„Zdaliž ty stižitelnosti Boží dosáhneš, aneb dokonalost Všemohoucího vystihneš? Vyšší jest nebes, co učiníš? Hlubší než peklo, jak porozumíš? Delší jest míra její než země a širší než moře.“
(Job 11,7-9)
Když my – a jak často – musíme poznávat, že naše prostředky jsou omezené, Boží všemohoucnost nezná žádné hranice. Vyplatí se tomuto velkému Bohu každý den znovu důvěřovat. On nás nikdy nezklame.
Divy jsou věci, které převyšují naše lidské schopnosti a naši možnost chápání. Stále znovu slyšíme lidi, jak říkají: „Tady pomůže už jen nějaký div.“ To říkají tehdy, když sami už nevědí, jak dále. Ale lidé nemohou vykonat žádný div, a protože velkou mírou ponechávají Boha venku, také v ně nevěří. Naše možnosti jsou skutečně omezené. Avšak Bůh je mocen činit velké věci, „a to nevystižitelné a divné, jimž není počtu“ (Job. 9,10). Neprožívali jsme to v minulém roce stále znovu, jak často vůči nám prokazoval Své předivné činy a myšlenky, takže jsme Mu je nemohli po řadě představit (Žalm 40,6)? Jak často jsme byli v nouzi a nenalézali už východisko. Ale potom jsme prožili Boží mocný zásah. A často jej učinil, a my jsme to ani nezaregistrovali.
„Mnohé věci činíš ty, Hospodine Bože můj, a divní jsou skutkové tvoji i myšlení tvá o nás; není, kdo by je pořád vyčísti mohl před tebou. Já chtěl-li bych je vymluviti, mnohem více jich jest, nežli vypraveno býti může.“ (Žalm 40,6)
V novém roce smíme počítat s tím, že Bůh činí divy. A přitom nemusíme čekat, až sami už nebudeme vědět, jak dál. Smíme počítat s tím, že On vede, ovlivňuje a mění okolnosti takovým způsobem, že budeme žasnout. Jistě, Bůh to často nečiní tak, jak si to představujeme my. Přesto počítejme s Ním a čiňme to s vědomím, že všechny věci spolupůsobí k dobrému (Řím. 8,28). To neznamená, že Božímu konání vždy rozumíme. Ale důvěřujeme Mu. Přijdou situace (v našem osobním životě, v manželství a rodinném životě, v životě shromáždění), které jsou zdánlivě bezvýchodné. Pak chtějme stavět na tom, že právě naše rozpaky jsou Božími příležitostmi k tomu, aby nám ukázal, že On činí divy.
Skutečně je jen jeden Bůh. Král Ezechiáš tomu dobře rozuměl. Modlí se: „Hospodine Bože Izraelský, kterýž sedíš nad cherubíny, ty jsi sám Bůh všech království země, ty jsi učinil nebe i zemi.“ (2. Král. 19,15)
„Takto praví Hospodin, král Izraelův a vykupitel jeho, Hospodin zástupů: Já jsem první, a já poslední, a kromě mne není žádného Boha.“ (Izaiáš 44,6)
Máme co činit s všemohoucím Bohem, který se nemění. On je „Král věků“, ten nesmrtelný, neviditelný, samý moudrý Bůh (1. Tim. 1,17). A my křesťané víme více. Tento velký a jediný Bůh je v Pánu Ježíši naším Otcem, který nás miluje a ke kterému my jako Jeho děti máme ustavičný přístup. Ať se nás dotýká cokoli, je tu jedna „instance“, na kterou se vždy můžeme obrátit.
My se často spokojujeme s něčím menším. Hledáme pomoc u lidí, místo abychom se obrátili na toho jediného Boha, který by nám tak rád pomohl. Chtějme si vzájemně dodávat odvahy, abychom tohoto jediného Boha v novém roce více s sebou brali do svých všedních dnů a věnovali Mu celou svoji důvěru. On nás zcela jistě nezklame.
Nikdo z nás neví, co přinese nový rok. A je to tak dobře. Zaměstnává nás mnoho otázek. Bude nás dále ovlivňovat kovidová pandemie? Bude se úpadek hodnot v naší společnosti dále zrychlovat? Bude tu hospodářská a politická nestabilita? Dostaneme se do osobních těžkostí? Nastanou těžkosti v místním shromáždění? Počet výzev je více než početný.
Při tom všem víme, že máme co činit s velkým Bohem, od kterého můžeme očekávat velké věci. S Bohem, který činí divy: „Žádného takového není, jako Hospodin Bůh náš.“ (2. M. 8,10 /6/)
E. A. Bremicker, IGL, 01/2022
V poslední době častěji zastávaný názor, že všichni, kteří jsou vykoupeni krví Krista, a jsou skrze Ducha Svatého pokřtěni v jedno tělo, se nalézají u stolu Páně, není v souhlasu s výroky svatého Písma. Jsou přitom spolu zaměňovány dvě skutečnosti
V zásadě má každý úd Kristova těla nárok na účast – lepe řečeno: na výsadu k účasti na lámání chleba a pití kalicha u stolu Páně. Ale v praxi jsou na základě poučení Božího slova vyloučeni všichni ti, kteří museli být vyloučeni kvůli svému zlému stavu (viz 1. Kor. 5,11-13; srv. s 3. M. 7,20.21). Žel, že se však mnozí vylučují z účasti tím, že se od ní sami zdržují.
V 1. Korintským 10,16-21 jde jednoznačně o skutečnost jedení chleba a pití vína – znamení oběti Ježíše Krista, vykonané jednou provždy. Proto je omylem zaměňovat naše neproměnné postavení údů jednoho těla Kristova s praktickým společenstvím, které uskutečňujeme účastí na chlebu a kalichu. V křesťanských kruzích, které vědomě trpí zlo a/anebo popírají jednotu celého Kristova těla v lámání chleba, nemůže ve smyslu svatého Písma být řeč o stolu Pána. U stolu Pána jsou neomezeně uznávána a uskutečňována všechna práva Hlavy shromáždění. Také tam, kde lidé uvádějí zvláštní pojmenování, resp. vlastní pravidla, se jedná o „lidské stoly“. Potom zjevně nestačí být údem těla Krista, nýbrž je třeba také být členem pojmenování (srv. k tomu 1. Kor. 4).
V 1. Korintským 10,16 a 17 mluví Duch Svatý o chlebu, který lámeme, v dvojím ohledu.
Nemůže být popřeno, že se jedná o konkrétní jednání lámání chleba a naší účastí na tom, neboť čteme: „Kalich dobrořečení, kterému dobrořečíme, zdali není společnost krve Kristovy? A chléb, který lámeme, zdali není společnost těla Kristova? Poněvadž jeden chléb, jedno tělo mnozí jsme; všichni zajisté jednoho chleba účastni jsme.“ (1. Kor. 10,16.17)
Účastí na chlebu a na kalichu zvěstujeme jak společenství v památce na smrt našeho Vykupitele, tak i představu jednoty Kristova těla, shromáždění /církve/. To je ve verši 21 nazváno „stůl Páně“. Při porovnání s oltářem Izraele a oltáři démonů, kde se rovněž jedly oběti, a tím se vyjadřovalo společenství, je stůl Pána společenství s Ním na základě Jeho oběti a společenství navzájem.
