, prošli Rudým mořem, a tím byli osvobozeni od moci faraona. A potom nás Dopis Římanům přivádí obrazně na poušť. Tam žijeme v zemi smrti a chodíme v „novotě života“ (Řím. 6,4).
Dopis Efezským nás naproti tomu vidí nejprve „mrtvé v proviněních a hříších“ (Ef. 2,1). Avšak poté, co bylo vykonáno dílo Pána Ježíše a my jsme je přijali, žijeme nyní s Kristem. Pořadí „smrt“ a „život“ je tedy přesně opačné než v Dopisu Římanům. Dopis Efezským nás také nepřivádí do pouště, nýbrž z pouště skrze Jordán do země zaslíbení, nebo jinak řečeno: do země živých. Nejenže jsme s Kristem zemřeli, nýbrž jsme s Ním také vzkříšeni a v Něm přeneseni do nebeských míst (Ef. 2,5.6).
Mezi tím nyní leží Dopis Koloským. Stojí, abychom tak řekli, jednou nohou na Dopisu Římanům a druhou na Dopisu Efezským. Jsme tam na jedné straně viděni jako žijící na zemi (srv. s Kol. 2,20), a na druhé straně jsme „mrtví v proviněních“ (Kol. 2,13). Abychom charakterizovali Dopis Koloským, mohli bychom říci: Kdysi jsem žil ve světě, a nyní žiji s Kristem. Zemřeli jsme s Ním a jsme s Ním vzkříšeni (Kol. 2,20; 3,1), ale ještě nejsme přeneseni do nebeských míst. Ještě hledáme to, co je nahoře, kde je Kristus. Jsme jakoby v témž stavu jako Pán, když po Svém vzkříšení žil ještě 40 dní na zemi (Sk. 1,3). Stejně tak Izrael, když prošel Jordánem, byl nejprve ještě v Galgala, místě obřízky, a ještě nevzal zem do vlastnictví.
Dopis Římanům má pět velkých oddílů:
Ve třetí části – tématu této knížky – jsou pojednány následující otázky:
Nejprve bych chtěl obrazy ze Starého zákona vysvětlit ty dva velké prostřední oddíly, v nichž jde o naše hříchy (Řím. 1,18-5,11) a o v nás přebývající hřích (Řím. 5,12-8,39), a to pomocí situací, v nichž izraelský lid přišel třikrát do styku se smrtí.
První událost je ve 2. Mojžíšově 12, kde Bůh procházel Egyptem. Aby byli ochráněni před soudem, museli Izraelité natřít krví vyhlédnutého beránka obě veřeje a nadpraží. Pak Bůh prošel kolem a prvorození Izraelitů nemuseli zemřít. Dostalo se jim osvobození od Božího soudu. A to je obsah oddílu Římanům 1,18-5,11. To je odpuštění našich hříchů. Ale v jakém rozpoložení asi byli ti prvorození za dveřmi? Byli plně šťastni? Ne! Neměli totiž ještě skutečný pokoj. Ještě neměli úplnou záchranu a vykoupení – záchranu z moci faraona (srv. s 2. M. 15).
Druhá situace je popsaná v 2. Mojžíšově 14. Zde Izraelité stáli před Rudým mořem. To byla nepřekonatelná překážka! A Egyptští byli blízko za nimi. Ale potom Bůh rozdělil moře a dal jim projít po suchu. Tu prožili osvobození z moci faraona, neboť ten a jeho celé vojsko byli pohlceni ve vlnách Rudého moře. Nyní mohli Izraelité na druhém břehu zpívat píseň vykoupení. Teď teprve byli vykoupeným lidem. Tak máme nejen odpuštění hříchů, nýbrž jsme také osvobozeni od moci hříchu. To je vysvětleno v Římanům 5,12-6,23.
