Žalmy 120 až 134 se označují jako „Písně stupňů“ a vskutku mají zřetelně „vzestupný“ charakter. Prorocky popisují po sobě jdoucí fáze, v nichž ostatek Izraele bude obnovován pro zem, pro město Jeruzalém a pro Boží místo přebývání na Sionu, aby potom požíval bohatá požehnání tisíciletého království. Pozornému čtenáři těchto žalmů se to brzy stane jasným. Nyní chceme ukázat, jak působivě posledních pět z těch žalmů ilustruje i pro nás dnes „cestu nahoru“. Chtěli bychom čtenáře povzbudit, aby si nejprve žalmy 130-134 přečetl, aby mohl mít z článku užitek.
Tento Žalm začíná slovy: „Z hlubokosti.“ Odtamtud jsme my všichni přišli – a jaké hlubokosti to byly! Skladatel Žalmu ale před sebe staví Hospodina a obrací k Němu svou snažnou prosbu. A co nachází? To samé, co najdeme i my: „Ale u tebe jest odpuštění, aby uctivost k tobě zachována byla.“ (v. 4) A pak poznává, že Pán nejen odpouští, nýbrž také vykupuje: On zajisté vykoupí Izraele ze všech nepravostí jeho.“ (v. 8) V jednom dřívějším Žalmu volal o pomoc: „Vykup, ó Bože, Izraele ze všelijakých úzkostí jeho.“ (Žalm 25,22) Ale soužení jsou přece jen symptomy. Jejich vlastní příčina spočívá v naší nepravosti. Musíme tedy poznat „hlubokosti“, do kterých jsme upadli, a volat k Pánu. Pak obdržíme odpuštění všech svých hříchů a zakusíme jeho vykupující sílu v osvobození od tíže svých vin. To je začátek cesty nahoru!
Zde vidíme obraz požehnaných účinků odpouštějící milosti ve věřícím. Jen tato milost může zkrotit naše srdce a osvobodit je od světa. Před naším obrácením bylo naše srdce povýšené a naše oči pyšné. Zkoušeli jsme velké činy a nic jsme nepovažovali za nedosažitelné. Svět nás vtahoval do svého zajetí, takže jsme nemohli odolat jeho svodům. Ale pro toho, kdo v pravdě obdržel Boží milost, se vše stalo jiným. Může se skladatelem žalmu říci: „Nepozdvihlo se srdce mé, ani se povýšily oči mé, aniž jsem se vydal ve věci veliké, aneb vyšší nad to, než mi náleží.“ (v. 1) Naučil se, jak je malý. A místo aby dále sledoval svou vlastní vůli, přijímá vírou nyní rád Boží myšlenky, zjevené v Bibli. Tak může pokračovat: Zdali jsem nepoložil a neupokojil duše své, jako dítě ostavené od matky své? Ostavenému podobná byla ve mně duše má.“ (v. 2) Ještě neodstavené dítě si může radostně hrát s druhými, avšak jakmile je u své matky, rychle končí jeho zapomnětlivost na sebe a klid – touha po mateřském mléku je přemůže! Odstavené dítě naproti tomu může být u své matky klidné a odevzdané. Už nepociťuje toto neodolatelné dráždění, protože nyní zná jiné zdroje potravy, které je uspokojují. Tak je také věřící odstavený od světa a svých dřívějších vášní. Svou potravu a uspokojení nachází nyní v Kristu. S klidným nadhledem může nyní shlížet na všechny světské radosti.
Tento Žalm nás vede ještě dále nahoru. Je nám připomenut David a jeho námaha, jakož i onen podstatný rys, který ho vyznačoval a přinesl mu přívlastek „muž podle srdce Božího“. Už v mladých letech platila totiž jeho náklonnost Boží truhle, i když byla uloupena Filistinskými, a později, po svém navrácení, se dostala do zapomenutí v domě jistého Abinadaba (1. Sam. 7,1 a dále). Byla symbolem Boží přítomnosti uprostřed izraelského národa. A tak prorocky ztělesňovala způsob, jakým bude Bůh jako Vykupitel v „člověku Ježíši Kristu“ přítomný mezi námi lidmi.
Nyní slyšel David o truhle smlouvy v Efratě (tj. v Betlémě Judově, kde strávil své dětství), a nakonec ji nalezl „na polích Jaharských“ (v. 6), což byl pravděpodobně poukaz na Kariatjeharim, kde stál Abinadabův dům. Doba 20 let, v nichž tam truhla stála, byla pro Davida dlouhou dobou plnou zkoušek za pronásledování Saulem. On, ten pomazaný král, byl zavržen! Co bylo nyní po všech těchto letech trápení jeho největší touhou? Většina z nás by si asi přála dosáhnout klidného přístavu, mít dům, kde bychom bezpečně mohli bydlet a v noci pokojně spát, aniž bychom byli ustavičně v pohotovosti před nebezpečím. Pro Davida bylo toto vše jistě rovněž hodné dosažení. Avšak měl touhu, která byla ještě větší. Touto touhou byl naplněn tak, že dal Hospodinu „Mocnému Jákobovu“ slavnostní slib. Své vlastní bezpečí a pohodlí chtěl dát do pozadí, dokud „nenajdu místa Hospodinu příbytky Mocnému Jákobovu“ (v. 5 – přel.), aby pak mohl říci: „Povstaniž, Hospodine, a vejdi do odpočinutí svého, ty i truhla velikomocnosti tvé /tvé moci/“ (v. 8).
Nyní to shrneme: Nejprve byla naše duše vyvedena „z hlubokosti“, abychom obdrželi odpuštění a vykoupení (Žalm 130). Potom jsme byli ve svém nitru osvobozeni od pyšné domýšlivosti těla a navenek učiněni imunními pro svůdné dráždění světa (Žalm 131). To už je velkolepé – ale to vše má sloužit určitému cíli. Nad odpuštěním, vykoupením a osvobozením, ano dokonce nad odpočinkem, který nás (přes přítomná utrpení) naplňuje, má v našich srdcích zakotvit Kristus, ta pravá „truhla svědectví“. Jemu má platit naše náklonnost. Nyní hledáme „místo pro Pána“, zatím co ještě čekáme na den Jeho zjevení, ve kterém dokonale a s konečnou platností vejde do odpočinutí (srv. s 1. Kor. 1,7). Neboť ačkoli David mohl říci: „Já zajisté podle své nejvyšší možnosti nachystal jsem potřeb k domu Boha svého … Nadto z veliké lásky k domu Boha svého …“ (1. Par. 29,2.3), tu přece nesměl postavit chrám. Nalezl sice „místo pro Hospodina“ v Jeruzalémě a postavil tam stan pro truhlu, ale to bylo jen přechodné a jen přípravou ke zřízení chrámu. Ve skutečnosti to byl Šalomoun, který vyslovil slova z veršů 8 a 9, jak víme z 2. Paralipome-non 6,41. Stejně tak jako pro Davida, tak ani pro nás ještě nepřišla chvíle, kdy Bůh a Jeho Kristus – ta pravá „truhla jeho moci“ – vejdou do Svého věčného odpočinutí.
K tomuto budoucímu dni je obráceno naše očekávání. Přesto tu je už zde nyní, kdy Kristus je ještě zavržen, „místo pro Hospodina“. Je to Jeho Shromáždění, které si On sám vystavěl, a které „brány Hádes … nepřemohou“ (Mat. 16,18). Přes všechna lidská selhání tu je Shromáždění (Církev) jako Boží dům na zemi, a má pro nás vysokou cenu. Ano, vysokou cenu – ale ne tu nejvyšší! Boží Shromáždění (Církev) je vskutku místem pro Pána, ale ve svém pořadí stojí přece pod Pánem, jehož je příbytkem. Bez Něho by nebylo ničím.
Jak velmi se v historickém pohledu na Boží domácnosti liší Davidovy dny od našich! Ale tehdy platné principy se nezměnily. Bůh působí v našich duších stále ještě podle téhož vzoru, když nás vede k tomu, aby Kristus byl naším nejvyšším cílem. Chce v nás probouzet touhu, aby Kristus, i když tělesně nepřítomný, zde našel místo.
Už jsme všichni dospěli k tomuto bodu? Je to naše největší snaha? Dává to křídla těm mezi námi, kteří pracují v evangeliu, aby pro Něho získávali duše? Máme radost z každého skutečně obráceného člověka při myšlence: opět jedna další duše, v níž Kristus skrze Svého Ducha nalezl „místo“? A ti mezi námi, kteří pracují v Slovu a učení nebo pasou Boží stádo – děláme to tak, aby Kristus skutečně mohl zaujmout Své právoplatné místo v srdcích Svých svatých? Aby Jeho život v nich nabyl podoby a On se jim stal viditelným? A ti mezi námi, kteří nemají veřejně viditelný dar, kteří tiše a skrytě jdou po své cestě? Mohou s Pavlem říci, že „jako prvé vždycky, tak i nyní veleben bude Kristus na těle mém, buď skrze život, buď skrze smrt“ (Fil. 1,20)?