A. Remmers, IGL, 02/2022
Cesta Shromáždění se blíží svému konci v Božím odpočinutí. A je dobré si připomenout napomenutí: „Snažme se tedy /buďme pilní k/ vejít do toho odpočinutí.“ (Židům 4,11) A to tím více, že nás toto vyzvání vede k velkému Nejvyššímu knězi, který je v nebi. Spojeno s Ním nalézáme na jedné straně Boží slovo a na druhé straně trůn milosti. (Žid. 4,12-16).
Skutečně je Boží slovo užitečné k učení a vyučování ve spravedlnosti, jak to nalézáme na jiném místě, ale v Židům 4 je zdůrazněn živý, působivý, pronikající a rozlišující charakter Slova. Jsme-li si vědomi těchto vlastností, bude nám také jasné, jak velmi potřebujeme službu Nejvyššího kněze, který sedí na místě nejvyšší moci, a přesto má soucit s našimi slabostmi. Kvůli Němu se ten trůn pro nás stal trůnem milosti, ať už je pro druhé čímkoli.
Když čteme Slovo, nasloucháme Bohu, který k nám mluví. Ale k trůnu milosti máme přicházet se smělostí, neboť tam máme výsadu obracet se na Boha. Avšak musíme stejně tak zdůraznit ve svých myšlenkách skutečnost, že to je trůn, jako skutečnost, že to je trůn milosti.
Když si správně uvědomíme skutečnost, že to je trůn, ihned na nás zapůsobí jeho majestát a pocítíme svou vlastní nepatrnost. Milost ukazuje těm, kterým se dostává, že jsou nehodni, a tak nám tím jasně ukazuje naši vlastní hříšnost a Jeho milosrdenství. A vskutku je potřebné, abychom si toho byli více vědomi.
Chtějme se vzájemně povzbuzovat k tomu, abychom Božímu slovu ve svých myšlenkách a ve svém životě dávali větší a směrodatnější místo. Pak budeme možná své vlastní pohnutky jasněji posuzovat a budeme chodit svou cestou v prostší poslušnosti vůči Boží vůli a cestám.
Také se častěji uchylujme k trůnu milosti, abychom nalezli pomoc, kterou potřebujeme. Ale také si ve svých srdcích náležitě uvědomujme majestát Toho, k Němuž přicházíme, a vyjadřujme jej ve svých slovech a svém chování. Pak ve svých modlitbách, zvláště veřejných, se vyvarujeme každé nenáležité důvěrnosti, a zároveň budeme udržovat vědomí blízkosti, do které nás milost přivedla.
Nechť si nikdo nemyslí, že toto krátké slovo napomenutí je zbytečné. Bible se sice stále více rozšiřují, ale zdá se, že ustavičné a modlitbou doprovázené studium Božího slova se stává stále řidším. V důsledku toho je pociťována také nutnost modlitby a touha po ní. Kdyby nám Bůh ve Svém milosrdenství mohl dát určité oživení v obou směrech, bylo by už brzy vidět požehnání toho pro celé shromáždění.
F. B. Hole, IGL, 02/2022
„(1)Buď veleben Bůh a Otec našeho Pána Ježíše Krista, který nás podle svého velikého milosrdenství znovu zplodil k živé naději vzkříšením Ježíše Krista z mrtvých, (4)k neporušitelnému a neposkvrněnému a nevadnoucímu dědictví, které je v nebesích uchováváno pro vás, (5)kteří jste Boží mocí ochraňováni skrze víru k záchraně, která je připravená být zjevena v posledním čase; (6)v čemž jásáte, vy, kteří jste nyní po krátkou dobu, jestliže to je nutné, zarmouceni rozličnými pokušeními,(7)aby osvědčenost vaší víry, mnohem vzácnější než zlato, které pomíjí, ale je ohněm zkoušeno, byla nalezena k chvále a slávě a cti ve zjevení Ježíše Krista; kterého, (8)ač jste ho neviděli, milujete; ve kterého věříce, ačkoli ho nyní nevidíte, jásáte nevýslovnou a oslavenou radostí, (9)docházejíce konce své víry, záchrany duší.“
(1. Petrův 1,3-9 – přel.)
V tomto krátkém oddílu nacházíme celou řadu pojmů, na které se chceme podívat trochu blíže. Je mi nápadné, že je zdůrazněno milosrdenství, kromě toho také naděje, dědictví, záchrana, víra, stejně jako pokušení a zkoušky.
Nejprve několik myšlenek k prvním čtyřem ze jmenovaných pojmů: milosrdenství, naděje, dědictví a záchrana. Vidíte, že každý je určitým způsobem blíže popsán přívlastkem nebo doplněním. Tak například milosrdenství je velké milosrdenství, naděje je živá naděje, atd.
Bohu buď dík, že jsme obdrželi velké milosrdenství, které je v srdci našeho Boha, když nás znovu zplodil. Jaké je to přemáhající milosrdenství být znovu narozen, a to k naději, která je spojena se vzkříšeným Vykupitelem! Mohlo by nám být odpuštěno také velmi skromným způsobem. Mohli bychom být obdarováni jen velmi omezenou mírou milosrdenství, jako tomu je často mezi lidmi. Ale milosrdenství našeho Boha je velké milosrdenství. Když však přece u nějakého člověka je možné vidět slabý obraz tohoto velkého milosrdenství našeho Boha, je to neobvyklé.
Před nějakou dobou jsem slyšel nebo četl příběh o slavné pianistce. Zněl asi takto: Už jako mladá žena byla velmi schopnou pianistkou. Přesto měla těžkosti v tom, aby sehnala dost vystoupení, aby mohla vydělat na živobytí podle svých představ. Jednou měla pořádat koncert v nějakém evropském městě a podlehla přitom smutnému pokušení. Měla zahrát několik kousků oslavovaného Ference Liszta a myslela si: „Kdybych nějak mohla využít jeho pověst (tehdy byl na vrcholu své oblíbenosti), velmi by mi to pomohlo.“ A tak se vydávala za žákyni toho slavného muže, ačkoli se s ním ještě nikdy nesetkala. Avšak když přijela den předem do města a zapsala se v hotelu, ke svému zděšení uviděla jméno Ference Liszta v seznamu hostů. Ten velký muž byl osobně přítomen ve městě! Strávila hroznou noc, naplněnou úzkostí a výčitkami svědomí. Ptala se: „Co mám jen dělat? Jsem zničena. Dozví se to a nechá mě vyhodit!“ Druhý den po snídani jej vyhledala. Sdělila mu pravdu a propukla v pláč. Odpověděl: „Milá mladá dámo, co vás pohnulo k tomu, že jste udělala něco takového? Proč jste chtěla své dobré jméno zničit už na začátku své kariéry?“ Pověděla mu o svých problémech, a jak došla k tomuto zoufalému činu. Nato jí jemně řekl: „Milá mladá dámo, já vám odpouštím. Nebudeme o tom už mluvit.“
To bylo dobré, že? Bylo to milosrdenství, když jí odpustil, ale on jí chtěl prokázat ještě větší milosrdenství. A tak řekl: „Které z mých děl chcete zahrát? Rád bych si je od vás nechal na klavíru přehrát.“ V přítomnosti mistra musela nyní zahrát jednu skladbu. Řekl: „Ano, je to velmi dobré, ale já bych to zahrál spíše tímto způsobem.“ Posadil se ke klavíru a zahrál tu skladbu sám, aby jí ukázal, jak by si to představoval on. Potom hrála opět ona. Naslouchal a učinil několik návrhů ke zlepšení. Náhle řekl: „Podívejte se, slečno. Jste mou žačkou, neboť jsem vám právě dal vyučovací hodinu; a protože mám dnes volný večer, přijdu s vaším dovolením na váš koncert a představím vás publiku.“
To je pro mě příklad velkého milosrdenství. A přece je to jen slabý stín Božího milosrdenství! Liszt se stal jejím hudebním otcem, avšak zde je jeden, který nás znovu zplodil k živé naději skrze vzkříšení Ježíše Krista z mrtvých. Naše naděje je živá naděje, protože je spojena se vzkříšeným Kristem. Protože je vzkříšen z mrtvých, nikdy už nezemře, smrt nad Ním už nevládne. Vyšel ze smrti, a naděje, která směřuje ke vzkříšenému Pánu Ježíši Kristu, nikdy nezemře.