Třetí událost je ve 4. Mojžíšově 21. Tam byli Izraelité štípáni hady, jejichž smrtelný jed byl nyní v nich: „jed hříchu“. To je obraz trápení obrácené duše popsaného v Římanům 7: „Já ubohý člověk! Kdo mne zachrání od tohoto těla smrti?“ (v. 24)
Až k Římanům 5,11 jde tedy o Boží dílo, které se stalo mimo nás – v náš prospěch. Naše hříchy byly odpuštěny. Tomu můžeme rozumět poměrně snadno. Když se dítě proviní, zasluhuje trest. A když mu je tento trest prominut, pak může dobře rozumět tomu, že to byla milost. Tak také Bůh z milosti odpustil všechny naše hříchy. Mohl to učinit, protože někdo jiný – Pán Ježíš – za ně zástupně nesl trest.
Avšak od kapitoly 5,12 se to stává těžším. Tady jde zvláště o Boží dílo v nás. Tu už nejde o spáchané hříchy, nýbrž o hřích, který v nás bydlí. Můžeme také říci: Už nejde o ovoce, nýbrž o kořen, o zdroj, z kterého vychází ovoce. Tento kořen nebo zdroj nemůže být „odpuštěn“. Zlodějovi, který mě okra-de, mohu odpustit to, že mě okradl, ale nemohu mu odpustit, že je zloděj. A o to nyní jde: Jde o stav člověka, který má od přirozenosti. Tuto hříšnou přirozenost pociťuji každý den. Ve mně je princip, zákonitost hřešit, a já každý den pociťuji jeho působení.
Neznáš to také? Obrátil ses, jsi šťastný, raduješ se, že jsou tvé hříchy odpuštěny, a přece po nějaké době zjistíš: Jsem stejně špatný jako dříve. Něco nechci dělat, a přece to dělám! A bojuješ proti tomu, ale upadáš stále znovu do téhož hříchu. Nedaří se tak často mnohým z nás? Chci se zlepšit: „Zítra se to už nestane!“ – a pak přece, zase stejný problém. V čem to spočívá? Protože mám v sobě zdroj, přirozenost, kořen, který neplodí nic jiného než zlo. To je princip hříchu ve mně.
Potřebujeme tedy nejen odpuštění hříchů, nýbrž potřebujeme také soud nad hříchem, který je v nás. Mnoho lidí proti tomu u sebe bojovalo, odebrali se za zdi klášterů, zbili své tělo, bičovali se, aby hřích vyhnali. Avšak to není cesta. Ne, Bůh na to má zcela jinou, předivnou odpověď. Bůh poslal Svého vlastního Syna v podobnosti těla hříchu, aby na kříži odsoudil hřích v těle (Řím. 8,3). A na jiném místě čteme: „Neboť toho, který hříchu nepoznal, za nás učinil hříchem, abychom my učiněni byli spravedlností Boží v něm.“ (2. Kor. 5,21)
Čím více jsme zděšeni svým hříšným stavem, tím slavněji pociťujeme tuto Boží odpověď. To má pak u nás trojí účinek:
Nyní už jen závěrečnou myšlenku k tomuto úvodu. Co vlastně potřebujeme, abychom přišli do nebe? Určitě řekneš. „Potřebuji odpuštění svých hříchů.“ To je správné, ale nestačí to. Co řekl Pán Ježíš v Janu 3 Nikodémovi? Když budeš mít odpuštění svých hříchů, uvidíš Boží království? Ne, nýbrž řekl mu: „Nenarodí-li se kdo znovu, nemůže viděti království Božího.“ (Jan 3,3) To znamená, že potřebujeme nový život, novou přirozenost. Jinak nemůžeme přijít do nebe. H. L. Heijkoop to jednou ilustroval takto: „Nikdy bych nevzal prase, i kdyby bylo čisté, do svého pokoje. Proč ne? Prase má přirozenost, která neodpovídá mému pokoji.“ Kdybychom tedy měli jen odpuštění hříchů, co bychom pak chtěli v nebi? Měli bychom v sobě přirozenost, která je jen zlá a bojí se světla nebe. Proto Pán v Janu 3 říká: Potřebujete novou přirozenost, jiné nitro. A to nám Pán Ježíš daroval.