V Ezechielových dnech si obyvatelé Jeruzaléma skutečně nárokovali takové ultra-výlučné postavení. Říkali „všemu domu Izraelskému“: „Daleko zajděte od Hospodina, nám jest dána země tato v dědictví.“ (Ez. 11,14.15) Tak bylo nárokováno, že pouze ti, kteří jsou ve městě, vlastní výsady Božího lidu.

Dvojí způsob, jakým Hospodin kárá jejich domněnku – jejich výlučný a je uspokojující nárok – je velmi významný. Předně bylo bezprostředním výsledkem tohoto výlučného nároku na straně Jeruzaléma to, že „odešla sláva Hospodinova z prostředku města“ (Ez. 11,23). Ztratili to, co si výlučně nárokovali, neboť Bůh nechce spojovat Svou slávu s duchovní pýchou a domýšlivostí lidí. Za druhé, pokud jde o „všechen dům Izraelský“ – o ty vyloučené – Pán říká: „Však budu jim svatyní i za ten malý čas v zemích těch, do kterých přijdou.“ (Ezech. 11,16) To bylo jen prozatímní ukázání milosrdenství a soucitu (avšak tím ne méně skutečné): neboť Božím úmyslem je mít všechen Svůj lid „v zemi Izraelské“ (Ezech. 11,17), oddělený od zlého (Ezech. 11,18), spojený v jedno v srdci (Ezech. 11,19), poslušný Slova a prožívající vztah k Bohu (Ezech. 11,20). Jak víme, tento úmysl bude nakonec uskutečněn.

Takže ani obyvatelé Jeruzaléma nemohli vznášet výlučný nárok na výsady přítomnosti Pána (ve skutečnosti Jeho přítomnost od nich odcházela), ani Hospodinův lid nemohl být oloupen o tu přítomnost jinde, když jednou ta první sláva z Jeruzaléma odešla.