Jan 12,1–11
Nepřišla, aby slyšela kázání, ačkoli tam byl první z učitelů. Ale aby seděla u Jeho nohou a slyšela Jeho slova (Lukáš 10,39), nebylo nyní jejím úmyslem, jakkoli to bylo požehnané na svém místě. Nepřišla, aby Mu oznámila své prosby. Byla doba, kdy v hluboké poddanosti Jeho vůli padla k Jeho nohám a řekla: „Pane, bys ty byl zde, bratr můj byl by neumřel.“ (Jan 11,32). Avšak vylít své snažné prosby před Ním jako před svým jediným zdrojem pomoci zde nebyla nyní její myšlenka, neboť její bratr seděl u stolu. Nepřišla, aby se setkala se svatými, ačkoli vzácní svatí tam byli, neboť čteme: „Miloval pak Ježíš Martu… i Lazara.“ (Jan 11,5) Společnost s nimi byla rovněž požehnaná a bezpochyby častá, ale obecenství nebylo nyní jejím předmětem. Nepřišla po únavě a námaze týdenního boje se světem, aby od Něho byla osvěžena, ačkoli tak jako každý svatý poznala zkoušky pouště; a nikdo více než ona pravděpodobně neznal požehnané zdroje osvěžení, které byly v Něm. Ale ona přišla, a to ve chvíli, kdy svět projevoval svou nejhlubší nenávist vůči Němu, aby to, co dlouho schraňovala (verš 7), to, co pro ni bylo nejcennější, vše co měla na zemi, vylila na osobu Toho, jehož láska uchvátila její srdce a zaujala její náklonnosti. Nemyslela na Šimona malomocného – pominula učedníky – její bratr a její sestra v těle a v Pánu nepřitáhli v té chvíli její pozornost – „Ježíš sám“ naplňoval její duši – její oko spočívalo na Něm – její srdce tlouklo pro Něho – její ruce a nohy napomáhaly jejímu oku a jejímu srdci, když „pomazala noh Ježíšových a vytřela vlasy svými nohy jeho“ (verš 3).
Klanění, pocta, velebení, požehnání byly její jedinou myšlenkou, a to ke cti Toho, jenž pro ni byl „všechno ve všem“; a jistě bylo takové velebení pro Něho velmi osvěžující. Neduchovní (verš 4) mohl reptat, ale On schválil to, co učinila, a ukázal, jak si dovede cenit a vážit vděčného holdu srdce, jež znalo Jeho cenu a vzácnost a nemohlo o tom mlčet. Trvalý záznam je uchováván o tom, co velebení skutečně je, Tím, kdo je přijal, o té, která je přinesla. A nyní, milý čtenáři, je toto tvůj způsob velebení, anebo si jdeš v den Páně poslechnout kázání, pronést své modlitby, setkat se se svatými nebo být osvěžen po svých šesti dnech námahy? Ach, kdyby každé oko bylo upřeno na Pána samého, kdyby každé srdce bylo k Němu opravdové; kdyby každý byl rozhodnut nevidět „žádného, než samého Ježíše“ (Matouš 17,8), jak plná chvála by tu byla! Nyní ne z alabastrové nádobky, ale z našeho těla naplněného Duchem Svatým – by vystupoval proud díků činění, velebení nejvyššího charakteru ke cti toho Požehnaného, který nyní ozdobuje slávu, jako kdysi ozdoboval zem. Kéž to je náš podíl takto Ho velebit v Duchu a v pravdě. Amen!
DTG
V Písmu je plno naučení ohledně velebení. A přece se odvažuji říci, že zřídka se mezi vyznávajícími křesťany najde takový předmět, vzhledem k němuž je tolik lhostejnosti, a dokonce nevědomosti. Mohu jít dokonce i dále a tvrdit, že pravému charakteru velebení zřídka kdy rozumějí věřící mimo ty, kteří jsou shromážděni ke jménu Krista. Samozřejmě si nemyslím, že nejsou jednotlivci ve všech denominacích, jejichž radostí je dlít ve velebení před Bohem. Takoví zde vždy byli během historie církve. Ale tvrdím, že kolektivní velebení svatých – anebo že co to znamená, klanět se ve shromáždění – je skoro naprosto neznámé v téměř všech denominacích křesťanstva.
