Marie Magdaléna asi neměla tolik duchovního porozumění jako Marie z Betany (srovnej Jan 12,7 a 20,15), ale její láska k Pánu Ježíši převyšovala lásku mnohých. Byla Mu oddaná a vroucí ve vyjadřování svých citů k Němu v duchu Žalmu 45, „Písně o lásce“. Chtěla převzít odpovědnost za Jeho tělo raději sama, než by je ponechala někomu, jehož zájmy byly jinde. Bylo to v odpověď na takovou lásku – vyjádřenou tak, jak to musí být, je-li to opravdu láska – že Pán ji pověřil slavným poselstvím Jeho bratrům: „Vstupuji k Otci svému, a k Otci vašemu, k Bohu svému, a k Bohu vašemu.“ (Jan 20,17)
To je obdivuhodná ozvěna Žalmu 22,23: „I budu vypravovati bratřím svým o jménu tvém.“ Většina vykladačů vztahuje odkaz na Aijeleth-Shahar nebo na „laň za úsvitu“ v záhlaví tohoto Žalmu na Pána samého. Po noci temnosti, když vytrpěl smrt na Golgotě, když byly proti Němu „rohy jednorožcovy (nebo: buvolů)“ – po chvíli největšího utrpení (verš 22) – se vynořuje ve světle, radosti a požehnání nového dne „podobný… srně aneb mladému jelenu“ (Píseň 2,8.9). Ale možná že „Aijeleth-Shahar“ má jiný význam. Vzhledem k tomu, že laň patří k jelenovi, nemohl by to být i odkaz na Marii samou, jak hledá svého Pána onoho jitra vzkříšení se vší milostí a citlivostí, kterou vyvolává obraz laně? Ona mluvila z hojnosti svého srdce, zatím co pocity jiných musely být odváděny od nich samých (Lukáš 24,14–15). Ačkoli nikdy neočekávala, že Ho najde vzkříšeného, On jí odpověděl, neboť její horoucnost pro Něho byla krásným odrazem Jeho lásky k ní a ke všem těm, kteří Mu patřili (1. Jana 4,19).
Poselství, které jí Pán dal, bylo signálem, že hodina velebení, kterou popsal ženě u studny v Sychar jako „přicházející a nyní jsoucí“ (Jan 4,23), skutečně měla začít jako výsledek Jeho nanebevstoupení. Tyto věci jsou výzvou k nám: očekávání té hodiny, sdílené se samaritánskou ženou; ohlášení jejího uskutečnění, svěřené někomu, kdo býval posedlý sedmi démony (Marek 16,9). Jistě to byla Mariina láska k Němu, která ji pro to uschopnila. Snadnost vyjadřování může působit, že naše slova znějí, jako kdybychom vlastnili věci, o nichž mluvíme a píšeme, a přece to není nic více než slova. Její setkání s Pánem v zahradě ukazuje, že klanění – nejen děkování Mu za to, co pro nás učinil, nebo chválení Ho za Jeho skutky ve stvoření a spasení, ale vyjádření oceňování Jeho osoby – je tím, čím má být, jedině když je výlevem lásky k Němu. Aby tomu tak bylo, potřebujeme znát živého Pána tam, kde je nyní, v nebi, stejně jako znát Ho, jak byl zde na zemi. Jen když Mu obecenstvím s Ním dáme místo v našem životě – plnění košů může pro to být starozákonní ilustrací (viz 5. Mojžíšova 26) – má naše velebení čerstvost a vnitřní blízkost, které je mají vyznačovat. Ano, známost Písma to velmi zvýší, ale ani přirozená výřečnost, ani duchovní dar se tu nežádá.1
Poselství, které náš Pán svěřil Marii, bylo pro Jeho bratry (souhrnný výraz pro bratry a sestry). Měli slyšet Jeho slova jako společnost, a toto je zvláštní charakter křesťanství. Židovské klanění bylo převážně individuální – proloženo svátky – ale křesťanské velebení dosahuje svého nejvyššího vyjádření v prostředí shromáždění, když jsme shromáždění ke jménu Pána Ježíše. Není to pouze kolektivní záležitost (jako určitý počet jednotlivců), ale společná záležitost (jako „údy jedni druhých“ (Římanům 12,5)), a normálně je každý týden (Skutky 20,7). Kéž bychom všichni více naplňovali své koše – bratři i sestry – než se shromáždíme, takže když jsme ve shromáždění, naše velebení je hojnější a spontánnější.2 Potom chvíle mlčení budou přestávkami plnosti – podstatné pro bratry i sestry k obětování tichého velebení jako Marie z Betany (Jan 12,3) – ne chvílemi chudoby, které by nás mohly drtit, když pomyslíme na vzácnost a krásu Toho, jenž touží po naší odpovědi (Píseň 2,14).3
Dnes jsou v módě vůdci velebení. Potřebujeme takového? Určitě! Ale je jen Jeden, kdo je schopen převzít takovou úlohu: Pán Ježíš, Přední zpěvák Žalmů, pěvec chval uprostřed shromáždění v Žalmu 22,23 a v Epištole Židům 2,12. Je tu pro nás všechny, jestliže Mu dovolíme shromažďovat nás k Jeho jménu (Matouš 18,20). Cení si každého přispěvatele, bratra i sestry, a dotýká se každého srdce jako struny. Nezdůrazňuje jednoho více než druhého, ať už tu jsou jakékoli rozdíly v jejich přirozené schopnosti se vyjádřit. A přece „Bůh není Bůh nepořádku“ (1. Korintským 14,33). A jestliže nás Pán vede v našem velebení, tak jako i v jiných aktivitách v našem životě, výsledkem nebude něco náhodného. Chtějme následovat Jeho vedení, rozeznávat je v modlitbách druhých, v písních, které udávají, a v textech Písma, které čtou. Měli bychom být jako ta rodina v Betany, která připravila pro Něho hostinu (Jan 12,2). Naše příspěvky – tiché i slyšitelné – by se měly navzájem doplňovat. Jeden bratr jednou o jednom shromáždění k večeři Páně řekl, že se spíše zdálo, jako kdyby si bratři přinesli svůj vlastní zabalený oběd, než že bylo předkládáno jídlo společně. Klaněli se snad jako jednotlivci a ne jako bratři? To nemá nikterak snižovat velebení jednotlivců, manželských dvojic a rodin, neboť to je velmi dobré na svém místě (např. Skutky 16,14; 18,7), ale má nám to připomenout, že když se scházíme k velebení, měli bychom tak činit společně, a že bratři, kteří se účastní slyšitelně, to mají činit jako mluvčí celé společnosti (1. Korintským 14,15–16).