Jestliže v nás Kristus zaujme Jemu náležející místo prvotnosti, bude naše duše prožívat nejvyšší blaženost a požehnání. Proto tento Žalm končí plností zaslíbení požehnání: „Potravu jeho hojným požehnáním rozmnožím, chudé jeho chlebem nasytím. A kněží jeho v spasení zobláčím a svatí jeho vesele prozpěvovati budou.“ (v. 15.16)
Toto požehnání však věřící nepožívají navzájem odděleně. Jíme své „sousto“ nikoli sami, nýbrž společně s druhými. Tak vystupujeme s Žalmem 133 o další stupeň výše, když vidíme onu jednomyslnost, která je „dobrá a utěšená“ (v. 1). Praktická jednota je možná jen pod vedením Ducha Svatého, „jako mast výborná /vzácný olej/ na hlavě“ (v. 2). Jednomyslnost, která je skutečná, je působena skrze milost Ducha a „sestupuje“ od slavné Hlavy Shromáždění. Tak jako vzácný olej stékal od Aronovy hlavy dolů a jeho vůně pronikala až na okraj jeho šatů. Nebo, jak to vyjadřuje další obraz, „jako rosa Hermon, která sestupuje na hory Sionské“. Hory Sionu jsou malé ve srovnání se vznešenou hlavou Hermonu, přece rosa, která sestupuje z Hermonu, svlažuje a přináší požehnání, ano dokonce „život až na věky“ (v. 3).
Novozákonní učení o jednotě Kristova těla je v souvislosti s Boží radou a nikoli se zkušeností svatých. Žalm 133 však popisuje praktickou jednotu svatých jako bratří. Je zcela podstatně spojena s naším tématem „vystupování nahoru“.
V tomto Žalmu dosahujeme vrchního konce schodů Písní stupňů. Jde o velebení. Výše se věřící sotva může dostat. Všechno, co od Boha dostáváme, a pak si v síle Ducha Svatého vírou přivlastníme, musí ve velebení plynout zpátky k Bohu. „Služebníci Hospodinovi“ stojí dokonce „každé noci /po nocích/“ v Hospodinově domě, aby Ho chválili (v. 1). V noci je tma a všechno spí. Není slyšet žádný tón. Všichni zpěvní ptáci se odebírají k odpočinku. Je slyšet jen hlas „služebníka“, jenž pozvedá své ruce ve svatyni a chválí Hospodina.
Tak by tomu mělo být i u nás. Noc, která se položila na tento svět, když byl Kristus zavržen, stále ještě trvá. Avšak my bychom se měli Bohu blížit a Jemu – jako slavík – už před rozedněním zpívat chválu, dříve než se probudí ostatní zpěváci. Kéž by naše srdce ustavičně bez zábran oplývala velebením Jeho Osoby! Ale jak zřídka se to děje! Kristus často nezaujímá v našich srdcích první místo, a my proto také jen zřídka prožíváme toto trojí působení: požehnání, jednomyslnost a velebení.
Poslední verš tohoto Žalmu zní: „Požehnej tobě Hospodin ze Siona, kterýž učinil nebe i zemi.“ Dokonce když my tedy Bohu něco přineseme, jak je to naší výsadou ve velebení, pokaždé zjistíme, že Bůh nám za to daruje dodatečné požehnání. On nikdy nebude naším dlužníkem. Na horním konci stupňů má podle toho Bůh poslední slovo, a to znamená: požehnání. Jak by tomu také mohlo být jinak! Nepřevyšuje On vždy znovu naše nejsmělejší očekávání? On to činí zcela jistě!
„Kdo prvé dal jemu, a bude mu odplaceno? Neboť z něho, a skrze něho, a v něm jsou všecky věci, jemuž sláva na věky věků. Amen.“ (Římanům 11,35.36)
F. B. Hole, IGL, 06/2021
Dva hříchy jsou ve Starém zákoně zvláště charakteristické pro nevěru izraelského národa: modlářství a smilstvo. Žel, i my musíme být před nimi v Novém zákoně vážně varováni. Avšak jsme také varováni před mnoha jinými nebezpečími. Jedním z nich se pro křesťana jako zvlášť velké zdá být láska k penězům. Ve druhé části Boží slova je o tom mnohokrát zmínka.
Žádný z novozákonních pisatelů tento předmět nepomíjí. Všichni nás stále znovu varují, abychom neobraceli svou důvěru k materiálním nebo finančním hodnotám, neboť je můžeme ztratit přes noc. Tak mnoho věcí se může zvrtnout. Jistě, můžeme se pojistit proti některým nebezpečím, jako je požár apod., ale Bůh má mnoho způsobů, jak nás upozornit na pomíjivou povahu bohatství. Ani to nemusí být investiční portfolio, které dramaticky ztratí hodnotu. Bůh má mnoho způsobů, aby nás odradil od důvěřování položkám, které jsme se snažili ochránit. Ti, kdo si myslí, že jsou bezpečni kvůli svému hmotnému bohatství, se velmi mýlí. Je mnoho případů v historii křesťanství, které nás varují před takovým nepochopením.
Můžete zvětšit své materiální bohatství, jestliže se ustavičně zaměstnáváte tím, jak bohatnout. Ale můžete je také chránit tím, že nedbáte na potřeby spoluvěřících a jiných lidí. Pisatelé Nového zákona to obojí ostře odsuzují.
Je mnoho výrazů, které můžeme užít k popsání tělesného sklonu mužů a žen toužit po materiálních věcech a spoléhat na ně: žádostivost, závist (ve finančním smyslu), skoupost (vzhledem k chudým), spory o dědictví, atd. Kdo by mohl říci, že zde nemá žádné slabosti? Nikdo by se neměl rychle prohlašovat za zbaveného takových postojů. Je to nebezpečí jak pro bohatého, tak i pro chudého. Bohatý člověk se často chce stát ještě bohatším, někdy i pomocí nesprávných metod, a chudí jsou v nebezpečí, že budou bohatým závidět. Je-li tomu tak, i oni mohou končit tím, že se budou všemožně snažit stát se také bohatými.
Několik příkladů od vybraných od pisatelů Nového zákona ukazuje, jak mnohostranné je toto téma:
Matouš: „Řekl mu Ježíš: Chceš-li dokonalým býti, jdi a prodej statek svůj a rozdej chudým, a budeš míti poklad v nebi, a pojď, následuj mne. Uslyšev pak mládenec tu řeč, odešel, smuten jsa, nebo měl statku mnoho.“ (Matouš 19,21-22)
Marek: „Pravil pak, že to, což pochází z člověka, to poskvrňuje člověka. Neboť z vnitřku ze srdce lidského zlá myšlení pocházejí, … krádeže, lakomství.“ (Marek 7,20-22)
Lukáš: „I řekl jemu jeden ze zástupu: Mistře, rci bratru mému, ať rozdělí se mnou dědictví. A on řekl jemu: Člověče, kdo mne ustavil soudcem aneb děličem nad vámi? I řekl jim: Vizte a vystříhejte se od lakomství, neboť ne v rozhojnění statku něčího život jeho záleží.“ (Lukáš 12,13-15)
Jan: „Kdo by pak měl statek tohoto světa, a viděl by bratra svého, an nouzi trpí, a zavřel by nitro své před ním, kterak láska Boží zůstává v něm?“ (1. Jana 3,17)
Pavel: „Kořen zajisté všeho zlého jest milování peněz, kterýchž někteří žádostivi byvše, pobloudili od víry, a sami se naplnili bolestmi mnohými. Ale ty, ó člověče Boží, takových věcí utíkej, následuj pak spravedlnosti, pobožnosti, víry, lásky, trpě-livosti, tichosti.“ (1. Tim. 6,10-11; srv. s 1. Tim. 3,3; 2. Tim. 3,2; Žid. 13,5)
Jakub: „A kdyby bratr neb sestra neodění byli, a opuštěni ze strany živnosti vezdejší. Řekl by pak jim někdo z vás: Jděte v pokoji, shřejte se, a najezte se, avšak nedali byste jim potřeby tělesné, což to platí? Tak i víra, nemá-li skutků, mrtvá jest sama v sobě.“ (Jakuba 2,15-17; srv. s 5,1-5)
Petr: „…, srdce majíce vycvičené v lakomství, synové zlořečenství…“ (2. Petra 2,14)
Juda: „… poblouzením Balámovy mzdy se vylili,…“ (Judy 11)
Každý ví, že následující, často citovaný výrok apoštola Pavla k Timoteovi, je životní skutečnost: „Nic jsme zajisté nepřinesli na tento svět, bez pochyby že také nic odnésti nemůžeme.“ (1. Timoteovi 6,6-8) Není nutné žádné zvláštní zjevení k pochopení toho, že když se narodíme, nepřinášíme si s sebou majetek žádného druhu. Přicházíme na tuto zem nazí. To samé probíhá na konci života zde: Nikdo si s sebou nevezme ani haléř pro to, co je po smrti. Nicméně, my často žijeme a jednáme, jako kdyby naše materiální vlastnictví bylo naše pro staletí a jako kdyby naše existence, náš úspěch a naše štěstí byly závislé na našem bohatství. Jak krátkozrací umíme být! Nikdo, kdo pozorně čte starozákonní knihu Kazatel, nebude otevřený pro toto přesvědčení. Šalomoun měl všechno, co si můžete představit, pokud jde o zemský majetek v jeho dnech, ale přesto ho to zanechávalo s pocitem vnitřní prázdnoty.
