Při uvažování o osobě tohoto neobyčejného muže můžeme poznávat vzácné zásady pravdy evangelia. Zjevně se zvláště hodil k tomu, aby ukázal, za prvé, co může učinit Boží milost, a za druhé, co největší možná věrnost zákonu nemůže učinit. Jestliže někdy byl na této zemi nějaký člověk, jehož příběh znázorňuje pravdu, že jsme zachraňováni milostí, a ne skrze skutky zákona, pak to je Saul z Tarsu.
Je to skutečně tak, jako kdyby Bůh tohoto muže zvláště předzvěděl pro to, aby byl živým příkladem – předně hloubky, z níž Jeho milost může zachránit, ale také výše, ze které zákonický člověk musí být přiveden dolů, aby přijal Krista. Byl zároveň nejšpatnějším i nejlepším z lidí – první z hříšníků a první mezi věrnými zákonu. Sestoupil do nejhlubšího bodu lidské špatnosti a vyšplhal se na nejvyšší vrcholek lidské spravedlnosti. Nenáviděl a pronásledoval Krista v Jeho svatých, byl hlavním hříšníkem; a byl hlavním farizeem ve svém mravním chování a pýše.
Pohleďme na něho tedy nejprve jako na prvního z hříšníků:
„Věrná jest tato řeč a všelijak oblíbení hodná, že Kristus Ježíš přišel na svět, aby hříšné spasil, z nichž já první jsem.“ (1. Tim. 1,15) Všimni si zvláště, že Duch o Saulovi z Tarsu říká, že je první z hříšníků. Není to výraz Pavlovy pokory, ačkoli vědomí o jeho minulosti ho bezpochyby nechávalo být pokorným. Nemáme se zaměstnávat pocity inspirovaného pisatele, nýbrž výroky Ducha Svatého, který ho inspiroval. Je dobré to mít na mysli.
Způsob, jakým velmi mnozí lidé mluví o různých inspirovaných pisatelích, vede k tomu, že význam vzácné pravdy o slovní inspiraci Svatého písma je oslabován. Snad to není jejich úmyslem, ale v dobách, v nichž tak mnohé vychází z rozumu nebo lidských spekulací, nemůžeme být dostatečně bdělí proti všemu, co nějak, byť i jen zdánlivě, napadá čistotu Božího slova. Velmi si přejeme, aby naši čtenáři nepovažovali Svaté písmo za vyjádření lidských citů, ať jsou jakkoli zbožné a chvályhodné, nýbrž za klenotnici Božích myšlenek. „Neboť nikdy z lidské vůle nepošlo proroctví, ale Duchem svatým puzeni byvše, mluvili svatí Boží lidé.“ (1. Petra 1,21)
Proto při čtení 1. Timoteovi 1,15 nesmíme myslet na lidské pocity, nýbrž na to, že to je božská zpráva, která říká, že Pavel byl první z hříšníků. To není řečeno o žádném jiném. Bezpochyby si každý obrácený člověk bude v širším smyslu připadat v okruhu jemu známých lidí jako neprovinilejší, ale to je jiné téma. Duch Svatý to řekl o Pavlovi, a skutečnost, že to sdělil skrze Pavlovo pero, neomezuje ani se žádným způsobem nedotýká pravdy nebo ceny tohoto výroku. Pavel byl první z hříšníků. Je jedno, jak špatný někdo snad je, Pavel říká: „Já jsem ten první.“ Je jedno, jak si někdo může připadat vzdálený od Boha – jedno, jak hluboko je ponořen v jámě zkázy – tady přichází k jeho sluchu hlas z jednoho ještě nižšího bodu: „Já jsem ten první.“
Avšak všimněme si cíle všech snah o toho prvního z hříšníků: „Ale proto milosrdenství jsem došel, aby na mně prvním dokázal Ježíš Kristus všeliké dobrotivosti, ku příkladu těm, kteří mají uvěřiti v něho k životu věčnému.“ (1. Tim. 1,16) Ten první z hříšníků je v nebi. Jak tam přišel? Jen skrze Ježíšovu krev. A kromě toho je Kristův „precedenční případ“. Všichni na něj mají hledět a vidět, jak mají být zachráněni. Neboť tak jako byl zachráněn ten „první“, musejí být zachráněni také všichni „podřízení“. Milost, která dosáhla prvního, může dosáhnout všech. Krev, která očistila prvního, může očistit všechny. Nárok, skrze který ten první vstoupil do nebe, je přístupný také všem ostatním. Není žádný hříšník na této straně brány k peklu, žádný odpadlík, vůbec žádný člověk, který by byl nedosažitelný pro Boží lásku, Kristovu krev nebo svědectví Ducha Svatého.