Když jsme toto řekli, nechceme být nějakou překážkou velebení. Například by bratři neměli usilovně přemýšlet o písni, která se zmiňuje o Beránkovi prostě jenom proto, že v písních, které už byly zpívány předtím, tomu tak bylo, ale mají udat píseň, kterou jim Pán položil na srdce. Často zjistíme, že když jsme ji navrhli, Pán nás užil k tomu, aby rozvinul téma shromáždění způsobem, který bychom nevynašli, ale který připravil On sám. To je věc víry; víry, že On nás ve velebení povede. Když jsme toto řekli, je moudré, když nejsme dobře obeznámeni s písní, která nám přišla na mysl, abychom si ji krátce přečetli, než ji udáme, abychom se ujistili, že je pro danou situaci vhodná.4 Možná bychom měli navrhnout některé sloky – takové, které jsou vhodné pro bod, kterého shromáždění dosáhlo – spíše než celou píseň. Neměli bychom hned udat to, co nás „zrovna napadlo“. Vše to je zcela v souladu s vedením Ducha, neboť On vede naši obnovenou mysli v této i v ostatních věcech (Římanům 12,2).5
Většina z nás má ráda dobrý nápěv a jsme rádi, když je zpíván dobře, ale to, oč zde jde, je melodie, kterou vytváříme v srdci.6 Pavlova dobře známá slova o žalmech, (chvalo)zpěvech a duchovních písních (Efezským 5,19; Koloským 3,16)7 nejsou speciálně o velebení ve shromáždění, ale popisují rozsah skladby přiměřené křesťanské pravdě a zkušenosti. Obsah Písma – zvláště to, co je zjeveno v Novém zákoně – by měl plnit naše písně, ale potřebujeme nechat Ducha, aby nás naplňoval, a slovo Kristovo, aby v nás bohatě přebývalo, jestliže má naše velebení být v duchu a v pravdě. Jen když jsme poddáni našemu milovanému Pánu, poddajní jeden druhému a když žijeme životem v souladu se slovy, která vyjadřujeme, jsme ve správném mravním stavu pro velebení a „ovoce rtů“ (Židům 13,15) je Mu libé. Dlouhé opakování jednotlivých slov, tleskání do rytmu, kývání tělem a instrumentální sóla nejsou věci vhodné pro křesťanské velebení. Ve skutečnosti nemáme žádné učení, ani záznam o praxi v Novém zákoně, které by uvažovaly užití hudebních nástrojů ve shromáždění, i když se z nich můžeme těšit jinde. Jejich užití a přirozený talent nevědomky rozdělí svaté. My všichni do určité míry dovedeme zpívat, a proto, spojeni dohromady jako bratři, ve svém velebení dobrořečíme a chválíme Boha. To je věc jednoduchosti shromažďování se ke jménu Pána Ježíše, která to umožňuje nám všem – i dvěma a třem – pokud tomu nebrání okolnosti života. Můžeme to prakticky uskutečňovat, ať jsme „v údolí chudoby nebo v hojnosti bohatství“ 8. Kéž bychom se nikdy nedali svést, abychom se toho vzdali.
A nakonec: Není učení, které by v křesťanství podporovalo obracet se k Duchu Svatému. Jako Osoba Božství, která v nás přebývá, je On Tím, kdo v nás umožňuje následovat vedení naší Hlavy ve velebení, jako i ve všech věcech. Pán Ježíš řekl v předvečer svého ukřižování: „Když pak přijde ten Duch pravdy, uvede vás ve všelikou pravdu. Neboť nebude mluviti sám od sebe…On mne oslaví; neboť z mého vezme a zvěstuje vám.“ (Jan 16,13–14) Jsou všechny důvody pro to, abychom podchytili všechny tóny, které On vyvede z našich srdcí ve velebení Otce a Syna, ačkoli je potřebné zdůraznit, že velebení Otce je zvlášť význačný rys pro křesťanství a nemělo by chybět v našich shromážděních, zvláště u večeře Páně.9 Když zde Pán byl, řekl, že Otec hledá pravé velebitele (Jan 4,23). On sám hledal, našel a zachránil poutníky, jako jsme my, aby nás představil svému Otci jako ty pravé velebitele (Matouš 18,11; 1. Petra 2,25). Nyní nás vede k „obětování duchovních obětí, vzácných Bohu“ (1. Petra 2,5). A Bůh, který „poslal Ducha Syna svého v srdce naše, volajícího: Abba, Otče“ (Galatským 4,6), rád přijímá naše velebení, které Mu přinášíme tímto velice osobním způsobem, nyní i ve věčnosti. Jaká je to výsada!
Simon Attwood