Například v knize, která byla vydána ve velkém nákladu, napsané jedním z nejpopulárnějších kazatelů dnešní doby, se říká v rozhovoru o tomto předmětu, že poslouchání kázání je jedna z nejvyšších forem velebení. Pisatel podepírá toto nezvyklé konstatování tvrzením, že kázání má sklon dát vznik těm nejsvětějším přáním a tužbám duše. Že předkládání pravdy může vést k velebení, nemůže nikdo popřít; ale i dítě snadno postřehne rozdíl mezi velebením a nasloucháním pravdě. V kázání – jestliže je skutečně předávána Boží pravda – služebník přichází s poselstvím od Boha těm, kdo poslouchají; ve velebení jsou svatí vedeni do Boží přítomnosti, aby předkládali své uctívání a chválu. Ty dvě věci mají proto zcela a podstatně různý charakter. Ani modlitba není velebení. To je ihned vidět, když řeknu, že ten, kdo snažně prosí, není velebitelem. Takto když jdu ke králi se žádostí, jsem před ním v tomto charakteru; ale jestliže jsem uveden do jeho přítomnosti, abych mu vzdal úctu, už nejsem žadatel. A tak když se spojím s jinými věřícími v modlitbě a přímluvné prosbě, jsme před Bohem jako ti, kteří hledají zvláštní požehnání; ale když se před Ním skláníme ve velebení, spíše dáváme, než dostáváme; jsme před Ním jako ti, kteří nic nechtějí, ale jsou tam s plným srdcem, přetékajícím ve velebení u Jeho nohou.
Děkování je s velebením úzce spojeno, pokud není jeho podstatou. Děkování je důsledek obdržených požehnání, ať už v prozřetelnosti nebo ve vykoupení. Pocit o Boží dobrotivosti a milosti, která nám takto prokazuje službu, když nám žehná každým duchovním požehnáním v nebeských místech v Kristu, nás nutí vylévat naše děkování v Jeho přítomnosti; a potom jsme nutně vedeni, abychom reagovali na charakter a vlastnosti Boha, jehož radostí je obklopovat nás takto projevy své lásky a péče; a v důsledku toho přechází děkování ve velebení.
Ale ve velebení – když o něm uvažujeme v jeho vlastním významu – ztrácíme ze zřetele sebe a svá požehnání a zaměstnáváme se tím, co je Bůh sám v sobě a čím je pro nás jako zjevený v Kristu. Vedeni Duchem Svatým se povznášíme nad sebe a hledíme na Boha ve všech Jeho různých vlastnostech a slávách (neboť zatímco „Boha žádný nikdy neviděl, jednorozený ten Syn, který jest v lůnu Otce, on Ho vypravil (ukázal)“ (Jan 1,18). A když jsme přemoženi ukázáním Jeho svatosti, majestátu, lásky, milosrdenství a milosti, nemůžeme nic jiného, než sklánět se k Jeho nohám, když v našem Pánu Ježíši Kristu a skrze Něho předkládáme poctu svých srdcí.
