Nehemiáš 11: Rozprostření lidu
Nehemiáš 12: Zasvěcení zdi
Nehemiáš 13: Kázeň ve městě
Nehemiáš 11
Předmětem 11. kapitoly je rozdělení lidu ve městě a vně města. Jako výsledek tohoto rozdělení je Jeruzalém zalidněn určitým počtem synů Judových (v. 4-6) a Beniaminových (v. 7-9), značným počtem kněží (v. 10-14), některými Levíty (v. 15-18) a vrátnými (v. 19). Potom na venkově nalézáme zbylý Izrael, složený z kněží, Levítů a Netinejských (v. 20 a 21), synů Judových (v. 25-30) a Beniaminových (v. 31-35).
Rozprostření lidu po celé zemi je důležité, díváme-li se na ně ve spojení se zdmi a branami, které tvoří velký předmět Nehemiášovy knihy. Neboť toto rozdělení jasně ukazuje, že zdi nebyly postaveny, aby na jedné straně omezovaly Boží lid a na druhé straně ho vylučovaly. Byli tu synové Judovi a Beniaminovi, kněží a Levíté, kteří bydleli vně zdí stejně jako uvnitř. A tak to bylo podle Božího pořádku správné. Nezapomínejme, že do zajetí šel národ a ne pouze Jeruzalémští měšťané; a že se vrátil ostatek toho národa.
Abychom porozuměli nutnosti zdí a bran, musíme mít na paměti, že Bůh vysvobodil ostatek Svého lidu ze zajetí a přivedl jej zpět do země pod Zorobábelem především proto, aby vystavěli Hospodinův dům (Ezdráš 1,2.3). Ale když se stavěl dům, stalo se nezbytností postavit zdi a vstavit brány, aby byla zajištěna svatost Hospodinova domu.
Zdi a brány nebyly postaveny proto, aby si někteří uvnitř zdí mohli nárokovat výlučné právo na Boží dům, anebo aby zamezovali přístup k domu těm, kteří jsou vně bran. Kdyby ti uvnitř uplatňovali nějaký takový nárok, byl by to nejen vrchol troufalosti, ale bylo by to také nejvážnější možné zneužití zdí a bran. Znamenalo by to užití zdí a bran pro vlastní vyvýšení, vyloučení mnohých z lidu Páně od jejich výsad a popření práv Pána.2
Chtějme jasně vidět, že lid byl přiveden zpět do země, aby postavil dům, a že když byl dům postaven, zdi se staly nutnými, aby udržovaly jeho svatost. Bez zdí nemohl být dům udržován ve svatosti, která Božímu domu náleží na věky. Bez domu by zdi pouze obklopovaly vybranou společnost, hledající své vlastní vyvýšení vyloučením druhých. Správně užity, udržovaly zdi svatost Božího domu, a tak zajištovaly výsady Božího domu pro všechen Boží lid. Zneužité znamenaly pouze odznak nějaké strany a bezpečnost nějaké sekty.
Takto správné pochopení této části Nehemiášovy knihy má velmi hluboký význam pro ty, kteří v našich dnech byli vysvobozeni z lidských systémů, aby se opět snažili zachovávat zásady Božího domu. Když budou dbát naučení příběhu tohoto ostatku, budou takoví zachováni od mnoha nástrah, do kterých je velmi snadné sklouznout. Skutečně bychom si měli uvědomovat, že bez oddělení od zlého je nemožné udržovat svatost Božího domu. Ale měli bychom si také uvědomovat vážné existující nebezpečí zneužití nezpochybnitelné pravdy o oddělení k tomu, aby se vytvořila vybraná společnost, která vylučuje mnohé z Božího lidu, upírá Pánu Jeho práva a nakonec ztrácí samu pravdu o Božím domu, kterou by správné oddělení od zlého podrželo.