Křesťané vlastní bohatství, která daleko převyšují zemská bohatství. Bůh nám dal duchovní požehnání v Kristu Ježíši (viz Ef. 1,3). Ta jsou svou povahou nebeská, a tak je budeme prožívat plně v nebi, ale máme je nyní zde na zemi. V protikladu k tomu budeme muset nechat své peníze a majetky zde.
Proč k nim potom tak velmi lneme? Proč se mezi věřícími vyskytují tu a tam dědické spory? Ježíš odmítl jednat o věcech dědictví (viz Lukáš 12,14). Zdědit materiální věci je pro nás často důležitější, než vzít si naše duchovní dědictví, víru, s kterou šli naši duchovní předkové. Snažíme se o zemský majetek více, než abychom směřovali svá srdce k nebeskému vlastnictví. Jak snadno obracíme svou důvěru k materiálnímu bohatství, místo abychom ji obraceli k Bohu, aby nás chránil a pomáhal nám ve výzvách, s nimiž se setkáváme zde! Bůh nám někdy ukazuje, jak pomíjivý a nestálý je zemský majetek. Ale někdy nám také nechává náš způsob života, vedený v zemském smýšlení. V tomto případě si jen později uvědomíme duchovní ztrátu, kterou jsme utrpěli, možná až u Kristovy soudné stolice.
Už jsme citovali slova apoštola Jana v jeho První epištole. Jsou velmi působivá: „Kdo by pak měl statek tohoto světa, a viděl by bratra svého, an nouzi trpí, a zavřel by nitro své před ním, kterak láska Boží zůstává v něm?“ (1. Jana 3,17) Dnes mnozí z těch, které Pán vykoupil, vlastní mnohem více než je to, co je nezbytné pro život. A přece často je nám těžké otevřít svou ruku, když vidíme bratra nebo sestru, jak trpí nouzi. Bůh nás zkouší ohledně toho, jak dalece máme srdce pro ty, kteří potřebují pomoc, a zda jsme ochotni dát jim něco ze své hojnosti: „Kterak láska Boží zůstává v něm?“ Láska je abstraktní výraz, ale vždy se ukazuje praktickým způsobem. Bůh nám ukázal Svou lásku k nám tím, že dal Svého Syna. My ukazujeme svou lásku ke svým spoluvěřícím skutky, které pro ně činíme. Nebudeme schopni radovat se z Boží lásky, jestliže milujícím způsobem nejednáme s potřebami svých bratří a sester.
Pavel jednou napsal: „Jestliže pak kdo o své, a zvláště o domácí péče nemá, zapřel víry, a jest horší než nevěřící.“ (1. Tim. 5,8) Tento verš se vztahuje zvláště na vdovy, ale můžeme ho použít na kohokoli, kdo skrze nějakou životní okolnost ztratil svého živitele. Takoví věřící, kteří jsou blízko nás, vyžadují naši zvláštní pozornost. Bůh se o ně stará, ale chce, abychom se o ně starali také.
Každý, kdo lpí na svých penězích, kdo miluje to, co má, více než Pána a Jeho lid, dříve nebo později utrpí ztrátu jako výsledek své skouposti. Naše slova snad znějí vždy tak duchovně, ale jsou bezcenná a prázdná, jestliže náš život nezdobí dobré skutky. Bůh takovému postoji nebude žehnat.
Člověk, který miluje Pána, a proto také Jeho lid, to ukazuje praktickým způsobem. Když tak činí, bude bohatě odměněn. Všeobecně řečeno to není materiální odměna. Avšak je také pravda, že Pán nám dává odměnu nejen v budoucnosti, ale že není nikdo, kdo Pánu slouží svým majetkem a kdo je štědrý dnes, „aby nevzal stokrát tolik nyní v času tomto domů a bratrů a sester a matek a dítek a rolí s protivenstvím, a v budoucím věku život věčný.“ (Marek 10,30). Odměna od Pána je vždy rozhojnilá. Otázka je: Kde hledáme odměnu?
Manuel Seibel, T&T, 04/2018
Římanům 14,1 – 15,71
Tento oddíl tvoří jednu část učení a pojednává o předmětu, který se na první pohled jeví tak, že má malý význam pro křesťany v 21. století, totiž o postoji prvních křesťanů v Římě ve vztahu k jedení nebo nejedení určitých druhů potravy. Při bližším prozkoumání se však ukazuje, že opak je pravdou: Jsou tu obsaženy zásady, které jsou dnes velmi významné. Bylo by možné vyřešit mnoho problémů mezi věřícími, nebo se jich i vyvarovat, kdybychom jednali (více) podle těchto zásad.
Úvodní výrok v tomto oddílu je napomenutí, abychom přijímali ty, kteří jsou „slabí ve víře“ (14,1). To vyvolává otázku: Kdo jsou tito slabí věřící? Další verš to vysvětluje: „Slabý jí zeleninu.“
Se vší pravděpodobností povstal tento rozdíl postojů, alespoň z části, ze skutečnosti, že ve shromáždění v Římě byli věřící ze Židů, stejně jako z pohanů. Věřící s židovským původem se zdržovali od nečisté potravy (3. M. 11; 5. M. 14) a měli těžkosti s uskutečňováním své křesťanské svobody. Jejich smýšlení bylo, že židovské zákony o stravovacích předpisech jsou jednou z věcí, která stanovovala, kdo jsou: Boží lid v protikladu ke „psům“ (podobně jako Petr ve Skutcích 10,9-16). Návdavkem k tomu měli někteří dodatečné starosti, které je vedly ke zdržování se od věcí, jež samy o sobě nebyly nečisté (jako víno nebo maso všeobecně: v. 21). Takové výčitky svědomí se zakládaly na jiných úvahách, například na otázce, zda některé druhy potravy snad byly obětovány modlám, dříve než byly prodávány.
Na první pohled bychom si mysleli: Co by mohlo být méně důležité než rozdíly ve zvycích, co jíme? Proč se apoštol Pavel tak zajímal o toto téma a proč ho Duch chtěl vést, aby tomu v tomto Dopisu věnoval takový významný oddíl? Věc spočívá v tom, že to nebyla pouze otázka zvyků ohledně jídla, ale že tu bylo nebezpečí, že tato otázka by se mohla dotknout bratrských vztahů mezi věřícími – a dokonce i jejich schopnosti plně prožívat svůj vztah k Bohu v chválách a velebení. Verš 3 říká: „Ten, kdo jí, nechť nezlehčuje toho, kdo nejí, a kdo nejí, nechť nesoudí toho, kdo jí. Vždyť Bůh ho přijal.“ Byly tu dvě skupiny a každá měla sklon jednat způsobem, který nebyl bratrský: Ti, kteří se cítili svobodni jíst (ti „silní“) byli v nebezpečí, že budou pohrdat těmi, kteří se necítili svobodni jíst (těmi „slabými“). Slabí naopak byli v nebezpečí, že budou silné odsuzovat.
To, co je v této kapitole pro nás tak poučné, je způsob, jímž Pavel povzbuzuje každou skupinu, zvláště ty silné, aby změnila svůj postoj, city a chování vůči svým bratrům. Lidská mysl by se klonila ke zcela jinému přístupu:
Ale žádná taková metoda není přijata. To překvapuje tím více, že Pavel zcela jasně ukazuje, který názor je správný. Říká: „Vím a jsem přesvědčen v Pánu Ježíši, že nic není nečisté samo v sobě.“ (v. 14) A: „My silní …“ (15,1) Pavel se ztotožňoval s těmi, kteří rozuměli křesťanské svobodě ve věcech jídla a pití. Ti slabí nebyli v plném prožívání pravdy a bezpochyby to byl důvod, proč neměli být žádáni, aby rozhodovali o nesnadných otázkách (14,1). Ale nebyla to jednoduše otázka vysvětlení slabému, že křesťanská svoboda zahrnuje svobodu jíst všechny druhy potravy (s výjimkou krve a udušeného: Skutky 15,29). Pavlovou primární otázkou není: „Kdo má pravdu?“ nebo dokonce: „Co je správné?“, ale: „Jak můžeme jednat se svými bratry křesťanským a Krista ctícím způsobem?“ Pro silného bratra to bude směřovat k otázce, zda a jak bude užívat svou křesťanskou svobodu a za jakých okolností bude lépe se jí vzdát. Pro slabého bratra to bude směřovat k otázce, zda má soudit druhé na základě svého vlastního svědomí.
Pavel udává více důležitých ukazatelů, které pozvedají celou záležitost na mnohem vyšší úroveň, než jsou záležitosti jídla a pití, nebo různosti názorů. Jdou k základu a středu křesťanské víry. Obracejí se ne pouze k symptomům, ale k příčinám a postojům, které za nimi stojí:
V prvních sedmi verších 15. kapitoly je předmět shrnut a přiveden k závěru: „My silní jsme povinni snášet slabosti těch, kteří nemají sílu, a nemít zalíbení sami v sobě.“ (v. 1) Postoj, kdy řeknu: „Já vím, co je správné, a já budu jednat podle toho a nebudu se starat o to, jak se to dotkne kohokoli jiného“, křesťanovi nenáleží. Bylo by to líbení se sobě jako stojící proti jednání podobajícímu se Kristovu. Nebylo by to Kristovo smýšlení. Neboť apoštol pokračuje a říká: „Vždyť i Kristus neměl zalíbení sám v sobě.“ (v. 3) On byl ochoten trpět, nést pohanění. A kde je nyní? Oslaven po Boží pravici. Takže všecko toto „bylo napsáno k našemu poučení, abychom skrze trpělivost a povzbuzení z Písem měli naději“ (v. 4).