Uvidíme to jasněji, jestliže se obrátíme k učení Písem. Samařská žena se ptala našeho Pána na tento předmět, či spíše na místo velebení. On se ve své odpovědi milostivě sklonil a šel daleko za hranice její otázky: „Dí jí Ježíš: Ženo, věř mi, že jde hodina, kdyžto ani na této hoře, ani v Jeruzalémě nebudete se klaněti Otci. Vy se klaníte, a nevíte, čemu; my se klaníme, čemu víme, neboť spasení ze Židů jest. Ale jde hodina, a nyní jest, kdyžto praví velebitelé se budou klanět Otci v duchu a v pravdě. Neboť takových Otec hledá, aby se klaněli jemu. Bůh duch jest, a ti, kteří se jemu klanějí, v duchu a v pravdě musejí se klanět.“ (Jan 4,21–24) Náš Pán zde předně jasně učí, že nadále tu nebude žádné speciální místo velebení na zemi. Jeruzalém byl svatým místem, kde stál Boží chrám – místem, ke kterému Jeho lid putoval rok od roku ze všech částí země (viz Žalm 122). Ale společně se zavržením Krista jim byl jejich dům, až dosud dům Boží, ponechán pustý (Matouš 23,37–39); a od té doby tu nikdy už nebyl hmotný Boží dům na zemi. Církev je nyní příbytkem Boha skrze Ducha (Efezským 2,22); a naše místo velebení je uvnitř za oponou, v samé Boží přítomnosti (Židům 10).
Za druhé nám říká, kdo může být velebitelem: ti, kteří se Otci klanějí v duchu a v pravdě. Takové Otec hledá. To znamená, že jen věřící. Jen ti, které Bůh ve své milosti hledal jako tu ženu ze Samaří, kterou hledal a nalezl v Osobě svého Syna. Takové přivede k sobě do vztahu jako své děti. Takoví, a jenom takoví, se mohou Otci klanět v duchu a v pravdě. Apoštol potvrzuje totéž, když říká: „My jsme obřízka, kteří duchem sloužíme Bohu a chlubíme se v Kristu Ježíši, a nedoufáme v těle.“ (Filipským 3,3) Všechno to jsou zřejmé charakteristiky věřících. Skutečně, jak to učí Židům 10, je pro každého nemožné blížit se Bohu, dokud jeho hříchy neodešly od Jeho tváře; a opět čteme, že bez víry je nemožné líbit se Bohu (Židům 11,6); a ještě jednou, poněvadž nikdo, než jen věřící, nemá Ducha Božího (viz Římanům 8,14–16; Galatským 4,6), nikdo jiný se nemůže klanět v duchu, nebo skrze Ducha Božího. Ale jakkoli zřejmá je tato pravda a jakkoli je jako teorie široce přijímaná, je třeba ji znovu a znovu zdůrazňovat. Neboť ve skutečnosti v běžném „veřejném velebení“, které převládá na všech stranách, je jakýkoli rozdíl mezi věřícími a nevěřícími buď ignorován, nebo smazáván. Všichni stejně, ať jsou spasení nebo ne, jsou zváni, aby se spojili ve stejných modlitbách a stejných písních chvály s naprostým zapomenutím těchto jasných slov, že „pravými velebiteli“ jsou jen ti, kteří se Otci klanějí v duchu a v pravdě.
Pán za třetí definuje charakter velebení. Musí se dít „v duchu a v pravdě“. Klanět se „v duchu“ znamená klanět se podle pravé povahy Boha a v moci…, kterou dává Boží Duch. Duchovní klanění je takto v protikladu k formám a ceremoniím a vší té nábožnosti, jíž je tělo schopno. Klanět se Bohu „v pravdě“ znamená klanět se Mu podle zjevení, které o sobě dal. Samaritáni se Bohu neklaněli ani v duchu, ani v pravdě. Židé se Bohu klaněli v pravdě, pokud to může být řečeno o (omezeném) zjevení…; ale v žádném případě se Mu neklaněli v duchu. Nuže, klanět se Bohu vyžaduje obojí. Je třeba se Mu klanět podle Jeho pravého zjevení o sobě (to znamená „v pravdě“), a podle Jeho přirozenosti (to jest „v duchu“).“10