Máme nejen milosrdenství, které je velké, a naději, která je živá, nýbrž také dědictví. A zde jsou dokonce čtyři přídavná jména: neporušitelné, neposkvrněné, nevadnoucí a uchovávané. Dědictví je pro tebe uchováváno v nebesích, tedy mimo kazící vlivy času nebo lidí. Pro ně jsme my ochraňováni k záchraně, která je připravena být zjevena. Je na jedné straně zaručena Boží mocí a na druhé, naší straně, vírou. Je tedy jistá, neboť Boží moc je nekonečná a nevyčerpatelná. Dědictví je pro nás uchováváno a my jsme zde na zemi pro ně ochraňováni Boží mocí, která působí skrze naši víru.
Jásáme, i když v současné době vězíme v pokušeních a zkouškách. Také ty jsou opatřeny přívlastkem: rozličná /mnohá/. Všechna nás postihují nepřipravené a zdá se, že bouře pokušení vane ze všech směrů, což přirozená bouře nečiní. Satan ovládá všechny možné triky, zjevuje se ve všech možných formách; a jak zákeřné je tělo v nás, to se sotva dá slovy popsat.
Tvoje těžkosti velmi pravděpodobně nejsou mé těžkosti a ty se na mě můžeš dívat závistivým pohledem a říkat: „Ty se máš dobře.“ Je tomu skutečně tak? Já mám možná zkoušky, o kterých ty nic nevíš. Zkoušky jsou tak rozmanité! Protože u mne navenek není vidět to, co máš ty, neznamená to, že vůbec nic nemám. Možná, že mám něco, o čem ty vůbec nic nevíš. Jsem si dokonce jist, že tomu tak je. Je velmi mnoho rozličných pokušení, a často jsme jimi zarmucováni. Cítíme, jak na nás leží jejich tíže a nemůžeme jí uniknout. Avšak dovolte, abych řekl: Nemáme jí ani uniknout. Máme tyto okolnosti prožít, takže jsme jimi zkušeni. Zkouška, kterou na nás vzkládají, působí něco velmi cenného. To nám ukazuje další verš 7.
Tento verš mluví opět o víře a každé slovo tohoto verše je plné významu. Osvědčenost naší víry je jako přečišťování zlata, a to „zlata, které pomíjí“. Zlato tak snadno nepomíjí, ne! Když byl vykopán nebohý starý Tutanchamon (staroegyptský král) se všemi těmi nádhernými věcmi kolem sebe, byly tam předměty z papyru a jemného egyptského lnu, které během času zešedly a při pouhém dotyku se rozpadly na kusy. Ale předměty ze zlata v tomto slavném hrobě byly ve srovnání se všemi ostatními předměty sotva dotčeny. Zlato je trvalé – ale přece pomine. A srovnání v našem verši má vyjádřit to, že víra nepomine. Víra je mnohem vzácnější než zlato, které pomíjí. Pro Boha je tvá víra vzácná. To je přívlastek, který jí propůjčuje On. Z Božího hlediska je víra něčím, co má velikou cenu.
Proč zlatník vynakládá tolik času a námahy nad svým tavicím tyglíkem, když přečišťuje zlato? Protože ono je tak cenné, že by chtěl odstranit strusku a mít zlato v nejlepší kvalitě. Bůh dopouští, aby Jeho lid se dostával do tavicího tyglíku a byl zkoušen, dokonce skrze „oheň“. Ale On to činí, protože považuje víru za tak převelmi cennou. V tomto světle chtějme vidět své zkoušky: Bůh s námi jedná, aby přečistil a posilnil naši víru. Skutečnost je, že když jako křesťané nevytrpíme žádnou zkoušku, nikdy nebudeme v duchovním slova smyslu ničím jiným než slabochy. Právě zkoušky nás činí duchovně silnými.
Nyní bych se chtěl na chvilku vrátit k verši 6, kde jsou ještě dva důležité výroky. Je řečeno: Kvůli budoucí záchraně jásáte (v. 9), ačkoli jste nyní, „po krátkou dobu, jestliže to je nutné, zarmouceni rozličnými pokušeními“. Jistě nikdy nebudeme muset procházet pokušeními, pokud tu pro to není ono „jestliže to je nutné“. Bůh nás nezkouší z nějaké náladovosti. Každý z nás si tedy musí říci. „Kdyby Bůh neviděl nějakou duchovní potřebu, tato zkouška by mě nepostihla a netížila.“
A pak se podívejte: Je to jen pro krátký čas! Vy asi znáte všechna další místa, ve kterých čteme, že něco trvá jen krátký čas: „časný požitek hříchu“ (Žid. 11,25). Mojžíš měl dlouhý život, který trval 120 let. Ve věku čtyřiceti let se obrátil zády k Egyptu a k jeho hříšným požitkům. Čtyřicet let strávil na poušti. Potom následovalo čtyřicet ještě bolestnějších let, kdy byl trápen a drážděn lidem, který se choval velmi zle. Bůh snášel jejich chování na poušti. Mojžíš, ten nejtišší muž na celé zemi, se pod tím nakonec zhroutil krátce před uplynutím těch čtyřiceti let. Já bych to reptání asi nevydržel ani čtyřicet minut. Mojžíš to ale vydržel čtyřicet let, a potom už to nemohl snést. Přesto nikdy nelitoval, že se předtím obrátil ke všem požitkům zády, vždyť ty by trvaly jen dalších osmdesát let. A „pohanění Kristovo“, které na sebe vzal, trvalo rovněž jen osmdesát let.
Tvoje zkoušky, které Bůh považuje za potřebné, jsou jen pro krátký čas, neboť On Svého požehnaného a slavného cíle jednou dosáhne. Budou mít účinek. Jejich požehnané výsledky budou docíleny a víra, která byla zkoušena v tavicím tyglíku, bude – ačkoli zdánlivě ztracená – nalezena: „nalezena k chvále a slávě a cti ve zjevení Ježíše Krista“. Ano, to na ty okolnosti vrhá jiné světlo! Neměli bychom být tak velice zoufalí, když je naše víra zkoušena. I když se snad cítíme vyčerpaní, když nás stejné těžkosti, problémy a cvičení zaměstnávají týden co týden, měsíc co měsíc a rok co rok – přijde den, ve kterém to vyústí k chvále a slávě a cti: bezpochyby nejprve pro Boha, který s námi jedná tak trpělivě, ale bezpochyby také v odměnu pro toho, kdo ty zkoušky vydržel.