Potřebujeme mít před sebou Krista, který „neměl zalíbení sám v sobě“, a výsledek bude, že budeme „mezi sebou stejné mysli“ – není to stejné smýšlení lidského druhu, založené na kompromisu nebo toleranci, ale „podle Krista Ježíše“ (v. 5). Když tomu tak bude, pak tu bude výsledek k oslavení Boha: „abyste jednomyslně jedněmi ústy slavili Boha a Otce našeho Pána Ježíše Krista“ (v. 6).
Možná, že se proto nepřítel tak často snaží působit, abychom upadli do své náklonnosti soudit, nebo jak to také může být, opovrhovat: brání to skutkům chvály a velebení. Brání nám to jednat v jednotě jako „svaté kněžstvo“ (ne pouze jako jednotliví kněží). Zde je další mocná pohnutka k tomu, abychom získali tato rozhodnutí, takže Kristus a Otec nebudou oloupení o jim náležející velebení „jednomyslně jedněmi ústy“.
Je zajímavé porovnat závěrečný výrok (15,7) s úvodním výrokem (14,1). V závěru oddílu je nám řečeno: „Přijímejte jeden druhého“, nikoli jen „slabé“, a máme to dělat, „tak jako Kristus k slávě Boží přijal vás /nás/“, zatím co v prvních verších je řečeno: „Vždyť Bůh ho přijal.“ (14,3). „Vždyť“ uvádí skutečnost, že Bůh přijal bratra, ale „jako“ jde o krok dále a ukazuje na způsob, jakým to bylo učiněno, a na účinek toho. „k Boží slávě“ (15,7).
Viděli jsme, že apoštol Pavel, uvádí ne méně než 12 důležitých a závažných zásad, vztahujících se k otázce jednání mezi sebou v situacích konfliktu mezi porozuměním silného a svědomím slabého bratra:
Michael Hardt, T&T, 04/2018
Jak Elizeus, tak i synové proroků jsou významní co předobraz a dávají nám důležitá praktická ponaučení. Začneme předobrazným významem, a potom se podíváme na některá praktická použití pro náš křesťanský život (neboť, jako vždy, použití vyplývají z učení).
V Elizeově případě přitahuje naši pozornost více charakteristik:
Tento seznam snad není úplný, ale měl by stačit, aby vzbudil pátravou zvědavost každého čtenáře Bible. Instinktivně cítíme, že Elizeus musí být předobrazem Krista – ale jakým způsobem a jak se do toho hodí Eliáš? Dříve než se pokusíme hádanku vyřešit, potřebujeme se podívat na syny proroků, protože Elizeova služba je vykonávána z velké části mezi představiteli této skupiny.
Výraz „synové proroků /synové proročtí/“ se jeví jako vztahující se k těm, „kteří se mají stát proroky“. Byli ve výcviku s tím, že se měli stát proroky. Když čteme 2. až 9. kapitolu 2. Královské, často se setkáváme s představiteli této skupiny. Zdá se, že se vyznačují:
Eliáš a Elizeus jsou „proroci-dvojčata“, protože oba jsou nastíněním Krista, ačkoli s významnými rozdíly.
Eliáš mluví o Kristu na zemi před křížem:
Elizeova služba je pokračováním Eliášovy služby, ale v jiném charakteru:
Zde máme opět obraz Kristovy služby, ale Jeho služby, když se vrací, aby působil v milosti mezi Svým lidem – po Svém vítězství nad smrtí a Svém vystoupení do nebe. To není tolik Jeho osobní služba, ale služba, kterou vykonává skrze Svého Ducha.
Otázka, která stále ještě potřebuje být zodpovězena, je: Kdy se to stane a mezi kým bude Kristus působit v moci Ducha po Své smrti, vzkříšení a nanebevstoupení? Prvotní použití není na dobu církve, ale na čas, kdy prorocké hodiny opět začnou tikat – tj. po uchvácení, když Kristus uprostřed izraelského národa zformuje slabý ostatek (Iz. 10,21-22; Řím. 9,27), který bude postupně růst ve své víře a poznání Božích myšlenek (Micheáš 4,6-7).
Židovský ostatek, zmíněný výše, je znázorněn syny proroků. Ze začátku nemají mnoho víry a neznají vzkříšeného a do nebe vstoupivšího Krista (jako synové proroků, kteří neberou v úvahu to, že Eliáš byl vzat do nebe (srv. s 2. Král. 2,16-18), a jsou omezeni ve známosti a poznání (2. Král. 2,3.5.7.15.16; 4,1.38)). Ale ostatek bude hledat Pána a dojde k tomu, že Ho pozná a přijme Ho, tak jako synové proroků hledali Elizeovu společnost (6,1), strávili požehnanou dobu jako učící se v jeho přítomnosti a činili stálé duchovní pokroky (4,41). V případě ostatku:
Postupný pokrok těch, kteří budou tvořit ostatek, je pěkně ilustrován posledními třemi svátky v 3. Mojžíšově 23:
Zároveň tu jsou praktická použití, která můžeme učinit na sebe jako na křesťany nyní.
Jako křesťané máme často sklon podobat se synům proroků. Máme různé potřeby a jsme obklopeni mnohými zkouškami, často bez zdrojů pomoci v nich (ať je to sekera v řece, nebo vdova v dluzích či smrt v hrnci). Žel, že občas „známe“ mnoho a poznáváme „ducha Eliášova“ u druhých, ale, jako synové proroků, sami nemáme duchovní sílu (2. Král. 2).
Ale ten pravý Elizeus přichází do našich okolností, dává milost skrze Svého Ducha a pomáhá nám řešit naše těžkosti a zároveň růst ve víře a moudrosti. Pak zakoušíme způsob, jak Kristus přidává mouku, obstarává potravu, pomáhá nám v našich souženích a vyučuje nás. Čím více jsme poslušni Jeho naučení ve víře (např. žádáním si prázdných nádob), tím více zakoušíme požehnání, které dává. Přitahováni Jeho dobrotivostí a milostivým působením, jsme přiváděni k tomu, abychom Ho prosili: „Prosím, pojď také se služebníky svými.“ (2. Král. 6,3) A pak slyšíme Jeho odpověď: „A já půjdu.“
Můžeme a měli bychom se učit od Krista a napodobovat Ho v Jeho milostivé službě. Jsme svědky potřeb, trápení a zmatení mezi Jeho lidem. Někdy jsme zděšeni nesouladem mezi známostí a vírou, tělesnou aktivitou, neplodnými iniciativami (jako bylo poslání 50 silných mužů, aby nalezli Eliáše, nebo sbírání tykví), atd. Často jsou tyto věci i při nás, a v takových případech máme hledat pomoc a radu u pravého Elizea. Ale někdy nás Pán chce užít, abychom sloužili milostí svým bratrům v duchu Elizea a s pomocí Ducha Svatého.
Nemůžeme nutně zastavovat spoluvěřící, aby nespoléhali na „50 silných mužů“, a snad jim musíme dovolit, aby zakusili neužitečnost takových snah (ne v postoji škodolibosti nebo duchovní pýchy, ale v duchu přímluvy). Nemůžeme vždy spoluvěřícím zarazit sbírání tykví, ale můžeme přidávat mouku. Můžeme uvádět Krista. Nemůžeme zabránit žalu, aby nevcházel do jejich okolností, ale můžeme jim poukázat na bohatství, která má Pán v zásobě, jestliže tu jen jsou prázdné nádoby, připravené k naplnění.
Kéž nás Pán může užít tímto způsobem! Kéž jsme ochráněni od shlížení dolů na bratry, kterým podle našeho názoru chybí víra nebo moudrost nebo obojí. A kéž jim místo toho sloužíme Kristovou milostí v moci Ducha.
Michael Hardt, T&T, 04/2021
Elizeus, prorok milosti, je v některých situacích předobrazem Pána Ježíše, skrze kterého k nám přišla milost a pravda (Jan 1,17). V takových situacích můžeme považovat skupinu mladých mužů, nazývaných synové proroků, za Pánovy učedníky, a nejen ty, kteří byli s Pánem v době Jeho života na zemi, ale také všech, kteří Ho následovali přes staletí. Chci se dívat na dvě zkušenosti synů proroků s Elizeem jako na použití pro nás co učedníků v našem chození s Pánem.
Elizeus a synové proroků byli v Galgala – v dobrém místě, místě, které mluví o sebeodsuzování – ale i tak tam byl hlad. Je možné být na správném místě, a přesto zakusit hlad? Ano, je to možné. Může to být kvůli naší vlastní chybě, nebo to může být test od Pána, anebo i obojí. Ale jak reagujeme na takovou situaci? V Bibli je několik příkladů, kde vidíme, jak reagovali muži a ženy víry. Nejsnazší cesta je odejít pryč z toho místa. To je to, co udělal Abraham v době hladu. Šel do Egypta (1. M. 12). Ano, vrátil se svým časem, ale přinesl si s sebou řadu problémů, a ty problémy ho doprovázely po zbytek jeho života. To byla také cesta Elimelechova, po které šel se svou rodinou. Šel do Moábské země. Jen na krátkou dobu, tak to mínili – ale bylo z toho 10 roků a všichni muži té rodiny zemřeli (Rut 1).