Obraťme se nyní k té druhé stránce Saulovy osoby a uvažujme o něm jako o prvním z věrných zákonu.
„Ačkoli i já mohl bych doufati v těle. Zdá-li se komu jinému, že by mohl doufati v těle, já více. (Filipským 3,4) Zde nalézáme velmi cennou myšlenku. Saul z Tarsu stál, abychom tak řekli, na nejvznešenější výšině hory zákonní spravedlnosti. Dosáhl nejvyššího bodu na žebříku lidského náboženství. Nechtěl nad sebou strpět žádného člověka. Jeho náboženské výkony byly nejvyššího řádu (srv. s Gal. 1.14). „Zdá-li se komu jinému, že by mohl doufati v těle, já více.“ Důvěřuje někdo ve své sebeovládání? Pavel říká: „Já více.“ Důvěřuje někdo v rituál, svátosti, náboženské služby nebo plnění zbožných povinností? Pavel říká: „Já více.“
To vše propůjčuje příběhu Saula z Tarsu zvláštní význam. Ležel na dně jámy zkázy a stál na nejvyšším vrcholu hory samospravedlnosti. Ať už nějaký hříšník snad klesl jakkoli hluboko, Pavel byl ještě níže. Ve své osobě spojoval toho nejlepšího a toho nejhoršího z lidí. V něm na jeden pohled vidíme moc Kristovy krve a krajní bezcennost i toho nejkrásnějšího pláště samospravedlnosti, který kdy odíval osobu někoho, kdo je věrný zákonu. Žádný hříšník, který na něho pohledí, si nemusí zoufat; žádný zákonu věrný člověk, který na něho pohledí, se nemůže chlubit. Jestliže ten první z hříšníků je v nebi, mohu se tam dostat i já. Jestliže ten nejvíce nábožný, nejvíce zákonický a nejhorlivější člověk, který kdy žil, musel sestoupit ze žebříku samospravedlnosti, je zbytečné, abych já tam vystupoval.
Dluh Saula z Tarsu byl dokonale vyrovnán krví Krista, jeho pyšná náboženská hrdost a jeho chlubení byly odváty při spatření Ježíše, a Saul se ocitl u probodnutých nohou Ježíše z Nazareta. Jeho dluh mu nebyl překážkou a jeho spravedlnost mu neprospěla. Vina byla omyta Ježíšovou krví a spravedlnost se stala škodou a smetím před mravní slávou Krista. Bylo nevýznamné, zda výrok zněl „já jsem ten první“ nebo „já více“. Kříž byl jediným lékem. „Ale ode mne odstup to,“ říká ten první hříšník a kníže těch, kdo byli věrní zákonu, „abych se chlubil, jediné v kříži Pána našeho Ježíše Krista, skrze něhož jest mi svět ukřižován, a já světu.“ (Gal. 6,14) Pavel si byl stejně tak málo vědom své důvěry ve svou spravedlnost jako svých zlých činů. Bylo mu dovoleno, aby získal vavříny v tom velkém zákonickém závodu s „mnohými jemu rovnými v jeho pokolení“ jen proto, aby jej pak uvadlý a bezcenný odhodil u paty kříže. Bylo mu dovoleno předběhnout všechny konkurenty v té temné kariéře viny, jen proto, aby tím mohl sloužit jako příklad moci a lásky Boží a účinnosti Kristovy krve. Saul nebyl Kristu bližší jako první z těch, kdo byli věrní zákonu, nebyl bližší jako první z hříšníků. Ty nejušlechtilejší snahy ve škole zákonictví ho neučinily spravedlivějším než ty nejdivočejší skutky odporu proti jménu Krista. Byl zachráněn milostí, krví, skrze víru. Ani pro hříšníka, ani pro někoho, kdo je věrný zákonu, není jiné cesty.
Existuje ještě jedna stránka Pavlova příběhu, na kterou musíme krátce pohledět, abychom ukázali praktické výsledky Kristovy milosti všude, kde tato milost je známa. Poznáme Pavla jako toho nejpracovitějšího z apoštolů.
Jestliže se Pavel naučil přestat pracovat pro spravedlnost, pak se také naučil začít pro Krista pracovat. Když na cestě do Damašku vidíme rozbité zbytky tohoto nejšpatnějšího a nejlepšího člověka – když slyšíme taková srdce uchvacující slova, která se vydrala z hloubi zlomeného srdce: „Pane, co mám činiti?“ (Sk. 22,10) – když vidíme toho muže, jenž opustil Jeruzalém jako dychtící po pohrůžkách, jako fanatický pronásledovatel, a nyní v slepé bezmocnosti natahuje ruku, aby byl do Damašku veden jako malé dítě, pak to vzbuzuje nejvyšší očekávání pro jeho dráhu, která také nejsou zklamána.