Myslím na jinou událost, opět hudební. Jeden mladý muž byl vyučován velmi oslavovaným mistrem v oblasti sólového zpěvu. Měl velmi dobré hlasivky. Ten velký muž ho slyšel zpívat a dal mu potom dlouhý seznam cvičení ke kultivování hlasu, která měl každý den několik hodin provádět. Jeho hlas se pohyboval nahoru a dolů, hlasitě a potichu – byla to velmi únavná záležitost. Dělal to dále a dále, týden za týdnem, až z toho byl zcela vyčerpán a vynervován. Avšak když si stěžoval, mistr mu řekl: „Musíš pokračovat.“ A tak po další měsíce dále ke svému rozhořčení opakoval táž cvičení. Jednoho dne, když už byl téměř u konce svých sil, mistr řekl: „Myslím, že tato cvičení můžeme na konci příštího týdne ukončit.“ Přišel konec týdne a mladý muž si myslel: „Konečně přijdou nějaké nové lekce!“ Ale mistr řekl: „Mladý muži, jsem s tebou hotov a už tě nemohu ničemu naučit. Jdi, jsi nejlepší zpěvák v Evropě.“ A skutečně to byla pravda.
Bylo v něm něco způsobeno. Nezpozoroval to, ale mistr věděl, co dělá, a rozvíjel jeho schopnosti zpěvu velmi únavným přípravným kursem. Žák byl často „zarmoucen“ opakovanými cvičeními, protože nechápal, co se děje – a tak tomu je také často s námi. Když jsi mladý křesťan, staneš se pravděpodobně netrpělivým při učení se svým lekcím. Ale pevně si buď vědom toho, že Bůh zkouší tvou víru. Když tuto zkoušku přijmeš, bude nalezena k chvále a slávě a cti ve zjevení Ježíše Krista.
Ale než se zjeví, vidíme Ho vírou a milujeme Ho. Nemůžeme Ho vidět svýma přirozenýma očima, avšak stává se pro nás slavnou skutečností. Všechny tyto zkoušky pročišťují oko víry, a proto můžeme jásat. Také radost je opatřena přívlastkem: nevýslovná. Jásáme nejen jako v 6. verši, nýbrž jásáme nyní radostí, která nemůže být vyjádřena a která je oslavenou radostí. Tak dojdeme konce své víry – záchrany nebo osvobození duší.
Nelekejme se tedy při pomyšlení na zkoušky, které nutně přijdou, neboť je tu Boží moc, aby nás s naší vírou pronesla zkouškami. Výsledek těchto zkoušek, jimiž Bůh pracuje na našich srdcích, bude slavný. Není to žádné zbytečné cvičení nebo promarněný čas. Vyústí to pro Něho při zjevení Ježíše Krista k chvále a slávě a cti.
F. B. Hole, IGL, 03/2022
„Aj, já státi budu před tebou tam na skále, na Orébě; i udeříš v skálu, a vyjdou z ní vody, které bude píti lid. I učinil tak Mojžíš před očima starších Izraelských.“ (2. Mojžíšova 17,6)
„Vezmi hůl, a shromáždíce všecko množství, ty i Aron, bratr tvůj, mluvte k skále této před očima jejich, a vydá vodu svou. i vyvedeš jim vodu ze skály, a dáš nápoj všemu množství i dobytku jejich.“ (4. Mojžíšova 20,8)
Čteme-li obtížná místa Bible s prostou vírou, najdeme v nich vynikající krásu Písma a potvrzení jejich božského původu. Bůh nám nedal Své Slovo, aby nás zmátl, nýbrž aby naše srdce rostla v závislosti na Něm a v důvěře v Něho. Tam, kde nevěřící vidí rozpor, smíme objevovat dvě různé stránky jedné pravdy. To je velmi povzbudivé! Věřící tedy nenaráží na nějakou stěnu, kde to už nejde dál, nýbrž na dveře, které se víře otevírají a uvolňují pohled na dvojnásobnou slávu.
Jedním příkladem toho jsou zprávy o skále na Orébu ve 2. Mojžíšově 17 a ve 4. Mojžíšově 20. Skeptikové řeknou, že se přitom jedná o dvě různé bajky a o tutéž událost. Věřící však vědí, že jde o dvě různé historické události: jednu v prvním roce po vyjití Izraele z Egypta, a druhou v posledním roce jeho cesty pouští. Obě zprávy jsou absolutně pravdivé. A jsou nejen krajně poučné, nýbrž obsahují také božské proroctví. Ne Mojžíš je jejich vlastním autorem, nýbrž Bůh mu vdechl slova, a přitom měl stále před očima slávu Krista a požehnání Svých dětí. Tento hluboký smysl je v 1. Korintským 10,1-11 jasný. A protože Pán Ježíš nám dovoluje, abychom ve 2. Mojžíšově 16 viděli Jeho samého jako ten pravý Boží chléb, který sestupuje z nebe, smíme ve 2. Mojžíšově 17 očekávat podobný obraz (srovnej s Janem 6,30-33).
„Nebylo vod, které by lid píti mohl. Proto domlouval se lid na Mojžíše, pravě: Dejte nám vody, abychom pili!“ (2. Moj. 17,1-2) Tak se chová nevěra: nemyslí na milost, nýbrž hledá vždy viditelné příčiny pro to, co se děje. Izraelité nemysleli na Boha, a tak reptali proti Mojžíšovi. Tím pokoušeli Hospodina, když pochybovali o Jeho přítomnosti a starostlivosti. Nedával jim až do této chvíle předivné a četné důkazy o Své síle? Proč neprosili o vodu Toho, který jim večer dal maso a každého jitra je sytil chlebem? Mojžíš právem odpověděl: „Proč se na mne domlouváte? Proč pokoušíte Hospodina?“ (2. Moj. 17,2)
Avšak nevěra je lenivá v učení, ale je horlivá v reptání. Je rychlá k mluvení, ale pomalá k slyšení. „I žíznil tu lid pro nedostatek vod, a reptal na Mojžíše a mluvil: Proč jsi vyvedl nás z Egypta, abys mne se syny i dobytky mými žízní zmořil?“ (2. Moj. 17,3) Zcela jinak se zachoval Mojžíš: „Tedy volal Mojžíš k Hospodinu, řka: Co mám činiti s tím lidem? Však již tudíž ukamenují mne.“ (2. Moj. 17,4) Hospodin chce být dotázán – to je stránka člověka, a krajně důležitá – ale On jde Svou svrchovanou cestou. Od počátku až do konce je pln vnitřního soucitu, pln milosrdenství a bezmezné dobrotivosti. Nedopustí se žádné chyby. Těžkostmi a trápeními nás chce utvářet, protože my stále máme sklon zapomínat na Jeho dobrotu a zneužívat Jeho milosrdenství. Ale jak je dobré, že Bůh je vždy Svým jednáním oslaven!
„Aj, já státi budu před tebou tam na skále, na Orébě; i udeříš v skálu a vyjdou z ní vody, které bude píti lid. I učinil tak Mojžíš před očima starších Izraelských. A dal jméno místo tomu Massah a Meribah, pro reptání synů Izraelských, a že pokoušeli Hospodina, řkouce: Jest-li Hospodin uprostřed nás, či není?“ (2. Moj. 17,6.7) „Ta pak skála byl Kristus.“ (1. Kor. 10,4) Tak zní komentář Nového zákona v přímé narážce na tuto událost. V ní skrytá pravda je větší a dalekosáhlejší než ten div sám.