Co udělali synové proroků? Udělali tu jedině správnou věc: zůstali tam, kde byli, a seděli před Elizeem. Použití pro křesťany je jasné: zůstávat tam, kde Pán zaslíbil Svoji přítomnost, a čekat prostě na Něho. Potom Elizeus řekl svému služebníkovi: „Přistav hrnec veliký.“ Byl Elizeus nevědomý ohledně situace, když si žádal velký hrnec v době hladu? Jistě by bylo dosti nesnadné naplnit malý hrnec, takže někteří z lidu by obdrželi alespoň nějakou potravu. Ne, víra si vždy žádá velký hrnec, protože důvěřuje Pánu, že opatří dost pro každého. Když se scházíme ke službě Slovem, můžeme přijít s velkým hrncem a očekávat, že Pán dá každému z nás slovo pro tu chvíli, ale také že dá slovo pro společnost jako celek. Jeho Slovo je dosti bohaté, aby stačilo pro všechny naše potřeby.
Ale pak se problém zvětšil: jeden z nich vyšel do polí, aby nasbíral nějakou potravu. Šel, aniž by dostal nějaký příkaz od Elizea. Ve skutečnosti se ho ani nezeptal, zda má jít. Elizeus žádal svého služebníka, a nikoho jiného, aby to udělal. Ten, který šel (jako většina jiných), může být přirovnán k mladému nebo nezralému věřícímu, který nemá rozeznání, protože o potravě, kterou přinesl, čteme: „Neznali toho.“ Vypadalo to pěkně, ale on neviděl problém, který s tím byl spojen. Dnes tu je velké pole, kde můžeme najít všelijakou „duchovní potravu“: literatura, nahrávky a videa na internetu. Snad to shledáváme být zajímavým. Můžeme být pokoušeni sebrat něco zde a tam a dát to do hrnce. Čteme, že to nakrájel. Nepřítel nepřináší chybné učení způsobem tak zjevným, že si toho každý všimne, ale jen kousek po kousku. Avšak i tak výsledek bude ten, že v hrnci je smrt – nebezpečné vlivy pro duchovní život věřících.
Avšak když si to uvědomili, udělali tu jedinou správnou věc: Volali k prorokovi. Obrátili se k tomu, který mluví o Pánu Ježíši, a on měl na ten problém odpověď.
Elizeova odpověď je: Přineste mouku. Mouka (nebo jemná /bělná/ mouka mluví o Kristu, zvláště v Jeho dokonalém lidství. Zaměstnávat se požehnanou Osobou Pána Ježíše je ten nejlepší způsob, jak být založeni v pravdě a nebýt odváděni pryč cizími učeními, která nejsou učením Krista. Potom potrava, kterou jim Elizeus předložil, už nepřinášela smrt, ale byla dobrá a výživná.
Tato situace je opačná než předcházející. Už není hlad, ale Pán požehnal synům proroků a místo, kde bydleli, se jim stalo příliš těsným. Přemýšleli o tom, jak by mohli problém vyřešit. Zamýšleli jít k Jordánu a vystavět místo, které by se hodilo pro jejich nové okolnosti. Ale se svými myšlenkami nezačali nezávisle na proroku Elizeovi. Mohou pro nás nastat situace, kde Pán požehnal nám a Svému dílu mezi námi, takže mohou být nezbytné nějaké změny. Je jistě dobrá věc pro nás, jestliže máme myšlenky na to, jak by se to mělo udělat. Ale dejme pozor, abychom nejednali nezávisle na našem Pánu. Synové proroků představili své myšlenky Elizeovi a čekali na jeho odpověď. Když jim řekl, aby šli, měli jeho svolení, a tak mohli jít.
Ale oni to neudělali. Alespoň jeden z nich měl další přání: Chtěl, aby Elizeus šel s nimi. Jak je dobré, když nechceme svolení Pána pro to, co děláme, ale když také máme touhu mít Jeho osobní společenství v té snaze. To bude skutečným požehnáním ve všem, co děláme v díle Pána.
Na jiné úrovni mohli být synové proroků spatřováni jako mladší, kteří chtějí mít s sebou staršího služebníka (Elizea). Je to šťastný rys, když mladší služebníci se nejenom ptají starších bratrů ohledně svých myšlenek, ale mají také přání mít je s sebou při svých snahách. To se ukáže jako velké požehnání. Elizeus jistě nebyl muž, který kácel stromy. Jsou části Pánova díla, kde podstatnou věcí je energie a síla mladších, ale později mohou čelit problémům, kde se vyžaduje nikoli energie a síla, ale moudrost a zkušenost, a kde někdo podobný Elizeovi jim jako otec v Kristu může dát zdravou radu.
Jako v uvedeném případě, i zde problém vyvstal náhle: „Sekera spadla do vody. Tedy zvolal a řekl: Ach, pane můj, a ta ještě byla vypůjčená.“ První reakce byla: „Ach, pane!“ Jak je dobré, jestliže víme, kam se obrátit v našich problémech a výzvách v našem díle pro Pána i ve všech oblastech našeho života.
Ztratil sekeru. A ta byla vypůjčená. Chtěl bych učinit dvě použití z těchto slov, která se mohou zdát postavena jedno proti druhému, ale obě jsou pravdivá v duchovním smyslu:
Pak následuje zajímavý dialog. Elizeus se ptá: „Kam upadla?“ Α syn proroků mu ukázal to místo. V takovém případě nám Pán chce ukázat, kde to vše začalo. Kdy to začalo, že jsi zapomněl, že všechno, co máš, je jen dar a nic, na co můžeš být pyšný? Kdy to začalo, že sis uvědomil, že všechny tyto věci nejsou něco, co bys měl jako své vlastní? Možná, že v prvním případě musíš připustit, že to bylo, když lidé tě chválili za tvou službu nebo když sis uvědomil, kolik lidí tě sledovalo na internetu; tehdy ses stal pyšným a nezávislým. Ve druhém případě si uvědomíš, že všechna tvá služba nemá žádnou sílu, není to skutečně něco, co osobně vlastníš. Opět: Člověk musí mít ve vlastnictví věci, kterým učí.
Jaká byla odpověď tentokrát? Elizeus mu ukázal dřevo. Kousek dřeva byl hozen do vody a „vyplynula sekera“. Ten kousek dřeva mluví o Kristově kříži. Všechny ty problémy, o kterých byla zmínka výše, musí být přineseny pod Kristův kříž. Zde si uvědomujeme, že jsme zemřeli s Ním. Není žádný důvod pro to, abychom na něco byli pyšní, a v takovém postoji můžeme být užiti pro požehnání mnoha způsoby. Nikdy neztrácejme ze zřetele kříž ve všem, co děláme.
Elizeus vykonal zázrak, když opět nechal vyplavat železo, ale nevykonal ten zázrak způsobem, aby železo vyskočilo zpátky do ruky toho mladého muže. Ne, Elizeus mu řekl: „Vezmi ji sobě. Kterýž vztáh ruku svou, vzal ji.“ Chceme-li být užiteční pro Pána, musíme být ochotni přijmout kritiku od Pána (možná skrze druhé, je-li založena na Písmu). Nesmíme být uraženi, a jistě by výtka od Pána neměla být brána jako ospravedlnění toho, že se vzdáme. Musíme vzít zase sekeru a pokračovat v práci poté, co jsme se naučili své lekci.
Apoštol Petr je toho dobrým příkladem. Když si myslel, že nikdy nezapře svého Pána, byla to chvíle, kdy, abychom tak řekli, ztratil svou sekeru. Když v zahradě skutečně zapřel svého Pána, stalo se zřejmým, že ji ztratil. Ale v Janu 21, když ho Pán obnovil, dostal sekeru zpátky a zase ji vzal. A ve Skutcích ho vidíte, jak ji mocně používá pro požehnání mnohých a pro slávu svého Pána.
Michael Vogelsang, T&T, 04/2021
„Potom Elizeus navrátil se do Galgala. Byl pak hlad v té zemi, a synové proročtí seděli před ním. I řekl mládenci svému. Přistav hrnec veliký, a navař kaše synům prorockým. Protož vyšel jeden na pole, aby nasbíral zelin, a nalezl rév polní, a nasbíral z něho tykví polních plnou sukni svou, a přišed, skrájel to do hrnce, aby navařil kaše; nebo neznali toho. I vylili mužům těm, aby jedli. Stalo se pak, když jedli tu kaši, že zkřikli a řekli: Smrt v hrnci, muži Boží! A nemohli jísti. Kterýžto řekl: Vezměte mouky. Kteréž nasypav do hrnce, rozkázal vylíti lidu. I jedli, aniž co zlého bylo v hrnci. (2. Královská 4,38-42)
Toto krátké vyprávění ze života proroka Elizea zůstává poučením dodnes. Pavel v Římanům 8,6 píše: „Neboť smýšlení těla je smrt.“ To se zdá být základním učením této krátké události, která také obsahuje pro nás praktické naučení.
Elizeus je předobraz našeho Pána, který jedná v milosti a milosrdenství. Synové proroků představují lidi spojené s Pánem Ježíšem, aby se od Něho učili (Jeho učedníky). Ti sedí před Elizeem. Elizeův služebník, který měl vařit kaši, se zdá být poukazem na Ducha Svatého, který zajišťuje, že můžeme přijímat Slovo Boží, takže se stává naší duchovní potravou.