Všimni si pokroku tohoto neobyčejného muže, všimni si jeho nesmírné práce v Kristově vinici, viz jeho slzy, jeho námahu, jeho cesty, jeho nebezpečí, jeho boje; viz, jak nese své zlaté snopy do nebeské stodoly a klade je k nohám Mistra, dívej se, jak nese vznešená pouta evangelia a nakonec klade svoji hlavu na katův špalek a pověz mi, zda evangelium Boží volné milosti – evangelium volného spasení skrze Krista – odstraňuje dobré skutky. Ne, to vzácné evangelium je tou pravou základnou, na které vůbec může být zřízena nadstavba dobrých skutků.
Morálka bez Krista je ledová morálka. Dobročinnost bez Krista je bezcenná dobročinnost. Nařízení bez Krista jsou bez síly a bezcenná. Pravověrnost bez Krista je bez srdce a bez ovoce. Musíme se svým Já – ať je provinilé nebo náboženské – přijít ke konci a nalézt Krista jako uspokojující podíl pro svá srdce; nyní a provždy.
Tak tomu bylo u Saula z Tarsu. Unikl sám sobě a všechno nalezl v Kristu. Proto slyšíme, když přemýšlíme o jeho působivém příběhu, z hloubky zkázy slova: „Já jsem ten první“, a z nejvyššího bodu zákonního systému slova: „Já více“, a z prostřed apoštolské práce slova: „Hojněji než oni všichni pracoval jsem.“
Charles H. Mackintosh
Věrná jest tato řeč
a všelijak oblíbení hodná,
že Kristus Ježíš přišel na svět,
aby hříšné spasil,
z nichž já první jsem.
1. Timoteovi 1,15
Ten, kdo převezme nějaký úkol, potřebuje k tomu určitou přípravu. To v duchovním životě není jiné než v přirozeném životě. Pomocí Mojžíšova příkladu se budeme tímto tématem trochu zaměstnávat.
Mojžíš strávil prvních 40 let svého života v domě svých rodičů, a potom v Egyptě. Své „základní vzdělání“ obdržel jako malé dítě u svých rodičů, a to vtisklo ráz jeho životu. Když trochu povyrostl, bydlel potom mnoho let v paláci faraonově a byl tam vychováván ve vší moudrosti Egypta. Dostalo se mu vzdělání, které bezpochyby odpovídalo vysokým standardům. Mojžíš byl “mocný v řečech i skutcích“ (Sk. 7,22). Avšak to ho nikterak nekvalifikovalo pro velký úkol, který mu Bůh chtěl dát, aby přivedl izraelský lid z Egypta do země Kanán. Následovalo dalších 40 let, která Mojžíš strávil v Madianské zemi. Tam se stal pastýřem ovcí a strávil část svého času na poušti (2. M. 3,1).
Rozdíl mezi životem na dvoře krále Egypta a životem pastýře ovcí sotva mohl být větší. Mojžíš se nyní nacházel v pusté zemi a zaměstnával se tím, co bylo Egyptským ohavností (srv. s 1. M. 46,34). Ze shonu tohoto světa přišel Mojžíš do samoty a ticha pouště. Čest, bohatství a zábavy vyměnil za prostý a strádání plný život v Madianské zemi.
Tato doba trvala také přibližně 40 let. Z 2. Mojžíšovy 7,7 se dovídáme, že Mojžíšovi bylo 80 let, když stál před faraonem a požadoval vyjití lidu. Podobně jako o časovém období v Egyptě, říká biblický text poměrně málo o této druhé etapě v Mojžíšově životě. Přesto to bylo důležité časové období, ve kterém byl Boží služebník zkoušen a připravován. Teprve na konci této doby obdržel Mojžíš svůj úkol od Boha. Počet 40 je v Bibli na některých místech počet zkoušky nebo vyzkoušení. Jako příklad si vzpomeneme na 40 let cesty pouští izraelského lidu nebo na 40 dnů, v nichž byl náš Pán pokoušen ďáblem na poušti.
Mělo to ještě trvat, než přišel Boží čas k záchraně lidu. Do této doby nebyl ani lid připraven přijmout zachránce, ani nebyl vyvolený vůdce připraven na svůj úkol. Mojžíš musel na jedné straně poznat sám sebe a na druhé straně poznat svého Boha. Obojí se stalo v této době na poušti. To, čemu se naučil v Egyptě, nestačilo. Mojžíš se musel učit v Boží škole, čemu ho vysoké školy v Egyptě nemohly naučit. V tom pro nás nejprve spočívá praktické naučení, neboť až dodnes je tomu tak, že Bůh předně není odkázán na lidskou moudrost a že za druhé ke službě pro Pána je potřebná příprava.