Ježíš je nejen Boží chléb, který sestupuje z nebe a dává světu život. Bída hříšníka a Boží sláva vyžadují více. Syn člověka musí být povýšen; moc zla musí být zničena; Boží podstata musí být zjevena; hříchy mohou být odpuštěny spravedlivým způsobem jen tehdy, když byly neseny a souzeny. Všechno to nachází své naplnění v drahé smrti našeho Pána Ježíše. Hůl soudu, „kterou bylo udeřeno ve vodu /udeřena řeka/“, musela udeřit skálu. Kristus „jednou za hříchy trpěl, spravedlivý za nespravedlivé, aby nás přivedl k Bohu“ (1. Pet. 3,18). Láska, byla v Něm nekonečná láska, když se vydal, aby za nás zemřel. Ale byl zavržen a opovržen, ba dokonce Bohem opuštěn. Když nesl naše hříchy na Svém těle na dřevě, musel Bůh před Ním skrýt Svoji tvář. Nejenže Jej nevěřící Židé považovali za potrestaného, od Boha zbitého a skloněného, nýbrž On byl také kvůli našim přestoupením raněn, pro naše nepravosti zbit. Trest k našemu pokoji ležel na Něm a skrze Jeho rány se nám dostalo uzdravení. Hospodin Jej nechal postihnout vší naší nepravostí, a trest za přestoupení Jeho lidu ležel na Něm. Hospodinu se líbilo Jej zbít. Nechal Ho trpět. Kristus dal Svoji duši jako oběť za vinu, nesl naše nepravosti a vylil Svou duši na smrt. Byl přičten k přestupníkům a nesl hřích mnohých (srv. s Iz. 53).
Když někdo toto slavnostní a vážné Boží svědectví o ponížení a utrpení Jeho vlastního Syna nevidí a neskloní se před ním, pak to nespočívá v nějakém nedostatku jasných slov a důrazných obrazů v Písmu. Vlastní problém leží ve vůli člověka, který tento mocný důkaz o své vlastní špatnosti a o Boží dobrotivosti odmítá. Neboť jestliže je pravda to, co se tam na Kristově kříži stalo, zjevuje se v tom Boží dobrotivost, trpělivost a svatá láska, ale zároveň také pýcha člověka, jeho marnivost a zlost, ano nenávist proti Otci a Synu. Kříž, který nám urovnává cestu k vykoupení a pokoji, je absolutním soudem nad hříchem. Kdyby nás tento soud stihl, byla by to naše konečná zkáza, ale v Kristu je to naše záchrana.
Avšak jde to ještě dále: „I udeříš v skálu, a vyjdou z ní vody, které bude píti lid.“ (2. M. 17,6) Tato voda je obrazem daru Ducha Svatého. Je to další výsledek Kristova díla a jde daleko nad nové narození. Nyní, když je vykonáno vykoupení, je Duch v každém věřícím „studnicí vody prýštící se k životu věčnému“ (Jan 4,14). Je to proud, který svědčí o oslaveném Ježíšovi. Poté, co jsme uvěřili v Krista, byli jsme zapečetěni Duchem zaslíbení Svatým „který je závdavek dědictví našeho, na vykoupení získaného vlastnictví k chvále jeho slávy“ (Ef. 1,13-14 – přel.).
Můžeme si představit ještě jasnější nebo důležitější předobraz smrti Krista?3 Ačkoli Mojžíš to tehdy ještě nevěděl, přece to už bylo „nahé a odkryté očima toho, s nímž máme co činit“ (Žid. 4,13 – přel.), dříve, než to vdechl Mojžíšovi k napsání. Chtějme to ve víře přijmout!
Wiliam Kelly, IGL, 4/20224
„Vezmi hůl, a shromáždíce všecko množství, ty i Aron, bratr tvůj, mluvte ke skále této před očima jejich, a vydá vodu svou.“ (4. Mojžíšova 20,8)
V kapitolách 16 až 20 Čtvrté Mojžíšovy knihy nalézáme působivý popis toho, jak se Bůh skrze aronské kněžství stará o Svůj lid. Vzpoura Chóre (4. M. 16) ukázala nutnost kněžství silněji než kdy předtím. Sice i lévitská služba má svoji cenu, avšak je podřízena kněžství, neboť pokolení Lévi mělo sloužit kněžím (4. M. 18,2). Jen kněžství může přivést pouští do Kanánu Boží lid, který stále znovu selhává.
„Poněvadž byvše nepřátelé, smířeni jsme s Bohem skrze smrt Syna jeho, nadto smířeni jsouce, spaseni budeme skrze život jeho.“ (Římanům 5,10) „A proto i dokonale spasiti může ty, kteří přistupují skrze něho k Bohu, vždycky jsa živ k orodování za ně.“ (Židům 7,25) Kristus byl nejprve obětí za naše hříchy; nyní je tím Knězem, který nás vede ke konečné záchraně. Neboť ještě jdeme pouští a spravedliví „sotva /stěží/ k spasení přicházejí“ (1. Pet. 4,18). „Ale věrný jest Bůh, který nedopustí vás pokoušeti nad vaši možnost, ale způsobí s pokušením také i vysvobození /východisko/, abyste mohli snésti.“ (1. Kor. 10,13) „Neboť nemáme nejvyššího kněze, který by nemohl mít soucit s našimi slabostmi, nýbrž (máme takového), který ve všem byl pokoušen stejným způsobem jako my, vyjma hřích. Přistupme nyní se smělostí k trůnu milosti, abychom obdrželi milosrdenství a nalezli milost k pomoci v pravý čas.“ (Židům 4,15.16 – přel.)
Když lid reptal kvůli zabití roty Chóre, propukla mezi nimi rána. Nyní se ukázala absolutní potřeba Aronovy přímluvy. Aron musel vložit kadidlo a učinit smíření za lid, a pak s kadidelnicí jít doprostřed lidu. „A stál mezi mrtvými a živými; i zastavena jest rána.“ (4. M. 16,48 /17,13/5)
Avšak Bůh učinil ještě více. Provždy učinil rozlišení mezi knížaty lidu a Jím vyvoleným knězem. Všech dvanáct knížat Izraele muselo položit své hole před Hospodina. Tak chtěl nepopiratelně určit, kdo Mu má předkládat přímluvu. „Nazítří pak přišel Mojžíš do stánku svědectví, a aj, vyrostl prut Aronův z domu Lévi, a vypustiv ze sebe pupence, zkvetl a vydal mandly zralé.“ (4. M. 17,8 /17,23/6) Všechny ostatní hole byly suché a zůstaly bez ovoce, jen Aronova hůl přinesla život. Ona otázka byla jednou provždy rozhodnuta. Jen Aron byl vyvolen k tomu, aby se blížil Bohu. Izraelité sami byli také bez mízy a síly jako jejich mrtvé hole.
Člověk potřebuje živého kněze. Aronova hůl (a ještě více Melchisedech) je předobrazem Toho, v němž je síla neporušitelného života (Židům 7,16). Od nynějška svědčila tato hůl – živá a neproměnná – o Boží moci a byla vhodná k tomu, aby byla používána před Bohem k požehnání lidu.