Elizeus a jeho učedníci jsou v Galgala, důležitém místě v historii izraelského lidu. Bylo to první místo, kde tábořili po přejití Jordánu. Tam byla vykonána obřízka. Pro nás toto místo symbolizuje soudní konec těla (v nás přebývajícího hříchu) ve smrti Krista. Bůh odsoudil tělo ve smrti našeho Pána a vyhlásil nad ním soud (Kol. 2,11-15). Tělo bylo před Bohem odsouzeno ve smrti Krista, protože v něm není nic dobrého. Věřící zemřel s Kristem (Kol. 3,3). Tak Bůh vidí ty věci.
Nicméně může být naší zkušeností, že tělo se znovu a znovu stává aktivním. To je to, čemu nás učí příběh v 2. Královské 4; proto není v těch verších nadarmo zmínka o Galgala. I když jsme zemřeli s Kristem a tělo bylo odsouzeno, stále se může ukazovat v životě věřícího. Proto nás Pavel napomíná, abychom mrtvili své údy, které jsou na zemi, tj. abychom odsuzovali působení těla navenek (Kol. 3,5).
Může se zdát udivující, že na místě jako Galgala byl hlad, zvláště když tam byl přítomen Elizeus. Hlad v zemi ukazuje na špatný stav a na nevěrnost v izraelském lidu (5. M. 28,15-44). Kdyby poslouchali svého Boha, nebyl by tam hlad. Pro nás hlad představuje nedostatek duchovnosti. Bůh na nás vkládá Svou ruku (osobně a kolektivně), jestliže se od Něho odvracíme. Je tam nedostatek, věc, kterou často vidíme ve spojení s prorokem.
Důležitou věcí je: Co děláme v dobách duchovního nedostatku mezi Božím lidem? Kniha Rut nás učí, že je osudné odcházet ze správného místa. Odchod nikdy problém nevyřeší. Zde máme jiné naučení. Synové proroků sedí před Elizeem a zjevně očekávají, že je nasytí. Chování těchto mladých mužů nám ukazuje cestu a motivuje nás k tomu, abychom zůstávali s naším Pánem (srv. s Janem 5,68). Buďme jako Marie z Betanie, která s plným přesvědčením zaujala místo u nohou našeho Pána a zůstala tam. V Žalmu 33,19 žalmista říká: „… a živil je v čas hladu.“ V našich dnech cítíme duchovní nedostatek, a přece známe Toho, který naplňuje každou potřebu.
Elizeus nyní svému služebníkovi přikazuje, aby přistavil velký hrnec. To se může zdát překvapující. Jak můžeme myslet na velký hrnec ve dnech hladu? Nebyl by malý hrnec přiměřenější? Ale odpověď je, že i ve dnech hladu můžeme očekávat velké věci od velkého Boha. Když On působí skrze Svého Ducha, je tu vždy plnost. Jeho zásoba je neomezená a Jeho sklad je vždy plný. To platí pro naše osobní studium Bible, stejně jako pro naše shromáždění. Čekáme na Něho, a On dává hojně.
Jeden ze synů proroků se rozhoduje, že půjde na pole sbírat zeliny. Činil tak bezpochyby s dobrými úmysly, aby kaši udělal chutnější. A přece odchází, aniž by mu někdo přikázal, aby to udělal. Podobně je dnes nebezpečné, když nečekáme na to, co nám Pán chce dát, ale snažíme se učinit potravu Božího slova „chutnější“ svým vlastním způsobem, když přidáváme něco, co jsme našli sami. V takových okolnostech se stává aktivním tělo, a ihned je v hrnci smrt a všechno je pokaženo. Je mnoho věcí v tomto světě, které se mohou jevit, že dělají Boží slovo chutnějším. Jestliže ve svém životě dovolíme elementy světa a jeho způsob myšlení nebo jiné tělesné myšlenky, náš život víry bude trpět. Myšlení těla je a bude smrt. Boží slovo netoleruje žádný přídavek nebo náhradu. Cokoli přidáme sami o sobě, je oloupí o jeho sílu. Ve 2. Královské 4 by došlo ke smrtelné otravě potravou, kdyby nezasáhl Elizeus.
Dále cíl neospravedlňuje prostředky. Zase: Úmysl mohl být dobrý, avšak výsledek byl katastrofální. Jestliže přidáme k dobré potravě Božího slova cizí věci, důsledky budou vážné. To bylo nebezpečí pro věřící v Kolosách: „Hleďte, aby vás někdo neobloupil moudrostí světa, a marným zklamáním, uče podle ustanovení lidských, podle živlů světa, a ne podle Krista.“ (Kol. 2,8) Jestliže ztratíme Krista jako Hlavu, staneme se kořistí jiných věcí. Příměsi skrze lidskou filozofii, ustanovení nebo přikázání jsou nebezpečné a nesou v sobě semeno smrti, i když to není okamžitě viditelné. Křesťanský svět je plný divokých tykví. Je důležité neopouštět Bózovo pole, abychom se poohlíželi po jiné potravě. Jestliže to činíme, riskujeme, že budeme sbírat divoké tykve.
Je zde jiná praktická otázka: Kde „sbíráme“ duchovní potravu sami pro sebe, a snad i proto, abychom ji předkládali svým bratrům? To je zvláštní napomenutí pro bratry, kteří učí, ale má to použití na nás všechny. Sytíme se „mlékem beze lsti“ Božího slova (1. Petra 2,2), nebo do něho zamícháváme jiné věci? Na první pohled snad nerozeznáme falešné učení. Divokou révu a dobré tykve. Náš nepřítel je krajně lstivý. Chce skrývat úskočnost způsobem, který snad na první pohled nerozeznáme.
Tykve jsou rozkrájeny a přidány ke kaši. To přispívá k zakrytí úskoku. Dále syn proroka nepřinesl tykve k Elizeovi, ale minul jej. Jestliže chceme přispívat k potravě druhých, musíme nejprve to, co jsme získali, přinést k Pánu, takže On to může obrátit v požehnání. Učedníci v Evangeliích to tak učinili před nasycením zástupů.
Potrava byla rozdělena a teprve nyní se zjevuje smrtelný přídavek. Jestliže před nás je něco položeno jako duchovní potrava, potřebujeme pocvičené oko, abychom viděli, zda to je skutečně potrava pro duši, nebo ne. Schopnost posouzení je pro nás všechny důležitá, a zahrnuje to i veřejné kázání Slova. Korintští byli výslovně vyzýváni k tomuto posuzování (1. Kor. 14,29). Ve svém duchovním životě bychom neměli dělat to, co bychom nikdy neudělali v přirozené sféře svého života (tj. požívat jed).
Zároveň můžeme být povzbuzeni vědomím, že i malé dítě má pomazání od Svatého (1. J. 2,20), které mu umožňuje odhalit blud. I to může ilustrovat reakce synů proroků: instinktivní odvrácení se.
Synové proroků dělají tu jedinou správnou věc: Nejenom Elizeovi říkají o problému, ale volají k němu, protože ho uznávají za Božího muže. Pro každý duchovní problém existuje řešení. Potřebujeme se jen v modlitbě obrátit na správnou Osobu.
Elizeus neustanovuje vyšetřovací výbor, aby se zjistilo, jaká škodlivá substance je v potravě. Takový postup by stejně nepomohl. Místo toho posílá pro mouku a dává ji uvrhnout do hrnce. Důležité naučení pro nás zde je, že nepotřebujeme vždy jednat s každým podvodem. Samozřejmě že musíme poznat blud – ale není nezbytně nutné zkoumat ho v každém případě do detailů.
Mouka je předobraz Krista a čistého učení o všem, co se Ho dotýká. Vše, čím se sytíme jako duchovní potravou, nebo co předáváme druhým, musí být v souladu s Božím slovem – a tak s Kristem.
To bylo řešení problémů, před kterými stáli Koloští. Pavel jim představuje slávu a výtečnost Osoby Krista, ve kterém přebývá všechna plnost Božství (Kol. 2,9). Člověk, který je vycvičený k objevování padělaných peněz, nepotřebuje znát všechny padělané bankovky, ale jen ty skutečně platné. Lodivod, který chce řídit loď správnou cestou, obklopenou útesy, nemusí znát umístění každého jednotlivého útesu, ale jen musí vědět, kudy probíhá správná cesta. Věřící, který chce chodit s Pánem, nemusí znát cizí hlasy, ale jen hlas dobrého Pastýře. Potřebujeme rozeznávat „to pravé“ a být naplněni Kristem a Jeho Slovem. Pak můžeme s radostí a potěšením požívat potravu, kterou opatřuje.
E. A. Bremicker, T&T, 04/2021
Bible popisuje Elizeova předchůdce, Eliáše, jako „člověka, týmž bídám /pocitům/ poddaného, jako jsme my“, jako povzbuzení pro nás, abychom se s vážností modlili, jako to činil on (Jakuba 5,17). Eliášovy modlitby byly vyslyšeny ne proto, že by v něm bylo něco, co by ho činilo lepším, než jsme my. Spíše byly vyslyšeny, protože se modlil vážně, i když v jeho životě (podobně jako v našich životech) byly některé slabosti víry a pocity, vzbuzené okolnostmi a prožitky (např. 1. Král. 19,1-14).