Pavel píše Korintským podrobně o „ceně“ lidské moudrosti. Chci citovat dva verše. „Kde jest moudrý? A kde učený? A kde chytrák tohoto světa? Zdali Bůh neobrátil moudrosti tohoto světa v bláznovství?“ (1. Kor. 1,20) „Moudrost zajisté světa tohoto bláznovství jest u Boha. Nebo psáno jest: Který lapá moudré v chytrosti /lsti/ jejich.“ (1. Kor. 3,19) Musíme se naučit, že ani lidské vzdělání, ani lidské metody vedení nestačí k převzetí odpovědnosti za vedení v Božím lidu. Bůh chce mít „nádoby“, které jsou užitečné Pánu domu (2. Tim. 2,21). Chce mít služebníky, kteří jsou příkladem stádu (1. Pet. 5,3). Takové „nádoby“ a služebníky si formuje Bůh sám a dělá to velmi individuálním způsobem. To může být důvod, proč Bible o této době přípravy služebníků říká docela málo. U Mojžíše božská zpráva o tom mlčí. U Pavla tomu je podobně. Jako další příklady můžeme jmenovat Jana Křtitele nebo Davida. Učíme se, že v mnoha případech předchází příprava v tichosti před veřejnou službou. U Mojžíše trval tento čas asi tak dlouho jako čas veřejné služby (vždy 40 roků).
Obdobným příkladem k Mojžíšovi je Pavel. Ten byl rovněž velmi vzdělaný a inteligentní a musel se naučit, že Bůh nemůže potřebovat lidské školení a moudrost. Ve Filipským 3 píše podrobně o tom, jakou cenu pro něho ještě má všechno to, co mu kdysi bylo důležité. Považoval to za „ztrátu“ a za „smetí“ (Fil. 3,8). Jistě se může stát, že Bůh používá přirozeně nadané a inteligentní lidi ve své službě, avšak právě takoví lidé se musí naučit, že Bůh není odkázán na lidskou moudrost. Naopak – lidé jsou snadno nakloněni k tomu, aby těmto věcem připisovali velký význam. Když Pán Ježíš vystoupil ve službě, žasli lidé a ptali se: „Kterak tento písmo umí /zná Písmo/, neučiv se?“ (Jan 7,15) Podobně se dařilo učedníkům: „I vidouce takovou udatnost a smělost v mluvení Petrovu a Janovu, a shledavše, že jsou lidé neučení a prostí, divili se, a poznali je, že s Ježíšem bývali.“ (Sk. 4,13)
Mojžíš se tedy v Boží škole učil tomu, čemu se v Egyptě nemohl naučit. Stal se pastýřem, který dbal na ovce. Na první pohled se to může zdát zvláštní „přípravou“. Avšak právě jako pastýř se Mojžíš naučil tomu, čemu se v Egyptě nemohl naučit. David začal svou „životní dráhu“ rovněž jako prostý pastýř. Mojžíš musel mít jako budoucí vykupitel lidu srdce plné lásky k slabým a závislým. Mít odpovědnost vedení není v první řadě otázka autority, nýbrž spíše otázka lásky a náklonnosti k těm, kteří jsou vedeni. Ten, kdo chce vést, musí se předtím naučit sloužit. Ten, kdo chce vést, musí se předtím naučit nechat se vést. Petr je rovněž pro to dobrým příkladem. Od přirozenosti byl vůdčí osobností a měl později druhé vyzývat, aby rovněž vedli (1. Pet. 5,2). Předtím však dostává on sám od Pána úkol, aby střežil a pásl jeho ovce (Jan 21,15-17).
To, čemu se Mojžíš na poušti naučil, chceme shrnout do čtyř bodů a použít je na nás:
Mojžíš potřeboval dlouhou dobu přípravy na poušti. „Poušť“ je – v duchovním použití – místo, kde věci tohoto světa, vlivy, lidé a především „vlastní Já“ vidíme ve zcela jiném světle. Hluk světa a shon všedního dne ustupují velkému mlčení a velkému klidu. V „poušti“ není nic, co nás může rozptylovat. A nepříteli bude zatěžko nám „pozlacovat“ písek pouště. Kdo takto byl Bohem samým v „poušti“ připravován, může být použitelným „nástrojem“ v Boží ruce.
Ernst-August Bremicker
I řekl: Já jsem Bůh otce tvého,
Bůh Abrahamův, Bůh Izákův a Bůh Jákobův.
I zakryl Mojžíš tvář svou, neboť se bál, aby nepatřil na Boha.
1. Mojžíšova 3,6