Kněz nese nepravost svatyně (4. M. 18,1). V této souvislosti dal Bůh ve Své milosti každému k dispozici popel červené jalovice. S tímto popelem měla být připravena „voda očištění“ (4. M. 19,1-9). Takto dětem Izraele nikdy nechyběl prostředek k očištění od hříchů. Neboť na své cestě pouští přicházeli ustavičně do styku s nečistými věcmi. Pak měli být pokropeni touto vodou očištění /odhříšnění/, a tak být očištěni.
Bůh nikdy nebude na úkor Své svatosti trpět nějaké znečištění ve Svém lidu. Místo toho se stará o prostředek, jímž může být ten znečištěný očištěn, o vodu očištění k dennímu použití – pro nás dnes Boží slovo ve spojení s působením Ducha Svatého a službou Pána Ježíše jako Zastánce. Milost vládne „skrze spravedlnost k životu věčnému skrze Ježíše Krista, Pána našeho“ (Řím. 5,21).
Krátce před koncem cesty pouští byla nyní nová generace zkušena, tak jako byla už stará generace zkušena hned na začátku (2. M. 17). Jako tehdy, když množství to „nemělo vody, sešli se proti Mojžíšovi a proti Aronovi. I domlouval se lid na Mojžíše, a mluvili, řkouce: Ó, kdybychom i my byli zemřeli, když zemřeli bratři naši před Hospodinem! Proč jste jen uvedli shromáždění Hospodinovo na poušť tuto, abychom zde pomřeli i my i dobytek náš? A proč jste nás vyvedli z Egypta, abyste uvedli nás na toto zlé místo, na němž se nerodí ani obilí, ani fíků, ani hroznů, ani jablek zrnatých, na kterémž ani vody ku pití není?“ (4. M. 20,2-5)
Není divu, že Mojžíš a Aron, když viděli takovou nevěru, padli na svou tvář. Ale zjevila se sláva Hospodinova, a Hospodin, aniž by činil lidu výčitku, mluvil k Mojžíšovi: „Vezmi hůl, a shromáždíce všecko množství, ty i Aron, bratr tvůj, mluvte ke skále této před očima jejich, a vydá vodu svou. I vyvedeš jim vodu ze skály, a dáš nápoj všemu množství i dobytku jejich.“ (4. M. 20,8)
Mojžíš slyšel Boží slovo jasně a rozuměl mu, neboť „vzal hůl před tváří Hospodinovou, jak rozkázal jemu. I svolali Mojžíš s Aronem všecko množství před skálu“ (4. M. 20,9.10). Avšak od dalšího kroku dělal všechno špatně. Protože lid ho krajní nevděčností a vzpourou popudil, Mojžíš mluvil neroz-vážně svými rty (Žalm 106,33). „Slyšte nyní, ó reptáci: Zdali ze skály této vyvedeme vám vodu?“ (4. M. 20,10)
Kdo to od něho vyžadoval? Mojžíš se nechal přemoci zlým, místo aby to zlé přemáhal dobrým (Řím. 12,21). On, který byl tak dlouho známý jako ten nejtišší ze všech lidí, nakonec v tomto bodě zklamal (4. M. 12,3). Právě když Bůh chtěl zveličit Své milosrdenství a výslovně ukázat, že nic kromě milosti kněze nemůže bloudící lid provést, poddal se Mojžíš svému přirozenému hněvu a trval na své vlastní autoritě. Následek byl, že „Mojžíšovi zle stalo se pro ně“ (Žalm 106,32). Tak hluboce klesl na úroveň lidu! Proč se v plné víře nezahalil do Boží milosti?
Jeho skutky nebyly v tomto kritickém okamžiku lepší než jeho slova: „I pozdvihl Mojžíš ruky své, a udeřil v skálu holí svou po dvakrát, i vyšly vody hojné, a pilo všecko množství i dobytek jejich.“ (4. M. 20,11) Ještě jednou: Kdo to od něho vyžadoval? Odklonil se tím cele od Božího příkazu, který mu řekl, aby vzal „/tu/ hůl“ (ne svoji vlastní, nýbrž Aronovu) a mluvil ke skále. Ta by pak vyvedla vodu. Mojžíš ji dvakrát udeřil svou vlastní holí. Ten až do té doby věrný svědek chybně představil Boha. Musel pro svou chybu zemřít, aniž by přišel do zaslíbené země. Hůl soudu, kterou použil, přinesla smrt jemu samému. Jen hůl milosti mohla lidu pomoci, ta hůl, kterou Mojžíš „vzal před tváří Hospodinovou“. Jen působnost této hole byla přiměřená pro tak často selhávající lid.
V 2. Mojžíšově 17 to odpovídalo Boží vůli, aby Mojžíš udeřil skálu svou holí. Tam Mojžíš vystupoval sám. Z udeřené skály měla vyjít voda. Ježíš přišel skrze vodu a krev (1. J. 5,6). Kristus se musel ponížit až k smrti, aby Boží lid mohl obdržet Ducha. Pro to byl potřebný spravedlivý základ, a ten je nyní položen. Syn člověka musel být povýšen (Jan 3,14).
Avšak nyní, během cesty lidu pouští do země Kanán, byla zapotřebí jen milost – milost vždy žijícího kněze! Mojžíšovy hněvivé a uražené city nemohly vůbec pomoci: „Budeš-li nepravosti šetřiti, Hospodine Pane, kdo ostojí?“ (Žalm 130,3) „A nevcházej v soud se služebníkem svým, neboť by nebyl spravedliv před tebou nižádný živý.“ (Žalm 143,2)
„Slyšte nyní, ó reptáci!“ Tato řeč mohla být podle lidského ocenění náležitá, a dokonce spravedlivá – ale bylo to Boží slovo pro tuto situaci? Chtěl Bůh vykonat milost nebo soud? A vůdcové lidu dodali: „Zdali ze skály této vyvedeme vám vodu?“ – Stál tu Bůh před jejich očima? Neukazovalo se zde spíše nevděčností uražené Já?
Jak je vzácné, že chyba služebníka nezabránila Boží milosti! „I vyšly vody hojné, a pilo všecko množství i dobytek jejich.“ (4. M. 20,11) Ale: „Potom řekl Hospodin Mojžíšovi a Aronovi: Že jste mi nevěřili, abyste posvětili mne před očima synů Izraelských, proto neuvedete shromáždění tohoto do země, kterou jsem jim dal. To jsou ty vody sváru, o které svářili se synové Izraelští s Hospodinem, a posvěcen jest v nich.“ (4. M. 20,12.13)
Mojžíš a Aron Boha neposvětili, nýbrž opustili milost, aby bránili svou napadenou autoritu. Kdyby Bůh smýšlel stejně, nevyvedli by ze skály žádnou vodu. Hospodin byl posvěcen, ale to jen proto, že přes selhání Mojžíše a Arona se pevně držel Svého vlastního slova, Své vlastní milosti. Těm dvěma bratrům přineslo jejich selhání okamžitou výtku a tvrdý trest, že zemřou vně oné země, do které milost nyní lid vedla.
Wiliam Kelly, IGL, 4/20227
V Novém zákoně nacházíme čtyři velké příležitosti, při kterých je otevřeno nebe (Mat. 3,16; Jan 1,51; Sk. 7,56; Zj. 19,11). Pokaždé, když je otevřeno nebe, stojí ve středu Pán Ježíš.