Ale Boží zjevení nám je v Osobě Krista, a je spojené s dílem Krista. Neboť vše, co Bůh je, bylo zjeveno v kříži a skrze něj. Kristova smrt je proto základem všeho křesťanského velebení, neboť účinností Jeho drahé krve jsme uschopněni vejít do Boží přítomnosti. A poněvadž tato smrt je pro nás zjevením všeho, co Bůh je, Jeho majestátu, Jeho svatosti, Jeho pravdy, Jeho milosti a Jeho lásky, proto hleděním na tuto vzácnou oběť jsou naše srdce pod působením Ducha Božího vedena k velebení a chvále. Proto je velebení spojeno velmi zvláštním způsobem se stolem Páně, protože když jsme takto shromážděni jako údy Kristova těla, zvěstujeme Jeho smrt. 11 „Je nemožné oddělovat pravé duchovní velebení a obecenství od dokonalé oběti Krista Bohu. Ve chvíli, kdy se naše velebení od ní oddělí, od její účinnosti a od vědomí o Ježíšově nekonečné příjemnosti před Otcem, stává se tělesným a spíše formou zalíbení těla.“12
To je tajemství degenerace velebení v křesťanstvu. Neboť tam, kde stůl Páně ztratil svůj pravý charakter nebo místo, jsou síla a pohnutka velebení zatemněny. Neboť co je nám zvláště připomenuto u stolu Páně? Jeho smrt. A Jeho smrt nás uschopnila, abychom viděli, co je Bůh pro nás a co je Kristus Bohu, jakož i nekonečnou účinnost Jeho oběti, když nás přivádí bez poskvrny do bezprostřední Boží přítomnosti – do světla, jako On je ve světle. Milost, věčná Boží láska, a milost a neuhasitelná láska Krista jsou rovněž představeny našim duším, když vzpomínáme na Toho, jenž oslavil Boha ve své smrti na kříži, kde nesl naše hříchy. A když máme smělost, abychom vstoupili do svatyně svatých skrze Ježíšovu krev, skláníme se a klaníme se před Bohem.
Edward Dennett13
Praktické vodítko v Písmech
Úvod
Vedle velebení shromáždění nalézáme v Písmu hojné projevy velebení Boha, a to jak ve Starém, tak i v Novém zákoně. Takové projevy bezpochyby byly a jsou naším Bohem ceněny. Avšak tento článek je psán s úmyslem zabývat se jen velebením, které se děje slyšitelně, když lid Páně je pospolu v podmínkách shromáždění – a my to v našem článku budeme nazývat velebení (klanění se) ve shromáždění.
První zaznamenaná zmínka o velebení Otce je Pánem Ježíšem učiněna jednotlivci u studny v Sychar (Jan 4,21), nikoli shromáždění učedníků Pána. Tak na samém začátku vidíme, že tu nemůže být pravé velebení shromáždění, pokud srdce přítomných jednotlivců nejsou nejprve naplněna tichými výrazy oceňování Pána Ježíše nebo Otce. To, co je slyšet, je – nebo by mělo být – jen částí toho, co vystupuje nahoru k Bohu.
Dnešní praxe
Protože Písmo neudává žádné podrobné instrukce ohledně pořádku nebo obsahu velebení, musíme dát pozor, abychom nepředepisovali pravidla o tom, co se má stát tam, kde Duch Svatý mlčí. Na druhé straně, nalézáme-li málo shody týkající se praxe a obsahu toho, co se dnes předkládá jako „velebení“, potřebujeme to poznat a zkoumat Písma. Ukazují nám, že Bůh chce, aby se Mu jedna skupina blížila jedním způsobem a druhá jiným? Bezpochyby tu mohou být rozdíly v duchovním chápání a porozumění – a Bůh chce mít skutečnost – ale myslíme-li si, že Bůh nám ponechal, abychom si sami vynalézali, pak se sami klameme.
Abychom poznali, co Písmo říká, budeme o předmětu uvažovat pod pěti nadpisy:
Je nějaká souvislost mezi lámáním chleba a velebením?