Taková je ta velká lekce, které se můžeme naučit z rozmístění lidu. Metoda rozmístění nám má také co říci, když nám připomíná, že jestliže se snažíme chodit ve světle Božího domu, musíme být připraveni, tak jako ostatek v Nehemiášových dnech, na okolnosti velké slabosti. Rozdělení pomocí losu je svědectvím o této slabosti. Taková metoda byla nezbytná, aby zjevila, jak malý byl počet těch, kteří se navrátili do Boží země. Už jsme poznali, že „město pak to bylo široké a veliké, ale lidu málo v ohradě jeho“ (kap. 7,4). A přece, i když jejich počet byl malý, jejich nadšení pro dům Boží bylo velké. Tak se stalo, že ti, kteří byli vně města – „jiný pak lid /ostatek z lidu – ve své touze podpořit dům a město, se uchylují k metání losu a v sebezapření vydávají ze sebe každého desátého muže, aby žil uvnitř zdí; a dále vyjadřují svou dobrou vůli tím, že dobrořečí „všechněm mužům těm, kteří se sami dobrovolně podali k bydlení v Jeruzalémě“.
Jak jiné to bude v den přicházející slávy Jeruzaléma. Pak skutečně bude město „široké a veliké“, ale už v něm nebude málo lidu. V ten den bude země příliš malá z důvodu obyvatel; a o městu řeknou: „Těsné mi jest toto místo, ustup mi, abych bydliti mohl.“ (Iz. 49,14-21) To nám skutečně připomíná (abychom si vypůjčili myšlenku někoho druhého), že reformace a obnovení a oživení, jakkoli jasné a požehnané, daleko zaostávají za slávou, která má přijít. Byla tu reformace za dnů králů; bylo tu obnovení za dnů Ezdráše a Nehemiáše, a tito obnovení svatí se těšili ze svého oživení. Ale jak reformace, tak obnovení a oživení byly vždy v okolnostech vnější slabosti. Ani dnes tomu není jinak. Křesťanstvo také mělo svou reformaci; i my jsme byli svědky obnovení a oživení, ale vždy v okolnostech slabosti, neboť jakkoli široký je Boží základ, vždy bude příliš úzký pro náboženské tělo; a ačkoli Boží dům zahrnuje všechen Jeho lid, vždy bude jen „málo“ takových, kteří budou připraveni chodit podle jeho zásad, a tak se těšit z jeho výsad.
Je pro nás dobré, jestliže uznáme a přijmeme okolnosti vnější slabosti, neboť potom nebudeme odvraceni od cesty oddělení proto, že těch, kteří jdou po té cestě, je málo. Pak budeme chodit ve světle slávy, která přichází, vědouce, že jestliže držíme pravdu a chodíme ve světle Božího domu, držíme to, co bude plně ukázáno v nových nebesích a na nové zemi. Tam vskutku najdeme Boží stánek v kráse a svatosti, ale slabost pomine provždy. Slabost pomine, ale dům zůstane. Nepovzbuzuje nás to a nedodává nám to odvahu, když máme na paměti, že to, co držíme ve slabosti, bude ukázáno ve slávě?
Kromě toho: Nemůžeme říci, že i zdi a brány nejsou trvalé? Skutečně to bude vždy nezbytné, dokud Boží dům je ve zlém světě. Ale dům zůstane, když zdi už nebudou potřebné.
Je pravda, že nebeské město má své zdi z jaspisu a brány z perel (Zj. 21, 18.21), neboť ačkoli město představuje Boží Církev všechnu slavnou, přece představuje Církev ve vztahu ke světu, ve kterém zlo stále existuje, i když je omezeno. Ale Jan nás ve vidění nese za dny tisíciletého království do toho jasného výjevu, kde všechny dřívější věci pominuly. Vidí sestupující svaté město, nový Jeruzalém. Ale to, co nyní vidí na nové zemi, není město, ale místo Božího přebývání. „Aj,“ říká hlas z nebe, „stánek Boží s lidmi.“ (Zj. 21,3) Stánek Boží je tam, ale zdi města a brány provždy odešly. Žádné zdi nebudou potřebné tam, kde není zlo, které musí být vyloučeno. Tam už nebude oddělení, neboť tam už nebude moře.