Podobně jako jiní zbožní mužové a ženy, které nám Písmo dává za příklad, byl Elizeus také „týchž pocitů, jako jsme my“. Ve 2. Královské 3 byl požádán bezbožným králem Izraele, aby jemu a dvěma dalším králům, judskému a idumejskému králi, poradil ve spojení s jejich válkou proti Moábským. To, že k němu Jehoram přišel jen kvůli vlastnímu prospěchu a bez jakékoli víry v Boha nebo touhy líbit se Mu, a že Jozafat vstoupil do takového nesvatého spojení s Jehoramem, asi Elizeovi způsobilo takový zármutek a zklamání, a možná rozrušení a pocit marnosti, že se stalo něco, o čem nečteme ve spojení s žádným jiným pohledem na jeho službu: nedovedl rozeznat Hospodinovy myšlenky, a vyžádal si hudbu na strunný nástroj, aby zmírnila jeho pocity, dříve než byl schopen vypovídat Boží výroky (v. 15).
Při této příležitosti Elizeus nedosahoval Pána, Muže bolesti (Iz. 53,3), který byl konfrontován s mnohem trýznivějšími pohledy a zážitky během Své veřejné služby, ale měl Své ucho otevřeno, takže mohl mluvit jako každý den poučený (Iz. 50,4-5), v každém okamžiku, kdy to bylo potřebné, a bez pomoci strunného nástroje nebo jiné přirozené pomoci. Avšak tato událost je napsána pro naše povzbuzení a naučení (1. Kor. 10,11; Řím. 15,4). Pán uznává, že naše emoce a city mohou být dotčeny obtížemi, jimiž procházíme, účinky hříchu, jichž snad jsme svědky ve svém každodenním životě, odporováním hříšníků proti nám, nebo v některých příležitostech našimi slabostmi nebo dokonce selháními. Zatím co bychom se měli snažit prožívat pokoj, který nám Pán dal (to jest Jeho vlastní pokoj ve všech okolnostech: Jan 14,27), měli bychom si také uvědomovat, že snad takoví vždy nejsme a že jako výsledek toho naše schopnost sloužit Pánu nebo chodit, jak je to Jeho hodné, může být nepříznivě dotčena. Když vidíme, že se to stalo, udělejme si čas k utišení svých citů a emocí tím, že vstoupíme do Božích svatyní a hledáme věci, které jsou nahoře (Žalm 73; Kol. 3,1). Myšlenky na Krista mohou osladit hořkost života v bezbožném světě (2. M. 15,23-25). Abychom si byli jisti i tehdy, když si nejsme vědomi toho, že se to stalo, učiňme také svou praxí to, že budeme mít období zvažování a modlitby, dříve než začneme nějakou činnost služby.
Když uznáváme, co jsme od přirozenosti, mělo by nás to vést k pozvedání rukou druhých, které snad vidíme, že klesají (jak jsme napomínáni k tomu, abychom to činili ve spojení s našima vlastníma rukama v Židům 12,12). Když Elizeův služebník nesdílel jeho víru a duchovní porozumění tomu, co Bůh činil syrské armádě, Elizeus ho nekáral, ale milostivě se modlil, aby oči jeho služebníka byly pro jeho povzbuzení otevřeny (2. Král. 6,15-17).
Jeden z proroků, kteří přišli po Elizeovi, totiž Jeremiáš, obdržel přezdívku „plačící prorok“, nejspíše jako výsledek zármutku, často vyjadřovaného v knize, která nese jeho jméno, a v knize, která následuje (Pláč Jeremiášův). Když Jeremiáš naříká nad minulými a budoucími zkušenostmi Židů, je nastíněním proroka, který bude Bohem vzbuzen později zvláštním způsobem, totiž Pána Ježíše Krista (5. M. 18,15; Sk. 3,22). Při četných příležitostech ve Své veřejné službě byl Pán pohnut soucitem vůči zástupům (např. v Mat. 9,36) a hlubokými city k jednotlivcům s duchovní potřebou (např. v Marku 10,21). Šel dokonce tak daleko, že plakal, když zvažoval, co mohl být pro Jeruzalém, a jaká zkáza přijde na město a jeho obyvatele jako výsledek Jeho zavržení (Luk. 19,41-44).
Elizeus byl také plačící prorok. Ve 2. Královské 8,11-12 hledění na kruté skutky, kterých se Hazael dopustí poté, co se stane králem Sýrie, vedlo Elizea k slzám. Zatím co Hazael bude jednat jako Boží služebník, vykonávající soud nad Jeho lidem kvůli jeho nevěrnosti (jako Nabuchodonozor mohl být popsán podobným způsobem v Jeremiášovi 25,9), Elizeus měl pravdu, když cítil velký zármutek kvůli hrozným věcem, které bude trpět Boží lid, který byl také jeho vlastním lidem. Je v tomto ohledu nastíněním Pána, a nemohla tu být žádná kritika Pánova pláče nad Jeruzalémem – ve skutečnosti by zpráva o tom dokonalém člověku byla bez toho neúplná.
Jaké jsou naše city vůči lidu Páně? Pokud jde o ty, kterým snad jsou dány příležitosti, aby sloužili čas od času Božím slovem, zvažujeme duchovní stav těch, ke kterým budeme mluvit, a hledáme Pánovu pomoc, abychom byli schopni předkládat to, co je pro ně nezbytné, aby v tom čase slyšeli, majíce přitom na zřeteli, že Pán stojí uprostřed Svých shromáždění jako soudce (Zj. 1,12-16)? Soud nyní začíná u domu Božího (1. Petra 4,17) a ve svůj čas se všichni zjevíme před soudnou stolicí Krista (2. Kor. 5,10). Služba povzbuzující povahy může být ochotně přijímána. Samozřejmě, že taková slova mohou být pomocí a jsou nezbytná. Ale zvaž Pavlovu službu v Efezu, která byla strukturovaná a systematická, pokrývající pokání k Bohu a víru v našeho Pána Ježíše Krista, radostnou zvěst o Boží milosti, království a rozličnou Boží radu. K tomu Pavel nepřestával napomínat křesťany v Efezu se slzami (Sk. 20,17-31). Je to smutný stav, jestliže někteří z nás si nikdy nepřipomenou svoji výsadu mít užitek ze služby tohoto charakteru. Kéž ti, kteří mají příležitost mluvit k Božímu lidu, pamatují, že není žádnou hanbou být plačícím prorokem.
Mark Grasso, T&T, 04/2021
Podle toho, co nám říká Písmo, sloužil Elizeus Bohu veřejně ve svých dvaceti a třiceti letech – a možná ještě ve čtyřiceti. Ale když připočteme roky vlády králů, kteří vládli v době jeho života, ukazuje se, že když zemřel, muselo mu být více než osmdesát let.2 To nás varuje před tím, abychom si mysleli, že máme mnoho let nazbyt, než začneme sloužit Pánu – může se stát, že nám nedá příležitosti (nebo i roky), které pro budoucnost očekáváme. Na druhou stranu bychom se neměli považovat za přebytečné, když stárneme a naše zdraví už není tak dobré jako v minulosti. On nám podle Své vůle dá novou práci, kterou máme konat a která se hodí do našich okolností.
Eliáš uvrhl svůj plášť na Elizea, když Elizeus pracoval na rodinném statku (1. Král. 19,19). Přes své mládí byl zjevně dobře vybaven pro odpovědnost, kterou mu svěřili jeho rodiče, ale „šel za Eliášem“ (v. 21) a „lil vodu na ruce Eliášovy“ (2. Král. 3,11) – to znamená, že se staral o praktickou a osobní podporu proroka v jeho službě. To ho připravilo pro jeho vlastní prorockou službu, charakterizovanou milostí v přinášení požehnání Božímu lidu v jeho těžkostech, ačkoli ty byly často výsledkem jejich vlastní slabosti a selhání. Nyní je na svém smrtelném loži a od posledního zaznamenaného činu – od poslání jednoho ze synů prorockých k pomazání Jéhu za krále (2. Král. 9,1-3) – je oddělen dobou více než 40 letou. Ale to, co se dále děje, ukazuje, jak velmi milost, jíž sloužil druhým, formovala jeho osobně. Ačkoli byl starý a nemocný, je předobrazem Krista, jako jím byl ve své dřívější službě. Je „jako strom štípený při tekutých vodách, který ovoce své vydává časem svým, jehožto list nevadne, a cožkoli činiti bude, šťastně mu se povede“. Král, který ho přichází navštívit u jeho smrtelného lože, je „ne tak,… ale jako plevy, které rozmítá vítr“ (Žalm 1,3.4).