Když Pán Ježíš poprvé dal svým učedníkům chléb a kalich, stalo se tak při posledním slavení Fáze předtím, než trpěl (Lukáš 22,15). Nejprve děkoval za chléb a dal ho učedníkům, aby z něho jedli. Potom poděkoval za kalich, a opět ho dal učedníkům, aby z něho pili. Řekl: „To čiňte na mou památku.“ (Lukáš 22,19; 1. Korintským 11,23–25) Pán jim potom mluvil o mnoha věcech, dříve než zazpívali písničku (snad 118. Žalm, žalm o vítězství) a vyšli na Olivetskou horu (Matouš 26,30).
Když Pavel a ti, kteří byli s ním, přišli na své třetí misijní cestě do Troady, zůstali tam sedm dní až do dne Páně, když se shromáždili s místními svatými, aby lámali chléb (Skutky 20,7). Potom Pavel kázal shromážděné společnosti.
Zjevení 5 představuje nebeský výjev, kde se „uprostřed“ Božího trůnu a nebeské společnosti objevuje „Beránek jako zabitý“. To okamžitě působí, že živé bytosti a starší (tito představují svaté) padají před Beránkem a zpívají „novou píseň“. Mluví o slávách Beránka, až celá nebeská společnost vyhlašuje Jeho hodnost, a postupně se přidávají i stvoření dole a všichni ctí Toho, kdo sedí na trůnu, a Beránka. Oddíl končí tím, jak starší (svatí) padají a klanějí se Tomu, který je živý na věky věků.
První dva případy by mohly navodit myšlenku, že lámání chleba by mělo být následováno kázáním nebo rozhovorem. Avšak zvažujeme-li to chvíli, měla by taková myšlenka být zamítnuta. Když Pán ustanovil večeři, měl se vrátit k Bohu (Jan 13,3), a ve spojení s tím toho měl tolik co říci svým učedníkům. To, co se stalo v Troadě, ukazuje, že Pavel a svatí tam se shromáždili k lámání chleba. To byl jejich prvotní účel. Může se zdát zvláštní, ale je to pravdivé, že nikdy nečteme o novozákonní církvi, že by měla „shromáždění k velebení“. Bezpochyby k velebení docházelo, ale potřebujeme se podívat na oddíl ve Zjevení 5, abychom porozuměli místu velebení.
V nebeském výjevu ve Zjevení 5 už není lámání chleba, protože to vyjadřuje smrt Páně „dokud nepřijde“ (1. Korintským 11,26). Není potřeba chleba a kalicha, protože společnost hledí na Božího Beránka „jako zabitého“. To vyvolává okamžitou odpověď chvály a klanění Beránkovi a Bohu. A je-li tomu tak v nebi, jistě můžeme soudit, že i nyní, když jsme ještě na zemi, odpovědí našich srdcí na vzácné ukázání Jeho smrti musí být chvála a klanění se Bohu a Beránkovi. Miss von Poseck vyjádřila tu myšlenku tak dobře: „Ó Pane, ta radostná nová píseň je naše, abychom ji zpívali i zde.“14 Studené a lhostejné musí být to srdce, pro které tomu tak není!
Ale dále – když vzpomínáme na Pána v Jeho smrti – můžeme zvažovat to, co ta smrt znamená pro Boha, stejně jako to, co znamená pro nás. V životě i ve smrti Kristus Ježíš vždy činil to, co se líbilo Otci. Vzkříšení nás ujišťuje o Otcově plném zalíbení v tom, co Syn vykonal na zemi.
V Izraeli měla být pokojná oběť slavena v místě, kde předtím byla obětována zápalná oběť. Zápalná oběť byla pro přijetí obětujícího, ale byla celá pro Boha (kromě kůže, která byla pro kněze: 3. Mojžíšova 7,8). Pokojná oběť však přiváděla do pravého obecenství, neboť obětující kněz, všichni kněží a obětující měli všichni podíl na tom, co bylo obětováno Bohu. To je krásný obraz podílu, který všichni věřící mají nyní ve smrti Krista, a jedení oběti ilustruje obecenství, které je založeno na tom, co On vykonal.