Nehemiáš 12
V první části této kapitoly (v. 1-26) Pán jmenovitě vyznamenává ty, kteří se přímo zaměstnávali službou Božímu domu. V Božích očích to nebyla malá věc, udržovat ve dni slabosti službu domu a uprostřed trápení Jeho lidu vést chválu a děkování Jemu. A Bůh vyznačil své schválení tím, že zaznamenal jména velekněží, Levítů, těch, kteří vedli „zpěvy chvalitebné“, kteří „drželi stráž“, a vrátných „při domu pokladů /skladech u bran/“ (verše 8, 9, 24, 25).
Vše je nyní připraveno pro zasvěcení zdi. Záznam o dokončení zdi je dán v kapitole 6. Ale mezi dokončením a zasvěcením zdi je vyprávění o řadě událostí, které, když je vezmeme jako celek, představují zasvěcení všeho lidu. Je obnovena autorita Slova. Ve světle Slova se lid sám odsuzuje, vyznává své hříchy a zasvěcuje se smlouvou, že bude sloužit Bohu. Potom se určitý počet oddává zájmům města a službě domu.
Toto zasvěcení se lidu, jak to můžeme nazvat, dělá cestu pro zasvěcení zdi. Vzhledem k tomuto zasvěcení jsou vyhledáváni Levítové a jsou přiváděni do Jeruzaléma; shromažďují se zpěváci a kněží a Levítové očišťují sebe, lid, brány a zdi (v. 27-30).
Po tomto očištění jsou zformovány dvě společnosti, aby obešly zeď. Tyto dva chóry obešly průvodem zeď a setkávají se v Božím domu (v. 40). Hlasitě zpívaly a obětovaly velké oběti a radovaly se, neboť Bůh způsobil, aby se radovaly velikou radostí. Též ženy a děti, které byly spojeny s muži při vyznávání hříchu, jsou s nimi nyní spojeny v písních chvály (v. 41-43).
Zasvěcení zdi vyjadřuje porozumění tomu, co Bůh způsobil. Průvod kolem zdi měl dát lidu celkový pohled na rozsah města. Podle žalmisty „obcházejí Sion a obstupují jej“; „sčítají věže jeho“; hledí „k ohradě“ a „patří na paláce jeho“. Výsledkem je, podle téhož Žalmu, že se obracejí k Hospodinu v chvále a říkají: „Veliký jest Hospodin a převelmi chvalitebný v městě Boha našeho, na hoře svatosti své. Ozdoba krajiny, útěcha vší země jest hora Sion, k straně půlnoční, město Krále velikého.“ Pak, když se ty dva sbory setkávají v Božím domě, jistě mohou použít slova tohoto Žalmu: „Rozjímáme, ó Bože, milosrdenství tvé uprostřed chrámu tvého.“ (Žalm 48,2.3.10.13.14)
Není zjevné, že zasvěcení zdi – s průvodem kolem zdi, setkáním a děkováním v Božím domě – odpovídá dnes oceňování a uvědomování si vzácnosti Shromáždění v očích Krista, když je viděno v celém svém rozsahu podle Božích rad? A toto oceňování Shromáždění podle Božích rad vyvolává chválu a děkování vůči Pánu. Pravé oceňování Shromáždění nikdy nepovede k sebeuspokojení nebo k vyvyšování Shromáždění, ale obrací Shromáždění k Tomu, jemuž Shromáždění náleží a pro jehož radost a slávu bylo Shromáždění přivedeno v bytí. Jestliže si ceníme Shromáždění, jak je viděno podle Božích rad, povede nás to k tomu, abychom řekli: „Tomu buď sláva v Církvi skrze Krista Ježíše po všecky věky věků. Amen.“ (Ef. 3,21)
Dále se z tohoto krásného výjevu v Nehemiášových dnech učíme, že když Pán dostává Svůj díl od Svého lidu, pak služebníci Pána – ti, kteří se oddali službě Pánu, dostanou také svůj díl. Tak čteme: „Pročež všecken Izrael … dávali díly pro zpěváky a vrátné, na každý den stálé odměření.“ (v. 44-47) Jsou-li služebníci Pána zanedbáváni, je to jistá známka toho, že Boží lid má jen slabé ocenění Shromáždění a jeho vzácnosti pro Krista. Čím více si ceníme Shromáždění, jak je viděno Kristem, tím více budeme považovat za výsadu plnit svou odpovědnost a své výsady, když sloužíme časnými věcmi služebníkům Pána, kteří nám slouží duchovními věcmi.
