1. Korintským 10,14-22; 11,20-34 (uváděny dle ČSP nebo přeloženy)
Tyto oddíly mohou být rozděleny zhruba do tří částí:
Předně: Kapitola 10,14-22 mluví o večeři Páně, jak se týká církve kolektivně jako jednoho těla. Mám na mysli zvláště verše 16-17: „Což není kalich požehnání, který žehnáme, společenstvím krve Kristovy? A což není chléb, který lámeme, společenstvím těla Kristova? Protože je jeden chléb, jsme jedno tělo, ač jsme mnozí, neboť všichni jsme toho jednoho chleba účastni.“ V tomto oddílu je církev viděna ve své jednotě, a jedení Pánovy večeře je považováno za jednání církve v jejím kolektivním postavení.
Za druhé: V kapitole 11,20-26 apoštol mluví o způsobu jedení Pánovy večeře a ukazuje ty něžné a laskavé rysy vzpomínky na Pána, které jsou tak úzce spojeny se správným zachováváním Pánovy večeře. To je oddíl, který má pro nás velkou důležitost vzhledem k tomu, že vyzvedá význam, duchovní důležitost této ústřední instituce Boží církve.
Za třetí: Závěrečné verše jedenácté kapitoly (verše 27-34) jsou mocným napomenutím vzhledem k osobnímu jednání těch, kteří se účastní jedení Pánovy večeře.
V desáté kapitole apoštol představuje večeři Páně s pohledem na velkou skutečnost, že jsou v ní představováni všichni Boží svatí (protože jsou údy jednoho Kristova těla), když se shromáždí při takových příležitostech. Shromažďují se jako jednotlivci toho velkého shromáždění na zemi, které tvoří Boží církev a Kristovo tělo. Je tu jeden chléb; a ten jeden chléb, zatím co velmi pravdivě mluví o Pánově vlastním těle, vydaném za nás, mluví také o tom mystickém těle, duchovním těle, které On sám zformoval skrze Ducha Svatého na základě Své smrti. My, kteří jsme mnozí, jsme jeden chléb: Je jeden chléb, je jedno tělo. Symbolicky jsou tam spolu všichni svatí – to je velmi důležitá úvaha, zvláště v přítomném stavu věcí v historii Boží církve, kdy svatí jsou, viděno navenek, rozděleni do tak mnoha nesouhlasných společností, které všechny jednají pod různými jmény. Nicméně, týden co tý-den, když se Boží svatí shromáždí k připomínání si Pána Ježíše Krista v Jeho smrti, je na stole jeden chléb a svědčí všem, kteří jsou přítomni, o tom, že tu je jen jedno tělo. Pán Ježíš Kristus zemřel, aby shromáždil rozptýlené Boží děti v jedno, a jednota církve, zformovaná a udržovaná Duchem Božím, je vyjádřena obrazným způsobem v tom jednom chlebu.
Byl tu však nepochybně zvláštní důvod, proč apoštol v desáté kapitole představuje Pánovu večeři tímto způsobem, a tento důvod se nalézal v těch, jimž psal. Svatí Boží v Korintu, a možná i na jiných místech, zapomněli na zvláštní a jedinečnou povahu Pánovy večeře. Zapomněli, že to je něco, co je spojuje s Pánem Ježíšem Kristem samým; bylo to Jeho vlastní ustanovení. A toto ustanovení bylo učiněno Jím poté, co skončilo zachovávání Fáze, kterého On sám byl naplněním. Potom to bylo to, co si přál od jedenácti učedníků, aby to činili pro připomínání si Ho. Pánova večeře byla takto ustanovena, aby byla památkou na Něho – jejich nepřítomného Pána a Mistra. Ten, který zemřel, bude připomínán ve světě ustavičným zachováváním Jeho přání vzhledem k této večeři.