Obecenství Kristovy krve, obecenství Jeho těla a to jedno tělo (1. Korintským 10, 16–17), vše mluví o okruhu božské důvěrnosti, ve které sdílíme Otcovy myšlenky o Synu. Tyto a další myšlenky musejí vyvolat odpověď v našem srdci, která by měla být vyjádřena nahlas. Jestliže vstup Mesiáše do Jeruzaléma vyvolal hlasité volání radosti od dětí (jejich mlčení by způsobilo, že by samy kameny volaly!), čím více bychom my měli vyjadřovat naši chválu a velebení Otci a Synu, dříve než opustíme Pánovu přítomnost. Takto ačkoli nikdy v Novém zákoně nečteme o tom, že by svatí měli „shromáždění k velebení“, jistě bychom nechtěli odkládat svoje první okoušení skutečné chvály a velebení v moci Ducha Svatého až do doby, kdy uvidíme Pána tváří v tvář. Chodíme vírou – ne skrze vidění – a jsme povoláni, abychom „obětovali Bohu oběť chvály vždycky“ (Židům 13,15). Jsme „dům duchovní, kněžstvo svaté, k obětování duchovních obětí, vzácných Bohu skrze Ježíše Krista“ (1. Petra 2,5).
Je v některé z těchto věcí třeba dbát nějakého pořádku?
Jestliže se shromažďujeme k lámání chleba, jako to činili v Troadě, jistě to bude před námi jako první věc. Ovšem není míněno, že děkování za chléb musí být první slyšitelný výraz, když se sejdeme. Může tu být vyjádření jiných myšlenek (například týkajících se Pána, Jeho života, Jeho utrpení a Jeho smrti) v modlitbě nebo ve zpěvu vhodných písní. Tato část shromáždění může být kratší nebo delší od jednoho shromáždění ke druhému, ale to by mělo být ponecháno v každém případě vedení Ducha.
Někteří drží, že není správné se obracet k Otci před lámáním chleba. Je jistě pravda, že Pán musí mít své místo a Otec má své zalíbení v tom, aby je měl (Jan 5,23), ale jistě nebude nemístné poděkovat Otci za poslání Jeho Syna i před památkou, pokud je to tak vedeno Duchem. Když Pán děkoval za chléb a opět za kalich, obracel se v děkování k Otci. Avšak On sám neměl účast na těch symbolech a Jeho děkování bylo za učedníky, jim byl chléb a kalich podán. Když my dnes děkujeme, bratr, který tak činí, jedná za všechny ty, kteří mají mít účast. Když bereme účast, je to Pán Ježíš Kristus, kterého připomínáme, protože On dal svůj život. Tak je správné, aby ten, kdo děkuje, se obracel k Pánu Ježíši.
Duch Svatý by pak měl být volný, aby vedl myšlenky shromáždění ke slávám, které Kristus získal svou smrtí, ke slávám, které přinesl Bohu, k obdivuhodnému místu, do kterého jsme přivedeni jako Boží děti a jako synové, k tomu, že budeme s Kristem ve slávě atd. To jsou některá témata (v žádném případě to nejsou všechna), která vhodným způsobem plní srdce svatých. Taková témata mohou utvářet velebení svatých „v duchu a v pravdě“ a mohou vyplňovat prožívání obecenství s Otcem a se Synem. Máme smělost ke vstupu do svatyně skrze krev Ježíšovu (Židům 10,19), a tak smíme přinášet oběť kadidla ke zlatému oltáři (2. Mojžíšova 30,7) – vzácnou vůni Kristovy Osoby jako sladkou vůni Bohu, jak v tom, kdo On je, tak i v tom, co učinil.