Ve srovnání s počtem těch, kteří se navrátili ze zajetí, jen málo z nich přišlo, aby se účastnili zasvěcování zdi. Ale ti, kteří obešli zdi, budou pro sebe mít rozšířený pohled na město a zvětšenou radost v Pánu, a druzí, ačkoli se neúčastnili zasvěcení, budou v určité míře z toho mít užitek, neboť čteme, že „bylo slyšáno veselí Jeruzaléma opodál“ (v. 43). V našich dnech tu jsou tací, kteří dle litery přijímají pravdu o Shromáždění, a přece se zdá, že nikdy nevešli do té pravdy podle Boha. Nešli kolem Sionu, neobešli ho, nehleděli k jeho ohradám a nepatřili na jeho paláce. Proto jen málo poznali to, co to je vstupovat do Boží svatyně a zpívat Jeho chvály. Nicméně budou mít užitek skrze ty, kteří tak činí. V domu v Betánii ve dnech našeho Pána nikdo tak neocenil Pána jako Marie, která pomazala jeho nohy, ale druzí měli užitek z jejího činu, neboť „naplněn jest dům vůní té masti“ (Jan 12,3).
Nehemiáš 13
V závěrečné kapitole se učíme, že praktická svatost města může být udržena jen vykonáváním kázně, která jedná s různými druhy zkaženosti, tak jak vyvstávají. Dnes tomu není jinak. Bez vykonávání kázně podle Božího slova, když se zjeví zlo, nemůže být ve shromážděních Božího lidu udržena svatost.
První těžkostí, s kterou se ostatek musel vypořádat, byl kazící vliv „přimíšeného“ lidu (v. 1-3). Zdá se, že v našich dnech představuje ty, kteří by rádi byli zadobře s Božím lidem na cestě oddělení, a přece udržují svazky se zkaženým křesťanstvem. V Nehemiášových dnech tu byli Izraelité na jedné straně a Ammonitští a Moábští na druhé straně. Ale bylo tu také množství „přimíšených“, třída těch, kteří nebyli ani jasně Izraelité, ani pohané, ale snažili se mít spojení s obojími. Ostatek si na základě Božího slova uvědomil, že nejen pohané nemají být připouštěni do shromáždění Pána, ale že nemohou tolerovat ani ty, kteří udržovali svazky s pohany – přimíšený lid.
Druhou těžkostí byla porušenost Božího domu skrze vůdce (v. 4-9). Eliasib užívá své kněžské postavení, aby podpořil zájmy svého přítele, a tak uvádí mezi Boží lid někoho, kdo do Božího domu přináší to, co je poskvrňující. Nehemiáš s tímto zlem nakládá drasticky, naprosto nezastrašen vysokým postavením přestupníka. Nic nemůže být vážnější pro vůdce v Božím Shromáždění, než dávat stranou zásady Božího Shromáždění pro podporu zájmů osobního přítele, a zároveň se spoléhat na své postavení, že umlčí každou opozici. Zlo takového charakteru vskutku vyžaduje drastické jednání bez ohledu na osoby.
Třetí zkouškou je zanedbávání Božího domu (v. 10-14). Ti, kdo se oddali službě Božího domu, byli zanedbáváni, a proto byli nuceni vrátit se k pozemské práci – „rozběhli se jeden každý na svou roli“. Důsledek byl, že Boží dům byl opuštěn. To se jeví být přímým výsledkem zkaženosti Eliasiba, který uvedl nepřítele do Božího domu a postaral se o něho ke škodě pravých Božích služebníků. Nehemiáš se nespokojuje s vyvržením přestupníka a jeho poskvrn, ale znovu ustavuje pravé služebníky a dbá na to, aby byla učiněna opatření pro jejich potřeby. Ani my nesmíme být spokojeni s vyloučením těch, kteří jsou falešní, ale musíme také dát pozor na to, aby bylo učiněno opatření pro podporu pravých služebníků. Kromě toho je významné, že Nehemiáš neříká: „Proč jsou zanedbáváni Levítové?“, jak bychom to mohli očekávat, ale: „Proč jest opuštěn dům Boží?“ Uznává, že zanedbávání Božích služebníků je známkou toho, co je vážnější – zanedbávání Božího domu.