Pánova večeře proto vystupovala jako instituce v naprostém kontrastu s židovskými svátky, které byly ustanoveny ve starozákonní době; převyšovala je; charakterově se od nich zcela lišila. Mysli na příležitost, kdy byla ustanovena. Pán Ježíš seděl u stolu a jedenáct bylo kolem Něho. Byla to prostá ceremonie dotýkající se náklonností srdce. Pán mluvil jemně, milostivě, jako člověk mluví ke svým přátelům; a On mluvil večer před slavnostně vážnou chvílí, kdy bude vydán do rukou hříšníků k ukřižování. Ve skutečnosti řekl: „Odcházím a vy už neuvidíte Mou tvář. Pamatujte na Mne nejen ve svých srdcích, ale dělejte to jako veřejnou památku na Mne. Jezte chléb a pijte víno za zvláštním účelem, aby zde ve světě byla trvalá a zůstávající připomínka toho, že Kristus, Syn živého Boha, položil Svůj život na kříži Golgoty.“
Kvůli tomuto zvláštnímu charakteru převyšovalo zachovávání večeře Páně slávou a významem všechno, co bylo ve Starém zákoně. Starozákonní svátky a ceremonie ukazovaly dopředu k tomu, co se mělo stát. Večeře Páně mluví o tom, co bylo učiněno, a zvláště o Tom, který to učinil za nekonečnou cenu Sebe samého a který představil všem účastníkům té hostiny výsledky Svého vítězství nad hříchem a smrtí. Pán neobklopil Svá slova v horní síni hromy a blesky, jako když z hory Sinaj přicházel hrozný hlas. Lidé, kteří před Ním seděli a naslouchali Mu, se nechvěli. Když mluvil, nebyl v jejich srdcích žádný strach; apeloval na jejich lásku. Sám před nimi seděl jako ten, kdo je miluje a dává za ně sám Sebe. Řekl: „To čiňte na mou památku.“
Nuže, tato prostá ceremonie, zatím co měla zvláštní charakter poslušnosti vůči slovu nepřítomného a milovaného Pána, byla vystavena nebezpečí, že bude snížena na úroveň jiných zachovávaných věcí. Boží děti mohou být nakloněny spojovat s touto prostou ceremonii některé jiné ceremonie, buď některé ze starých židovských ceremonií, nebo některé z modlářských ceremonií, na které byli zvyklí ve dnech, kdy ještě nebyli obráceni. Shledáváme, že toto nebezpečí existovalo v Korintu. V tom shromáždění byli lidé, kteří do těchto osidel upadli. V důsledku toho apoštol před ně přivádí pravdu, aby tuto chybu opravil. Ukazuje, že Pánův stůl je výlučný v plném smyslu toho slova. Pánova večeře je pouze pro svaté Boží. Nic nesvatého s ní nesmí být spojováno, nic, co patřilo k modlářství. Společenství s modlami ničilo skutečný charakter tohoto jednoduchého jídla.
V této kapitole apoštol ukazuje, že ti, kteří měli účast na modlářských svátcích nebo na obětech obětovaných při uctívání model, a kteří se také účastnili na stolu Pána, spojovali veřejným způsobem to, co bylo Kristovo, s tím, co bylo Satanovo, protože za každou modlou byl Satanův vyslanec – za modlami byli démoni, kteří působili na zlé vášně těch, kteří se jim klaněli.
Ustavičnou snahou Satana je krást, zabíjet a ničit, dělat lidem všechnu možnou škodu a zranění. A to dělal v Korintu a v pohanském světě těch dnů tím, že vedl lidi ke klanění se modlám. Tito nemyslící křesťané spojovali stůl Páně se stolem démonů; účastnili se obojího; a apoštol je vážně varuje. Vyzývá je, aby utíkali modlářství (v. 14). Připomíná jim Izraelity, kteří vyšli z Egypta, z domu svého otroctví, kde bylo zralé modlářství. Všichni byli pod oblakem a všichni prošli mořem. Všichni byli pokřtěni v Mojžíše, jedli manu, která sestupovala z nebe, a pili ze Skály, která je následovala. Ta Skála byl Kristus. Ale Bůh neměl zalíbení v mnoha z nich, a byli poraženi na poušti, protože se spojovali s modlami (verše 1-11). Klaněli se velkému nepříteli Boha a Krista v osobě démonů, kteří byli za obrazy, před kterými se skláněli.
Bůh je žárlivý Bůh. Nechce být spojován s modlářstvím. „Jaké je společenství světla s tmou?“(2. Kor. 6,14). Bůh je svatý Bůh. Řekl: „Buďte svatí, neboť já jsem svatý.“ (1. Pet. 1,16) Jestliže každý jednotlivec, který je následovníkem Boha a Krista, musí být svatou osobou, čím více musí taková být Boží církev! – zvláště ve svém jedinečném charakteru, jsouc spojena Duchem Svatým, aby vytvářela jedno tělo na zemi. Musí být udržována ve svatosti, cele oddělená pro Boha od všeho zla.