Je smutné, když musíme vyznat, že pro mnohé z nás tradice a zvyk znamenají, že jsme svou míru velebení přinesli v průběhu památky, anebo máme vůbec málo toho, co přinášíme (nemáme mnoho ve svém koši prvotin! – 5. Mojžíšova 26). Lékem musí být studování sláv Pána Ježíše, stejně jako našeho místa za oponou (Židům 10,19–22) a požehnání, která jsou naše (Efezským 1,3). Když máme své vlastnictví a zdržujeme se v něm, budeme shromažďovat jeho prvotiny ovoce a tak budeme připraveni potichu nebo nahlas vyjadřovat, co je náležité (5. Mojžíšova 26,1–4).
Kdo se může účastnit nahlas?
Každý bratr v dobrém stavu ve shromáždění se může účastnit nahlas – je-li k tomu veden Duchem Svatým. Písmo nepočítá s tím, že náleží jen starším bratřím, aby děkovali za chléb a kalich jménem shromáždění. Sestry samozřejmě musejí mlčet, ale jak důležitá je mlčenlivá účast Bohu, a jak to pomáhá bratřím, když vědí, že sestry se účastní, takže bratři mohou být vedeni, aby se slyšitelně účastnili ve jménu celé společnosti v obecenství. Slyšitelná účast by měla samozřejmě plynout z toho, že bratři očekávají na vedení Duchem a neřídí se nějakým vzorcem. Bezpochyby budou zpívány písně a bude vyjadřováno děkování, chvála a velebení jedním i druhými. Písmo může být čteno nahlas, ale delší čtení z Bible nebo služba nejsou ve šťastném souladu s naším hleděním na Pána a na to, co vykonal.
Ve vztahu k vyjadřování děkování, chvály a velebení je hodné zdůraznit to, co bylo řečeno výše: každý bratr v dobrém stavu by měl cítit volnost k účasti. Jestliže se cítí být veden, aby tak činil, nemá váhat kvůli obavám, že jeho příspěvek snad nebude tak plný a tak dobře vyjádřený jako ostatní příspěvky, které slyší kolem sebe. I to nejprostší děkování, je-li činěno ze srdce, je Pánem slyšeno. A jistě to může také utvářet myšlení druhých, aby pokračovali v tom tématu. Zpívání písní nemá být považováno za náhradu za vyjádření od bratří toho, co osobně přinesli Pánu a co může být obětováno za celé shromáždění.
Co Písmo říká o užívání hudby pro velebení?
Ve Starém zákoně je první zmínka o hudbě v 1. Mojžíšově 4,21 a vztahuje se k potomkům Kainovým. Tam se nezdá být užívána pro blížení se Bohu, například jako doprovod ke zpěvu. O zpěvu ve skutečnosti není v 1. Mojžíšově zmínka. Avšak ve 2. Mojžíšově 15, po vysvobození dětí Izraele z Egypta čteme, že Mojžíš a děti Izraele začali zpívat píseň vykoupení, ve které Marie a ženy následně pokračovaly (verš 20 a dále) s hudebním doprovodem. David později zavedl harfu a jiné nástroje jako doprovod zpěvu. Poprvé to vidíme asi, když truhla smlouvy byla přinesena zpět do Jeruzaléma (1. Paralipomenon 15). Později David ustanovil zpěváky s harfami, loutnami a cimbály pro Boží dům (1. Paralipomenon 25; ti byli rozděleni do 24 běhů, tak jako byli rozděleni také kněží (1. Paralipomenon 24). V tomto pořádku pokračoval Šalomoun ve spojení s chrámem. To má svůj význam, když uvažujeme o harfách ve Zjevení 5.
Avšak v Novém zákoně nenalézáme hudební nástroje, kromě třech případů v Knize Zjevení. První zmínka o zpěvu v Novém zákoně je píseň zpívaná Pánem a Jeho učedníky, když opouštěli horní místnost (Matouš 26,30). Není žádná zmínka o hudebním doprovodu. Taková místa jako Efezským 5,19 a Koloským 3,16 hojně ukazují, že zpěv je nejen přípustný, ale že je pozitivně uložen lidu Páně včetně příležitostí, kdy je shromážděn. Když ve Zjevení 5 padli ve velebení před Beránkem, je to následováno (možná hned) zpěvem „nové písně“ staršími (verš 9).