Čtvrtou těžkostí bylo znesvěcování soboty (v. 15-22). Když je opuštěn dům, bude znesvěcena sobota. Místo aby byla oddělena pro Hospodina, byla užívána pro podporu časných zájmů lidu a obrácena v obyčejný den. A v našich dnech ti, kteří zanedbávají Boží shromáždění, budou mít jen malou úctu pro den Páně. Jestliže máme jako Nehemiáš na srdci Boží Shromáždění, budeme dbát na to, abychom zavírali brány před vším, co by nás v den Páně odvracelo od služby Pánu (v. 19).
Pátou zkouškou byla nevěrnost vůči Bohu (v. 23-31). V tomto zvláštním případě se zjevila v nesvatých svazcích mezi Božím lidem a okolními národy. V tom zaujímala rodina nejvyššího kněze vedoucí místo. Nehemiáš opět jedná s tím zlem tvrdě, a tak se snaží udržet čistotu Božího lidu.
Je pozoruhodné, že tato kázeňská opatření nejednají jen s těmi, kteří jsou uvnitř města, ale také s těmi, kteří jsou vně (v. 15), a nadto se obracejí ke všem třídám. Kněží užívají svůj svatý úřad, aby podpořili zájmy Božího nepřítele (v. 4). Vládci zanedbávají Boží dům (v. 11). Urození vedou v znesvěcování soboty (v. 17) a lid vytváří nesvatá spojení (v. 23). Ale věrnost jednoho muže vede k tomu, aby se zlem bylo jednáno v kázni bez ohledu na osoby, a tak byla zachována svatost Božího domu.
Poněvadž se kázeňská opatření vztahují na všechny, kteří se vrátili do Boží země, a nejen na ty, kteří bydleli v Jeruzalémě, stává se jasným, že měli za danou věc, že zájmy každého Izraelity jsou totožné s prosperitou domu. A dále, že obyvatelé venkova jsou tak potřební pro udržování domu, jako ti, kteří bydleli uvnitř města. Kněží a Levítové uvnitř zdí mohou být více přímo dotčeni službou domu, ale příběh hojně ukazuje, že ti uvnitř zdí byli závislí na těch, kteří byli vně, vzhledem ke své denní potravě. Obraz představuje lid, spojený v podporování domu, obklopeného městskými zdmi, aby byl udržen jeho svatý charakter.
Také si povšimneme, že hlavní druhy zla, proti nimž muselo být zakročeno, jsou ty, ohledně kterých se lid jen krátce předtím zavázal smlouvou s přísahou a prokletím, že se jich vyvaruje. Jak brzy museli prokázat svou vlastní slabost, a v důsledku toho slabost zákona jak ke zlepšení, tak i k omezení těla. Pro tu chvíli je s těmito druhy zla naloženo věrností jednoho muže. Ale s odchodem Nehemiáše se tato zla budou znovu prosazovat, až ve dnech Malachiášových budou charakterizovat masy lidu, a jedinou nadějí pro zbožné bude příchod Pána. Ostatek ve dnech Malachiášových se bál Hospodina a myslel na Jeho jméno, a tak můžeme s jistotou říci, že se nevzdali žádného principu Božího domu; ale neudělali žádnou smlouvu k udržení neporušenosti domu. U nich nebylo žádné volání po tom, aby učinili opatření pro své budoucí dobré jednání, neboť vyhlíželi Slunce spravedlnosti, které vzejde s uzdravením ve Svých křídlech. Vše za nimi bylo selhání, vše okolo nich zkaženost, ale vše před nimi byla sláva.