Joas znamená „daný (nebo ustanovený) Hospodinem“, ale on popírá své jméno – stejně jako zbytek králů v království deseti pokolení „činil to, co jest zlého před očima Hospodinovýma“ (2. Král. 13,11). Písmo shrnuje smutný průběh jeho vlády jen ve čtyřech verších (verše 10-13); jen jedna skutečnost nápadně vyvstává, a to když se mluví „o síle jeho, kterou bojoval proti Amaziášovi, králi Judskému“ (v. 12). Vyznačoval se tím, že bojoval proti svému „bratrskému“ králi, ačkoli oba byli ohrožováni svými pohanskými sousedy. Jak je to smutné dávat se do války s Božím lidem, když bychom měli vzdorovat „protivníku našemu ďáblovi“ (1. Petra 5,8.9). Jeho vláda byla součástí historie království Izraele, která vedla k jejímu předání do rukou Asýrie o nějakých 120 let později (2. Král. 17,6). Ale náhle se v 2. Královské 13,14 dozvídáme, že věci mohly být zcela jinak. Duch Svatý, s uctivostí řečeno, převíjí jeho život zpět k události, kdy navštívil Elizea. Není pochybností o tom, že my všichni si připomínáme klíčové události ve svém životě, dokonce si je jakoby přehráváme znovu ve svých myšlenkách, když se stalo něco, co změnilo jejich běh – anebo co mělo potenciál tak učinit – ať k dobrému nebo ke zlému. V Joasově případě to byl potenciál k dobrému, ale on a jeho lid z něho nikdy neměli užitek. Proč ne? Vždyť se nakonec jeho slzy a jeho slova u prorokovy postele jeví příznivé a on dokonce řekl to samé, co Elizeus zvolal v oněch dřívějších letech, kdy byl Eliáš vzat do nebe: „Otče můj, otče můj, vozové Izraelští a jízdo jeho!“
Dříve než odpovíme na tuto otázku, měli bychom se podívat na muže v posteli. V místnosti je okno, a tak můžeme na něho myslet jako na ležícího s nebeským světlem na své tváři (v. 17). Na rozdíl od Eliáše nezoufá proto, že lid zavrhl jeho slova (1. Král. 19,14). Jako Pavel poručil svou službu rukám Pána, když Mu předtím věrně sloužil (2. Tim. 1,12). Mohli bychom říci, že je tak pokojný, jako je muž, který ho navštívil, bázlivý, i když je v plném zdraví. Elizeus je mravně muž Boží, což je výraz, který o něm Písmo užívá více než o všech ostatních dohromady. Stál zde pro Boha v den zlý (Ef. 6,13) a opět, jako Pavel, bojoval dobrý boj (2. Tim. 4,7). Ale přes všechny tyto vlastnosti neříká Joasovi: „Nemysli, že proto, že jsi mne před mou smrtí navštívil, si můžeš činit nárok na dvojnásobný díl ducha, který jsem já obdržel, když jsem viděl Eliáše vystupovat do nebe.“ My bychom snad kvůli tomu, jakým člověkem byl Joas, řekli něco podobného, ale Boží milost v Elizeovi přeskakuje k jeho slzám a slovům. Obrací se v pokání a víře k Bohu? Tváří v tvář rostoucím vojenským hrozbám si je Joas dobře vědom toho, že prorok je ten jediný, kdo byl schopen osvobodit národ od jeho nepřátel v minulosti (2. Král. 3,16-18; 6,8-10.18-23; 7,1.18). Andělské vojsko, které vykonalo soud na nepřátelích Izraele pod Božím vedením a které přišlo mezi Elizea a Eliáše ve formě „koňů a vozů ohnivých“ (2. Král. 6,17), mu bylo během jeho služby k dispozici.
Milost jde daleko a muž jako Elizeus nikdy nedovoluje nepříznivým okolnostem nebo selhání druhých potlačovat Boží touhu žehnat. Je dobře možné na něho uplatnit Pavlova slova: „Neoblevujeme, ale ačkoli ten zevnitřní člověk náš ruší se, však ten vnitřní obnovuje se den ode dne.“ (2. Kor. 4,16) Říká: „Vezmi v ruku svou lučiště;“ a dává královi instrukci, aby položil svou ruku na luk, a tak nám připomíná Davidova slova: „Učí ruce mé boji, tak že lámu i lučiště ocelivé rukama svýma.“ (Žalm 18,35) Joas, bezpochyby překvapen, poslechne, a když tak činí, prorok klade svou ruku na jeho. Snad je těžké si to představit, neboť Elizeus byl v posteli a také mu říká, aby otevřel okno k východu – k vycházejícímu slunci – ale poselství je jasné: Jestliže máš uvést nový den požehnání pro Boží lid, musíš mě nechat vést tě ve všem, co děláš. Pavel mohl říci Filipským: „Spolunásledovníci moji buďte, bratří, a hleďte na ty, kteří tak chodí, jako máte příklad na nás.“ (Fil. 3,17) Elizeus je předobraz Krista, a toto je krásná ilustrace způsobu, jak musíme dovolit Kristu, aby převzal řízení našeho života, jestliže máme pro Něho žít. Když Elizeus říká: „Střel!“, (téměř slyšíme, jak se jeho hlas zesiluje do crescenda), král střelí a prorok vyslovuje své poslední zaznamenané proroctví: „Střela spasení Hospodinova a střela vysvobození proti Syrským; neboť porazíš Syrské v Afeku, až i do konce vyhladíš je.“ (2. Král. 13,17) Ačkoli byl v posteli, chodil „vírou, ne skrze vidění“, a byl „doufanlivé mysli…“ a „obliboval raději vyjíti z těla, a přijíti k Pánu“ (2. Kor. 5,7.8) – alespoň do té míry, jak to věřící v těch dnech mohl činit v očekávání svého podílu po smrti.
Elizeova slova souhlasí s tím, co čteme předtím o Boží odpovědi na modlitbu Joachaza, Joasova otce, když „rozhněvala se prchlivost Hospodinova na Izraele, a vydal je v ruku Hazaele, krále Syrského, a v ruku Benadada, syna Hazaelova“. „Ale když se modlil Joachaz Hospodinu, vyslyšel jej Hospodin. Viděl zajisté trápení Izraelské, že je sužoval král Syrský. Proto dal Hospodin Izraelovi vysvoboditele, a vyšli z ruky Syrských i bydlili synové Izraelští v příbytcích svých jako kdy prvé.“ (2. Král. 13,3-5) Zdá se, že vysvoboditel, o kterém tyto posledně jmenované verše mluví, je Joas. ale jestliže má naplnit tuto roli, je zapotřebí více: musí vlastnit vnitřní skutečnost víry, nejenom být veden jejím duchem v jiném. Elizeus mu říká: „Vezmi střely“, a Joas je bere – až sem to bylo dobré – ale když prorok řekne: „Střílej k zemi!“ – udělá to jen třikrát. Energie skutečné víry v něm není, a prorok je rozhněvaný: „Měl jsi pětkrát neb šestkrát střeliti, ježto bys byl porazil Syrské, až bys je i do konce byl vyhladil; nyní pak jen po třikrát porazíš Syrské.“ (verše 18 a 19) Tento svatý hněv je zrozen z úzkostné péče o Boží slávu a o požehnání Jeho lidu (Ef. 4,26). Potenciál pro dobré se rozplývá, a v té chvíli prorok, starý a nemocný, ale plný božské horlivosti, leží zklamaný na loži, zatím co král v rozkvětu je na zemi a skloněn nad šípy, je jako nalomená třtina. Kdyby ponechal Bohu, aby převzal v jeho životě vedení, byl by Josefem, předobrazem Krista podle Jákobových slov: „Však zůstalo v síle lučiště jeho, a zsílila se ramena rukou jeho z rukou mocného Jákobova; odkudž byl pastýř a kámen Izraelův.“ (1. M. 49,24)
Elizeus přijímá smrt jako část charakteru své služby milosti. Když tak činí, přece se opět stává předobrazem Krista: „Potom umřel Elizeus, a pochovali ho. Lotříkové pak Moábští vtrhli do země nastávajícího roku. I stalo se, když pochovávali jednoho, že uzřevše ty lotříky, uvrhli muže toho do hrobu Elizeova. Kterýžto muž, jak tam padl, a dotekl se kostí Elizeových, ožil a vstal na nohy své.“ (2. Král. 13,20-21) Tyto verše pokračují a říkají o Izraeli: „A milostiv jsa jim Hospodin, slitoval se nad nimi, a popatřil na ně.“ A dále: „Joas, syn Joachazův, pobral zase města z ruky Benadada, syna Hazaelova, která byl vzal z ruky Joachaza, otce jeho válečně, neboť po třikrát porazil ho Joas, a navrátil města Izraelská.“ (verše 23 a 25) Tak se stalo, že se Elizeovo poslední proroctví naplnilo. Jeroboám, králův syn, dosahuje dokonce větších vítězství (2. Král. 14,27), a tím ukázal, že Bůh by skrze ně mohl učinit, a učinil by, mnohem, mnohem více, kdyby se jen k Němu s vírou obrátili. On je skutečně „Bůh vší milosti“ (1. Petra 5,10).
Můžeme si být jisti, že Elizeus důvěřoval v Boží schopnost vykonat Svou vůli. Ten, jehož byl nastíněním svou vlastní službou milosti, bude také trpět zavržení od Svého lidu (Luk. 4,27-29), ale smrtí na kříži položí dokonalý základ pro Boží slávu a pro požehnání Židům i pohanům: „Ale Bůh, bohatý jsa v milosrdenství, pro velikou lásku svou, kterou zamiloval nás, také i nás, když jsme mrtvi byli v hříších, obživil spolu s Kristem, (milostí spaseni jste) a spolu s ním vzkřísil, i posadil na nebesích v Kristu Ježíši.“ (Ef. 2,4-6) Kéž jsou naše srdce pocvičena, aby se pozvedala v energii víry podle Božích myšlenek a zaslíbení a žila pro Něho a Jeho lid, dokud Pán Ježíš nepřijde, aby nás vzal domů do nebe.
Simon Attwood, T&T, 04/2021
R