O 24 starších je řečeno, že mají harfy a zlaté báně (snad mísy), plné kadidla, jenž jsou modlitby svatých (verš 8). Abychom citovali někoho jiného: „harfy až do té chvíle mlčí“15 Proto když dbáme těch tří příkladů zmíněných výše, můžeme usoudit, že hudební nástroje, ať už je jejich původ jakýkoli, byly k velebení užívány ve Starém Zákoně, ale ne v Novém. Instrumentální hudba je v souladu s viditelným oltářem a oběťmi, ale není v souladu s velebením v duchu a v pravdě nebo s oltářem, ze kterého ti nemají práva jíst, kteří slouží stánku (Židům 13,10). Musíme se podívat na ty tři „výjimky“, abychom viděli, zda změní výše uvedený závěr. Předně ve Zjevení 5,8 modlitby nejsou modlitbami nebeské společnosti, ale představují modlitby svatých, kteří jsou v té době na zemi a trpí (poté co ti, kteří jsou Kristovi, byli při Jeho příchodu vzati do nebe). Starší v nebi jsou viděni, jak vykonávají v tomto verši dvě funkce: jako zpěváci (obětující svou chválu) a jako kněží (obětující modlitby druhých). Starozákonní zmínka je jasně viděna v nebeském naplnění. Pokud jde o další dvě zmínky o harfách (14,2; 15,2), první se vztahuje k židovským svatým viděným na zemi a druhá k židovským svatým, kteří byli věrní až ke smrti a odešli do nebe. V obou případech jsou harfy na svém místě a hodí se k okolnostem vztahujícím se k židovským svatým v jiné domácnosti, než je domácnost církve nyní na zemi.
Takto se ty tři výjimky nedotýkají převládající zásady, že hudební doprovod, ačkoli je v souladu s blížením se Bohu od Jeho pozemského lidu, nemá místo v blížení se Jeho nebeského lidu – církve (shromáždění) nyní na zemi. Její témata, její postavení a její blížení se jsou všechny nebeské a její velebení má být „v duchu a v pravdě“.
Co Písmo říká o „sbírce“?
„V první den týdne nechť každý z vás složí u sebe, jak mu Bůh dal prospěch…“ (1. Korintským 16,2 – přel.) – ukazuje, že den Páně, kdy svatí jsou shromážděni, je vhodná doba ke konání sbírek, ať pro místní potřeby, nebo aby umožnily dát dary pro dílo Páně v jiných okruzích nebo pro obojí. Někteří svatí se dívají na dávání jako na nedílnou část jejich „velebení“ podle Židům 13,15–16, kteréžto místo se zdá úzce spojovat velebení a praktické dávání. Za tím účelem jsou rádi, když se sbírka děje v průběhu shromáždění v den Páně ráno, obvykle k jeho konci. Avšak je-li sbírka provedena po skončení shromáždění, stále je s ním spojena.
Závěr
„Na zemi píseň začíná; v nebi bude sladší a hlasitější…“16 Ve slávě bude velebení Beránka a Toho, který je na trůnu, jak jsme to viděli. Víme také, že Pán sám povede naše chvály Otci, zatím co někdy je možná slyšet sám (Židům 2,12). Mezitím máme výsadu, která nebyla dána v jiných domácnostech stejnými výrazy: výsadu klanění se Otci v duchu a v pravdě. Kéž Duch Svatý naplňuje naše srdce a mysli stále více Pánem Ježíšem, abychom přicházeli s koši prvotin (5. Mojžíšova 26,10) plnými a hodnými toho, aby byly položeny před našeho Boha a Jemu obětovány ve velebení.
Hugh A. Clark
6 Joseph Swain, Spiritual Songs píseň 80.
ŠÍŘENÍ PÍSMA SVATÉHO
www.sirenipismasvateho.cz
2013