První událost, která udává tón pro ostatní, se udála hned na začátku Kristovy služby na zemi. Pán Ježíš přišel k Janovi, aby se dal pokřtít, ale Jan nechtěl a protestoval: Kristus měl pokřtít jeho (Mat. 3,14). Ježíš odpověděl: „Sluší tak na nás, abychom plnili všelikou spravedlnost.“ (Mat. 3,15) Svou milostivou odpovědí: „Sluší tak na nás,“ se činí zajedno s Janovou službou.
Ale musíme být opatrní: nebyla žádná nutnost, aby Kristus byl pokřtěn, kromě skutečnosti, že to bylo „k naplnění vší spravedlnosti“. Nemůže být dostatečně jasně řečeno: Byla to spravedlnost, která Jej vedla ke křtu – nikoli hřích. Proto se nebe otevřelo a my slyšíme Otcův hlas: „Tento jest ten můj milý Syn, v němž mi se dobře zalíbilo.“ (Mat. 3,17)
Lidé by mohli zneužít Kristovu pokoru a milost a stavět Ho na jeden stupeň s hříšnými lidmi. Avšak nebe to nedopouští, ba není ani pomyšlení na to, a proto ten hlas a otevřené nebe. Kristus je předmět zalíbení nebe!
Je napsáno, že když Hospodin z nebe hledí na syny lidské, aby viděl, zda tu je někdo rozumný, někdo, kdo by hledal Boha, výsledek zní: „Všichni se odvrátili, napořád neužiteční učiněni jsou; není, kdo by činil dobré, není ani jednoho.“ (Žalm 14,2.3) Tak tomu přirozeně bylo, dokud nepřišel Boží Syn a nezaujal své místo mezi lidmi. Pak se nebe otevřelo plno radosti nad jedním člověkem!
B. Reynolds
Lukáš seskupuje události a výroky do zvláštního pořadí tak, že podávají „mravní obraz“. Často se musíme o krok vrátit a mít před očima více oddílů zároveň, protože jen tak vznikne panorama s celkovým poselstvím.
Tak tomu je také v Lukáši 9 a 10. Pán Ježíš je na cestě ke kříži. Ten, kdo Ho na této cestě následuje, zjišťuje dvě věci:
Pán Ježíš oznamuje, že musí trpět (Luk. 9,44). Od té doby byl na cestě do Jeruzaléma, města, které zabíjí proroky, ale Pán utvrdil pevně Svou tvář, aby šel právě tam, tj. byl k tomu pevně rozhodnut (v. 51; Luk. 13,34).
Oznámení Pána, že bude trpět, je následováno řadou velmi zajímavých událostí. Ty velmi plasticky znázorňují, že cesta odmítnutí a zavržení se přirozenému člověku (a ani tělu v učednících) nelíbí. K nejdůležitějším příkladům v našem oddílu patří tyto:
Všechny tyto příklady ukazují charakterové rysy těla, ať je to touha po velikosti nebo duch stranickosti, ať je to přirozený impulz potrestat jiné – je-li to nutné ohněm z nebe, přeceňování vlastní síly nebo váhání, když jde o to, dát následování tu nejvyšší prioritu.
To všechno musí být odkryto a odsouzeno při následování zavrženého Krista na cestě do „Jeruzaléma“.
Kapitola 9 zdůrazňuje, že při následování Krista nejde o pozemskou velikost nebo o postavení na zemi, ale kapitola 10 ukazuje jasnou a pozitivní stránku: Při následování Krista, který není ve světě žádaný, věřící prožije něco, co je mnohem lepší než pozemská velikost a postavení.
Podívejme se krátce na tyto tři body:
Pán vyslal 70 dalších učedníků, aby nesli poselství milosti a pokoje (Luk. 10,1-16). Mnozí je přijmou, ale musí počítat i s odmítnutím. Těch 70 se vrací zpět s velkou radostí, že mohli vyhánět démony. Jakkoli veliká byla zkušenost, že lidé byli vytrženi z bezprostřední Satanovy vlády – Pán vidí dále: „Viděl jsem satana jako blesk padajícího z nebe.“ (v. 18). Tím shrnuje celý soud nad Satanem v jedné větě. Na kříži bude poražen, později vyhnán z nebe (Zj. 12), na začátku království pokoje bude svázán a zavřen do propasti, a nakonec bude uvržen do ohnivého jezera (Zj. 20).
Pán o tom mluví v minulém čase, aby ukázal, jak jisté je toto vítězství nad Satanem: tak jisté, jako kdyby k němu už došlo. Pán před svým duchovním okem vidí, že přijde doba, ve které Satan už nebude moci působit – ani lstí hada, ani pohrůžkami řvoucího lva, ani násilím draka.
Satan byl skutečně aktivní. Samaritáni Pána odmítli a těch 70 muselo počítat s tím, že celé město odmítne poselství pokoje. Ale Pán měl před očima konečný výsledek.
Ale přijde ještě lepší věc. Pán dává Svým učedníkům ještě mnohem větší důvod k radosti. Ten nespočívá tolik v tom, že Satanův plán bude zmařen, nýbrž v tom, že se uskuteční Boží plán. Moc nad démony je jedna věc, ale vztah k nebi je jiná věc. Jestliže Satan spadne jako blesk z nebe, je to mocná věc. Ale není to nic ve srovnání s místem v nebi.
A přesně o tom Pán mluví: „Ale raději se radujte, že jména vaše napsána jsou v nebesích.“ (v. 20) Oni jsou ještě na zemi – ale mají místo v nebi. Jsou, abychom tak řekli, už „ohlášeni“ jako občané nebe, mají v kapse pas.
To je mnohem více než pozemská velikost. Co je „post ministra“ v království pokoje ve srovnání s místem v nebi? Učedníka, který si to uvědomí, lekce z Lukáše 9, které jsou spíše hořké, rychle přebolí.
Ale dokonce ani zajištěné místo v nebi není ještě vše. Na cestě za odmítnutým Kristem zde zakoušíme něco, co je ještě větší: Bůh jedná v milosti, když zjevuje ty vzácné věci – ale ne „moudrým“, expertům (nebo těm, kteří se za takové považují), nýbrž „nemluvňátkům“. To jsou ti, kteří se staví na půdu milosti. Ti vědí, že jejích „možnosti“ a „vědění“ je nemohou zachránit. Při myšlence na to se Pán v duchu „rozveselil“. „V tu hodinu rozveselil se v duchu Ježíš, a řekl: Chválím tě, Otče, Pane nebe i země, že jsi tyto věci skryl před moudrými a opatrnými a zjevils je nemluvňátkům.“ (v. 21)
Co tedy je tato vzácná věc, kterou Bůh zjevil – a jak k ní mohlo dojít? Je to zjevení Boha jako Otce, a to se mohlo stát (jen) tím, že Syn se sám stal člověkem. Přesně to je ten důvod pro neproniknutelné tajemství, které obklopuje Osobu Syna. Nikdo nezná Syna, než jedině Otec. Věčný Syn se stal člověkem, aby zjevil Boha jako Otce.
Když jde o Otce, následuje naproti tomu dovětek, který nás činí krajně šťastnými: „… a kdo by byl Otec, jedině Syn, a komu by chtěl Syn zjeviti.“ (v. 22)
Zjevení Otce jde ještě dále než jistota, být zapsán v nebi. Znamená, že už na zemi smíme být ve společenství s nebem. Ten, kdo je připraven následovat odmítnutého Krista, nepočítá s vážností nebo velikostí na zemi. Takový má více: Zná Otce.