W. J. Hocking, T&T, 2/2020
V jednom dřívějším článku1 bylo řečeno, že židovský „ostatek“ tu může být teprve po uchvácení Shromáždění, protože v těle Krista mizí národní rozdíly.
Krátká odpověď zní:
Abychom viděli, proč tomu tak je, musíme trochu rozšířit svůj pohled a podívat se na sled myšlenek v Římanům 9-11. Určitá těžkost spočívá v tom, že Pavel cituje v Římanům 9 místa z proroka Izajáše a Ozeáše a používá je na záchranu pohanů v době milosti (ačkoli v prvé řadě pojednávají o záchraně židovského ostatku). Ale další průběh Římanům 9-11 jasně ukazuje, že toto použití na přítomnost nikterak neruší hlavní význam těchto proroctví: Izrael ve formě židovského ostatku bude spasen.
V Římanům 9-11 dává apoštol Pavel odpověď na námitku proti evangeliu, které představil v prvních osmi kapitolách. Ukázal, že všichni, Židé i pohané, zhřešili a mohou být ospravedlněni jen z víry. Tím stojí všichni, Židé i pohané, na témž stupni. Toto poselství přivodilo Pavlovi tvrdý odpor od Židů, kteří se stále považovali za Bohem vyvolený a zvláště požehnaný národ (srv. se Skutky 22,21-23). Jejich protiútok bychom mohli shrnout takto: „Tvé evangelium je falešné, neboť Bůh přislíbil Izraeli zcela zvláštní požehnání.“
Na tuto námitku Pavel odpovídá v Římanům 9-11. Přitom podrobně mluví o Izraeli, a to ve vztahu k minulosti (kap. 9), k přítomnému stavu (kap. 10) a k budoucnosti tohoto lidu (kap. 11). Pokud jde o minulost, Pavel ukazuje následující body:
V souvislosti s tímto druhým bodem Pavel cituje ve verši 25 z Ozeáše 2: „Nemilovaní se mají stát milovanými a ‚ne-můj-lid‘ se má nazývat ‚mým lidem‘.“ Pavel neříká, že se tato proroctví nyní naplnila (neboť to bude teprve v tisíciletém království, když Izrael opět bude „Ammi“ – Boží lid, nýbrž ukazuje na zásadu: Proroci mluvili o záchraně lidí, kteří neměli žádný status jako „Boží lid“. Když se apoštolovi protivníci vzpírali proti záchraně národů, pak podřezávali větev, na které seděli: svá vlastní zaslíbení požehnání! Neboť jestliže Bůh „nesmí“ zachránit žádné pohany, pak nebude zachráněn ani odpadlý lid Izrael (Lo-Ammi). Pozitivně vyjádřeno: Proč by Bůh, který prokáže milost odpadlému Izraeli, neměl prokázat milost také lidem z národů?
Ozeáš ponechává tedy místo pro záchranu z milosti i pro takové, kteří jsou „ne-můj-lid“. Totéž platí pro citát z Izajáše 10: Bůh by byl mohl zničit celý národ, ale On zaslíbil, že ostatek bude zachráněn – z čisté milosti. V důsledku toho Židé také nesměli odporovat, když nyní budou zachráněni pohané – rovněž z čisté milosti!
Abychom mohli zodpovědět otázku, v kterém časovém okamžiku tedy bude zmíněný ostatek (Řím. 9,27) utvořen a zachráněn, musíme číst dále:
Pavel v kapitole 11 klade dvě přesné otázky. Znějí podobně, ale nejsou totožné:
V obou případech zní krátká odpověď: „Nikoli! /To buď daleko!/“ Ale první otázka cílí na přítomnost a druhá na budoucnost.
V první otázce jde o to, zda Bůh zavrhl lid v jeho celku. Pavel to rozhodně popírá, neboť tu byl ostatek milosti, ke kterému on sám také patří (v. 1-5). Ale tento přítomný „ostatek“ je část Shromáždění (Církve). Věřící jako Pavel vlastní táž nebeská požehnání (a ne židovská pozemská požehnání) jako věřící z národů. Tento přítomný „ostatek“ nemá žádný jiný status než jiní věřící doby milosti.
Záchrana „přítomného ostatku“ není tedy naplněním Izajáše 10,20-22. Ta je, jak hned uvidíme, ještě budoucí.
V druhé otázce Pavel začíná mluvit o národní budoucnosti Izraele: „Padl“ lid provždy, s konečnou platností? Zde neodpovídá tím, že přece tu je přítomný ostatek, nýbrž vysvětluje budoucí záchranu Izraele.
Pavel v tomto oddílu proti sobě staví – opakuje a zdůrazňuje – dvě fáze v historii Izraele (v. 11-32):
„Fáze 1“ je doba, ve které Izrael vlastního Mesiáše odmítl. Padli, zatvrdili se, ale Bůh to fatální rozhodnutí Izraele vzal za podnět k tomu, aby zachránil lidi z mnoha národů. Tím vede Izrael k žárlivosti, aby se také ještě nechali zachránit – jednotlivci už nyní (v. 14) a národ v budoucnosti (v. 11).
Tato druhá fáze – fáze obnovení Izraele, resp. záchrany ostatku – byla v době, kdy Pavel psal, ještě budoucí. Znovu a znovu mluvil v budoucím čase:
Přitom je v budoucím čase nejen citát z Izajáše 10, nýbrž i inspirovaný komentář k němu: „A tak všechen Izrael spasen bude.“ Tím Pavel ukázal, že naplnění také ještě v jeho době – když Shromáždění už dlouho existovalo – bylo ještě v budoucnosti. „Fáze 2“ tedy nenastala tím, že bylo založeno Shromáždění.
Ovšem i dnes je ještě budoucí, neboť může začít a začne, jak jsme viděli, teprve po uchvácení.
Z nejméně tří důvodů nemůže „Fáze 2“ začít během křesťanské epochy, nýbrž teprve po ní:
To, že musíme přítomný ostatek (věřící ze Židů ve Shromáždění dnes) rozlišovat od budoucího ostatku, bylo z obou otázek v Římanům 11 vyjasněno.
To, že v Římanům 9,27 je míněn budoucí ostatek, je jasné z toho, že k záchraně Izraele (v ostatku, který se obrátí) dojde teprve tehdy, když „vejde plnost pohanů“ a když Pán Ježíš jako „Zachránce ze Siona“ přijde a odejme nepravosti od Izraele (jako lidu).
To znamená, že když Pavel říká, že „všechen /celý/ Izrael bude zachráněn“, je tím míněn ostatek, který přijme Krista. Na „ostatek“ z Římanům 9 se v Římanům 11 hledí jako na „všechen /celý/ Izrael“.
Pojednávané oddíly z Římanům 9 a 11 jsou dlouhé a ze stránky výkladu je to „černý chléb“. Ale podávají náhledy, které nejen „sytí“, nýbrž také jsou nezbytné pro porozumění Božímu plánu spasení.
Michael Hardt, IGL, 01/2022
„Nebo ty jsi veliký, a činíš divné věci, ty jsi Bůh sám.“ (Žalm 86,10)
Žalm 86 je Davidova modlitba (v. 1). Nevíme, za jakých okolností byla tato modlitba vyslovena a Žalm složen. Modlitba obsahuje řadu proseb, které David s důvěrou před Bohem vyslovuje. Obsahuje krásnou chválu (v. 12). Avšak nejen to. David stále znovu mluví o tom, čím Bůh pro něho je a co činí.
Ústřední výrok se nachází ve verši 10. Jde do tří směrů:
Tyto tři body – odloučeně od bezprostředního kontextu – chceme nechat ke svým srdcím mluvit na začátku nového roku.
Svět, který nás obklopuje, má své vlastní měřítko pro to, co je velké a velkolepé. Jsou lidé, kteří se snaží o to, aby byli velicí a vykonali velké věci. Avšak skutečnou velikost nacházíme jen u našeho Boha. Přitom nejde nejprve o to, co činí, nýbrž o to, co On je. Až příliš často zůstáváme stát u toho, co Bůh činí. A je pravda, že od velkého Boha můžeme očekávat velké věci. Avšak nejprve je On sám veliký. Jak často obracíme svou naději na lidi, aniž bychom počítali s tím, že náš Bůh je velký. Chtějme se znovu naučit, jak velký skutečně je náš Bůh.
Neviděli jsme v uplynulém roce často, jak velký je náš Bůh? A přes to všechno – jak malá často byla naše důvěra v tohoto velkého Boha. Není nic, co by pro Něho bylo nemožné. On je vševědoucí, všudypřítomný a všemohoucí. Když nám chybí moudrost, u Něho ji najdeme. Když se domníváme, že jsme sami a že se o nás nikdo nestará, Bůh je tu, aby se po nás ptal a aby se o nás staral.