Dříve, než Pán mluví o zjevení Otce, ještě připojuje: „Všechny věci dány jsou mi od Otce mého.“ Je pravda, že následujeme Pána, kterého lidé ukřižovali. A je rovněž pravda, že jsme ve vztahu k nebi, místo očekávání pozemské velikosti. Ale přesto zůstává a trvá, že Bůh zavrženému Kristu „všechno“ předal, nejen království na zemi (to je také pravda), nýbrž všechno!
Pán, pevně rozhodnut, šel do Jeruzaléma, aby tam trpěl. Ten, kdo Ho následuje, činí dvě velká zjištění:
M. Hardt, IGL, 6/2022
Dopis Židům /Hebrejům/ nás vyzývá, abychom pro Krista vše opustili. Ať to je cokoli, snad věci nám dosud cenné. Nyní se jich musíme vzdát. Na jejich místo nyní vstupuje Ježíš, Boží Syn.
To je ústřední princip v tomto vzácném Dopisu. Všechno to, k čemu někdo jako člověk snad upírá důvěru, se stává sešlým, a místo toho se zjevuje Pán Ježíš, Boží Syn, jako slavný cíl a jediné útočiště naší duše.
Ale nebylo lehké to přijmout, především ne pro židovský národ, který svou důvěru tak často obracel k zákonu a k vlastní spravedlnosti. Také dnes se v náboženské oblasti často tvrdí, a žel často slepě věří, že člověk může důvěřovat v jiné základy. Musíme pečlivě zkoumat, na čem se taková učení zakládají. V dnešní době, ve které celé stvoření vzdychá (Řím. 8), má duše žízeň po prostém evangeliu: Ježíš samotný stačí. Především v Dopisu Židům Duch Svatý rozvinuje důvody pro to, proč Ježíš zasluhuje naši všechnu důvěru a proč má nárok na všechnu čest. Tento Dopis vysvětluje, co opravňuje k tomuto obdivu Ježíšovy Osoby: abychom se na Něho dívali jako na zcela a naprosto nesrovnatelného a jako na jedinou oporu ubohého hříšníka.
Čím nám Duch Svatý potvrzuje tuto pravdu v tomto Dopisu? Jak nám ukazuje, že naše štěstí spočívá v tom, abychom se vzdali všech ostatních opor a nalezli svou oporu jen v Kristu? Ukazuje nám to jediným možným způsobem. Představuje nám, jak vysokou cenu má Kristus pro Boha.
To, že nám Bůh sdělil, jak vzácný je pro Něho Kristus, tvoří základ pro cenu, kterou mám Kristu dávat. Když má duše v Něho cele důvěřuje, mohu se opřít jen o to, na čem spočívala i důvěra Izraelitů při pokropení krví v Egyptě. Moje záruka je zdůvodněna skutečností, že Bůh sám toto pokropení krví nařídil. To potvrzuje Dopis Židům, když mluví o vysoké ceně, kterou Bůh vidí v Kristu. Vysvětluje mi, jak se Bůh ve všem, co se týká záchrany duše, prostě a výlučně spolehl na Krista. Přesně proto setrvává tento vzácný Dopis tak rád u Krista a u Jeho přítomného vztahu k nám při všech těch službách, které pro nás vykonává. To vysvětluje četné citáty, které potvrzují Ježíšovo místo vysoko nad anděly (Žid. 1), to vysvětluje ten slavný oddíl v Židům 2 o důstojnosti Syna člověka, vyjádření o Jeho vznešenosti nad Mojžíšem (Žid. 3), četná a mnohá svědectví o Jeho kněžství (Žid. 4), která jsou spojena se zcela jinou ctí než ta, která jsou spojena kněžstvím Aronovým a zákonem (Žid. 7). To je důvod, proč On je ukázán jako pomazaný a skrze přísahu zasvěcený Nejvyšší kněz, který se posadil v nebi uprostřed svatyně a po pravici Majestátu (Žid. 8).
Bůh všude představuje Ježíšovy přednosti a vyjmenovává všechny Jeho hodnosti, známé v nebi a na zemi. Nemůžeme jinak, než s údivem obdivovat toto božské potvrzení Ježíšových předností. Přesně tak mělo také shromáždění dětí Izraele čekat u vchodu do stánku setkávání: Každá osoba z lidu měla přesně vidět a vědět, jak plně je Bůh spokojen s nejvyšším knězem. Tak měl každý osobně plnou svobodu, a bylo jedno, jak velké bylo to shromáždění, svěřit se Aronově péči a přímluvě (3. M. 8-9). Byla to věc jednotlivce – a takovou svobodu smí znát také každý z nás.
Za své duše jsme osobně odpovědní. Neboť: „Žádný bratra svého nijak vykoupiti nemůže.“ (Žalm 49,8) A my známe a vlastníme Boží prostředek spasení, každý sám pro sebe. Žádný jakkoli věrný bratr nemůže na našem místě slyšet Boží poselství a uvěřit, žádná církev nás nemůže zastoupit. Musíme sami stát u vchodu do stánku. Máme pro sebe osobně znát cenu, kterou má Ježíš v Božích očích. Cílem Dopisu Židům je zjevit toto tajemství svatyně svatých. Obrací se nejen k určitým výsadami obdařeným osobám, nýbrž k nám všem. My všichni máme hledět na Ježíše, jak všechny Jeho slávy ve svatyni jsou „vyvážené“, a tam shromažďovat ovoce tohoto nevyčerpatelného zdroje, kterým pro nás je. V tomto Dopisu nejde o určitou církev nebo třídu výsadou obdařených osob, jak se často má za to. Duch zde mluví přímo k duši jednotlivce, neboť ta má zcela osobně poznávat Toho, skrze kterého Bůh dává každou potřebnou pomoc. V tomto Dopisu vdechuje naše duše, abychom tak řekli, libou vůni našeho Pána. Víra dýchá libou vůni Krista a raduje se z Krista, jako se i Bůh sám z Něho raduje. Boží světlo pak září v našich srdcích a my se obracíme od tmy k Božímu světlu. Krátce: Poznáváme Boha jako svého Boha, zcela osobně.
V tomto Dopisu jde ještě o jednu další věc. Chápeme, v jakých vlastnostech Bůh vidí tuto neobyčejnou cenu v Kristu, a tyto naplňují všechny naše potřeby:
Ve všech těchto vlastnostech Jej vidíme vždy tak, jak Ho vidí Bůh, a nacházíme v Něm všechno, co potřebují ubozí lidé, jako jsme my. Pro Boha je Ježíš:
Přesně to potřebujeme. Dopis Židům naznačuje cestu, kterou urazíme od svého exilu jako hříšníků k našemu domovu ve slávě, kde budeme provždy u Ježíše. Ano, čteme zde naprosto jasně o svých výsadách. Spočíváme v Ježíšovi jako ve své Oběti, svém Knězi, svém Prorokovi a svém Vůdci, protože On v těchto vlastnostech, s nimiž je pro nás činný, je pro Boha nekonečně cenný. Bůh si Ho cení tolik na základě Jeho díla, Jeho Osoby a Jeho poslušnosti, protože za nás vylil Svou krev a dokonale naplnil Boží vůli. V tomto Dopisu čteme o své nové hodnosti. Nezávisí na našem vlastním posouzení, nýbrž jenom na Božím cenění si Krista.
W. Kelly, IGL, 7/2022
e